„A zahnal je ty Řeky až do Smyrny (myšleno Mustafa Kemal Atatürk-pozn autora). To je dnes Izmir. A tam byl ten velkej masakr. Hodně lidí, ti Řekové co byli ve Smyrně tak oni potom utíkali na moře“…..
„Moji rodiče se narodili v Čirachaná. To je kraj Kars. To je, jak je východní Turecko. Protože maminka i otec měli napsáno v občance někdy narozen Sovětský svaz, někdy Turecko. Protože jak byly turecko-ruský války, jednou to bylo území toho, jednou toho. Potom jednu dobu maminka bydlela i v Tbilisi. Potom jak byla výměna obyvatelstva, tak oni potom v roce 1922 přijeli do Řecka do té vesnice Kato Kline. (A oni někdy vzpomínali na ten kraj v Turecku? Na ten život v Turecku?) Tam vzpomínali, právě jak byla ta genocida v roce 1915 mezi Tureckem a Arménií. Ona mi jednou povídala, jak měli ten dvůr v Čirachaná: Tam přišli Turci a tam uviděla, jak jednomu Arménovi normálně šavlou hlavu... Ten ještě jako chodil asi třicet metrů. A teď nevím, jestli to byl Armén nebo Řek. Ale říkám, že mu šavlou sťal hlavu.“
„Já jsem členem KSČ. Komunistické strany Řecka. Můj názor nikdo nezmění. Mně se žilo za socialismu dobře. Já jsem necítil, že bych neměl nějakou svobodu. Svobodu jsem měl. Já jsem neměl ani možnost cestovat. Mě ani to cestování netáhlo. Já jsem jako svobodu měl. Necítil jsem, jako že bych neměl svobodu.“
„Abych popravdě řekl, my jsme se v dětských domovech měli dobře, protože tam se o nás dobře starali, byl tam ten kolektivní život. Nebyla nuda. Pořád se něco dělalo. Hráli jsme volejbal nebo fotbal, byli jsme v lese, hráli jsme různé hry. Každé ráno jsme vstávali, cvičili jsme, bylo hlášení. V kolektivu bylo dobře a starali se o nás dobře, aji jídlo bylo dobré. Protože když vezmeme, že tehdy Československo po druhé světové válce mělo svoje problémy a ještě nás přijali a my jsme se měli, dá se říct, ještě líp než ti vlastní, tady co byli, tak nemám k tomu slov. Žili jsme bezstarostný život. Protože v těch dětských domovech byli vychovatelé čeští, ale byli i řečtí vychovatelé a taky jsme chodili do řeckých škol. Jsme se učili zároveň.“
„Jak jsme sem přijeli, tak tady byla ta jazyková bariéra, protože si pamatuju, jak poprvé šly ty staré ženské do kina. Tehdy se to jmenovalo Demokracie. Teď se to jmenuje kino Mír. A šly poprvé staré paní do kina. To byl řecký film Krvavé Vánoce. Ale předtím se dával týdeník. Vždycky týdeník. Ony seděly v první řadě a teďka asi to ještě v té době neviděly, normální film. Dávali, jak přijíždí vlak. Kolmo ta lokomotiva. A ony myslely, že to doopravdy přijíždí k nim, tak ustrašeně chtěly odejít.“
„A potom, jak se chtěli vyfotit, k fotografovi šli. Tak jak šli do té čekárny, oni byli temperamentní, oni dělali hluk, protože oni jsou temperamentní, ti Řekové. Přišel tam fotograf a říkal jim: ‚Ticho!‘ Aby se jako zklidnili. V řečtině ‚tycho‘ znamená zeď. Tak oni se hned postavili ke zdi. Mysleli, že je jako u zdi vyfotografuje. Teďka říká ten fotograf: ‚Chcete dohromady nebo každý zvlášť?‘ A ‚dochromady‘ znamená v tom pontském nářečí jako ‚dochroma‘, v jaké barvě. Oni mysleli, že po pontsky říkal, jakou barvu. Takové komické scénky se stávaly. Nebo otec chtěl poslat dopis. Otec šel do tabáku. Chtěli jsme poslat dopis a šel pro známku. Nevěděl, jak se říká známka. Tak šel tam a říká tomu prodavači: ‚Dejte mi malého Gottwalda… Daleko.‘ Že chce poslat ten dopis. Taková byla ta jazyková bariéra.“
Stefanos Simichanidis se narodil 3. ledna 1945 v Kato Kline v Řecku. V době občanské války v Řecku byl evakuován do Československa. Prošel mnoha dětskými domovy. Rodina byla rozeseta po různých částech východní Evropy. Až v roce 1955 se vrátil k rodičům do Krnova. Vystudoval střední průmyslovou školu. Od roku 1968 pracoval jako učitel řečtiny v Třinci a potom v Krnově. Ještě dnes má řecké občanství. V Řecku po svém odchodu v dětství už nikdy nebyl. Je předsedou Řecké obce Krnov a okolí. V současnosti žije v Krnově.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
