Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hedvika Šišková (* 1932)

• narozena 1. září 1932 v Prusinovicích na Moravě

• otec bojoval v první světové válce

• za druhé světové války byla perzekvována rodina matky

• roku 1948 rodiče přišli o obchod

• pamětnice nesměla studovat, vzdělání zdravotnice si doplnila až v pozdějším věku

• v době natáčení roku 2022 žila v Holešově

Otec pamětnice, Robert Pešák, tíhl ke studiu medicíny. Jelikož pocházel z početné rodiny, peněz na studia se nedostávalo. Svůj zájem proto nasměroval k historii (ve zralém věku spolupracoval s historičkou Vlastou Fialovou) a kromě historie Prusinovic sepsal také své osobní vzpomínky na první světovou válku. Lékařkou se toužila stát i jeho dcera Hedvika. Kvůli třídnímu původu – otec provozoval v Prusinovicích obchod – ale studovat také nemohla…

Červený šátečku, kolem se toč, jedem na Rusko, nevíme proč…

Otec, tehdy dvacetiletý, nastoupil roku 1915 v Brně k 25. pluku rakousko-uherské armády a měsíční výcvik prodělal v Sankt Pölten. Poté už došlo k přesunu na frontu přes Vídeň, Prešpurk a Budapešť na Užhorod. „Tam někdo na vagónech do rána napsal křídou ‚červený šátečku, kolem se toč, jedem na Rusko, nevíme proč‘, ale důstojníci mlčeli, ani nedali rozkaz to smazať,“ píše Robert Pešák ve strojopisně psaných „Mých pamětech“ na listu s č. 32.

Po průstřelu nohy u Rovna se léčil v zázemí ve Vídni a opět se dostal do Sankt Pölten. Roku 1916 strávil dokonce tři týdny doma v Prusinovicích dovolenou. Na frontu se vrátil na Halič. Během prvních dnů Brusilovovy ofenzivy se spolu s druhy vzdal a dostal se do sběrného tábora a posléze zajateckého tábora Darnice (dnes součást Kyjeva). Společně s dalšími českými zajatci zde našel zaměstnání v cihelně, která se postupně proměnila v centrálu zdravotnického materiálu pro jižní část východní fronty, a Robert Pešák se zde staral o výdej ze skladu. Později našel místo v závodě, kde se vyráběly protézy. Domů se ale dostal až po bouřlivých revolučních událostech. V Kyjevu byl v době Říjnové revoluce i následujícího krátkého období, kdy Ukrajina získala samostatnost. Zažil boje v rámci ruské občanské války a stal se svědkem židovského pogromu. „Ještě po obsazení Kijeva bělogvardějci, několik dnů stříleno bylo na město z děl. Pak nastal klid. Ale ta podívaná – Sověty nestačili uklidit své žertvy, takže zůstalo plné domy postřílených lidí i děti, nejhorší to bylo na Lvovské a v Tavričeském muzeu,“ píše Robert Pešák ve svých pamětech (list 63) a v následujícím popisu líčí krutosti, kterým byly oběti masakru vystaveny. Dodává, že se dokonce podařilo pořídit fotografie, ty jim ale během cesty domů zabavili v Rumunsku…

K návratu do vlasti se Robert Pešák odhodlal v listopadu 1918 – po moři doplul do Varny, pokračoval vlakem přes Rumunsko a Srbsko do Vídně a nakonec dorazil až do Lipníka nad Bečvou, kde proběhla jeho demobilizace – to už se ale psal rok 1919.

Trest za uprchlého strýce

Po dobrodružstvích první světové války se Robert Pešák usadil, oženil se s Hedvikou, rozenou Markovou, a po strýci převzal v Prusinovicích obchod, koloniál. Postupně se narodily dcery Marie (1922), Květa (1925), Bohuslava (1928) a roku 1932 Hedvika. „Protože už jsem byla čtvrtá dcera a tatínek si přál syna, tak ten byl hned po mně, ale velice brzy. Takže maminka, jak mě odkojila, mě dala své mamince, mojí babičce, a byla jsem tam až než jsem šla do školy,“ vzpomíná pamětnice. „Chodila jsem ráda i vedle k tetě a všem třem, i mojí mamince, jsem říkala maminko. Dostala jsem moc lásky…“

Krátce po Hedvičině nástupu do první třídy došlo k mobilizaci, ke které se váže i jedna z jejích raných vzpomínek:  „Těch rádií tenkrát nebylo. Sousedi naproti v ulici jedno měli – bylo postavené v okně a úplně nahlas. Lidé vycházeli ven a poslouchali. Nevěděla jsem, co se děje, ale měla jsem strach.“  Mobilizaci utnula Mnichovská dohoda a Československo přišlo o Sudety. Ke kýženému uklidnění situace na mezinárodním poli ale nedošlo – do vyhlášení protektorátu zbývala jen chvíle. V reakci na německou okupaci okleštěného Československa uprchl do Polska Hedvičin strýc Josef Marek, policista žijící tehdy v Ostravě. Později vstoupil do zahraniční legie a bojoval u Tobruku, za což byl po válce vyznamenán Ludvíkem Svobodou. V pojednání o období protektorátu se o válečném příběhu Josefa Marka rozepisuje i Hedvičin otec.

V období po heydrichiádě se německé bezpečnostní složky zaměřily na postih rodin, jejichž členové odešli za hranice a předpokládalo se tak, že se zapojili do protinacistického odboje. V září 1942 přišla řada i na sourozence Josefa Marka. V rychlém sledu byli zatčeni dva bratři – Václav a František a také sestra Františka. Gestapo sebralo i Josefovu ženu Ludmilu. Bratři putovali do věznice v Kounicových kolejích a posléze následovali sestry do svatobořického lágru. Díky intervenci Hedvičina otce se povedlo po půlroce věznění vydobýt svobodu pro Václava, zbylí členové rodiny se vrátili domů ještě před koncem války.

Sestry tropí hlouposti

S protektorátní realitou se bylo možné vypořádat několika způsoby. Lidé se vynuceným nařízením a hrozbám přizpůsobili a stáhli se, nebo hledali cesty, jak nacistickému režimu „zatopit“ třeba i podporou odboje. Cesta, kterou zvolily Hedvičiny starší sestry Marie a Květa, ale byla ještě trochu jiná: z německých vojáků ale i českých partyzánů a jejich podporovatelů si vystřelit. „U našich sousedů bydleli vyšší [němečtí] důstojníci a Květa s kamarádkou Aničkou klidně zabouřily na okna a křičely: ‚Alarm!‘ a utekly k nám a zavřely branku. To bylo raz dva tři kroky, vylezly na půdu a okýnkem se dívaly, co budou dělat. Vyletěli, asi šest jich tam bylo, a hned hledali…“ vypráví. Za jinou lumpárnu si ale Marie a Květa už vysloužily od otce i výplatu.  „Ony byly hrozné dobrodružky. Jednou se oblékly, dělaly legraci – oblékly se jako partyzáni a přepadly otce a jeho kamarády, kteří hráli každý večer karty. Nalepily si z králíka z kůže fousy a čepice a něco si daly, jako že mají pušku, a hrozně je postrašily. Marie a Květa myslím aj dostaly,“ dodává.

Neopatrně si ale mnohdy počínali i dospělí – Pešákovy navštěvoval za války například Robert Šiška, obyvatel samoty mezi Prusinovicemi a Dřevohosticemi, kde se dodnes říká Kozrál. „Chodil k nám vždycky s plnou taškou a vyprávěl si s maminkou a otcem,“ vzpomíná pamětnice, jak sedával u nich doma v kuchyni. Až po skončení války se maminka, která mnohdy tašku nic netušíc překračovala, dozvěděla, že v ní přenášel munici a zbraně partyzánům…

Poslední dny války

„Muži od patnácti let byli všichni zavření ve škole,“ vzpomíná pamětnice na důsledek německého nařízení z 6. května 1945. Německé jednotky, které v Prusinovicích do té doby zůstávaly, se daly po vyhlášení pražského povstání na ústup. Vystřídali je ale němečtí dělostřelci, kteří podminovaly v Prusinovicích most a před domem Pešákových z jejich rozkazu vyrostly německé barikády. Maminka s dětmi proto poslední dny války trávily převážně v krytu ve sklepě. Bylo ale potřeba donést otci do školy jídlo. Prusinovice v té době už ostřelovali partyzáni. „Maminka mě pustila den před osvobozením a řekla: ‚Dneska je řada na tobě.‘ Ta ulice, kterou jsem musela proběhnout, byla právě na tu stranu, odkud mohly střely partyzánů přiletět. Klidně, jakoby se nic nedělo, mě maminka pustila. Tak už byl ten lid válkou otupělý, nebo už čekal osvobození, že nebral na zřetel, že někdo může přijít o život. Proletěla jsem to k vratům, tam stála služba a vyvolali tatínka …“ vzpomíná. Tehdy jí bylo dvanáct let.

Ze vzpomínek otce vyplývá, že druhý den jejich uvěznění polevila ostražitost německých vojáků a také několik mužů bylo vybráno k práci na stavění německých barikád. Otci se tak povedlo školu opustit a uchýlil se za rodinou do sklepa.

Během  následujícího osvobození zahynulo na příjezdu do Prusinovic od Hlinska osazenstvo sovětského tanku, který na ústupu odstřelila německá dělostřelecká baterie. Německé jednotky se následně stáhly ve směru k Pacetlukám.

Přijela kontrola, udělali inventuru a všechno si odvezli

Po osvobození následovalo několik let relativního klidu a svobody. Po převzetí moci komunisty ale nastala nová éra, doba třídního boje. „To bylo hrozné překvapení, nedovedli jsme si představit, že budou likvidovat i malé obchody. Objevili se úředníci a oni sami provedli hned inventuru. Nebylo možné, aby si naši něco vzali, protože to bylo jejich. Takže jsme o všechno přišli a nic se nenahradilo. Pulty a šteláře z obchodu pak stály na dvoře…,“ hořce vzpomíná pamětnice.
V důsledku otcova podnikání ztratila Hedvika možnost studovat na střední škole. S touto nespravedlností se ale vyrovnala po svém. Navzdory prvotním nesnázím se posléze stala zubní instrumentářkou na holešovském Ústavu zdraví a večerně absolvovala zdravotní školu pro sestry. Když maturovala, bylo jí 36 let.

S manželem, který pracoval jako ekonom v úřadě jednotného zamědělského družstva (JZD) na Holešovsku, oslavili roku 2022 sedmdesát let společného života. Vychovali syna Petra, dceru Pavlu a po smrti nejmladší dcery Magdaleny i dvě vnoučata. Syn patřil k návštěvníkům a podporovatelům holešovského Sorry klubu (zal. roku 1969 ve sklepení ZUŠ) a podílel se na jeho výzdobě.

Závěrem svého vyprávění pamětnice vyslovuje přání, aby se lidé řídili jednoduchými pravdami, které vycházejí z Bible: „Nelhat, nekrást a mít rád, jelikož láska je v životě, kromě zdraví a svobody, to nejdůležitější…“