Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Pavel Šimon (* 1964)

Vlky dohnán se bránit

  • narodil se 16. prosince 1967 v Benešově

  • po absolvování SPŠ pracoval jako konstruktér v podniku Československý kamenoprůmysl v Havlíčkově Brodě

  • s Josefem Hrdým založil kapelu Bio 29, s níž se zúčastnili festivalu v polském Jarocinu

  • kvůli zdravotním problémům získal modrou knížku

  • v roce 1988 se stal dramaturgem Klubu mládeže Osma v Havlíčkově Brodě

  • organizačně zajišťoval pořádání festivalu Folková Lipnice, kde v září roku 1988 veřejně vystoupil Václav Havel

  • následně propuštěn ze zaměstnání v Klubu mládeže

  • aktivní člen Havlíčkovy mládeže

  • absolvoval řadu výslechů na StB, evidován jako prověřovaná osoba

  • zatčen v Praze na demonstraci 28. října roku 1989

  • člen kapely Red Nose

Pavel Šimon se narodil 16. prosince roku 1964 v Benešově, z jeho dětských vzpomínek se člověk může v duchu přenést do kraje dolního Posázaví, kde se odehrávají první romány generačně blízkého spisovatele Michala Viewegha. Průmyslové městečko Týnec nad Sázavou, klukovské bitvy s tesařskou kramlí, větrem zvlněná i zimou napnutá hladina řeky Sázavy a šmír z Péráka pod nehty.

Dětství báječných let pod psa a pracovní normy v kisně na poli

Týnec byl známý svojí výrobou motocyklů značky Jawa. Nebylo snad jediného Týnečana, který by s tímto závodem neměl co do činění. U Šimonů to byl Pavlův dědeček, který zde pracoval ještě za pana Františka Janečka jako šéfkonstruktér. V roce 1948 byl však podnik zestátněn a později přicházelo i plnění norem. Výroba pokračovala, ale odbyt? Motocykly postávaly v polích.

„Nikdy nezapomenu, jak se u nás po polích válely bedny s motorkami. Tenkrát jsem tomu nerozuměl, až později mi strýček, který v Jawě pracoval jako ekonom, vysvětlil, že příčinou byl nízký odbyt strojů, ale výroba musela pokračovat,“ vzpomíná Pavel Šimon.

Po dědečkovi zde pracoval i otec, oba byli technicko-hospodářští pracovníci (THP), v závodu pracovala také Pavlova maminka i strýček s tetičkou. V rodině, kde malý Pavel Šimon vyrůstal, se nosívalo levicové pojetí života. Dělníci i technici, všichni byli jednou velkou rodinou. Dědeček ani babička nebyli žádnými aktivními komunisty, přesvědčení jim ale nescházelo.

„Traduje se, že mě dědeček naháněl s klackem po zahradě a u toho řval: ,Jestli ho teď nezabiju, tak jednou budete litovat, že jsem to neudělal.‘ Po dědečkově smrti jsem se zase hádal s babičkou, nesnášel jsem totiž Rusáky už z hokejových utkání ČSSR a SSSR, nadával jsem na ně, a ona mi předkládala, jak nás přijeli osvobodit, ochránit. Později, když jsme v Havlíčkově Brodě pořádali protibolševické akce, vzpomínal jsem na ně s úsměvem na tváři.“

Pavel nebyl nikdy tichým samotářem. Parta, klubismus, potřeba někam patřit ho po celý život doprovázely. Jeho tatínek byl sportovní nadšenec, ke kterému malý kluk vzhlížel jako ke svému vzoru, takže není divu, že i Pavel sám se dal na sportovní dráhu.

Liberecká Dukla s čahounem v klobouku

Roku 1973 odešla rodina za otcem do Liberce. Důvodem k odchodu z Týnce byly údajné otcovy problémy ve fabrice, snad i kvůli jeho názorům. V Liberci získal novou pracovní příležitost v kamenoprůmyslu, kde se staral o nastartování chodu nově otevřeného podniku. Pavla coby desetiletého klučinu přivedl do prestižního volejbalového klubu Dukla Liberec, kam od té doby začal aktivně a pravidelně docházet. Sportovní prostředí Pavla Šimona nadchlo, učí se vytrvalosti a upevnění směřovat svoji energii a výdrž jednosměrně. Škola šla trochu stranou, protože Pavel začal od osmé třídy hrát za dorost a byl vybrán do tréninkového střediska mládeže, díky čemuž se mohl úspěšně vyhýbat účasti na prvomájových průvodech.

V partě volejbalistů se tehdy objevil Bery. Vlasy až na lopatky a na krku špunt od vany. Kolem něj bylo cítit cosi jiného a neznámého, což Pavla Šimona lákalo. Parta lidí, co četla zajímavou literaturu, debatovala o západní politice nebo poslouchala zakázané přetočené nahrávky. Tehdy ještě netušil, že něco podobného může být zakázané a že se jedná o máničky z libereckého undergroundu. Podivná partička se tehdy zapletla i do drogového obchodu, který probíhal před nově postaveným obchodním centrem Ještěd, ale ani to tehdy ještě Pavel Šimon nevěděl.

Sám nosíval klobouk a šálu po dědovi, kalhoty do zvonu, boty na podpatku a krátkou riflovou bundu propíchanou sichrhajckama. Díky své výšce a fyzické udatnosti začal ještě na základní škole navštěvovat liberecké bary, dělo se tomu tak při nočním vytrácení se z baráku, proto ke společenství starších bezproblémově zapadal. Oblíbená kavárna Nisa se stávala častým místem sedánku herců a operních zpěváků z Divadla F. X. Šaldy.

Potom se dostavily zdravotní problémy, které Šimonovu volejbalovou kariéru zbrzdily, načež mělo přijít rozhodnutí o výběru střední školy. Na strojní průmyslové škole v Liberci býval klub, kde se za plentou schovávala kompletní kapelní aparatura. Pavel Šimon tou dobou už pobrnkával na oprášenou akustickou kytaru a rozhodujícím faktorem ve výběru školy byl nástrojový arzenál v jejím klubu.

Proběhlo několik prvních hudebních projektů, kde prvně hrál na elektrickou kytaru a později na baskytaru. Brzy ale zjistil, že kapely je lepší zakládat než do nich přicházet, nikdo ho pak totiž nemůže vyhodit. Takže první kapelou byla Rozkrock, která spíše dělala, že hraje, a k žádnému vystoupení ani nikdy nedošlo. Seznámení se Saldim, místní máničkou se svým vlastním privátem, přineslo své další ovoce, vznik kapely The Maple, která měla ovšem jepičí život. Po spatření punkové kapely Sluníčko v libereckém klubu Plamen Pavel Šimon poprvé pochopil důsledky, kam celá záležitost může spět.

„Přišli tam policajti a celé to zakázali, poprvé jsem otevřenýma očima viděl, kde se ocitám, a jelikož se mé aktivity nelíbily tátovi, mámě ani trenérovi na volejbale, začal jsem si pomalu uvědomovat, že je to něco, s čím můžu mít velké problémy,“ vzpomíná Pavel Šimon.

Roku 1982 nabraly události v životě Pavla Šimona rychlý spád. Zásadním momentem bylo neobdržení zdravotní prohlídky od sportovního doktora, to znamenalo úplné vyhasnutí volejbalových nadějí. Otce z Liberce převeleli do Havlíčkova Brodu, kde měl zachraňovat další bolševickou fabriku. Scenérie se opakovala a celá rodina se měla takřka po deseti letech znovu stěhovat do jiného města. Tentokrát do o dost menšího, které měl Pavel Šimon z volejbalových klání zafixované jako zapadákov. Není tedy divu, že se mu z honosného města na severu, kde měl svoji partu, ani trochu nechtělo. Nepříjemnou situaci měl tedy vyřešit internát, ovšem po rozhovoru mezi Pavlem Šimonem a ředitelem, který k němu pronášel nelichotivé poznámky týkající se jeho vzhledu a chování, zakončené tím, že s hochem budou jen samé problémy, se Pavel neudržel. Zvedl se ze židle a pronesl k panu řediteli několik ostrých vět pěkně od plic – a bylo rozhodnuto.

Jihlavský underground

Vztek a pocit prohry si s sebou přinesl Pavel Šimon do Havlíčkova Brodu. Určitá nenávist v něm probudila vzdor ke společnosti a všemu, do čeho byl nucen. Druhé pololetí se tak pro sedmnáctiletého středoškoláka odehrávalo na střední průmyslové škole strojní v Jihlavě. I tady, stejně jako v Liberci, si ho nalézá podobná partička mániček, s neméně podobnými experimentálními seancemi. Michael Neuhöfer, Petr Kopecký, Petr Linha, Libor Pařízek a další z jihlavského undergroundu. To jsou jména, která Pavla Šimona doprovázela až do konce studijních let.

Jedno jméno ale přeci jen o něco více vystupovalo, Luboš Vlach. Mánička, textař a zakladatel psychedelické kapely Vlachův salát, kde se kytary chopil i Pavel Šimon. „Prvním a zároveň posledním vystoupením bylo, když jsme se po skončení nějaké bytové seance vydali směrem do města. Natrefili jsme na probíhající ples v kulturáku, kam jsme hned vkročili. Napadlo nás, že bychom tam mohli něco zahrát. Kapela, která tam vystupovala, nám nástroje překvapivě zapůjčila. Začali jsme do toho řezat, až jsem měl ruce od krve. Do mikrofonu se vykřikovala opakující fráze ‚Vyletíme ven‘; všichni z nás byli vyděšení. Rychle jsme ještě přidali píseň Magické noci od Plastiků a to byla konečná. Chlapi z plesové kapely nám nástroje sebrali. Od té doby ten pocit stát na pódiu a hrát před lidmi ve mně zůstal,“ vzpomíná Pavel Šimon na řádění kapely Vlachův salát.

Havlíčkův Brod v jeho očích stále zůstával zapšklým maloměstem. Tou dobou už poznal sice Petra Hrabalíka, Petra Novotného a další postavičky, ale jejich aktivity mu přišly spíše trapné a malého rázu. Underground pocítil plně v Jihlavě. Z fotek je evidentní, že Pavel Šimon nebyl nikdy žádnou zarostlou máničkou s koženou kabelou plnou literatury. Přitahovalo ho společenství, aktivita a postupný odpor k režimu, který se v něm hromadil více a více. Souznící a přirozená revolta, tak by se dala nazvat postupná proměna, která se časem začala prohlubovat. Rozličný pohled na život otce a syna, dva odlišné světy.

„Pamatuji si, že jsem si v pokoji zpíval a hrál Kryla, do pokoje přiběhl otec, strhal mi plakáty a jal se mě řezat. Tehdy jsem mu poprvé chytil ruku a řekl jsem mu, že ještě jednou, tak mu ji vrátím.“

Poslední středoškolské roky 1983 a 1984 probíhaly ve znamení různých zakázaných koncertů v okolí Jihlavy, které byly takřka pokaždé spojené s příjezdem Veřejné bezpečnosti. Pavel Šimon nebyl žádným křičícím odbojářem, bojovným elementem, ale věděl, že bolševika nechce. Objevovaly se první podpisové archy nebo samizdaty s instrukcemi, jak by měl zadržený jednat a postupovat, byl-li vyslýchán, a to se mu do budoucna hodilo.

Bílé reggae

S ukončením střední školy končilo tak trochu i jihlavské společenství. Pavla Šimona čekalo vkročení do života dospělého, a na zkušenou tak zavítal do Prahy, která ho ohromila a nadchla. Bohužel ho ale nepřijala tak, jak si on sám představoval. Pracovní příležitost v ČKD ho vábila bytem, který mu podnik přislíbil. Jak tomu ale často za bolševika bývalo, fráze ‚výhledově‘ znamenala reálně v nedohlednu, šlo o plánované byty, které se ještě ani nezačaly stavět, a tak se Pavel Šimon po několika měsících rozhodl vrátit se domů do Havlíčkova Brodu a nastoupil do podniku Československého kamenoprůmyslu, kde pracoval i jeho otec.

Ke slovu se přihlásil nekompromisní a ambiciózní Pepa Hrdý, který na inzerát ulovil kytaristu Pavla Šimona. Vznikla tak reggae/ska kapela Bio 29, pro niž Pavel později jako kapelník zařídil i přehrávky na kulturním okresním středisku.

„Pamatuji si, jak nám k našemu reggae jeden ze soudruhů, Palička se jmenoval, pronesl: ,Je dobře, že hrajete takovou černošskou hudbu, protože černoši jsou v těch kapitalistických táborech utlačováni, ale nepředstavujte si ten jejich život jako prosluněnou pláž. Zkuste do toho vložit ten dělnickej vjemʻ.“

Dramaturgem Osmy a vystoupení Václava Havla na Folkové Lipnici 1988

Jelikož kapela Bio 29 dostala povolení veřejně vystupovat, otevřely se i dveře novým možnostem, a tak kapele začaly veřejné produkce přibývat. Zúčastnili se i festivalu v polském Jarocinu, kde poprvé okusili, jak vypadá hraní v profesionálních podmínkách na velkém pódiu.

Tehdy se v Havlíčkově Brodě řešila výstavba Klubu mládeže Osma, a jelikož Pavel Šimon často SSM doporučoval některé kapely, byl osloven z Milichovským OV SSM, zda by nechtěl působit spolu s Janem Hammerem jako budoucí programový pracovník Klubu mládeže OV SSM. Stalo se tak 1. září 1987 a spolu s Honzou Hammerem začali zapáleně plánovat a připravovat kulturní program na dobu, kdy se měl klub otevřít. K tomu došlo po prázdninách v září roku 1988, zároveň se konal i festival Folková Lipnice, který ve velké míře dramaturgicky zaštiťoval právě Klub mládeže, konkrétně Jan Hammer, Pavel Šimon a Jarmila Poláková. Právě tento ročník vstoupil významně do historie. Na festivalu, kde tou dobou pobývalo kolem šesti tisíc návštěvníků, před veřejnost vystoupil po devatenácti letech mlčení Václav Havel. To nečekal ani Pavel Šimon.

„Někdy předtím jsme byli s Honzou Hammerem a Jiřím Koutným v Praze, sešli jsme se s Vladimírem Hanzelem a přišlo na téma Václav Havel, když do toho Hanzel pronesl: ,A chcete se s ním seznámit?ʻ Odpověděli jsme: ,Proč ne?!ʻ A najednou Hanzel zmizel. Když přišel, přivedl s sebou malého a nazrzlého sympatického chlápka s knírkem. Byl to Václav Havel. My jsme byli už trochu ovíněný, ale pamatuji si, jak úslužně přikyvoval a mluvil oproti nám klidnou a spisovnou řečí. Myslím si, že to, jak nás Hanzel pozval do Prahy, bylo už plánované se záměrem, že nám o pozvání Havla řekne,“ vzpomíná na seznámení s Václavem Havlem Pavel Šimon.

Mezitím se Pavlu Šimonovi přihlásili jihlavští kamarádi z punkové kapely HNF (Hrdinové nové fronty), zda by jim dal razítko Klubu mládeže, a zaštítil tak jejich fungování, což se stalo o několik měsíců později hlavním důvodem k ukončení pracovního poměru mezi Šimonem a OV SSM.

Po událostech na Folkové Lipnici roku 1988 vypuklo šílenství. Estébáci a svazáci se v Havlíčkově Brodě třásli strachem i vztekem, a tak začaly na havlíčkobrodské Státní bezpečnosti probíhat výslechy. Zvali si jak Pavla Šimona, tak jeho kolegu a nadřízeného Honzu Hammera, na kterém se celá záležitost podepsala výrazně zhoršeným zdravotním stavem.

„Vyvrcholilo to tím, že jsem jednoho rána přišel do klubu a Honza Hammer seděl za dveřmi a nechtěl nás pustit, pak tam rozbíjel nějaké věci a nadával u toho. Z druhé strany klubu bylo OV SSM, kam přišel a začal někomu vyhrožovat, že ho zabije. Pak ho odvezla záchranka a nepamatuji si, že by se z toho vzpamatoval,“ vzpomíná Pavel Šimon.

Místní komunisti v čele s Myslivečkem, Axmanem, Mládkem a dalšími se chystali zasednout si na Pavla Šimona a hledali k tomu jakýkoliv podnět. Zvali si ho na kobereček a dávali mu ultimáta. Jednoho rána po příchodu do práce na něj čekala celá rudá delegace. Odchod z pozice dramaturga klubu byl nevyhnutelný, a tak ke dni 30. listopadu 1988  s Pavlem Šimonem rozvázali pracovní poměr.

Reakcí na proběhlé události se stal zrod tzv. Havlíčkovy mládeže. Pavel Šimon měl tehdy ještě klíče od klubu a právě tam se 20. listopadu roku 1988 konala první schůze nové nezávislé mládežnické iniciativy. U jejího zrodu stála originální myšlenka: členové Havlíčkovy mládeže se měli věnovat podobné činnosti, jakou propagoval SSM – brigádám, čištění potoků, hrabání listí a podobně. Ale bez členství v jakékoli režimní organizaci, což bylo z pohledu totalitních institucí velmi zneklidňující. Navíc se hlásili k odkazu osobnosti Karla Havlíčka, kterého režim sice oficiálně velebil coby nepřítele rakouského mocnářství a církve, většinu jeho díla však záměrně utajoval.  

Pavel Šimon touto dobou marně hledal v Havlíčkově Brodě nové zaměstnání, v čemž měli prsty především brodští estébáci, nakonec neměl na výběr a pokračoval jako konstruktér v závodu Motorpal. Tehdy už nebyl jen tichým protirežimním protestantem, už se o něm vědělo a začaly probíhat pravidelné výslechy.

Havlíčkova mládež se začala rychle formovat. Akce Z (neplacená pracovní činnost obyvatel) byly najednou naplněny deseti až dvaceti Havlíčkovými sympatizanty, zároveň ale byly doprovázeny estébáky, kteří se museli potupně obléct do pracovních oděvů a sledovat mládež při výstavbě havlíčkobrodského zimního stadionu nebo při uklízení parku.

Před příchodem jara roku 1989 založila havlíčkobrodská Státní bezpečnost spis pro prověřovanou osobu na jméno Pavel Šimon „Havlíček“ a na jeho výslechy také začala dojíždět královéhradecká StB. Výslechy už nebyly jen oťukáváním, ale trčel na nich někdy až dvanáct hodin. V květnu pak proběhla v parku Budoucnost výstava mladých výtvarníků, pořádaná právě Havlíčkovou mládeží. Celá záležitost se dostala k přestupkovému řízení na radnici, díky němuž Pavel Šimon odhalil slabiny režimu.

„Tenkrát mi došlo, že není možné, aby sledovali a věděli všechno, co lidé dělali. Začal jsem tehdy přemýšlet, jak socialistický systém rozložit a zničit,“ popisuje Pavel Šimon. To se ale dařilo i bezpečnostním složkám, které pro spolupráci a rozložení některých plánů Havlíčkovy mládeže získaly na svoji stranu Františka Štibora, který pod estébáckým krycím jménem „Herec“ působil nejen v Havlíčkově mládeži, ale donášel i na svého spoluhráče z kapely Bio 29 Pavla Šimona.

Po Havlíčkově Brodě tehdy koloval oběžník se jmény, na která je nutné si dávat pozor a při jakémkoliv střetnutí s danou osobou vše hlásit nadřízenému orgánu. Uvedená jména zněla Petr Hrabalík, Petr Novotný a Pavel Šimon.

Na plánovanou pražskou demonstraci 28. října Pavlu Šimonovi brodští estébáci výslovně zakázali odjet. Hrozili mu slovy, že pokud ho v Praze zatknou, je to jeho konec a půjde sedět. Výhružkám ale nepodlehl a autostopem se dostal do Čáslavi, odkud cestoval vlakem přes Kolín až do Prahy. Na Václavském náměstí se zapojil k protestujícímu davu, kde byl po krátké chvíli zatčen a v policejním antonu odvezen nejprve k výslechu na Bartolomějskou, kde se potkal s Ivanem Havlem a až poté byl převezen do pankrácké věznice.

„Když nás přivezli na Pankrác, odvedli mě do místnosti, kde jsem se musel vysvléct do naha. Rychle jsem schoval odznak Havlíčkovy mládeže do boty. Začali mi dělat důkladnou prohlídku a poté odešli s mými věcmi. Nechali mě tam nahého několik hodin. Dvě, možná tři hodiny a až pak mě odvedli do cely. Tam mi došlo, že sranda skončila.“

Pavla Šimona propustili po čtyřiceti osmi hodinách na svobodu a doma na něj žádné radostné zprávy nečekaly. Mnozí se mu ve městě začali obloukem vyhýbat a brzy nato přišla obálka s trestním řízením, kterou naštěstí smetla ze stolu amnestie vyhlášená Václavem Havlem.

Potrestání estébáků

Po listopadových událostech zahájily v Praze činnost komise pro vyšetřování komunistických zločinů, ve kterých byl krom Pavla Šimona i Jan Schneider a Tomáš Holenda, kteří měli posuzovat havlíčkobrodské vyšetřovatele Státní bezpečnosti, zde ale docházelo k hrubé neshodě.

„Je pravdou, že jsem byl dost radikální. Chtěl jsem je likvidovat. To nemyslím fyzicky, ale určitě pozavírat. Jedním z nich byl právě havlíčkobrodský Pučala, kterého ospravedlňovali tím, že mohl jednat daleko zákeřněji, než jednal. Snažili se jim dát druhou šanci, to jsem razantně odmítal,“ popisuje své jednání Pavel Šimon.

V červnu roku 1990 se konaly první svobodné volby, ve kterých Pavel Šimon poznal, že k získávání hlasů je třeba utlumit i své radikální jednání. Mrzelo ho, že několik lidí z Havlíčkovy mládeže mělo pocit, že jsou tu nově vyrukovaní kariéristé, co se hrnou k funkcím. Pavel Šimon ale zavzpomínal i na ty, kteří po listopadu 1989 rychle převlékli kabát.

„Srandovní bylo, jak snadno se rozlišovali tvrdí bolševici od těch kariérních. Mysliveček, to byl neuvěřitelnej kariérista a prospěchář. To nebyl vůbec člověk s přesvědčením, měl potlačený morální zábrany, a takových lidí byla spousta,“ uzavírá své vyprávění Pavel Šimon.

Dnes je vděčný za svobodu, za rodinu a za život, jakým v Praze může žít. Rozhodně by svým dětem nepřál režim, v kterým se narodil a musel žít.