Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Válku jsme přežili, Pán Bůh s námi měl ještě jiné plány
narozena 26. ledna 1930 na Volyni v obci Ivačkov
pocházela ze smíšeného manželství, tatínek byl Ukrajinec, maminka Češka
prožila lokální válečné události na Volyni, v osadě Krutý Břeh nedaleko Zdolbice
roku 1947 se rodina v rámci reemigrace vrátila do Československa
rodina se nakonec usadila v Rapotíně v lokalitě Nové Domky
roku 1949 sňatek s Otou Benešem, vyučeným řezníkem
po svatbě se vyučila prodavačkou masa a uzenin, s rodinou žili v Šumperku
z prvního manželství se narodily dvě děti, Věra a Pavel
druhý sňatek s Vojtěchem Sirkovským
v roce 2023 žila v Olomouci v domě s pečovatelskou službou
Psal se březen roku 1947. Jaro se toho roku teprve probouzelo, paprsky slabého slunce se odrážely v zamrzlých kalužích. Sedmnáctiletá Marie Melniková odjížděla se svými rodiči transportem z Volyně za novým životem do Československa. Po strastiplné, čtrnáctidenní cestě v nákladním vagonu, vystoupili v Prostějově. Byly zrovna Velikonoce, svátky Naděje.
Marie Sirkovská, rozená Melniková, se narodila 26. ledna 1930 v Ivačkově v západní, polské části Volyně, rodičům Lukášovi a Antónii, rozené Plškové. Měla tři starší bratry. Maminka pocházela z osady Krutý Břeh, její rodiče přišli na Volyni od Mladé Boleslavi v druhé polovině 19. století. Nedostatek půdy, malý průmyslový rozvoj některých krajů i sociální problémy znamenaly pro mnohé obyvatele českých zemí dostatečný důvod k emigraci do zahraničí. Po zrušení nevolnictví byli kolonisté na Volyni obzvlášť vítáni, protože tato oblast byla poměrně málo lidnatá. V druhé polovině 19. století se tak na Volyni usadilo asi 15 000 Čechů.
Tatínek Lukáš Melnik byl ukrajinské národnosti, pocházel z Ivačkova. Rodiče se seznámili na taneční zábavě. Rodina byla věřící – otec vyznával pravoslaví, maminka byla katolička. Po svatbě žili v Ivačkově u otcových rodičů, poté začali stavět domek v osadě Krutý Břeh, kam se v roce 1930 přestěhovali. Na rozdíl od převážně ukrajinského Ivačkova zde žili hlavně Češi. Téhož roku přišla na svět Marie, poslední ze čtyř dětí Melnikových.
Rodiče měli malé hospodářství. Otec, který se v první světové válce v zajetí vyučil krejčím, se kromě práce v hospodářství věnoval i této činnosti. „Hospodářství bylo maličký, protože nebyly možnosti. Tak tak, že tatínek svým řemeslem mohl živit rodinu. Měli jsme kousek políčka, tatínek dostal, jak se ty děti podělily, kousek v Ivačkově,“ vzpomíná. Doma se mluvilo česky a ukrajinsky.
Roku 1936 nastoupila Marie do první třídy v nedalekém Ivačkově. Děti byly odmala vedeny k práci, měly své povinnosti. Zde absolvovala prvních pět tříd. „Cesta trvala hodinu, než jsme šli na osm hodin do školy, každej měl úkol, někdo nakrmit králíky, někdo dát slepičkám, rodiče nám nechali záznam na lístečku. To jsme měli udělat a potom utíkat do školy,“ vzpomíná. Když bylo hodně sněhu, mohli zůstat doma nebo některý z rodičů zapřáhl do saní, naložil více dětí a do školy je zavezl. Marie Sirkovská si vybavuje polského ředitele, který se s třídami před začátkem vyučování modlil na chodbě. Výuka probíhala v polštině a ukrajinštině.
Roku 1939 začala druhá světová válka, západní část Volyně obsadil SSSR. Vznikaly kolchozy, do nichž byli místní nuceni vstupovat pod tlakem zvyšujících se dodávek a daní. Výjimkou nebylo ani posílání do gulagů. Nakonec do kolchozu vstoupili téměř všichni, včetně Melnikových. „V tom kolchozu jsem pracoval od nevidim do nevidim a za čtyři měsíce jsem dostal sedm rublů zálohy. Brácha jezdil jako šofér a dostal na papíře sto rublů za měsíc. A já sedm za čtyři měsíce,“ vzpomínal pro Paměť národa bratr Marie Sirkovské, Jan Melnik v roce 2009.
Dne 22. června 1941 německá vojska překročila hranice Sovětského svazu. Volyň se ocitla pod správou hitlerovského Německa a stala se součástí tzv. Říšského komisariátu Ukrajina se sídlem v Rovně. Bratr Alexandr, jemuž doma říkali Saška, se v té době učil kovářem v jiné vesnici. Oblastí procházeli Němci, kterým se kovář hodil a bratra zajali. Rodina se se Saškou už nikdy osobně nesetkala. Ani po skončení války o něm neměli žádné zprávy. Na podzim roku 1942 vznikly první banderovské oddíly, které v roce 1943 přijaly název Ukrajinská povstalecká armáda. O rok později na Volyni přes den vládli Němci, v noci ukrajinští nacionalisté. Po Volyni se pohybovaly i divoké oddíly složené z dezertérů různých armád. Všichni se zásobovali u místních, kteří měli co dělat, aby sami uživili své rodiny.
Počátkem roku 1944 byla Volyně obsazena sovětskou armádou, což bylo předpokladem pro vstup české volyňské menšiny do československých jednotek v Sovětském svazu. Z Volyně v té době odešel velký počet mužů, práce na poli zůstala na ženách a dětech. I tehdy čtrnáctiletá Marie zůstala s maminkou sama. Mariin bratr Vladimír vstoupil v květnu 1944 do 1. československého samostatného sboru. V Kamenci Podolském byl přidělen k ženistům k 3. československé samostatné brigádě. Před Duklou byl těžce raněn. Na čas přišel o sluch a léčil se v několika nemocnicích. „Mina se roztrhla v zákopech, kde leželi. Vladimíra to teda vzalo, z uší a nosu mu tekla krev, říkal nám, že nic neslyšel,“ vzpomíná Marie Sirkovská.
Bratr Jan se s otcem nechal zapsat jako tesař na práce do cukrovaru. Lidé s odbornou kvalifikací se mohli vstupu do Rudé armády vyhnout. Vyučen tesařem nebyl ani jeden z nich, potřebné potvrzení museli získat podplacením vedoucího v cukrovaru. Později měl být ale Jan poslán na další práci jako truhlář, odmítl a nastoupil do školy v nedalekém Zdolbunově, chtěl pracovat jako řidič. Vstupu do Rudé armády se mu nakonec vyhnout nepodařilo. Díky pozdějšímu setkání s vojákem československého samostatného sboru se dle vzpomínek Jana Melnika podařilo vyřídit jeho uvolnění z Rudé armády a vstup do československého vojska. Byl zařazen do autodílen, později se ve funkci skladníka pohyboval spíše za hlavní frontou a bojů se neúčastnil. Konce války se dočkal v Turčanském Svatém Martinu, kam se vojsko dostalo přes Krosno, Duklu, Prešov a Matějovce. Poté jeho cesta vedla do Prahy a následně do Žatce.
Mezitím doma na Volyni prožívaly Marie s maminkou chvíle strachu při obsazování oblasti Sověty a ústupu Němců. Při náletech se schovávaly ve sklepě. „Sklep jsme měli u domu, ale takovej ten tunel jako, z okna jsme mohli skočit do malin, byla taková alej malin, aby to nebylo viditelný, když nad námi letělo letadlo. Když bylo ve dne slyšet zvuk letadla, tak už jsme utíkali do sklepa,“ vzpomíná. Bombardována byla i nedaleká trať, někdy proto zapřáhly koně a jely raději k lesu, dál od železnice. V oblasti se nacházely převážně dřevěné domky se slaměnými střechami, následky byly ničivé.
Nakonec přišli Sověti, matka se nejprve bála, že jde o Němce, neměli ani rádio, a tak neměla žádné zprávy o postupu Rudé armády. Marie Sirkovská si vybavuje, že když tehdy s matkou viděly blížící se siluety vojáků se samopaly, modlily se, aby byly jejich životy ušetřeny. „Rusové šli dál, nás nechali. Podívali se po baráku a šli, ty bomby házeli Němci, když odstupovali, Zdolbice byla většinou zničená, ale celou trať nerozsekali,“ popisuje.
I osada Krutý Břeh po válce počítala ztráty. „Padl syn maminčina bratra Františka, další soused ob jedno přišel o nohy. My pozbyly jednu krávu, kterou střepina zasáhla do břicha,“ vzpomíná. Lidé se pomalu vzpamatovávali z prožitých hrůz. Volyň zůstávala pod vládou SSSR, i po válce zde platily povinné dodávky a hrozily deportace obyvatel na východ. Marie začala chodit znovu do školy v nedalekém Zdolbunově, kam za války dva roky docházet nemohla.
Bratři Jan a Vladimír se sešli po válce v Československu, nejprve byli u vojenské skupiny v Žatci, kde se nacházela většina vojáků z Volyně. Nějakou dobu ještě hlídali okolní obce, postupně se vojáci usazovali v obydlích po vysídlených Němcích, což znamenalo jejich demobilizaci. Oba bratři nakonec obsadili statek v obci Věvrov. Vladimír Melnik zde bratra Jana zanedlouho zanechal a přihlásil se k československé dopravní skupině, která měla za úkol doprovázet transporty UNRRA s potravinovou a materiální pomocí.
Na Volyni už se ani jeden z bratrů vrátit nechtěl. Rodině bylo nabídnuto přesídlení do Československa. Rodiče se zúčastnili schůze, kde jim bylo vysvětleno, jak mohou žádat o reemigraci. Maminka se chtěla vrátit, aby rodina byla opět pohromadě s bratry. Otec chtěl zůstat na Volyni. Měl zde příbuzné a starou matku. O bratru Sašovi rodina stále neměla žádné zprávy. „Tatínek řekl: ‚Tak jeďte vy, já nic po Němcích nechci, to jsou slzy lidí, kteří to museli opustit, to je jak kdybych měl teď opustit svoje‘,“ vzpomíná Marie Sirkovská. Matka prohlásila, že buď pojedou všichni, nebo zůstávají, otec nakonec souhlasil. Napsal však Janovi do Československa, že nepřijme žádný majetek, který zde museli nechat vysídlení lidé. Poté Jan statek vrátil, následoval bratra Vladimíra a odešel k Československé dopravní skupině. Působili zde asi rok.
Marie Sirkovská uvádí, že s rodiči nakonec odjížděli v březnu 1947 posledním transportem. Oficiální prameny uvádějí, že poslední transport vyjížděl až 19. května téhož roku. Cesta byla dlouhá a vysilující, trvala dva týdny. Jeli tzv. dobytčákem, byla zima. Veškerý majetek nechali Melnikovi na Volyni příbuzným. S sebou vezli jídlo a nezbytné věci. Vlak stavěl na místech, kde si mohli nabrat vodu. Umýt se většinou nebylo kde. Nakonec v pořádku dorazili.
Na Moravě už na ně čekal bratr Jan, pracující v té době pro autodopravu pana Macharáčka v Prostějově. Se zaměstnavatelem domluvil, že rodinu zpočátku dočasně ubytuje. Rodina Macharáčkova se Melnikových po příjezdu z Volyně ujala. Nechala je bydlet nejprve krátce v Prostějově a později v Želči, odkud bratr s otcem vyjížděli hledat vhodný dům. Melnikovi rodině pomáhali i na poli. Poté krátce žili v dočasném bydlení v Ludvíkově, součásti Rapotína. Nakonec se rodina usadila v rapotínské lokalitě Nové Domky, kde dostali dům. Šlo o bývalý hostinec. Začátky nebyly jednoduché. Marie, která měla na Volyni vystudovaných sedm tříd, uměla mluvit česky díky mamince. Na Volyni se učila češtinu ve škole pouze v posledním roce před odjezdem, ve škole měli asi hodinu týdně. Otec česky pouze rozuměl, mluvit se učil ztěžka, navíc špatně nesl odloučení od rodiny na Volyni. Marie s otcem naštěstí brzy sehnali práci v lesní školce. „Když jedete ze Šumperka na Nový Domky přes les, tam byla velká školka. Hodilo se, že jsme tam mohli pracovat a vydělat nějakou korunu,“ vzpomíná. V té době Melnikovi dozvěděli, že bratr Saška žije, zůstal po válce v zahraničí, rodinu našel přes časopis Červeného kříže. Vyměňovali si pak občas dopisy, poslal rodině fotky svých synů, osobně se už ale nikdy nesešli.
O něco později se seznámila se svým budoucím mužem. S kamarádkou Milkou ze sousedství se jednoho letního dne vypravily na nákup do Šumperku. Zatímco Milka se ještě vracela pro zapomenuté cigarety do obchodu, hlídala Marie pohledem nákup, pověšený na řídítkách kola. Najednou zaregistrovala před obchodem nějaký pohyb, uviděla mladého vojáka. Vyšlo najevo, že se jmenuje Ota a vykonává s kamarádem Pepou základní vojenskou službu v šumperských kasárnách. Přišli děvčata pozvat na koupaliště. Odmítla s tím, že mají doma povinnosti, musí posekat trávu na zahradě. Chlapci se nabídli, že když seženou kosu, trávu jim přijdou posekat. Slovo dodrželi, Marie začala chodit s Otou Benešem, její kamarádka Milka s jeho kamarádem Pepou. Obě dvojice se později vzaly. Zůstali přáteli celý život.
Svatba Marie a Oty Benešových proběhla roku 1949 v pravoslavném kostele v Šumperku. Oslava se konala ve starém sále bývalého hostince na Nových Domcích, kde bydleli. Po svatbě novomanželé obývali jeden pokoj v domě Mariiných rodičů. Ota dojížděl do Šumperku, kde pracoval jako řezník na porážce. Marie se vyučila prodavačkou masa a uzenin v Prostějově. Do školy jezdila na přezkoušení, učila se doma. Po složení zkoušek začala s manželem pracovat v šumperském řeznictví. Roku 1950 se manželům narodila první dcera Věra, roku 1954 syn Pavel.
Když Marie Sirkovská čekala syna Pavla, ležela v nemocnici. Na pokoji se seznámila s mladou ženou, kterou měli zrovna propouštět. Doma na ni čekaly dvě děti. Těsně před propuštěním dostala žena mrtvici. Marie se za ni pak modlila s jejím manželem, žena přežila. Tehdy se Marie Sirkovská stala věřící křesťankou. Bylo jí 24 let. Manžel od rodiny po sedmi letech odešel. Marie Sirkovská pak měla kvůli své víře potíže u soudu o děti, nakonec ale zůstaly v její péči. Pracovala dál jako prodavačka masa a uzenin v Šumperku, pouze v jiné prodejně. Politickou situaci nikdy neřešila, nesledovala ani televizi.
21. srpna 1968 se Marie Sirkovská chystala do práce, dcera Věra už odešla na brigádu, kterou vykonávala ve stejné prodejně, kde pracovala její matka. Protože ten den neměla zapnuté rádio, netušila, že hranice Československa překročila vojska Varšavské smlouvy pod záminkou hrozící kontrarevoluce, v reakci na reformní snahy Pražského jara. Když jí poté soused z ulice řekl, co se stalo, první myšlenka patřila dětem. Volala do zaměstnání, ať pošlou dceru okamžitě domů a nikde se cestou nezdržuje. Naštěstí se vrátila v pořádku. Syn byl tou dobou na vojně. Slibovaný socialismus s lidskou tváří se v Československu nekonal. Nastala normalizace.
Počátkem sedmdesátých let měla Marie Sirkovská nehodu na kole. V nemocnici jí sdělili, že je třeba, aby ležela tři týdny s fixovanou páteří. To si sama s dětmi dovolit nemohla. Následky úrazu vyústily v odchod do invalidního důchodu, Marii Sirkovské bylo 42 let. Tou dobou potkala svého druhého muže Vojtěcha Sirkovského, věřícího vdovce, jenž vychovával po smrti manželky tři syny. Brali se roku 1972. Po svatbě spolu rodina žila dva roky na Slovensku poblíž Popradu v obci Batizovce, odkud manžel pocházel. Později se vrátili do Šumperku. S manželem prožili hezké roky. Dlouho zanedbávaná bolest hlavy, které věnoval pozornost až po odchodu do důchodu se bohužel ukázala být příznakem závažné nemoci, na níž zemřel. Marie Sirkovská se časem přestěhovala do Olomouce, aby byla blíž dceři Věře a vnoučatům. V roce 2023 zde žila v domě s pečovatelskou službou. Lidem, kteří budou číst její příběh, by vzkázala, aby se obrátili k Bohu, jen tak mohou dojít spasení a věčného života.
https://theses.cz/id/3pzcac/BP_nov2.pdf
https://is.muni.cz/th/zkrx3/Bakalarska_prace.pdf
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava (Hana Langová)