Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing., plukovník Jiří Šimek (* 1926)

• narozen 10. 10. 1926 v Příbrami

• od roku 1932 žil v Praze

• nasazen na práce v elektrárně v Dražicích

• 1945 - účast v Pražském povstání

• 10. 10. 1946 – nástup do Vojenské akademie v Hranicích

• primus dělostřelectva

• první důstojník baterie

• po absolutoriu 203. protitanková brigáda v Příbrami

• velitel letky dělostřeleckého průzkumného pluku

• účast na formování Klubu angažovaných nestraníků

• z politických důvodů odchod z armády

• práce plánovače v družstvu Fotografia

• po roce 1989 návrat k armádě jako zástupce velitele pro výcvik a školství

Jiří Šimek, plukovník v. v.

„Tak jsem vytvořil dělostřelecké průzkumné letectvo.“

 

Mládí a okupace

Jiří Šimek se narodil 10. října 1926 v Příbrami. V roce 1932 se s rodinou přestěhoval do Prahy, kde nastoupil do obecné školy a poté i do malostranské reálky. Dokončit ji však mohl až po válce. Po celou dobu studia měl výborné výsledky, vynikal především v matematice. Rád vzpomíná také na své kantory, převážně důstojníky Československé armády, kteří byli zapojeni do odboje.

Okupační období, jak sám říká, prožíval těžce, ale veřejně se do žádných odbojových akcí nezapojoval: „Byl jsem Čechoslovák, takže jsem to nesl těžce. Jinak na ulici jsem se do ničeho nezapojoval. Na reálce nám řekli, nedělejte hlouposti, nemá to význam, protože jednou jsme obsazení a takhle to berte, zůstaňte Čechoslováky.“ Jeho politický postoj souvisel zajisté s jeho výchovou, neboť dodává, že byl veden k neaktivnímu a despektivnímu postoji vůči politice rodinou i kantory již od mládí. Pamatuje si, že v kvartě odešla téměř polovina spolužáků, neboť přišel rozkaz, že všichni, kteří mají z německého jazyka známku horší než tři, musí odejit.

 

Elektrárna Dražice a Pražské povstání

V roce 1944, kdy měl Jiří Šimek skládat maturitní zkoušku, byl nasazen na práce v elektrárně v Dražicích u Benátek nad Jizerou. Vedle obvyklých prací v elektrárně měl na starost i sovětské zajatce, kteří vykonávali těžší práce. Zajatce střežili Němci: „Nejdřív je střežil wehrmacht, tak to šlo, to byli normální lidi. Pak přišli SS a ti byli tvrdí. (…) Pak přišli Hitlerjugend a to bylo o hubu, to byli blázni, ti kluci. A nakonec přišel Volkssturm.“

Několik dní před Pražským povstáním nechal Jiří Šimek na elektrárnu vyvěsit československou vlajku. Dne 4. 5. 1945 se vrátil do Prahy, aby se mohl druhého dne účastnit Pražského povstání: „Takže jsem hned od prvního dne byl v Pražském povstání. Ovšem nebyly zbraně. My jsme byli rota, která měla tři staré francouzské pušky z první světové války, do nichž jsme neměli náboje. (…) Měli jsme za úkol hlídat odchod Němců po návrší od Petřína… A skutečně od toho pátého Němci odcházeli. (…) Většinou to byli staří fotři z wehrmachtu, kteří šli domů, ti ještě měli vojenské knížky, zbraně neměli.“

Jak Jiří Šimek vzpomíná, během Pražského povstání jeho skupina nedisponovala žádnými zbraněmi a ani nevěděla, že příslušníci SS a Sicherheitsdienst měli na ruce vytetované znamení příslušnosti k daným jednotkám, tudíž je pouštěli, jelikož v té době nikdo neřešil, kdo by je hlídal, popřípadě živil atd. Byl také svědkem příjezdu ruských jednotek na Bílou horu v odpoledních hodinách dne 9. 5. 1945.

Jiří Šimek zastával během povstání funkci pobočníka. Byl vyslán k jednotkám generála Vlasova do Košíř, kde měl žádat o dodání vojenského arzenálu. Jeho cesta však byla neúspěšná, neboť k dodání zbraní nedošlo, nicméně vzpomíná na osudy vojáků Ruské osvobozenecké armády (tzv. vlasovců): „Oni říkali: ,My jsme se přihlásili do Ruské osvobozenecké armády. Podívejte se, jestliže vás přivedou k hořící plynové peci a řeknou, skoč tam, a jestli nechceš zahynout, tak jdi tamhle podepsat vstup do osvobozenecké armády, tak co byste dělal? Tak jsme to všichni podepsali, to je samozřejmé. Teď víme, že jsme vlastizrádci a že budeme popraveni.‘“

 

Vojenská akademie v Hranicích

Jiří Šimek nastoupil 10. 10. 1946 do Vojenské akademie v Hranicích, kde byl zařazen k dělostřelectvu. Rozpomíná se na tehdejší výuku a kantory: „Byly tam tři druhy kantorů. Za prvé bývalý českoslovenští důstojníci, kteří byli za protektorátu. Ze Západu a z Východu. Třeba tam byl poslední poručík z roku 1938, nedávno zemřelý generál Sedláček. (…) My jsme jim říkali, že je to rota zabijáků, ti nás učili zabíjet.“

Spolužáci v akademii byli nejen z Čech a Moravy, ale také ze Slovenska. Výuka probíhala od rána prakticky do večera, takže volný čas měli jen v sobotu odpoledne a v neděli. Rád vzpomíná na jízdárnu, která byla pro dělostřelectvo typická. U závěrečných zkoušek, které se skládaly z teorie i praxe, dle jeho slov obstáli všichni. Sám Jiří Šimek byl primus dělostřelectva a první důstojník baterie.

 

Dělostřelecký průzkumný letecký pluk

Po absolutoriu Jiří Šimek nastoupil službu ke 203. protitankové brigádě do Příbrami. Krátce po svém nástupu byl zavolán do Prahy ke generálu Píkovi: „Řekl: ,Pane poručíku, je potřeba vytvořit nový druh letectva, dělostřelecké průzkumné letectvo. A vy to uděláte. Do dvou let ať to stojí. Děkuju vám.‘Tak jsem vytvořil dělostřelecké průzkumné letectvo, které existovalo až do roku 1969. A jako první v republice byl tento pluk z politických důvodů rozpuštěn.“  

Samotné budování nového pluku probíhalo na několika místech. S létáním začínali v Olomouci, doplňkový výcvik poté probíhal v Milovicích. Pluk měl dvě letky, přičemž Jiří Šimek byl velitelem jedné z nich.

 

Vliv KSČ, práce plánovače a návrat k armádě

V souvislosti s nástupem KSČ k moci ovlivnilo kariéru Jiřího Šimka působení politruků, v jehož důsledku byl nucen několikrát změnit místo výkonu své práce. Kvůli svému odmítavému postoji ke vstupu do KSČ byl nakonec nucen opustit armádu: „Ještě pětkrát nastaly tyhle situace a já jsem pětkrát odmítl vstup do strany (…) Měl jsem být propuštěn, zavřen a po propuštění zaměstnán sto kilometrů od své rodiny.“

Po odchodu z armády začal pracovat jako plánovač v družstvu Fotografia v Praze. V tomto období byl vystaven podmínkám, na něž nebyl jako letec zvyklý. Byl odloučen od rodiny, neměl nárok na vojenský byt, změnily se jeho finanční možnosti. Během pražského jara 1968 se podílel na formování Klubu angažovaných nestraníků, poté pracoval pro zpravodajskou brigádu.

Po sametové revoluci v roce 1989 mu byl umožněn návrat do armády. Nastoupil na pozici zástupce velitele pro výcvik a školství, přičemž působil především na Slovensku: „Třeba jsem zaslechl velitele košické akademie, který se mnou chvilku mluvil, a pak šel k tomu svému mužstvu a já jsem slyšel, jak říká: ,A ten Šimek, je to náš člověk?‘“ Z důvodu nařízení o věkovém limitu pilotů Jiří Šimek po svém návratu do armády již do kokpitu nesedl. V současnosti žije v Praze.

 

 

 

V roce 2012 natočil Martin Reichl, v roce 2012 zpracovala Aneta Květinová.