Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Rudolf Šindelář (* 1919  †︎ 2012)

Slíbili jsme si, že se Hlávkovi kolejáci vynasnaží, aby nedošlo k nepříjemnostem

  • narozen 7. 4. 1919 v Českých Budějovicích

  • 1937–1939 - studium v Praze, Hlávkova kolej

  • 17. 11. 1939 - zatčen a odvezen do KT Sachsenhausen

  • 1939–1942 - vězněn v KT Sachsenhausen

  • 1945 - Pražské povstání

  • zaměstnání v elektrárně ve Větřní a v českobudějovických papírnách

  • krajským předsedou Českého svazu bojovníků za svobodu

  • zemřel v květnu 2012

Mládí:

Rudolf Šindelář se narodil dne 7.4.1919 v Českých Budějovicích. Vychodil obecnou školu a poté reálku, ve volném čase se věnoval rybaření: „Ještě jsem ani nechodil do školy a už jsem se coural po šiferně, to je bývalá Lannova loděnice pod Dlouhým mostem na Vltavě. Bylo to dědičné, poněvadž můj otec byl dosti známý rybář, který chytal v Budějovicích a který mě bral s sebou na všechny výlety.“

Otec pracoval v tabákové továrně, maminka byla v domácnosti. Sestra vystudovala učitelský ústav a koncem 30. let odešla na praxi na Benešovsko, zatímco bratr vystudoval stavební průmyslovou školu a zapojil se masarykovské akce 1000 pilotů republice.

 Rudolf Šindelář se už v mládí zajímal o společenské a politické dění: „Velmi na mě zapůsobila tehdejší sociální situace, tedy nezaměstnanost a bída lidí. Já jsem viděl poměrně dost žebráků, kteří chodili u nás po Staroměstské ulici. Byl jsem dost smutný z těchto jevů. Musíme si říct, že tehdejší světová [hospodářská] krize, která měla za následek velké množství nezaměstnaných, chudých a jinak zbídačených lidí, koneckonců i přípravy i k válce, na mě silně působila a měla na mě po celý život vliv.“

V roce 1937 absolvoval reálku a odešel studovat Vysokou školu strojního inženýrství do Prahy. Dostal ubytování na Hlávkově koleji, kam se zařazovali studenti s dobrým prospěchem, ale s horším sociálním postavením.

Obsazení zbytku Československé republiky

Rudolf Šindelář absolvoval první rok vysoké školy bez problémů a odjel na prázdniny do Českých Budějovic. Prázdniny trávil stejně na střední škole – ve vesnici Pašinovice na řece Stropnici chytáním ryb.

V druhém ročníku přišel Mnichovský diktát, na vysokých školách se otevíraly široké debaty, ale pro studenty se zatím nic neměnilo: „Škola byla pořád otevřená, měli jsme své bydlení, měli jsme svá stipendia, pokud jsme nějaká dostávali, a studovali jsme.“

 Dne 15.3.1939 přišel rozhodující zlom v podobě obsazení zbytku Protektorátu. Studenti dostali zprávu, že Němci obsadili zbytek republiky: „Šli jsme se na Můstek podívat. Tak jsme slyšeli a viděli značné projevy nevole a nepřátelství ze strany Čechů vůči německým jednotkám, které projížděly z Václavského náměstí dolů a rozdělovaly se na dvě strany, jedna šla do Ulice 28. října a druhá do ulice Na Příkopech. Lidé hrozili pěstmi, nadávali, plivali, plakali a my na to koukali.“

Zastřelení a pohřeb Jana Opletala

Po druhém ročníku šel Rudolf Šindelář pracovat k Baťovi do Zlína, po prázdninách nastoupil do třetího ročníku a musel ještě dodělávat řadu zkoušek. Poté přišel 28. říjen, lidé se bouřili, docházelo k šarvátkám mezi Němci a Čechy a došlo i k ozbrojenému násilí: „Došlo k tomu, že v Panské ulici byl zastřelen nějaký pan Sedláček a v Žitné ulici na Vinohradech Jan Opletal. Byl zraněn odraženou střelou, což bylo ještě horší, protože střela byla zdeformovaná a dělala v těle větší škody. Také byla 28. října celá řada lidí zatčena a mezi nimi i mnoho studentů. To jsme zjistili na koleji, že schází. Nejenom na naší koleji, ale taky v jiných.“

Studenti sledovali zdravotní stav Jana Opletala, ale ten se již neuzdravil a 11.11.1939 zemřel. Jeho ostatky měly být uloženy v obci Nákle u Olomouce, ale ještě před jejich odvozem proběhlo dne 15.11.1939 slavnostní rozloučení s Prahou a s pražskými studenty: „Den předtím jsme měli na koleji velkou poradu, že se hlávkovi kolejáci, kteří jsou vlastně pořadateli pohřbu s předsedou Martišníkem, budou snažit, aby nedošlo k nepříjemnostem. Pokud se sejde hodně studentů – a to bylo z ostatních kolejí podle ohlasů vidět, že jich přijde hodně – abychom nedopustili, že by se dostali do ulice Na Slupy směrem ke Karlovu náměstí. Na rohu měly naše skupiny čekat a zabránit hromadnému odchodu.“

Studenti však na Karlovo náměstí přišli, demonstrovali před technikou, přešli do ulice Na Příkopech i na Václavské náměstí a křičeli různá hesla proti režimu. Dokonce už během naložení rakve se studenti loučili celou československou hymnou včetně Nad Tatrou sa blýská, což bylo zakázáno.

Rudolf Šindelář se poté vrátil do Hlávkovy koleje a začal se učit na zkoušku z hydrauliky a termomechaniky. Zkoušku dne 16.11.1939 úspěšně složil, ale jelikož byl v té době nastydlý, nešel slavit a šel si brzy večer lehnout.

Zatčení přímo na koleji

Probuzení bylo velmi nezvyklé: „Okolo čtvrté nebo páté hodiny ranní nás probudily rány a křik na chodbě. Otevřely se dveře, nějaký kluk tam strčil hlavu a vykřikl: ‚Gestapo je tady.‘ Já jsem bydlel s jedním studentem architektury, tak jsme si sedli na postele a poslouchali, co se děje. Bydleli jsme ve čtvrtém patře, slyšeli jsme rány zezdola, pak se ozývaly ve třetím a pak ve čtvrtém patře. Tak jsme jenom čekali. Najednou se rozrazily dveře, stál tam voják s flintou a křičí: ‚Lift machen,‘ to jsme rozuměli, tak jsme rozsvítili, ‚anziehen.‘ Oblékat. Tak jsme se oblékli. Pak se tam zase ukázal [a vykřikl]: ‚Raus‘. Ven na chodbu. Tam se muselo utíkat ke schodišti, všude byli vojáci a vyháněli studenty z pokojů. Jeden voják měl bič, to byl nějaký důstojník, a ten jednoho studenta, bydlel naproti mně, vzal přes hlavu. Ještě v lágru měl kolem dokola červený pruh.“

Na schodišti studenti stáli a čekali na další kolegy z koleje. Když byli všichni soustředění, začali je Němci pouštět do autobusů, které stály na ulici. Odjeli přes Smíchov směrem na Ruzyň.

V Ruzyni

V Ruzyni Rudolf Šindelář s dalšími kolegy z autobusu vystoupil, studenti se zařadili do pětistupu a byli vpuštěni do ruzyňské jízdárny. Studenti stále nevěděli, co se bude dít. Z jejich řad měli vystoupit členové fašistické strany Vlajka, Slováci, cizinci a studenti, kteří ještě nedosáhli 20 let. Všichni byli propuštěni. Večer přišly písařky a zapisovaly nacionále zbylých studentů. Po zapsání dostali studenti kartičku s číslem a se šňůrkou, kterou si přivázali na knoflík a opět si stoupli zpět do řady.

„Když nás všechny sepsali, tak vystoupil Frank, že jsme se projevili nepřátelsky proti říši a že půjdeme na výchovu. Nebo něco takového se povídalo. Pak přišla noc, udělali z nás skupiny po padesáti nebo šedesáti [lidech] a hodili každému půlkilový bochník chleba. Tak jsme strávili noc. Ráno nás seřadili a šlo se na nádraží. Nastrkali nás do vlaku, bylo to přesně podle sedacích míst, a měli jsme zákaz otevírat zatažené záclonky. Na konci a na začátku vagonu byla ozbrojená stráž a pak tam ještě byl [dozorce], který procházel vagon. Vlak se hnul, a přestože jsme se nesměli koukat ven, tak student u okénka se ven mrknul a říkal: ‚Jé, jedeme na sever.‘“

 V Sachsenhausenu-Oranienburgu

Po krátké zastávce v Drážďanech se vlak zastavil v Sachsenhausenu: „Tam běhali esesáci a každý druhý měl vlčáka. Seřadili nás do pětistupů a vedli nás neznámým terénem, neznámou krajinou, bylo to v lese, bylo to po dešti a byly tam louže. Někomu spadla polobotka, ale neměl šanci se pro ni vrátit, a tak musel dojít bos. Okolo velký křik. Najednou jsme byli na betonové silnici proti velkému baráku a tam byla veliká brána, kterou jsme prošli. Na bráně bylo napsáno Arbeit Macht Frei.“

Studenti museli své oblečení vysvléct, sundat prsteny i hodinky, ostříhali je dohola a dostali vězeňský mundůr. Noví vězni byli odvedeni do baráků, kde si mohli sednout nebo lehnout na položené slamníky. Studenti obývali baráky 50-53. Stali se z nich vězni koncentračního tábora Sachsenhausen.

V Sachsenhausenu byl Klingenwerke, kam chodili vězni na práci, a Strafkolonne, kde byli vězni trestáni. V koncentračním táboře byli různé národnosti, od Čechů, Francouzů, Němců až po Rusy (kteří přišli později) a různá provinění, političtí vězni, asociálové nebo prostí kriminálníci. 

Denní pořádek měl svůj obvyklý rámec. Kolem šesté hodiny ráno se vstávalo, vězni se umyli, dostali snídani (často pouze duběnková káva) a pak se šlo na apel, kde byli vězni spočítáni. Následoval nástup do práce[1], v poledne dostala venkovní pracovní komanda jídlo (polévka z řepy či brambor) vně tábora, zatímco vnitřní komanda dostala jídlo uvnitř tábora. Večer následoval večerní apel a další počítání. Pak vězni odešli na své bloky a dostal opět jídlo (třicet deka chleba, 3-5 dkg margarínu nebo salámu).

Rudolf Šindelář pracoval v kuchyni a pro tuto práci musel mít čisté oblečení. Vyfasoval nové kalhoty, které však byly trochu delší. Kvůli tomu musel odejít na trestné komando: „Na apelu mi jeden esesák, který procházel a který byl bohužel současně velitelem Strafkompanne, trestné skupiny, zaťukal na rameno a říká, co to mám za kalhoty. Já říkám, že jsem je dostal těsně před apelem a že si je ještě zkrátím. Kdepak. Dlouhé kalhoty - sabotáž na státním majetku. Říká: ‚Po apelu se u mě hlašte.‘  To znamená u trestního komanda. Na popovídání si mě tam nepozval. To jsem měl tenkrát strach. Ale neuposlechnout se nedalo. Tak jsem tam stál a on se asi stačil ještě opít. Nepřišel tam, nepřišel za hodinu, nepřišel za půl druhé hodiny (...). Tak já jsem ještě čekal, a když nešel, tak jsem odešel na blok. Druhý den šel okolo a já jsem jen trnul, jestli si mě nepamatuje. Kalhoty už jsem měl zkrácené [smích]. Přešel mě a jeden blok před námi stál ohromně velký chlap, zatímco tenhle esesman byl poměrně malý (…). Zastavil se u něj a já jsem slyšel, jak se ho ptá: ‚Neměl jste se včera u mě hlásit?‘ ‚Ne, pane Blockführer.‘ Měl jsem vyhráno. Ale kdyby se zeptal mě, tak bych se asi bál říci ne.“ 

Přestože dozorci byli velice obávaným živlem, v koncentračním táboře se ani vězni k sobě nemuseli chovat přívětivě. Rudolf Šindelář vzpomíná na chování vězňů během svého pobytu na ošetřovně, když měl chřipku. Někteří nemohoucí vězni dostávali jídlo přímo do postele, kam jim to nosili jiní vězni: „Byl jsem svědkem, jak jednomu vězňovi jeho poskok nedal část chleba. Ten mu to vyčítal a chleba se domáhal. A on povídal: ‚Vždyť to nepotřebuješ, stejně umíráš.‘ Taky druhý den zemřel. Už byl vyhublý, měl průjmy, byl skutečně na umření. Ten poskok měl pravdu, ale že mu ani jídlo nepodal, i když by třeba nemohl jíst, tak to bylo takové kruté.“

Nejobávanějším dozorcem byl zřejmě tzv. Železný Gustav, který se vyžíval v mučení vězňů. Mezi dozorci byli také sudetští Němci, kteří uměli česky. Rudolf Šindelář dále zmiňuje dozorce, který v koncentračním táboře vykonával svou „práci“, zatímco mimo tábor vedl normální život s lidským a přívětivým chováním. Faktem však zůstává, že dozorci byli vládci: „Po ukončení války s Polskem zavřeli univerzitu v Krakově a profesory odvezli k nám do Oranienburgu (…). Zacházeli s nimi normálně jako s Poláky, ze strany některých esesáků hruběji (…). Po půl roce se jednoho krásného dne začal na Apelplatzu motat takový oficírek, okolo třiceti let, nažehlený, naparáděný, dokonalý esesácký gentleman. A Lagerführer nařídil, aby polští profesoři nastoupili. Vyjmenovali je, bylo jich asi deset, nastoupili, Němci přinesli kozla, na kterém se vyplácelo bejkovcem, a profesoři tam jeden za druhým museli. Ten esesáček si k nim stoupnul a strašně blaženě se usmíval a vtipkoval. Zřejmě to byl nějaký Němec, který studoval v Krakově, a když se potom začaly horšit vztahy Poláků a Němců, tak se s těmi profesory chytil a teď jim vše vrátil. Všichni dostali patnáct na zadek.“

Čeští studenti byli postupně propouštěni, první byli propuštěni už před Vánoci roku 1939 a další v roce 1940. Rudolf Šindelář měl být propuštěn až na konci roku 1941, ovšem jelikož v lágru proběhl tyfus a vězni byli v karanténě, získal svobodu až na počátku roku 1942: „Ráno jsme se měli dostavit k bráně. Tak jsme se k ní dostavili a z brány nás odvedli do komory, kde bylo oblečení a podobné věci. Tam už měl každý připravený svůj balíček s německou důkladností. Vše přesně na puntík. Měl jsem tam svůj prstýnek a své hodinky. Neměl jsem klobouk, tak esesman, který vedl propouštění, šáhl do kopice a dal mi klobouk na hlavu po nějakém mrtvém (…).“

Zatčení studentů a zavření českých vysokých škol mělo ve světě obrovský ohlas, jak Rudolf Šindelář poznamenává při příležitosti poválečného setkání studentů s Janem Masarykem: „Tam nám říkal: ‚Vy kluci, vy ani nevíte, jak jste nám pomohli. Více než celá divize. Poněvadž ten vztah zahraničí k naší teprve se tvořící politické organizaci[2] dostal po 17. listopadu úplně jiný směr.‘“

V Pražském povstání

Rudolf Šindelář odjel ze Sachsenhausenu do Prahy a dále do Českých Budějovic. Každý den se musel hlásit na gestapu a o svém věznění nesměl pod příslibem návratu do koncentračního tábora mluvit. České vysoké školy byly zavřené, a tak si musel najít zaměstnání. Odhodlal se k odstěhování za prací do Prahy, kde se uchytil ve švédské firmě SKF kuličková ložiska, ale už koncem roku 1942 přešel na úřad práce. V roce 1944 se Rudolf Šindelář oženil. O rok později se blížil konec války a přišlo Pražské povstání.

„Šel jsem za manželkou do Holešovic a už lidé sundávali německé cedule. Už se na ulici přestali objevovat Němci, a když se nějaký objevil, tak ho naši lidé obstoupili a sebrali mu zbraň. Když jsem přišel k SKF, tak se začala stavět barikáda. Už se ozýval i rozhlas, aby se šlo na pomoc. Začala střelba. Začalo být živo. Druhý den přišla výzva, aby studenti obsadili vysoké školy. Tak jsem sebral pytlík cukru a šel jsem z Holešovic pěšky na Karlák. To je kus cesty (…). Když jsem šel přes most, tak jsem dostal od lidí z barikády doprovod, šestnáctiletého kluka s brokovnicí [smích], který mi měl dělat ochranu, protože na severním konci mostu byli Němci a občas stříleli. Po mně nikdo nestřílel, kluk mě převedl přes most a pak šel zpátky (…). Já jsem pokračoval dále a prošel jsem přes Senovážné náměstí na Václavské náměstí a na techniku. Na technice nebyl absolutně nikdo, ale byl tam pedel, tak mi otevřel, když jsem začal bouchat, a říkal: ‚Co tu chcete, mládenče?‘ [smích] Já říkám: ‚No vyzývali nás, abychom obsadili vysoké školy. Tady nikdo není?‘ ‚Tady se nic neděje, tady nikdo není. Jděte domů, co byste tu dělal?‘ Tak jsem šel zpátky.“ Druhý den byly znovu slyšet výzvy k obsazení vysokých škol, ale to už tam Rudolf Šindelář nedošel, už nešlo přes Prahu přejít.

Studium a zaměstnání po válce  

Po válce se Rudolf Šindelář zapsal ke studiu na vysokou školu a byl zvolen jednatelem a posléze předsedou Spolku posluchačů a absolventů strojního inženýrství (SPASEI). V roce 1946 udělal státní závěrečné zkoušky a nastoupil do Větřní jako asistent vedoucího elektrárny a poté jako vedoucí elektrárny. V roce 1948 byl zvolen předsedou Komunistické strany Československa ve Větřní, z této funkce však v roce 1949 odešel.

Od roku 1963 pracoval jako ředitel papíren v Českých Budějovicích, ovšem v roce 1968 musel pro nesouhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy odejít zpět do Větřní, kde dělal technickou podnikovou kontrolu. Poté postoupil na funkci podnikového energetika a v roce 1976 odešel do důchodu.

V roce 2009 a 2012 natočil a v roce 2012 zpracoval Luděk Jirka

[1] V době příchodu studentů do Sachsenhausenu se ještě na práci nechodilo. Práce se stala povinnou až v následujících letech.

[2] Exilová vláda prezidenta Edvarda Beneše.