Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Blažena Simotová (* 1921  †︎ 2012)

• narozena 3. 2. 1921 v obci Myslín

• pomocnicí u rodiny v Českých Budějovicích

• únor 1943 – zatčena gestapem

• únor 1943 – 22. 4. 1943 – vězněna v Českých Budějovicích a na Malé pevnosti Terezín

• 22. 4. 1943 – červenec/srpen 1943 – KT Osvětim

• červenec/srpen 1943 – srpen 1943 – KT Ravensbrück

• srpen 1943 – duben 1945 – KT Neubrandenburg

• pochod smrti

• zaměstnání na poště v Českých Budějovicích

Blažena SIMOTOVÁ, roz. Hovorková

(narozena 3. 2. 1921 v Myslíně, Československo)

 

Že tam je člověk třeba týden a už zemře, to jsem si vůbec nedovedla představit

 

Z obce Myslín do Českých Budějovic

Blažena Simotová, rozená Hovorková, se narodila 3. 2. 1921 v obci Myslín severně od města Písku. Rodiče měli hospodářství a věnovali se tak práci na poli. Blažena Simotová docházela do vedlejších Mirovic na obecnou (základní) a měšťanskou školu: „Ještě jednu třídu navíc. To byla jako ekonomická škola. To byla čtvrtá měšťanka a ta už nebyla povinná. Na základě ekonomické školy jsem potom mohla jít do zaměstnání, kde byla ekonomická škola potřeba.“

Ve své rodné vesnici byla do 16 let, kdy odešla do Českých Budějovic. Zde pracovala jako opatrovnice malého dítěte zdejší učitelky a poté přešla k doktoru Vaňatovi na domácí práce a na práci do ordinace. Jako pomocnice u nich i bydlela, což se jí stalo osudným, neboť gestapo pana Vaňatu, jeho manželku i Blaženu Hovorkovou odvezlo náhle na výslechy a do koncentračních táborů. Ačkoliv sama Blažena Hovorková nebyla zapojená do protiněmecké činnosti doktora Vaňaty – kterému dávali za vinu finanční i psychickou podporu manželek zatčených mužů – gestapo si této skutečnosti nevšímalo.

Do celé záležitosti byl údajně zapojen český důstojník – kolaborant, který se vrátil z koncentračního tábora, byl nucen spolupracovat s gestapem a údajně doktora Vaňatu udal.

 

S rodinou doktora Vaňaty do Terezína

„Mně bylo 22 let, tak jsem to nějak tragicky neprožívala. Nevěděla jsem, co z toho bude. Vždyť jsem vlastně nic neudělala. Neměla jsem žádnou odbojovou činnost. Češka jsem byla, tak jsem se normálně snažila dělat to, co se mělo dělat. No, jak jsem to prožívala? S pláčem, když mě dali do věznice.“

To již Blažena Hovorková hovoří o přesunu do budějovické věznice. Spolu s paní Vaňatovou se tlačila v místnosti s velkou spoustou dalších vězňů: „Byli jsme tam zavření, dali nám tam akorát jídlo.“

„Tady u řeky, jak je krajský soud, tak tam je věznice. (…) Řeka byla na jedné straně a my koukali na druhou stranu. Taková kulatá věžička. Tak jsme tam měli kulaté okno. Koukat jsme z něj nemohli, protože to bylo vysoko.“

Poté následovalo odsouzení: „Spoluvinice na činech a nebezpečná Říši, to bylo to, co jsme museli podepsat. Protože na mě nic neměli, tak to proběhlo celkem bez problémů. No, bez problémů, neměli na mě nic, jedině že jsem jim neřekla pravdu. Takže to celkem nebylo nějak závažné.“ Doktor Vaňata se ke své činnosti přiznal a byl odsouzen^[1], Blažena Hovorková byla tedy spoluvinicí. Doktor Vaňata byl v jiném koncentračním táboře, jeho manželka putovala s Blaženou Hovorkovou.

 

V Terezíně

Následoval přesun do Terezína. Blažena Simotová dostala s paní Krausovou za úkol uklízet kanceláře. Snažily se vězňům i pomáhat – sklízely spolu špačky od cigaret a rozdávaly je na přilepšenou.

„Oni se spíše vytahovali na muže, bych řekla. A my jsme tak nějak. Prostě jak jsem byla s tou Bělinkou po kancelářích, tam jsme to musely uklízet. Tak nějak se to rozběhlo. Nemůžu si stěžovat na nějaké příkoří. Taky jsem tam tak dlouho nebyla. Vlastně jsme nikam nemohli a nic jsme nemohli dělat. Taky tam byla s námi Milada Horáková.“

K některým vězňům se dozorci chovali hůře: „To jsem viděla na transportech, jak tam muži stáli. Celkem se báli. Ustrašeně. To je vidět na lidech, že se bojí nebo že je to prostě takové ponižování.“

 

Osvětim

Dne 22. 4. 1943 odjela Blažena Hovorková do koncentračního tábora Osvětim. U vstupní brány byli vojáci, vězni byli zavedeni do koupelny, svlékli je, napíchali jim čísla, ostříhali dohola, dali jim dřeváky, košilky, košili, pruhované šaty, pruhované sako, ubytovali je v barácích na palandách a stali se tak vězni koncentračního tábora Osvětim.

„Denně, asi v těch šest hodin nebo v kolik, byl apel. Začala pískat píšťala, hned jsme museli vstát, jít před blok, seřadit se do pěti a začali nás počítat. Když začalo pískat, (…) tak jsem honem vstala, abych se mohla jít umýt. Tam byla jedna malá bouda, kde tekla voda. Tak tam jsem si honem s miskou natočila vodu a v misce jsem se umyla. (…) Hrozné bylo – záchody byly tak, že byla vykopaná strouha, akorát betonové kraje, a tam se chodilo na záchod. To bylo strašné. Až potom po nějaké kontrole to museli uzavřít a udělat ty kolečka.“

Blažena Hovorková docházela na práci i v Osvětimi. Chodila na pole, plela a plevel donášela zpět do tábora. Prý z toho možná vařili polévku, jelikož i v polévce se nalézal písek. Dále pomáhala při rozbourávání domů odnášet studené cihly. Ovšem v teplém počasí. To způsobilo, že Blažena Hovorková dostala horečky a dostala se na Krankenrevier. Další prací bylo splétání třásní do copánků, které sloužily do bot: „To jsme vlastně šli přes bránu a viděli jsme tam v Birkenau pece. A viděli jsme, i jak celé transporty lidí šly kolem našeho koncentráku do těch, kde je přiotrávili a vlastně zabili. To jsme taky viděli.“

Celkově však Blažena Hovorková vzpomíná, že koncentrační tábor byl pro ni snesitelnější díky jejímu mladí. Starší vězeňkyně již na tom byly s ohebností i se zdravím hůře.

 

Další koncentrační tábory nad Berlínem – Ravensbrück a Neubrandenburg

V koncentračním táboře v Osvětimi byla pamětnice do července či do srpna 1943, kdy mladší Češky vybrali na práci do Německa. Vybrali zdravější ženy a Blažena Hovorková byla jednou z nich. Odjela tedy do koncentračního tábora v Ravensbrücku, kde byla měsíc v karanténě: „Protože jsme přišli z prostředí, kde bylo hodně nemocí, malárie a všechno.“

V Ravensbrücku – v české paměti smutně proslaveném kvůli věznění lidických žen – byla pouze jeden měsíc a následoval přesun do ještě severnější části Německa, do pobočního koncentračního tábora v Neubrandenburgu. Zde byla až do konce války.

„Tam už se třeba slavily Vánoce. Už jsme se v tom bloku více sblížili, znali, tak se něco připravovalo. Pokud se to smělo dělat. Tam už jsem taky párkrát dostala nafackováno. Něco se nezdálo dozorkyni, tak přišla a dala facku.“

V Neubrandenburgu Blažena Hovorková opět pracovala, tentokrát v továrně brousila součástky na nové německé zbraně. Sama Blažena Hovorková uvádí, že se jednalo o novou zbraň, která měla zvrátit průběh války.

 

Z pochodu smrti do Českých Budějovic

V Neubrandenburgu zažila Blažena Hovorková poslední dny války. Blížila se fronta a Neubrandenburg měla osvobodit Rudá armáda. Vězňům bylo nařízeno, aby se připravili na cestu na západ.

„Jak jsme šli po nějaké silnici, tak lidé kolem nás také utíkali. Třeba s vozíkem. Prostě prchali. Tak jsme šli, teď nevím, jestli den nebo den a půl. Prostě jak se fronta blížila, tak nás dozorkyně opustily a nechaly nás osudu. Nasedly k některým vojákům, kteří také ujížděli, a nechaly nás. Teď jsme byli venku v polích bez dozoru.“

Ocitli se u města Waren a z tohoto malého německého města poblíž jezera odjela pamětnice po dalších peripetiích zpět do Prahy a následně do Myslína.

 

Po válce

Blažena Hovorková po válce získala zaměstnání na poště v Českých Budějovicích. Přestěhovala se tedy ze své rodné vesnice do centra jižních Čech, kde již natrvalo zůstala. Vdala se a měla dvě děti. Ačkoliv se přihlásila do Československé strany národně socialistické, s nástupem komunistické moci a jejím politickým režimem žádné problémy neměla. V roce 2009 žila Blažena Simotová v Českých Budějovicích.

„Když byly nějaké zvěsti o koncentračních táborech, co tam s lidmi dělají, že tam je třeba týden a pak zemře, to jsem si vůbec nedovedla představit. A pak jsem poznala, že to je skutečně možné.“

V roce 2009 natočil a v roce 2013 zpracoval Luděk Jirka.

---