Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Šimonová (* 1929  †︎ 2022)

• narodila se 31. prosince 1929 ve Veselé nedaleko Rovenska pod Troskami

• během druhé světové války doma ukrývali odbojáře včetně Vladimíra Krajiny

• otec Karel Hlaváček byl 15. ledna 1943 zatčen gestapem

• během zatýkání se odbojářům ukrývaným ve škole ve Veselé podařilo uniknout

• Karel Hlaváček během výslechu vyjednal zachování životů civilních obyvatel

• podmínkou bylo vydání parašutistů ze skupiny Antimony ukrývajících se v Rovensku pod Troskami

• otec do konce války vězněn v Malé pevnosti Terezín

• v létě roku 1945 rodina přesídlila do Liberce

• pamětnice pracovala ve stavebnictví

• celý život zůstala věrná skautskému hnutí

• zemřela 12. července 2022

Hana Šimonová se narodila 31. prosince 1929 ve Veselé nedaleko Rovenska pod Troskami. Její otec Karel Hlaváček byl řídícím učitelem ve škole, a tak s rodinou bydlela v budově školy. Ve Veselé taky Hana vychodila základní školu, po páté třídě pak nastoupila na měšťanku do Rovenska.

Pan Krajina s paní Vlčkovou utekl oknem

Za války se její rodina zapojila do odboje a pomáhala ukrývat hledané osoby. Od roku 1942 se u nich také ukrývala paní Božena Vlčková, manželka starosty Junáka, který byl v té době už v Anglii. Sama měla důvod k ukrývání kvůli svému židovskému původu. A po čase zde útočiště našel i Vladimír Krajina, který jako jeden z hlavních představitelů domácího odboje zůstal neodhalený během heydrichiády.

„Krajina přišel a byli tam do zatčení mýho otce. Když k nám přišlo gestapo, tak děti rozpustily, pan Krajina s paní Vlčkovou utekl oknem,“ vzpomíná pamětnice na osudnou noc v lednu roku 1943. Jejího otce odvezli do Jičína na výslech. Poté, co před několika měsíci nacisté zlikvidovali Lidice a Ležáky, uzavřel s gestapem dohodu. „Otec sjednal s tím gestapákem, že je [výsadkáře ze skupiny Antimony] vydá za podmínky, že nebude Rovensko a Veselá vystřílená.“

Parašutisté Závorka a Jasinek ze skupiny Antimony nakonec v bezvýchodné situaci zvolili otravu  kyanidem. Ostatní odbojáři - Karel Hlaváček, Vladimír Krajina, pan Lukeš, který ukrýval výsadkáře, Božena Vlčková a další byli zatčeni a vězněni v Terezíně, ale nikdo z nich nebyl popravený.  Domů se otec vrátil 16. května roku 1945. „Největší hrdina byla mamička, musela nakrmit všech těch pět dětí, nedovedu si představit, z čeho mamička vařila.“

Vždycky nejdřív vyváděli ti, kterým se v životě nic nestalo

Na konci války si Hana pamatuje, jak šly davy Němců a jak její maminka brečela, že ty lidi za nic nemůžou. „Když přišli do Rovenska, tak jich tři sta šedesát pět postříleli za školou, Roveňáci. Pak to jeden vypravoval, že vůbec nevěděl, že střílí, že měl samopal a najednou začal do těch lidí střílet.“ Paradoxní na tom je, říká Hana, že během války se lidem v Rovensku nic nestalo na rozdíl třeba od Lomnice nad Popelkou, kde gestapo hodně lidí zavřelo. „Vždycky nejdřív vyváděli ty, kterejm se v životě nic nestalo.“

Po válce dostal otec Karel Hlaváček na vybranou, jestli půjde do Prahy nebo Liberce, a protože děti do Prahy nechtěly, přestěhovala se celá rodina do Liberce. Tam Hana vychodila obchodní školu a našla si zaměstnání v obchodní komoře.

V roce 1945 také začala Hana hned chodit do skautského oddílu. Přivedli ji do něj rodiče, kteří byli také skauti, tatínek začal skautovat už v roce 1916. Jako na velký zážitek vzpomíná na letní tábor v Tatrách v roce 1947, kdy se s ostatními děvčaty vydala na Lomnický štít. „Na Javorovém sedle byl ještě sníh a jedna dívčina tam uklouzla. Šla jsem poslední, před námi šel oddíl kluků, ještě jsem jí zachytila. Tak jsme se vrátili, to jsem si netroufla, nebyli jsme nijak vyzbrojení.“A i když byla potom skautská organizace zakázaná, začala se Hana věnovat vysokohorské turistice.

Každý o mě věděl, co jsem zač

Další problémy rodině Hlaváčků nastaly hned v únoru 1948. „V osmačtyřicátým roce ráno v půl šestý sem přišli estébáci a zavřeli tatínka, odvezli ho. V půl osmý tady už byli zase z pošty a odpínali telefon. Takhle byl připravenej ten reakční puč, jak říkali, že reakcionáři připravovali puč. A když ho tady zavřeli, dovezli do Laufrovky, to tady byla věznice v Lauferově ulici, tak říkal děda, že už tam bylo úplně nabito, co už to všechno komunisti tam svezli.“

V poledne 24. února pak probíhala generální stávka. „Fabriky houkaly, šla milice, jak to vyhlásil Gottwald. Dělala jsem v obchodní komoře, bylo tam velký shromáždění, já jsem tam jediná nešla, říkala jsem, že by mě tam zavřeli, byla jsem jediná v kanceláři.“

Otec byl následně převezen do Jičína, kde byl souzený. „Po půl roce byl souzenej za to, že dělal odboj, ten západní odboj. Krajina byl národní socialista a ten utek ve čtyřicátým osmým roce a že děda s nim za války spolupracoval. Tak ho soudili, byl osvobozenej, ale za tejden si pro něj přišli zase.“ Tentokrát proběhl vojenský soud a otec byl opět osvobozený. „Když jsme sledovali ty procesy ve čtyřicátým osmým, padesátým roce, to bylo hrozný, to bylo tak něco nelidskýho.“

Tento osud se samozřejmě s Hanou táhl po celou dobu komunistického režimu. „Každej o mně věděl, co jsem zač, nezapojila jsem se nijak politicky, ale vždycky každej věděl, jakej mám názor.“ Praktický dopad to mělo třeba v tom, že v zaměstnání neměla nárok na zvýšení mzdy ani žádný postup.

Němci? Ne Rusové!

 „Byli jsme zrovna ve Veselí na chatě a byla tam u mě sestra s dítětem a neteř druhá, od bráchy holka. No bylo nás tam jak psů. A najednou přijel švagr a říkal, že je okupace. My jsme říkali: ‚Němci, že jo?‘ […] A tak jsme tomu nevěřili, oni říkali: ‚Ne, Rusové.‘ Naložil nás všechny do jednoho auta a jeli jsme a tady jsme potkávali tanky. Tadydle pod Ještědem na Záskalí, tam stálo dělo namířený na Ještěd, protože nevěděli asi taky Rusáci, co to je, že jo.“

V práci ji pak samozřejmě čekaly prověrky. „Když sem přišli Rusáci, tak jsme byli všichni prověřovaný, já jsem řekla, že v žádným případě nesouhlasím.“

Hana celý život pracovala ve stavebnictví, ale dnes (2019) je už třicátým čtvrtým rokem v důchodu. Se svým mužem měla dva syny, dnes má už i tři vnoučata a tři pravnoučata. Se svými kamarády ze skautského oddílu se schází dodnes. „Jednou měsíčně máme schůzku s programem a jednou za čtrnáct dní jdeme na procházku nebo někoho navštívit, když prší, tak jdeme na kafíčko.“

Ve svém životě by nic neměnila, vždycky pro ni byla důležitá parta lidí, které měla kolem sebe a kteří drželi pohromadě. Lidem by vzkázala, ať jsou na sebe hlavně hodní, protože mít úctu jeden k druhému je podle ní to nejdůležitější.