Sylva Šimsová

„Zaznívaly hlasy, že by se všecko mělo dělat úplně jinak. A to se stalo mně. V roce 1948 ke mně přišli dva lidi, které jsem téměř neznala. Takové nahodilé skautské setkání. Jeden byl bratr z Moravy, druhá byla studentka z přírodovědecké fakulty na Albertově. Říkali: ,Švestko, jdi navštívit Pavla Křivského.‘ – ,Proč?‘ – ,On bude mít letní brigádu.‘ A to stálo za to, protože my jsme brigády museli dělat. A tak jsem uvažovala: Mám, nemám? Rodiče mi vždycky říkali: ,Buď opatrná.‘ Tak jsem rodičům nic neřekla a šla jsem za Pavlem Křivským. A zjistila jsem, že mu důvěřuju. Stala jsem se členkou toho, čemu se později říkalo Kruh. Jela jsem na šumavskou borůvkovou brigádu, kde Kruh začínal. Pavlův názor byl, že bychom měli zavřít oddíly, protože o těch se ví, a místo toho vytvořit něco nového. Že to bude bezpečnější. Já jsem se s ním hádala: ,To těm dětem nemůžeš udělat!‘ A on mi říkal, že tomu nerozumím, že on rozumí politické situaci víc než já, že je to nadlouho, že se objevilo riziko ztráty civilizace – on rád používal velká slova. Někteří lidé oddíly nezavřeli a pokoušeli se je vést dál, ti obvykle se do Kruhu nedali, ale byla spousta lidí, kteří se do Kruhu dali a začali tam být činní.“

„Standa to zařídil tak – abychom nebyli velká skupina, že Standa a Joviš šli napřed a o tři dny později jsme šli my. Jenže na hranicích to nebylo dost snadný, takže ten člověk, který nás prováděl, nám vždycky říkal: Přijďte zase zejtra. Den po dni se to odkládalo, nakonec nás tedy převedl. A bezpečně jsme přešli, šli jsme pěšky dvanáct hodin. V sedm hodin ráno jsme dorazili k německým hranicím. [...] Nakonec nás poslali do Chamu, to bylo velký město.“