Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Sověti nám zabili dědečka – a to nás pochopitelně ovlivnilo i v politických názorech
narodil se 16. října 1943 v Klecanech u Prahy do dělnické rodiny
po osvobození v roce 1945 se rodina přestěhovala do Velemína u Lovosic
ve Velemíně u Lovosic dva opilí ruští vojáci zabili Vlastimilova dědečka, který bránil vnuka a majetek
po rodinné tragédii se Šindelářovi vrátili zpět do Klecan
z politických důvodů nebyl přijat na obor automechanika, vyučil se elektrikářem v Neratovicích
líčí život v Klecanech v době totality, kolektivizaci zemědělství
na vojnu rukoval v roce 1962, v době pohotovosti kvůli karibské krizi
invazi vojsk Varšavské smlouvy prožil v Klánovicích
v roce 1989 byl ve stávkovém výboru v podniku Technometra Praha
Tragédie, která rodinu postihla, poznamenala jejich vztah k Sovětům i režimu. Vlastimil Šindelář vyrůstal v odporu vůči Sovětům, bolševikům, komunistům. Jeho otec se svými názory netajil, občas se i porval v hospodě. „Po roce 1948 komunistům narostla křídla, zabírali lidem majetek. Vzpomínám například na majitele drogérie, komunisti mu vlezli až na půdu, všechno mu z ní vybrali a vystavovali to ve výkladní skříni na náměstí v Klecanech,“ začíná své vyprávění Vlastimil Šindelář.
Narodil se 16. října 1943 v Klecanech u Prahy do rodiny dělníků Adolfa a Zdeňky Šindelářových. Otec byl vyučen jako zedník a elektrikář, matka prodavačka. Bydleli v podnájmu, lepší vyhlídky na bydlení se naskytly na konci války, kdy se rodina rozhodla využít možnosti přestěhovat se do pohraničí, kde zůstaly opuštěné domy po odsunutých německých obyvatelích. Šindelářovi se tedy přestěhovali do obce Velemín u Lovosic a spolu s nimi také matčini rodiče Bedřich a Anna Jirkovští, teta a její poloslepý syn.
Od obce dostali opuštěný statek. Bylo to v létě, krátce po osvobození, kdy se po obci ještě pohybovali sovětští vojáci holdující tvrdému alkoholu. Dva z nich spáchali zločin, který rodinu Šindelářových poznamenal navždy.
Poloslepý bratranec Vlastimila Šindeláře hrál krásně na harmoniku, což přilákalo jejich pozornost. Vlastimil Šindelář popisuje, že vnikli do jejich domu a hulákali: ‚Davaj garmošku.‘ Došlo k potyčce, protože otec s dědečkem se snažili poloslepého hocha i jeho harmoniku bránit. Bylo léto, otevřené okno, naproti domu stála četnická stanice. „Můj děda vyskočil na okno, že přivolá pomoc, ale jeden z těch Rusů vytáhl pistoli a vystřelil. Zasáhl dědu do hlavy. Ten vypadl ven z okna. Na policejní stanici naproti uslyšeli výstřel a hned vyběhli ven…“, líčí pamětník příběh, který zná z vyprávění rodiny. Jemu v té době byly teprve dva roky.
Dle vyprávění rodiny český četník a ruský důstojník, který měl sovětskou posádku na povel, dva násilníky okamžitě zatkli, dědu odvezli do Teplic do nemocnice, ale krátce nato zemřel. Druhý den prý ruské vojáky u hřbitovní zdi popravili. Po této zdrcující události rodina nechtěla v místě tragédie žít a rozhodla se vrátit zpět do Klecan.
Jako by neštěstí nebylo málo, rodinu stihla další pohroma. Při stěhování zpět do Klecan s sebou vezli uhlí, které si ještě před tragédií ve Velemíně koupili na zimu a nechtěli ho tam nechat. Cestou se však srazili se sovětským transportérem, fůra s uhlím se převrátila a zasypala tatínka. S vážnými zraněními ho převezli do nemocnice, kde se léčil do Vánoc.
V Klecanech o původní podnájem přišli, k mání byl jen starý mlýn za Klecany, bez elektřiny. Nastěhovali se do něj s ovdovělou babičkou, v srpnu 1946 se rodina rozrostla o Vlastimilova bratra.
Otec od roku 1945 pracoval v kamenolomu, kde lámal kámen, po roce 1948, kdy vzniklo jednotné zemědělské družstvo (JZD), jezdil s koňmi. „Táta byl silný chlap, svěřili mu ty nejsilnější koně. Jezdil sklízet řepu, já mu pomáhal. Popojížděl jsem s koňmi a táta nahazoval řepu nahoru vidlemi. Vozili jsme ji na skládku k cukrovaru.
Vztahy mezi původními statkáři a zaměstnanci JZD, kteří nebyli ze zemědělství, nebývaly pochopitelně idylické. „Koně, které JZD přidělilo tátovi, měly stáj na statku u pana Srba. Nevím, zda to byly původně jeho koně. V jeho statku ustájili i dobytek, sebrali jim pole, ale bydlet tam mohli dál. Táta se se Srbovými spřátelil. My jsme s nimi soucítili. Podobně to bylo s Beznoskovými, kteří měli také statek. Viděl jsem, jak jim komunisti brali kravky a prasata do společného ustájení. Paní Beznosková, maminka mého kamaráda, chudák plakala. Na to se nedá zapomenout,“ vzpomíná Vladimír Šindelář.
V roce 1949 šel Vlastimil do první třídy, ale měl to do školy daleko přes les, rodiče do práce. Na jaře se tedy přestěhovali do pronajatého domku v Klecanech. V roce 1953 pak začal otec svépomocí stavět dům a za dva roky už se stěhovali do vlastního.
Peněz doma nebylo nazbyt a Vlastimil se od dětství snažil vydělat nějakou korunu. A tak jako kluk chodil o nedělích stavět chlapům v hospodě kuželky; za odpoledne dostal 20 korun. V létě, zatímco ostatní kluci se chodili koupat, on vstával na pátou ranní a s panem Srbem jezdil celý den na samovazači ve státním statku, nebo roznášel noviny. Jak ale říká, dělal to rád, protože rád vydělával peníze.
Vlastimil Šindelář od dětství toužil opravovat auta. Jako malý kluk tátovi rozebral všechno, co na dvorku bylo. Kola, vozíky... nejšťastnější byl zamazaný od šmíru. Hlásil se na automechanika do Mladé Boleslavi. Přestože měl na vysvědčení vyznamenání, nevzali ho. Jak říká, bylo to kvůli politickým názorům jeho rodiny. „Komunisté všechno věděli. Měli informace od lidí na vesnici, kdo jsme.“ Dostal na výběr: ostravské hutě, kladenské hutě, nebo Spolanu Neratovice. Nejblíže jeho bydlišti byly Neratovice, a tak se rozhodl pro ně. Nastoupil v roce 1957 do Neratovic na obor elektrikář, roce 1960 vyšel s výučním listem.
V den svých narozenin, 16. října 1962, rukoval Vlastimil Šindelář na vojnu, a to do Ruzyně ke spojařům. V týž den eskalovala tzv. karibská krize, kdy hrozil světový jaderný konflikt. Šlo o důsledek rozmístění sovětských raket středního doletu na Kubě, kterým Sovětský svaz odpověděl na rozmístění amerických raket v Turecku. Mezinárodní bezpečnost byla ohrožena, armády byly uvedeny do pohotovostního režimu. „Bylo to hrozné. Nebyli jsme ještě ani vycvičení, spali jsme ve vojenském oblečení, pohotovostní auta byla seřazená na place. Střídali jsme se, takže někdo spal v těch autech… v noci už byla zima. Někteří spali na rotě na postelích, na kavalcích, směli jsme mít zuté jenom boty – tzv. půllitry, opasek jsme mohli mít povolený, samopal pověšený na posteli a boty připravené – jen do nich skočit. A takhle to tam trvalo po celou dobu kubánské krize,“ vypráví Vlastimil Šindelář (kubánská krize skončila 29. října 1962, pozn. aut.).
V roce 1966 se oženil a narodila se jim dcera. V té době už bydlel s rodinou v Praze, kde měl atraktivní a dobře placenou práci v balírně kávy. Na plný úvazek tam pracoval do března 1968, kdy jim skončil nájem v bytě na Vinohradech a vrátili se zpět do Klecan. Zde získal místo školníka a služební byt.
Okupaci vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 tedy zažil v Klecanech. Pracoval jako školník, zároveň jezdil brigádně do balíren v Praze, z Klecan dojížděl na motorce. Vzpomíná na uzavřené, nepropustné silnice do Prahy.
Coby školník měl pak velké starosti, aby si Sověti nenárokovali vchod do školní budovy, například kvůli jinak nedostupné vodě. Vzpomíná, že Sověti se utábořili kousek za Klecany, v remízku u pole. „Kousek odtud byla Odolena Voda a letiště a Sověti tam přistávali. Tanky a auta tedy jezdily po okolních vesnicích. A když se utábořili v Klecanech, slyšeli jsme, jak stříleli, kulky nám létaly nad hlavou. Stříleli tam zajíce, protože byli hladoví. Šel jsem za ředitelem a ptal se, co mám dělat, kdyby přijeli a chtěli dovnitř do školy, ubytovat se, nebo pro vodu. On na to, že nemám nikoho pouštět, zamknout, dát na vrata řetězy... Dopadlo to tak, že nakonec z Klecan zmizeli a rozptýlili se,“ vzpomíná Vlastimil Šindelář.
V roce 1969 se vrátil opět do balíren, kde měl desetkrát větší plat než ve škole, v sedmdesátých letech žil v Roudnici nad Labem, v osmdesátých letech změnil zaměstnavatele a šel pracovat do podniku Technometra Praha, která vyráběla hydraulická čerpadla do letadel. Byl dispečerem energetiky. Zde ho v listopadu 1989 zastihla sametová revoluce.
Politice do té doby nevěnoval velkou pozornost a 17. listopad byl pro něj překvapení. „V podniku se po 17. listopadu spustila revolta. Ustavil se stávkový výbor, já jsem byl na shromáždění, kde se papalášové snažili vysvětlovat, co se děje. Chodili jsme do práce a milicionáři, kluci, do kterých bych to nikdy neřekl, najednou stáli ve vojenských mundúrech se samopalem na vrátnici. Pak stávkový výbor svolal demonstraci. Řečníci řečnili a já jsem se přihlásil a ptal se, proč nás tady kamarádi hlídají se samopalem. Pak mě zvolili do stávkového výboru taky.“
Vlastimil Šindelář vypráví, že kontrolovali personální oddělení. „Všechny doklady z personálního odvezli do spalovny. Měli jsme ve Zbraslavicích závod Technometra, byla tam uhelná kotelna a komunisti v noci všechno tajně naložili do aut a odvezli. Pálili složky s kádrovými materiály, které se o každém zaměstnanci vedly. K tomu měl přístup jen šéf personálního oddělení. Ti to nosili domů v batozích, kradli to, aby to nikdo nenašel,“ vzpomíná a pokračuje: „Pod Technometrou byl kryt, milice tam měla samostatnou místnost. Měli tam samopaly ve stojanech, skříňky s mundúry, maskáči a podobně.“
Z polistopadového vývoje je zklamán. „Do Občanského fóra se navezli bývalí komunisté, převlékli kabáty, ovlivňovali dění v nově vzniklých stranách. Byli tam komunisté, kteří rozvraceli strany zevnitř. Myslím, že po osmdesátém devátém neměli být vůbec puštěni k moci,“ uzavírá své vyprávění Vlastimil Šindelář, který je od roku 2000 potřetí ženatý, žije v Praze, v době rozhovoru je profesně stále aktivní, působí jako projektový manažer.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Petra Verzichová)