Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Otokar Simm (* 1946)

• narodil se 25. září 1946 v Jablonci nad Nisou

• matka byla Češka, otec sudetský Němec

• otec patřil k antifašistům a rodina se díky tomu vyhnula odsunu

• v roce 1968 Otokar Simm maturoval na strojní průmyslovce

• od šedesátých let 20. století se začal věnovat poznávání historie Jizerských hor

• od roku 1974 jezdil na výpravy do polské části Jizerských hor

• po roce 1989 mu vycházely knihy zaměřené na Jizerské hory i na jejich původní sudetoněmecké obyvatele

• překládal texty ve svérázném sudetoněmeckém dialektu

• spolupracoval s fotografem Janem Pikousem a spisovatelem Miloslavem Nevrlým

• v roce 2018 vytvořil česko-německou mapu Jizerských hor, jejíž součástí jsou také původní názvy míst

Po válce mohl Max Simm zůstat na rozdíl od několika milionů dalších sudetských Němců ve staré vlasti. Československé úřady ho neodsunuly z Jablonce nad Nisou, poněvadž patřil mezi antifašisty a jeho manželka Věra byla Češka. Díky tomu, že Simmovi žili v Jizerských horách dál, nepřišli sudetští Němci a jejich potomci o kus své historie. Historie, která se přenesla rovněž do osudů českých přistěhovalců, kteří Sudety osídlili po druhé světové válce.

Syn manželů Maxe a Věry Simmových Otokar věnoval totiž spoustu energie poznávání Jizerských hor z časů, kdy v nich převažovali jejich původní němečtí obyvatelé. Spoluvytvářel knihy zobrazující proměny Jizerek během uplynulých sto let, překládal předválečnou literaturu, procházel německé turistické průvodce nebo ročenky. Díky svému původu rozumí velmi zvláštnímu sudetoněmeckému dialektu a umí v něm číst, což se nedá říci ani o drtivé většině současných Němců.

Sudetská nářečí byla zcela ojedinělým jazykem

Sudetoněmecký dialekt, jazyk, jenž se svou svérázností liší od běžných nářečí, si Otokar Simm zamiloval a snažil se a snaží se o jeho zachování. „Dialekt se lišil ve městech a na vesnicích, v Jablonci mluvili lidé jinak než třeba na frýdlantské straně Jizerských hor,“ řekl Otokar Simm, narozený 25. září 1946. „Někdy dokonce mluvili lidé na jednom konci města odlišně než na druhém konci. Dialekt z Jizerských hor nemá v českém jazyce srovnání. Hodně se liší od spisovné němčiny. Mnohem více než české a moravské dialekty od spisovné češtiny. Dlouho ho považovali za jazyk prostých lidí, ale pak v něm začali psát i někteří vzdělanci. V sudetoněmeckém dialektu jim vycházely knihy. Například gymnaziální profesor Anton Hans Bielau psal nádherné vzpomínky, krásné čtení v dialektu.“

S Markem Sekyrou z Krajské vědecké knihovny v Liberci zpracoval Otokar Simm překlady německé prózy a poezie z okolí Jablonce nad Nisou a Semil. Nazvali je Jizerské květy. O něco dříve zrozené Ještědské květy zmapovaly německou literaturu z Liberce a okolí. Následovaly ještě Fýdlantské a Ploučnické květy. Všechny vydala liberecká knihovna.

Vymyslel knihu, jež ukázala přerod Jizerských hor

Díky důkladnému studiu německých textů svázaných s Jizerskými horami vytvořil Otokar Simm s dalšími autory knihy Album starých pohlednic Jizerských hor, dva díly knihy Jizerské hory včera a dnes, Připomínky zašlých časů – Pomníčky Jizerských hor, Tři iseríny – Jizerka, Velká Jizera, Orle, Jizerské hory – horolezecký průvodce, Ještědské květy, Poezie jizerské žuly. Spolupracoval s fotografem Janem Pikousem, spisovatelem Miloslavem Nevrlým, horolezcem Wolfgangem Ginzelem, spisovatelem Markem Řeháčkem nebo Markem Sekyrou.

„Mojí nejoblíbenější knihou jsou Tři iseríny, příběhy tří horských osad, dělali jsme ji s Mílou Nevrlým a Honzou Pikousem,“ dodal Otokar Simm. Ve svých knihách zužitkoval znalosti získané studiem německých ročenek, průvodců a knih. „Doma mám všechny ročenky Jizersko-ještědského horského spolku z let 1880 až 1941. Když tatínkovi kamarádi museli při odsunu opustit své domovy v Sudetech, občas k nám přinesli své knihy, které si nemohli vzít s sebou. Jako mladý jsem se v nich hrabal pořád, nejdříve se slovníkem v ruce, ale postupně jsem je četl bez něj.“

Tatínek se vyhnul válce, když vyzrál na lékaře

Otokar Simm přišel na svět v Jablonci nad Nisou rok po válce ve smíšené německo-české rodině. Jeho otec bez problémů doložil, že se před válkou i během ní projevoval jako antifašista a nepřidal se k nacistům. „Před válkou se snažil škodit henleinovcům. Vyprávěl mi, jak jim natíral načerno bílé podkolenky,“ prozradil pamětník. „Něco podobného jsem slyšel také od jiných lidí, takže šlo asi o populární zábavu.“

Otokarova tatínka zachránilo před odsunem i to, že se vyhnul službě ve wehrmachtu a nepodílel se na vražedné válce rozpoutané Hitlerovým Německem. „Otec musel odjet do kasáren do Saska. Ale do armády ho neodvedli kvůli špatnému zraku,“ prohlásil Otokar Simm. „Vojenský doktor mu říkal, že na jeho špatné oči nestačí žádná zkušební skla z jeho kufříku. A víte, co je nejzajímavější? Otec až do konce života nenosil žádné brýle, na armádu se mu prostě povedlo vyzrát.“

Při odsunu přišla rodina o příbuzné i kamarády

Max Simm musel po válce doložit, že byl antifašistou. „Podařilo se mu to snadno. Čeští obyvatelé Jablonce jeho minulost znali,“ dodal Otokar Simm. „Otec s maminkou tak směli v Jablonci zůstat, po válce ale přišli o většinu svých kamarádů a známých. Někteří odešli do Německa sami, protože nevěděli, co je po válce čeká, další československé úřady vyhnaly. Zůstali jenom antifašisté a také sudetští Němci, kteří byli nenahraditelní ve výrobě.“

Také tatínek Otokara Simma měl povolání důležité pro obnovu válkou postiženého průmyslu. Pracoval s kovovou bižuterií jako pasíř a vzorkař. „U nás doma se mluvilo německy i česky, se mnou ale jen česky. Když rodiče nechtěli, abych jim rozuměl, mluvili německy,“ prozradil pamětník. „Ale pak zjistili, že přede mnou nic neutají, protože jsem jejich němčinu rychle odposlouchal a věděl jsem, o čem mluví. Německy se mluvilo ještě dlouho po válce v celém Jablonci, neodsunutých Němců tady žilo opravdu hodně. Když se ale uvolnila politická situace, většina z nich v šedesátých letech odešla do západního Německa.“

Kvůli strýčkovi nemohl studovat zahraniční obchod

Kdo však z Jablonce musel pryč už těsně po válce, byl bratr Maxe Simma. Před Benešovými dekrety neobstál a odeslali ho i s rodinou do sběrného tábora v Jablonci-Rýnovicích. Tedy na místo, kde za války stál pracovní tábor. „Strýček skončil při odsunu ve východním Německu, z NDR ale utekl do západního Německa,“ uvedl Otokar Simm. Blízký příbuzný v kapitalistické cizině však pošramotil pamětníkovi kádrový profil.

„Chtěl jsem jít studovat na střední školu zahraniční obchod. Bavil mě totiž zeměpis,“ konstatoval Otokar Simm. „Ředitelka základní školy, kam jsem chodil, tam ale ani neposlala přihlášku. Věděla, že by mě tam kvůli strýčkovi v západním Německu nevzali. Na druhou stranu nám na Vánoce posílal balíky s věcmi, co se u nás nekoupily. Třeba banány, pomeranče a sladkosti. Strýčka jsem osobně poznal až mnohem později, když k nám přijeli na první návštěvu.“

Pamětník se začal učit soustružníkem, po dvou letech však přestoupil na strojní průmyslovku, kde ve svých jedenadvaceti letech maturoval. Tehdy ho již ve volném čase zcela zaměstnávaly Jizerské hory. „S kamarády jsme tam začali chodit už na základní škole. Velký zlom při poznávání Jizerek pro nás nastal poté, co mi tatínek dal slavnou předválečnou Matouškovu mapu,“ řekl Otokar Simm.

„Proti tehdejším jednoduchým mapám Jizerských hor obsahovala mnohem více údajů. Hledali jsme podle ní také pomníčky obětem nešťastných událostí, někdy jsme udělali i rojnici a vyrazili. Před šedesáti lety jsme se pohybovali v Jizerkách, které byly ve srovnání s dnešní dobou nedotčené. Chyběly tam široké silnice a cesty, chodili jsme a orientovali jsme se většinou podle průseků v lesích.“

Horský spolek sklouzl do nenávisti k Čechům

Tipy pro výpravy do Jizerek získával Otokar Simm i v ročenkách Německého horského spolku pro Ještědské a Jizerské hory. Nacházel tam články o skalách, o houbách, o dřevařích, sklářích, pytlácích a pašerácích či vlastivědné články. „Způsob života lidí a podoba Jizerských hor v době před druhou i první světovou válkou se dají z ročenek vystopovat dodnes,“ upozornil pamětník.

V dvacátých letech 20. století se v ročenkách JJHS objevoval stále častěji vyhrocený německý nacionalismus a v třicátých letech velmi patrná zášť k Čechům. „Protičeských článků přibývalo,“ prohlásil Otokar Simm. „Psát nenávistné články proti nějakému národu není přece vůbec žádný problém. Spolek se přihlásil k nacismu a díky tomu mohly ročenky vycházet i za války.“

Otokaru Simmovi a jeho přátelům přestalo v první polovině sedmdesátých let stačit vandrování po českých Jizerských horách, kde trávili skoro všechny víkendy. Chtěli se podívat i za hranici, do jejich polské části. Za totality nicméně platila rovněž pro cestování do spřátelených socialistických zemí otravná omezení. Na pobyt v Polsku potřeboval člověk z Československa pozvání tamních občanů.

Kontrolovali nás pořád, ale nikdy nebyli protivní

„Sehnali jsme si jich hned několik fingovaných a v roce 1974 jsme se vydali na první expedici do polských Jizerských hor,“ svěřil se Otokar Simm. „Přešli jsme hřebenem z Piechowic až na Jizerský stoh a dolů do Świeradówa. To bylo tehdy ještě velké dobrodružství. Neexistovaly žádné silnice, Hřebenovka, kde se dá dnes projet autem, byl jen průsek. Celé hodiny se šlo lesy a nepotkala se ani noha.“

Otokaru Simmovi utkvěla v paměti příhoda z nocování ve stanech na Jizerském stohu. „Netušili jsme, že je tam topič, který hlásí dolů do Świeradówa polským pohraničníkům, že jsou tam nějaké živly,“ poznamenal pamětník. „Tak nás přijeli zkontrolovat.“ Jakmile kluci z české party zjistili, odkud vítr vane, dělali si z topiče legraci. Pokaždé na Jizerském stohu za ním šli, ať rychle nahlásí, že zase dorazili. „Pohraničníci nikdy neopomněli přijet, podívali se na naše doklady a zase odjeli,“ dodal Otokar Simm. „Dalo by se říct, že to probíhalo v přátelském duchu. Jak jsme chodili polskými Jizerkami víc a víc, už jsme věděli o všech schovkách polských pohraničníků za křovím nebo za skálou. Kontrolovali nás pořád, ale nikdy nebyli protivní.“

Jizerky mu usychaly před očima

Od konce sedmdesátých let po celou následující dekádu se odehrávala před očima Otokara Simma drastická proměna zelených Jizerských hor v měsíční krajinu. Zkázu zdejších lesů vyvolaly průmyslové škodliviny z polských, německých a severočeských hnědouhelných elektráren a kůrovcová kalamita. „Od padesátých do sedmdesátých let minulého století jsem zažil Jizerky takové, jaké byly zřejmě i před válkou. V lesích jen málo zasažených civilizací jsme se pořád pohybovali sítí průseků zakreslených ve starých mapách,“ podotkl pamětník. „V prvopočátku kalamity vznikly první velké holiny kolem Jizerky a na Smrku. To se nám laikům ještě zdálo, že se nic dohromady neděje. Lesníci to ale už samozřejmě tušili. Pak nastalo něco strašného, zdrcující pohroma. Najednou začaly lesy naprosto beznadějně mizet a Jizerky byly postupně nahoře úplně holé.“ Ekologická katastrofa, jež postihla v takřka stejné podobě Krušné hory a Krkonoše, měla pouze jediné plus. Po vykácení uschlých lesů se vynořily skály a také v houštinách ukryté pomníčky.

Holé hory měly jedinou výhodu – krásné výhledy

Jizerky se staly vyhlídkovými horami,“ upozornil Otokar Simm. „Dříve jste neviděli ze Smrku nic jiného než okolní stromy, a na začátku devadesátých let jsme dohlédli až na Krkonoše. Jel jsem jednou Vasův běh a Jizerky po ekologické katastrofě připomínaly na konci osmdesátých let švédské pláně.“

Na holinách vystoupila rovněž linie betonových vojenských bunkrů, vybudovaných před druhou světovou válkou. „Uvědomil jsem si, že i jejich výstavba znamenala velký zásah do Jizerských hor,“ podotkl Otokar Simm. „Stavěly se cesty na dopravu betonu a dalšího materiálu. Vytvářely se průseky v lesích, aby z jednoho bunkru viděli vojáci na druhý. Žádné stromy nesměly stát ani před střílnami, mezi nimi a prostorem, který armáda chtěla kontrolovat.“

V současné době pevnůstky znovu kryje les. „Některé si koupili nebo pronajali fanoušci vojenské historie, opravili je a natřeli,“ dodal Otokar Simm. „Pan Dušek dělá v Kořenově pod rozhlednou Štěpánka prohlídky bunkru pro návštěvníky.“

Masivní likvidace milionů uschlých stromů zničených hlavně obalečem si vyžádala brutální přeměnu dříve malebné krajiny. Československé státní lesy musely vybudovat v osmdesátých letech 20. století široké asfaltové silnice a panelové cesty, kudy se dopravovaly na hřebeny těžební stroje a kudy sjížděla do údolí nákladní auta s vytěženým dřevem.

Kvůli těžbě se horské cesty sypaly škvárou

„V zimě se nedaly Jizerky projet na běžkách. Všechny cesty měli lesáci protažené a posypané škvárou,“ konstatoval Otokar Simm. „Prošlapali jsme si třeba stopu z Bedřichova na Smědavu a za chvíli nám ji zničil buldozer.“ Jizerské hory se nicméně povedlo po roce 1989 zachránit a obnovit díky státní i zahraniční pomoci a úsilí lesníků, ekologů a dobrovolníků. „Skály, pomníčky a vyhlídky zase zarůstají, což je dobře,“ uvedl pamětník.

Sametová revoluce znamenala předěl i v životě Otokara Simma. Horolezec a vysokohorský turista zdolal převážně ve Francii třicet z šedesáti alpských čtyřtisícovek a vystoupil na nejvyšší horu Jižní Ameriky, bezmála sedm tisíc metrů vysokou Aconcaguu.

Do Jizerek pozval slavného lezce Habelera

„V roce 1994 se mi povedlo něco neuvěřitelného. V Rakousku jsem na jednom z vrcholů potkal skupinu pěti vysokohorských turistů. Na jednom z vrcholů zpívali nějakou horskou písničku. Jako jejich průvodce jsem poznal Petera Habelera, s Reinholdem Messnerem vylezli jako první na Mount Everest bez kyslíkových přístrojů,“ prohlásil Otokar Simm. „Pozval jsem ho do Jizerských hor a on opravdu přijel na setkání vysokohorských turistů do Bílého Potoka. S Wolfgangem Ginzelem vylezli na známou skálu Zvon.“

Po roce 1989 se pamětníkovi splnil sen ze sedmdesátých let. „Už tenkrát mi přestávalo stačit Jizerské hory jen poznávat. Přál jsem si o nich psát,“ vysvětlil Otokar Simm. „Jenže za socialismu se sudetoněmecká historie Jizerek zamlčovala nebo zkreslovala a nikdo by mi knížku o ní nevydal.“ Obrovské množství nasbíraných informací se Otokaru Simmovi poprvé zúročilo v obrazové knize Album starých pohlednic Jizerských hor, jež vzešla ze sbírky Petra Kurtina a vydal ji Pavel Vinklát. Následovaly dva díly knihy Jizerské hory včera a dnes či Připomínky zašlých časů – Pomníčky Jizerských hor.

Fotograf Jan Pikous vytvořil dokonalé „srovnávačky“

„O knížce Jizerské hory včera a dnes jsem přemýšlel několik let předtím, než k vydání došlo. Naivně jsem se domníval, že bychom ji mohli vytvořit s fotografem Siegfriedem Weissem,“ svěřil se pamětník. „Ale on mně říkal: ‚Víš, tohle pro mě není, fotografuju krajinu, jsem krajinář.‘ Rychle jsem pochopil, že to není jeho parketa.“

Potom se ovšem Otokar Simm dal dohromady s libereckým fotografem Janem Pikousem. „Ten byl taky uchvácen myšlenkou postavit vedle sebe historické a současné snímky Jizerských hor a dotáhl ji k naprosté dokonalosti. Vybrali jsme hromadu pohlednic ze sbírky Petra Kurtina a Honza Pikous obcházel místa nafocená hlavně v první polovině dvacátého století. Dělal záběry do detailu ze stejných směrů. Tak podrobné srovnávání krajiny dřívější a současné se nepodařilo snad nikde. Někdy je to velmi smutné, například u hotelu Perun v Hejnicích. Z výstavní budovy se změnil v ruinu a nyní už vůbec nestojí. Ale jsou i případy, kdy je srovnávání radostné a něco horšího se zlepšilo.“ Na knize Připomínky zašlých časů – Pomníčky Jizerských hor se Otokar Simm podepsal jako spoluautor ve společnosti Miloslava Nevrlého, Marka Řeháčka a Jana Pikouse.

Z Jizerek se vytratily samota a ticho

„Pomníčky, které jsme potkávali v Jizerkách už jako kluci, poprvé popsal i s jejich příběhy Míla Nevrlý v roce 1976 ve své Knize o Jizerských horách. Lidé je nechávali udělat na památku dřevařů usmrcených při svážení dřeva z hor, hajných zastřelených pytláky nebo pocestných zavražděných lupiči,“ řekl Otokar Simm.

Nejstarší, Preusslerův pomníček na polské straně hor pochází ze sedmnáctého století, Klogertův pomníček v českých Jizerských horách je jen o málo mladší. „Pomníčky přibývají v Jizerkách i teď, dokonce jako houby po dešti, ale z jiných důvodů. Mají je třeba lidé, kteří nevybrali autem zatáčku, zemřeli po pádu na kole nebo na běžkách,“ prohlásil Otokar Simm.

Pokud položí vedle sebe Jizerské hory před šedesáti lety a nyní, tak se z nich téměř vytratila samota a ticho. „Hory jsou přelidněné, turisté o sebe zakopávají nebo vrážejí na kolech,“ poznamenal pamětník. „Ačkoliv i já jezdím hodně na kole. Ale třeba osadu Jizerka navštěvuji nejraději za nečasu, v dešti a v mlze, kdy jsem tam skoro sám.“