Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Šindelář (* 1946)

• narozen 21. dubna 1946 v Praze

• vystudoval strojní průmyslovou střední školu na pražském Smíchově

• od patnácti let se závodně věnoval cyklistice

• během invaze vojsk Varšavské smlouvy Pavel nafotil sadu snímků v centru Prahy

• v dubnu 1969 odcestoval do Vídně, odkud po dvou měsících odletěl do Sydney

• v Austrálii začal pracovat ve fotografickém studiu

• do Prahy se poprvé podíval v roce 1990

• dodnes (2021) žije v australském Melbourne

Pavel Šindelář prožil 23 let svého života v Praze. Ve svém rodném městě byl spokojený. Vše se však změnilo s 21. srpnem 1968, kdy proběhla invaze vojsk Varšavské smlouvy. Tehdy se rozhodl emigrovat. Za několik měsíců se ocitl v Austrálii, kde žije dodnes.

Pavel Šindelář se narodil Heleně a Bohumilovi Šindelářovým 21. dubna 1946 v Praze. Na společné procházky po Praze s otcem a bratrem Jiřím dodnes rád vzpomíná. Po ukončení základní školy nastoupil Pavel na strojní průmyslovou střední školu na Smíchově. Po maturitě ve studiu už dál nepokračoval.

Dostal jsem se do výběru na olympiádu

Od patnácti let se věnoval cyklistice, trénoval na velodromu v Praze, později dokonce reprezentoval Československo. Na konci roku 1967 se dokonce dostal do užšího výběru na olympiádu v Mexiku. Nedlouho poté se však nešťastnou náhodou při jednom ze závodů zranil. Čtyři dny strávil v bezvědomí. Několikaměsíční rekonvalescence neumožnila Pavlovi trénovat, a tak ztratil možnost startovat na olympijských hrách. I tato událost ovlivnila jeho budoucí život: „Možná kdybych na tu olympiádu odjel, tak bych neemigroval a zůstal bych v Československu,“ uvažuje.

Ze začátku byl rok 1968 krásný

V období pražského jara roku 1968, kdy se komunistický režim v Československu začal postupně uvolňovat, zažíval Pavel pocity euforie. „Ze začátku byl rok 1968 krásný… Nadšení lidí bylo veliké, uvolňovala se cenzura tisku a o věcích se už mluvilo otevřeně,“ vzpomíná. Nadšení však netrvalo dlouho. V noci na 21. srpna 1968 překročila vojska Varšavské smlouvy hranice Československa. Když Pavel zjistil, co se děje, vzal do ruky fotoaparát a vyrazil do centra Prahy, aby zachytil historické okamžiky. „Bylo to trochu napětí fotit ruské vojáky. Stala se mi dokonce nepříjemná událost, že sovětský voják, který stál v tanku, uslyšel, jak cvakla kamera, tak se otočil a říkal: ‚Dej mi tu kameru! Chci tu kameru!‘ Já jsem odmítl, že mu ji nedám, a otočil jsem se zády k němu a pomalu jsem odcházel. Čekal jsem, jestli tu kulku dostanu, nebo ne. Díky bohu jsem ji nedostal,“ vypráví o dramatickém zážitku.

Tady to dobré nebude

Když Pavel viděl, co se děje v Praze, rozhodl se k radikálnímu kroku. „Řekl jsem si, že tady to dobré nebude, a rozhodl jsem se, že půjdu pryč,“ vzpomíná. Po měsících příprav v červnu 1969 vyrazil na dlouhou cestu. „Kamarádům jsem o emigraci raději vůbec neříkal. Mámě jsme to řekli asi až týden předtím, než jsem odjížděl. Ale máma to těžko nesla, já jsem jí chyběl a ona mně taky,“ vypráví. Před odjezdem několik dní chodil po Praze a loučil se s místy, která měl rád. Poté legálně na výjezdní doložku vlakem odjel do Vídně, kde zamířil na australskou ambasádu. „Austrálie brala tehdy hodně emigrantů z Československa, protože jsme částečně byli považování za politické uprchlíky,“ vysvětluje. Protože pobyt v Rakousku měl trvat oficiálně jen čtyři dny, Pavel si s sebou nesměl vzít velká zavazadla. Zabalil si tak jen pár oblíbených knih a nejnutnější věci. Než se vyřídily všechny formality, dva měsíce strávil v Rakousku. V australském Sydney přistál 15. června. První dva měsíce strávil s dalšími emigranty v bývalém vojenském táboře v Boneguille, kde se učil anglicky. Po dvou měsících od příletu se vrátil do Sydney, kde našel své první zaměstnání v pásové výrobě.

V Austrálii byla volnost

V Austrálii zažil Pavel pravý pocit svobody. „To byla úplná volnost potom, co jsem v Čechách zažil okupaci. Bylo to krásné uvolnění,“ vzpomíná. Do Austrálie už v roce 1968 vycestoval i Pavlův dlouholetý kamarád, a Pavel se tak v novém světě neocitl úplně sám.

Pamětník vystřídal několik zaměstnání. Když si vydělal nějaké peníze, pořídil si auto a v roce 1974 se vydal na devítiměsíční cestu kolem Austrálie. Po návratu začal pracovat ve fotografickém studiu v Melbourne. V roce 1977 navštívila Pavla poprvé od emigrace v Austrálii jeho matka.

Když v Československu nastaly velké změny

Události v Československu roku 1989 Pavla potěšily. Hned po sametové revoluci se rozhodl znovu podívat do své rodné země. V roce 1990 nastoupil do letadla směr Praha. Po dvaceti letech se znovu mohl setkat se svými rodiči a bratrem. „Dovedete si představit, jak to bylo emociální. Všichni jsme sice zestárli a změnili se, ale bylo to krásné,“ vzpomíná Pavel. V Československu však nezůstal, vrátil se do Austrálie a v australském Melbourne zůstal dodnes (2021).