Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Bohuslav Šír (* 1944)

• narodil se 26. února 1944 v Raduni u Opavy

• povinnou osmiletou školní docházku nastoupil v obci Dolní Dušnice

• od dětství tíhl ke sportu

• od roku 1959 studoval na střední všeobecně vzdělávací škole, kterou úspěšně ukončil v roce 1961

• v letech 1962–1968 studoval Fakultu tělesné výchovy a sportu UK v Praze, studium ukončil na jaře 1968

• v dubnu 1968 nastoupil na vojnu, stal se velitelem tankové čety v Příbrami, později byl velitel čety sportovců

• od 70. let působil jako metodik rozvoje kvality tělovýchovného procesu, školil nové trenéry

• od roku 1981 do 1989 působil na Středním odborném učilišti zemědělském ve Vysokém nad Jizerou

• v letech 1990–1991 učil na Integrované střední škole v Jablonci nad Jizerou

• do roku 2005 působil jako pedagog na Střední průmyslové škole textilní

• v roce 2004 odešel do starobního důchodu

• v roce 2019 obdržel cenu Dr. Václava Jíry

• v roce 2023 žil v Hradsku nad Jizerou

Rodiče pamětníka se poznali v době, kdy byli oba pracovně nasazeni v Drážďanech. Když Bohuslav Šír přišel v roce 1944 na svět, byl konec druhé světové války ještě v nedohlednu. Stejně tak byl nejistý návrat tatínka, který v Německu pracoval ve sklárně. „Bylo to nepříjemné prostředí. Přes den vykládal uhlí, v noci se staral o materiál zasypaný škvárou,“ popisuje těžké pracovní podmínky.

Romantická láska, která se uprostřed druhé světové války odehrála, měla šťastný konec. Rodiče se po válce setkali a ani ne za měsíc byla svatba. „Po narození jsem měl v křestním listu Ausficír. Když se rodiče v červnu roku 1945 vzali, s maminkou jsme získali nové příjmení. Byli z nás Šírovi,“ vysvětluje.

Rodiče se poznali během nuceného pracovního nasazení

Bohuslav Šír, rozený Ausficír, se narodil 26. února roku 1944 v Raduni u Opavy. „Bylo to místo, kde vyrostla moje maminka. Narodil jsem se jí jako svobodné matce, tatínek byl v té době totálně nasazený,“ vysvětluje pamětník.

Maminka Žofie Ausficírová a tatínek Bohuslav Šír se seznámili na jaře roku 1941 v Drážďanech. „Vypadalo to, že takový vztah nevydrží. Když se ale maminka v roce 1942 vrátila domů, nechala se vyfotit a snímek poslala tátovi s dotazem, zdalipak na ni vzpomíná,“ vypráví pamětník o komplikovaném začátku vztahu svých rodičů.

Bohuslav Šír starší na svou známost opravdu nezapomněl. O tom svědčí i událost z roku 1943, kdy odjel domů na dovolenou. Nechvátal však za rodiči, místo toho se vydal na Opavsko za svou láskou. „Tehdy se natolik sblížili, že jsem se v únoru roku 1944 narodil já,“ uzavírá pamětník příběh svých rodičů.

Tatínek před koncem války utekl

Na konci války se Bohuslav Šír starší pokusil předčasně vrátit domů, což se mu nakonec skutečně podařilo, a 1. května se dostal do Jablonce nad Jizerou. „Měl obrovské štěstí. Tehdejší německý starosta města ho chtěl nechat vyšetřovat. Život mu nakonec zachránilo, že Rudá armáda v té době už překročila hranici,“ uvádí.

Na konec války i otce svého syna čekala netrpělivě i dvaadvacetiletá Žofie Ausficírová doma v Raduni u Opavy.  Během květnových dní roku 1945 se chtěla s kočárkem a kamarádkou vydat na nedaleký kopec sledovat, jak pokračuje Ostravsko-opavská operace. „Maminčin tatínek, můj děda, jí to tehdy rozmluvil, a to jí zřejmě zachránilo život,“ popisuje. Maminčinu kamarádku, která na místo dorazila, zastřelili z letadla. „Tehdy to poznamenalo celou rodinu. Tatínkův kamarád si měl tu slečnu brát. Všichni se znali z Německa,“ dodává smutně.

Rodina se přestěhovala do Jablonečku

Ani ne o měsíc později, 2. června roku 1945, se už ale konala veselka. „Zajímavé je, to se tehdy často nestávalo, že jsem na svatební fotografii rodičů,“ usmívá se pamětník. Po svatbě se tehdy roční Bohuslav s rodiči odstěhoval do malé osady Hradsko nad Jizerou, jež je dnes součástí Jablonečku (Jablonce nad Jizerou), jak pamětník město laskavě pojmenovává. Ačkoliv na Hradsku tehdy žily pouze dvě stovky obyvatel, v obci fungovala velká textilní továrna, kde rodiče okamžitě našli zaměstnání.

Rodině se na začátku 50. let relativně dobře dařilo. Úspory, které rodiče stihli našetřit, však znehodnotila měnová reforma v roce 1953. „Maminka měla naspořeno asi 60 000 korun. Tenkrát spráskla ruce a jen řekla, že o vše přišla,“ vzpomíná pamětník.

První závod běžel bos

V roce 1950 nastoupil Bohuslav povinnou školní docházku v Dolní Dušnici, která byla vzdálená asi kilometr od Hradska. Jednalo se o malou vesnickou školu, o čemž svědčí i skutečnost, že do ročníku chodil pouze on a dvě dívky. Budova v té době ještě ani neměla zavedenou elektřinu.

V roce 1954 přešel pamětník na druhý stupeň do Jablonce nad Jizerou. „Byla to ohromná změna. Ve třídě nás najednou bylo 39,“ popisuje. Na Hradsku začal Bohuslav Šír sportovat. Bavil ho fotbal, tenis i atletika. „Můj první velký závod se konal v Jilemnici na stadionu. Absolvoval jsem ho bos. Diplom mám ještě schovaný. Tak začala moje sportovní kariéra,“ popisuje vesele.

Bohuslav Šír do roku 1950 skautoval. „Vlčetem jsem byl rok, nestačil jsem ale ani dostat přízvisko a komunisté skauta zlikvidovali. To prostředí mi scházelo,“ uvádí. V roce 1954 vstoupil do Pionýra, který mu ale skauting nahradil pouze částečně. „Scházela tam mezigenerační výměna, tu nenahradilo nic,“ říká.

Pionýr nakonec sehrál v pamětníkově dětství poměrně důležitou roli „Ve škole jsme psali soutěžní slohovou práci. Paní učitelce se můj výtvor líbil. Vyhrál jsem školní kolo, pak okresní a krajské,“ vysvětluje. Výhrou byla účast na mezinárodním pionýrském táboře v rumunské Bukurešti.

Mezinárodní setkání pionýrů v Bukurešti

Tomu, že Bohuslav Šír nakonec mohl na mezinárodní tábor odjet, zřejmě pomohl i jeho dobrý kádrový profil. „Rodiče byli na nucených pracích. Táta hned po válce vstoupil do strany, maminka měla stranickou legitimaci od roku 1948. Přispělo určitě i to, že se narodila v oblasti Haliče a jako místo narození měla uvedeno SSSR. Já jsem si navíc ve škole dopisoval s žákem z Lotyšska. To vše mělo určitě vliv,“ vyjmenovává okolnosti odjezdu na prestižní zájezd.

Bohuslav Šír tehdy poprvé letěl letadlem. Pro malého kluka byl takový výlet velkým dobrodružstvím. „Měli jsme mezipřistání v Bukurešti, kde jsme nabírali další pionýry. V letadle před nás položili tác s dobrotami, mně ale bylo špatně. Takže jsem celý let prozvracel,“ vzpomíná s lehkým úsměvem.

Své sportovní nadání Bohuslav Šír v Bukurešti zúročil, když vyhrál tamější sportovní olympiádu. Dodnes má ze zájezdu schovanou celou řadu diplomů.

Stal se velitelem čety sportovců

Po základní škole nastoupil pamětník na střední všeobecně vzdělávací školu, kterou úspěšně dokončil v roce 1961. Po maturitě se neúspěšně hlásil na Institut tělesné výchovy do Prahy (dnešní Fakulta tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy). O rok později zkusil štěstí znovu a tentokrát jej přijali. „Vysokou školu jsem dokončil během pražského jara. To byla úžasná doba. Tehdy mě hodně formovalo divadlo Semafor nebo třeba Beatles,“ uvádí nadšeně.

Bezprostředně poté, co Bohuslav Šír získal titul inženýra, nastoupil povinnou vojenskou službu v Příbrami, kde se stal velitelem čety sportovců.

Vojíni zamalovávali v srpnu 1968 protisovětská hesla

O vpádu okupačních vojsk se v kasárnách podle něj moc nemluvilo. Scházel tam rozhlas či televize, a tak se Bohumil Šír dozvídal podrobnosti pouze z tisku nebo během vycházek.

Zpětně se ale dozvěděl, že vojíni z jeho čety měli okolo srpna roku 1968 za úkol zamalovávat protisovětské nápisy. „Mě k ničemu takovému neoslovili. Asi jsem neměl tu důvěru,“ dodává.

Sloužit vojnu na Příbramsku mělo mnohá specifika. „V našem útvaru byla jedna skupina, která jezdila na takzvanou doprovodku. To znamenalo, že nasedli do vagonu a jeli jako doprovod s nákladem. Druhá část chodila do lágru Bytíz hlídat odsouzené,“ popisuje náplň práce některých vojínů.

Do KSČ nevstoupil

Když se pamětník vrátil z vojny, začal pracovat jako metodik sportu pro Československý svaz tělesné výchovy v Semilech. Na začátku 70. let se mu pochopitelně nevyhnuly ani prověrky. Nabídku na vstup do KSČ dostal dvakrát. „Nezdálo se mi to. Napoprvé jsem odmítl. Když přišli podruhé, vyprávěl jsem jim, jak moje maminkou rozbourala několik stranických schůzí svou drzostí. A já jim řekl, že jsem bouřlivý po ní,“ popisuje. Do strany tak nikdy nevstoupil. „Pochopitelně to pro mě znamenalo zmražený kariérní i platový postup,“ dodává.

Tyto okolnosti nakonec vedly Bohuslava Šíra k tomu, že v roce 1981 skončil jako metodik sportu a začal působit jako učitel tělocviku na Střední zemědělské škole ve Vysokém nad Jizerou.

Byl fotbalovým trenérem i kronikářem

Listopadové události roku 1989 sledoval v televizi. Na veřejná shromáždění pamětník nechodil, měl v té době čerstvě narozeného syna a věnoval se spíše rodině. „K srdci mi tehdy přirostlo Občanské fórum. Moc mě pak mrzelo, když propadlo ve volbách,“ dodává.

Od roku 1997 se ujal funkce mluvčího a archiváře Starého Hradska, v Jablonci nad Jizerou působil jako trenér fotbalové mládeže. Povolání pedagoga a trenéra pověsil na pomyslný hřebík v roce 2004. Od té doby se aktivně věnoval badatelství, zmapoval například historii fotbalu v Jablonečku. Za celoživotní poctivé úsilí ve fotbalovém hnutí obdržel v roce 2019 cenu Dr. Václava Jíry.