Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milada Šimčíková (* 1900  †︎ 1989)

• narozena roku 1900 ve Stříteži

• smrt císaře Františka Josefa

• učitelka na Valašsku

• evangelická církev na Valašsku

• poslední žačka pěvkyně Emy Destinnové

• František Křižík

• vídeňští Češi

• odboj v rámci Obrany národa

• ukrývání a pašování zbraní

• koncentrační tábor Ravensbrück

• kontakt s ženami z Lidic

• Milena Jesenská

• svědkyně Jehovovy, tzv. „bibelforscherky“

• lékařské pokusy na vězeňkyních

• setkání s farářem Danielem Ženatým

Málokdy se stane, abychom se s odstupem desetiletí dostali k tak ojedinělé nahrávce, jako je ta s Miladou Šimčíkovou. Nejenže pamětnice už dávno není naživu, ale zvuková nahrávka je v dobrém stavu a rozhovor navíc v mnoha ohledech splňuje parametry toho, jak bychom s ní mluvili dnes my. Mimo jiné i proto, že rozhovor, ač z jara roku 1988, není nikterak dobově ani ideologicky zatížen. V případě Milady Šimčíkové se totiž před třiadvaceti lety spontánně rozhodl být „sběračem“ evangelický farář Daniel Ženatý (jeho portrét rovněž ukládáme na portál Paměť národa) a ve dvou nebo třech setkáních zaznamenal několik hodin vzpomínek.

Milada Šimčíková se narodila 26. června přelomového letopočtu 1900 ve Stříteži. V jejím vyprávění se proto objevují reálie, které už nejsme běžně zvyklí poslouchat: setkání s Františkem Křižíkem, Emou Destinovou, T.G.Masarykem, poměry ve škole za císaře pána, zpráva o úmrtí mocnáře a další nám vzdálené momenty.

Tatínek pamětnice Josef Šimčík byl řezníkem. Pocházel z moravské obce Bystřička a přiženil se do Stříteže. Jeho první žena zemřela během epidemie tyfu. Otec dlouho zůstával sám s třemi dcerami, rodina ho ale přiměla k druhému sňatku. S druhou ženou se narodily ještě další tři dcery a dva synové. Jeden bratr padl v první světové válce (sloužil ve Štokravě), druhý, František, se stal evangelickým farářem. Josef Šimčík zemřel v roce 1925.

Milada Šimčíková se narodila jako poslední ze sourozenců. Její maminka, otcova druhá žena,  zemřela, když byly Miladě dva roky. S péčí o mladší sourozence otci pomáhala dcera Anna (přezdívaná Haninka) a sama z toho důvodu zůstávala dlouho svobodná. Až ve 33 letech se provdala za stolaře Zezulčíka. Pamětnice dál zmiňuje i sestru Márinku a Bělu. Díky panu Ivanu Garzinovi, prasynovci pamětnice, víme ještě o sestře Boženě, provdané Hruškové, a Marii, provdané Jaroškové, o které mluví pamětnice jako o Márince.

Tatínek Miladu vodil cvičit do Sokola, sám byl aktivní evangelík a přičinil se o založení evangelického sboru v nedalekém Valašském Meziříčí. Milada Šimčíková přišla do Meziříčí jako žákyně třetí třídy. Do této doby spadá vzpomínka, která zachycuje poměry ve školách té doby.

„Já jsem seděla hned vedle kamen. Tam byla taková kulatá železná kamínka a roura do zdi. A já sedím a najedenkrát pozoruju, že tam se začíná tak jako kouřit, a tak jsem dávala pozor, že jako kdyby ta roura se vysunovala ze zdi. A já povídám: ,Paní učitelko, pojďte se podívat, tady ta roura se vysouvá, to jistě spadne... ‘ Ne, já jsem řekla dokonce trúba, po našemu, ta trúba sa vysouvá, ona určitě spadne. A ona mně řekla, no, ty jsi taky taková trúba! Ještě to ani nedořekla, a už to bylo. Jéminé! A toho dýmu a těch sazí!“

Po základní škole Milada pokračovala studiem na učitelském ústavu – měla z ní být učitelka po vzoru jejích starších sester. Zde zažila okamžik, kdy učitel studentům oznamoval úmrtí rakousko-uherského císaře Františka Josefa I. Byl listopad roku 1916, Evropa válčila a do vzniku Československé republiky zbývaly necelé dva roky.

„Teď on přišel a vážně nám říkal: ,Jeho veličenstvo, císař František Josef, zemřelo.‘ Jémináčku! Hýb na lavice, všecko řvalo (radostí) a on: ,Děvčátka, tichúčko! Pšš, pšš, tichúčko, prosím vás, prosím vás, vždyť já to za vás odnesu!‘ Takovou ostudu jsme provedly tenkrát! To byla hrozně nepříjemná věc a nebezpečná!“

Před dokončením střední školy onemocněla španělskou chřipkou, které tehdy v Evropě podlehly miliony lidí. Milada Šimčíková se naštěstí uzdravila, ale zameškala kvůli nemoci rok školy, a nemohla proto maturovat s ostatními v červnu 1919, ale až v září. To už měla ale domluvené zaměstnání, začala proto už v červnu bez dokončené školy učit v Krhové na národní škole a teprve potom si dodělávala maturitu. 

 

Od školní tabule k opernímu zpěvu

Součástí učitelské přípravy byla i hudební průprava. Pedagog meziříčského učitelského ústavu Jan Nepomuk Polášek vypozoroval talent Milady Šimčíkové a upozornil tatínka, že jeho dcera má příjemný hlas, a doporučil mu, aby se zpěvu věnovala. Její první učitelkou zpěvu se stala altistka Hanusová z Valašského Meziříčí. Byla to výborná učitelka, ale Miladě byla cizí její technika dýchání při zpěvu.

Bratr Milady Šimčíkové František působil jako evangelický farář v Geře u české menšiny. Mezi jeho profesory na pražské univerzitě patřil i T. G. Masaryk. V jeho seminářích se seznámil se svou budoucí ženou, lužickou Srbkou, sochařkou, autorkou monumentálních soch, žákyní profesora Suchardy, autora pomníku Mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí v Praze. Manželé ale měli kontakty i ve Vídni, kam často zajížděli, a zřejmě zde se František seznámil se slavnou českou operní pěvkyní Emou Destinnovou a domluvil své sestře návštěvu u Destinnové na jejím letním sídle v jihočeském zámku Leština u Stráže nad Nežárkou.

Přesné datum, kdy se poprvé setkaly, neznáme, muselo to být někdy zjara 1929. Ale podle vyprávění Milady Šimčíkové zůstávala ta vzpomínka po dlouhá desetiletí stále živá. „Já jsem šla schlíplá, to víte, trému jsem měla příšernou, to si nepředstavíte. A tož přišla jsem tam do chodby, branka byla otevřená, já přejdu… Ona projela autem vratama na druhý dvůr, já stojím v té chodbě a ona ke mně přišla. ,Tak to jste vy, ta, co by se chtěla u mě učit zpívat?‘ – ,Ano,‘ povídám. ,Tak pojďte dál, hned to zkusíme. Já si vás napřed musím vyzkoušet.‘ Dala mně zpívat napřed škály, všecko možné... Já jsem měla trému, třepal se mně hlásek., Jenom klid, klid, klid, uklidněte se, ták... A víte co? Teď mně zazpíváte tu Mařenku, tu árii Jaký žal.‘ Ona se na mě takhle dívá, dívá, pozorně mě poslouchá a najednou, ani jsem to nedozpívala, přistoupila ke mně a říká: ,No tak začnem!‘ A už to jelo.“

Tatínek ovšem trval na tom, že nesmí kvůli zpěvu opustit svoji učitelskou profesi. Milada se snažila oba zájmy kombinovat, i když to nebylo nikterak snadné. V roce 1929 věnovala pobytu v jižních Čechách celé prázdniny a potom dojížděla pravidelně každý víkend. Popis cesty dnes vyráží dech: Zemská školní rada jí umožnila odcházet v pátek z vyučování dřív a v pondělí nastupovat později. Ředitel školy Vincour vždycky v pátek chodil doučit za ni a ona běžela na vlak ve 14:50. Přes Prahu jela do jižních Čech. Cesta trvala s přestupy téměř 24 hodin! Přijela v sobotu po poledni a ještě ten den večer vyjížděla na zpáteční cestu, aby v pondělí stihla přijít rovnou do školy. Pan ředitel Vencour ji opět na začátku vyučování zastupoval. Cestování bylo i nákladné, ale příbuzní se na ni skládali, aby neměla nedostatek a mohla vzácnou příležitost studia u Destinnové využít. Ředitel Vencour ji prý nabádal: „Když už jste tam, nepospíchejte, budu za vás učit.“

Na letním bytě Destinnové se seznámila i s technikem a vynálezcem dr. Františkem Křižíkem. „Já jsem ho měla ráda. On byl vytrvalý, vždycky když jsem zpívala, on šel a otevřel si dveře, bo tam byla skleněná zeď přes celou šířku, on tam měl lehátko, lehnul si a poslouchal. Měl velice rád hudbu, velice rád! A tož on si mě vždycky vyposlechl a pochválil mě, a když se mu něco zvlášť líbilo, musela jsem mu to přezpívat ještě jednou nebo dvakrát. Jé, to bývaly časy tenkrát, to bývaly časy!“

Destinnová v té době už nebyla jako pěvkyně tolik aktivní jako dřív. Během prázdninového pobytu s Miladou každý den cvičila, žákyně se směla pohybovat po celém zámku, Destinnová jí vyprávěla o svých cestách, například o tom, jak společně s Enricem Carusem zpívala v Egyptě, ukazovala jí suvenýry z exotických cest a podobně. Milada měla její důvěru a možná byla pro Destinnovou i osobní společnicí. Pěvkyně jí dala nahlédnout i do svého šatníku s kostýmy ze svých rolí a možná se i jejím prostřednictvím ohlížela za svou kariérou a minulými úspěchy.

„Její šatnu jsem měla prohlédnutou od prvního do posledního kostýmu. A to jsem měla k dispozici, ať si všeho všimnu, a že je má rozdělené, že každé to bylo pro určitou roli. Tak mě přivedla k tomu, že jsem měla každý kousek toho šatstva v ruce a věděla jsem co, kdy, kde...“ A jestli jí šaty někdy půjčila? „Jé, vždyť na mně to kolikrát zkoušela a to jsem se jí musela pooblékat, jak v tom budu vypadat!“

Už když se s Emou Destinnovou v roce 1929 seznámila, stěžovala si pěvkyně na oči. Při jedné návštěvě Milady Šimčíkové jely společně kvůli očnímu zánětu na vyšetření do nemocnice v Českých Budějovicích. Přímo v ordinaci Destinnová utrpěla záchvat mozkové mrtvice a byla hospitalizována v nemocnici. Šimčíková se vrátila, manžel Destinnové Josef Halsbach ji odvezl domů a v pondělí pak uslyšela z rozhlasového vysílání, že Destinnová v Budějovicích zemřela.

Po smrti Destinové pokračovala Šimčíková ve studiu u operního pěvce a pěveckého kolegy Destinové Karla Wildbrunna.

 

Odbojová činnost ji přivedla až do Ravensbrücku

O zapojení Milady Šimčíkové do Obrany národa se bohužel z nahrávky mnoho nedozvíme. Na jednom místě se zmiňuje o tom, že si s někým předávala jisté aktovky. Jinde vypráví, že příčinou jejího zatčení byl jeden komunistický odbojář, kterého u sebe schovala a který se nechoval zodpovědně.

Šlo o studenta Rašku (znala ho pod krycím jménem Král), kterému poskytla ubytování. Redigoval komunistické noviny v Ostravě. Měl u ní být tři dny, ale pobyt se protáhl, nakonec si při odchodu nechal kufr odnést na nádraží do Branek mladým Pičínem. Toho ale zatklo gestapo kvůli jeho rodičům a dostalo se pak i na stopu Rašky. Podle kufru ho identifikovali a zatkli rovněž. Ten pak při výslechu udal všechny, kdo mu pomáhali, včetně Šimčíkové.

Existuje vzácný písemný dokument, kde svoji odbojovou činnost líčí sama Šimčíková. Vznikl v roce 1982 na objednávku Československého svazu protifašistických bojovníků ve Vsetíně a pamětnice v něm popisuje, že byla od května 1939 členkou ilegální organizace Obrany národa, které velel jako krajský vedoucí ppl. E. Klimek, organizaci z Valašského Meziříčí řídil V. Zborník, dále byla v kontaktu s Fr. Nedbálkem, plk. Kotrsem, Rubinou, ale hlavně Fr. Janyškou a Rud. Čubou. Zprávy od pro Klimka od ní přebíral později popravený Arnošt Smetana. Milada Šimčíková se podílela na ukrývání a přenášení zbraní. Podařilo se jí i získat výbušniny od známého z kamenolomu pana Kerleho a předávali si je nenápadně v identických aktovkách, které si vyměňovali na lavičce. Na ilegální činnosti se podílela i její sestra Anna Zezulčíková. Když byla 30. května 1940 Milada Šimčíková zatčena, Zezulčíková potajmu odstranila všechny ukryté zbraně z jejího bytu.

K zatčení Svatopluka Rašky došlo v den jeho odjezdu 29. května 1940, o den později byla zatčena i Šimčíková. Mladý Pičín byl synem policejního strážmistra Pičína, kterého Raška i v době ukrývání u Šimčíkové navštěvoval, přestože slíbil, že neopustí byt. Strážmistra však sledovalo gestapo.

Gestapo si pro ni přišlo domů. Byla vězněna dva roky nejprve v Novém Jičíně, pak v Brně na Cejlu a nakonec v Breslau (Wroclawi), odkud ji vozili na výslechy do Ostravy. Zde jí při mučení během výslechu rozdrtili nohu a následky zranění si pak nesla celý život.

V dokumentu z roku 1982 popisuje událost takto: „Při jednom z výslechů v Ostravě 26.1.1941, jemuž musel být přítomen Theodor Beckl z Krhové, rovněž člen odbojové skupiny ON, mi byly těžce zraněny obě nohy, žlučník a slepé střevo. 30.1. jsem byla s těmito zraněními převezena do nemocnice v Ostravě-Vitkovicích. Zraněný žlučník a slepé střevo musely být ihned vyoperovány. Ze zranění nohou vznikla těžká thrombosa v levé noze, noha zůstala trvale nevyléčitelnou.“

V srpnu 19421 byla nejvyšším soudem v Breslau odsouzena za ukrývání Svatopluka Rašky na jeden rok a suspendována. Z Beslau byla převezena opět do Otravy, kde pokračovaly výslechy týkající se Obrany národa. Pak ji převezli do Brna  a nakonec skončila v koncentračním táboře. Transport ji přivezl 29. ledna 1942 do Ravensbrücku.

 

Lidické ženy

Milada Šimčíková vzpomíná na lidické ženy a vypráví o jedné vězeňkyni, jejíž jméno se bohužel na kazetě nezachovalo, která zorganizovala, aby ostatní vězeňkyně Lidickým neřekly, co se v Lidicích stalo, a nepůsobily tak lidickým ženám ještě větší trauma, než jaké už měly z nuceného vytržení z domovů a odebrání dětí.

Vypráví i o tom, že byla svědkem ubití jedné staré lidické ženy: „My jsme měly apel. Přišla jedna ta dozorkyně. Ta byla jak obrázek – krásná, hezká. Když jsme ji uviděly, tak jsme si říkaly, že snad bude mít nějaký cit vůči nám, opravdu výjimečně krásný obličej. A ona běží podél toho bloku a říká: ,Máme nového lágrkomandanta (...), tak prosím všecko ať je absolutně v řadách, nikdo se nesmí hnout, protože on je velice přísný na to, a ta pětka musí být vyrovnaná.‘ A teď si představte, že v té řadě přede mnou stála šestaosmdesátiletá Lidičanka. Ta stála a hladná. My jsme nastupovaly ještě před snídaní, my až po tom apelu jsme se mohly jít na ten kousíček chleba najíst, a na ten apel my jsme už musely být v ty čtyři hodiny a pak jsme jen shltaly to jídlo a potom už jsme se rozdělily do těch betriebů, do těch jednotlivých dílen. Najednou ona (dozorkyně) se zastaví před tou pětkou, co jsem stála já a ta Lidičanka, ona už od hladu vůbec nemohla, už byla jako v mdlobách. A ona (dozorkyně) ji vzala, jak měla ty šedivé vlasy, tak za ně, vytáhla ji na tu lágrovku, tam ji vhodila na zem a kopala ji tak dlouho, až ji ukopala. Najednou tam zůstala mrtvá, tak ji zas chytla za vlasy a odtáhla ji tam mezi ty bloky, kam ten lágrkomandant nešel, a tam ji ta Tomi Klainerová, o té jsem vám už, myslím, taky říkala, ona dělala zametačku a díky tomu mohla přenášet a donášet zprávy, tak ona ji tam našla, jak ji tam ta dozorkyně dotáhla za ty vysoké kontejnery na odpad. Takže tak skončila ta stará Lidičanka.“

Když se v dubnu 1945 s pochodem smrti dostala z tábora, putovala až do Československa se skupinou části lidických žen. Byla tedy i svědkem toho, když jim doma oznamovali, jaký byl osud Lidic. Strašnější situaci prý Milada Šimčíková v životě nezažila. Byly u toho i zdravotní sestry, které se o lidické ženy staraly.

 

Podmínky v koncentračním táboře

Mezi vězeňkyněmi nebyla vždy jednota, některé se například snažily získat pro sebe výhody a udávaly ostatní atd. Zmiňuje příklad jisté Chovančíkové ze Vsetína, která byla komunistka a byla nebezpečná. Získala si pozici dozorkyně, lagerälteste. Po osvobození doma jí prý ale byly všechny hříchy jako aktivní komunistce prominuty. Případy, že by se vězeňkyně snažily získat výhody přes postel, pamětnice nezaznamenala, zato vypráví o ženě, která si z touhy po kontaktu s muži podhrabala cestu do sousedního mužského tábora.

Milada Šimčíková získala výhodu díky tomu, že její otec byl řezník. Takže v pozdějších válečných letech, kdy se tábor potýkal s nedostatkem potravin a vybavení a vězni měli povolené balíčky z domova, směla Šimčíková dostávat dvojnásobné balíčky, místo dvoukilových čtyřkilové, o které samozřejmě přicházela. Zůstávala ale na bloku, nemusela do práce, do betriebu, měla výhody.

Vedle toho ale bylo v táboře mnoho příkladů mezilidské vzájemnosti a pomoci, například pamětnice vzpomíná na své potíže s žaludečními křečemi a záchvaty zvracení, které dostala z hladu, a jedna polská vězeňkyně, lékařka, jí obstarala lék na zmírnění křečí. Sama se naopak Šimčíková snažila zachránit spoluvězeňkyni Milenu Balcarovou, která trpěla měla silnou TBC, aby se dočkala konce války a mohla zemřít doma. Ale nepodařilo se, zemřela v táboře ještě před osvobozením. Pravděpodobně je míněna spisovatelka Milena Fischerová-Balcarová, která se v Ravensbrücku podílela na vězeňských divadelních aktivitách.

Samozřejmě byla svědkem mnoha případů nelidského zacházení s vězeňkyněmi. Například když nový velitel tábora nařídil, aby svědkyně Jehovovy, takzvané bibelforscherky, donutili ke zřeknutí se víry a dozorci je v mrazu posadili do řady na zem a lili pod ně ledovou vodu. Ženy tam přimrzly a nebylo možné je od země odtrhnout, takže tam pak zbyly kusy lidských tkání. V táboře se také prováděly „lékařské“ pokusy na tzv. „králíčkách“ – polských vězeňkyních. Jednalo se o pokusy s kostní dření, s transplantací kostí atd. pro využití u raněných vojáků. Takto zmrzačené vězeňkyně odváželi nad tábor v papírových šatech pod borovici, tam je popravovali.

Kupodivu zažila v Ravensbrücku také humor. Vzpomíná na spoluvězeňkyni Annu Kvapilovou, která zpívala písničky pro dobrou náladu. Po jistou dobu tam byla uvězněna také učitelka Chumchalová z měšťanky ve Valašském Meziříčí a to byla taky veselá povaha. Pro posílení si zpívaly také evangelické písničky, ale jinak žádné náboženské obřady nebyly samozřejmě povoleny.

Potkala se tu vůbec se spoustou známých z regionu severní Moravy a Slezska, například paní Hruškovou z Jablůnky. Věra Měkotová z Branek se dostala do koncentračního tábora asi o čtrnáct dní dřív než Milada Šimčíková, důvod nezná, ale mělo to něco společného s Baťovou manželkou, která měla vilu v Brankách. V kuchyni také pracovala manželka jednoho z politických vězňů, „co ode mě přebíral všechny ty aktovky“ – odkazuje Šimčíková na svoji ilegální činnost. Jmenovala se Julie a vynášela pro ni občas kousky jídla.

 

Osvobození

Na jaře 1945 nařídil velitel koncentračního tábora vyklidit tábor. Vězeňkyně byly ve skupinách vyváděny ven a tyto průvody byly zpočátku kontrolovány dozorci, ti se ale záhy vytratili a vězni bloudili neznámou krajinou, ve které se setkávali ustupující vojáci, osvobozující armáda, místní obyvatelé a lidé bez domova.

Pamětnice vypráví, že němečtí vojáci na konci války pálili mosty, ničili přejezdy a nedokázali se smířit s myšlenkou, že prohráli válku. Z koncentračního tábora odváželi šicí stroje snad pro další použití. Skupina vězňů, ve které byla i Milada Šimčíková, putovala přes Schwerin až do sběrného tábora v Neubrandenburgu. Po cestě se živili vším, co našli, od francouzských vojáků dostaly ženy cukr a chleba a také cigarety, které mohly dál směňovat. Milada Šimčíková vzpomíná na noční střelbu, zřejmě nálet, kdy držela noční stráž. „Já jsem chodila, abych neusnula, protože jsem měla strach, pomalinku jsem přecházela a teď vidím ten hrozný dým. A to jsem si říkala, pro pána krále, snad mi tam některá z těch děvčat nezůstala, snad mě poslechly a odešly odtamtud. Tož já jsem je začala počítat a já měla pořád o tu jednu míň a já byla tak vyděšená, že jsem úplně zapomněla počítat sebe!“ Na cestě se setkala i s osvobozeným vězněm Antonínem Zápotockým, který byl ve skupině, která ženy z Ravensbrücku cestou domů doprovázela.

Domů do Valašského Meziříčí se paní Šimčíková dostala 23. května 1945. Na nádraží v Hranicích, kde čekala na vlak domů, prý projížděl okolo vlak s uniformovanými sokoly, kteří ji poznali a z okna ji zdravili a volali. Pak už následovalo šťastné setkání s rodinou a známými. Sestra Anna Zezulčíková přežila její návrat jen o dva roky, podlehla vážným srdečním potížím. V písemném dokumentu sama uvádí, že se domů vrátila 3. června 1945.

Milada Šimčíková už nemohla pracovat jako učitelka, protože měla potíže se zmrzačenou nohou. Byla zaměstnaná na okresním školním výboru, ale v roce 1951 odešla do invalidního důchodu Dál rozvíjela svoji pěveckou kariéru. Často vystupovala koncertně ve Vídni v Dorotejském chrámu, který katolíci propůjčovali evangelíkům. Tato vystoupení zaměřovala na místní Čechy. Dál dostávala pozvání do Bratislavy a do Berlína. Přestože v meziválečném období i po válce byla aktivní v sokolském divadle, kde hrála, zpívala i režírovala, nikdy se po válce nestala členkou žádného profesionálního divadelního ani operního souboru a omezila svoje hudební aktivity na koncertní vystoupení.

Milada Šimčíková se nikdy neprovdala. Zemřela bezdětná ve věku 89 let. Když ji v roce 1988 navštívil farář Daniel Ženatý s mikrofonem, žila společně s ní v domácnosti ještě i její starší sestra Marie Jarošková. Milada Šimčíková tehdy prohlásila, že bude ráda, když pan Ženatý předá její životní zkušenost a zážitky dál:

„Měla byste vzpomínat ještě víc,“ řekl tazatel.

„Však jestli se to podaří a já se vrátila (z léčení)...“ odpověděla Šimčíková.

„Tak to já za vámi zase přijedu, to se určitě podaří.“

„Já bych ráda, víte, já budu zase ráda, když se takové věci udrží...“

 

Vyprávění zaznamenal Daniel Ženatý, text zpracoval Vilém Faltýnek.