„Esenbáci přišli k nám a řekli nám, že tatínek zemřel. Já jsem celej večer telefonovala, protože jsem chtěla, abychom tatínka mohli převézt sem. Samozřejmě to nešlo. Ač jsem volala na SNB a různá místa, která jsem myslela, že jsou důležitá, nešlo to. Při těch telefonátech jsem několikrát volala do Leopoldova. Nesměla jsem vědět, kdy ten pohřeb bude. Ale v tom Leopoldově byl nějaký chlápek, který mně to řekl. Dozvěděla jsem se, že ten pohřeb je dne, už nevím přesně, který to byl den. Zorganizovali jsme dvě auta a ta rodina jsme se vypravili na pohřeb do Leopoldova. Přijedeme k věznici a tam nám řekli, co tam chceme. Já jsem řekla, co chceme, ale že nemáme právo na to, abychom tam byli. Že můžeme jenom vědět, kdy zemřel, ale kde bude pochován ne. Tehdy jsem měla dost dobrou vyřídilku, a tak jsem od nich vymohla, že jsme odešli z věznice a v určitou dobu jsme přišli na místo, kde byl vězeňský hřbitov a tam jsme tatínka pochovali. Přijelo nákladní auto a nebylo vidět žádnýho vězně, nikoho. Jenom psi tam byli. Byla jsem z toho vyplašená, ale potom jsem viděla, že dva vězni vyskočili a tatínka z toho auta snesli k hrobu. Tatínek měl ten vlnitý papír pod hlavou. Byl zarostlý a vypadal špatně. A tak jsme ho položili do hrobu. A ptala jsem se jich, jestli se můžeme pomodlit a rozloučit. Že jo, tak jsme se pomodlili a rozloučili a tatínka jsme dali do země. A potom jsme jeli domů. Když po několika letech mi povolili převoz do Přerova, tak jsme se znovu vypravili do Leopoldova. Přijedeme tam a hřbitov zplanýrovaný. Mezi tou dobou jsme jezdili do Leopoldova na každou mši svatou. Páč tam bylo těch hrobů několik a vždycky jsme tam dali kytku a svíčku. Když jsme přijeli a chtěli ho odvézt, tak jsme zjistili, že ten hřbitov je zplanýrovaný. Tak jsem řekla: ,Jak si ho můžeme odvézt, když přesně nevíme místo, kde je pohřbený.‘“
„Vím, že tatínek do družstva vstoupit nechtěl, ale potom vstoupil. To družstvo vedl nějaký pan Hradil, který pocházel z Čechyně a prý tomu vůbec nerozuměl. Potom se to JZD založilo a fungovalo a potom bylo přerušeno výstupem sedláků. Poněvadž vedení družstva chtělo postavit kravín a sedláci byli proti tomu. Že je přece dost místa v jednotlivých gruntech. I když těch gruntů nebylo moc, ale na tu malou obec to stačilo. A krávy mohou být umístěny v těch jednotlivých chlívech, v jednotlivých statcích. Proto ti naši sedláci vystoupili z družstva, a proto byli zavření, a proto to považovali za sabotáž a organizovaný výstup z družstva a tím narušení kolektivizace v Kozlovicích, a proto byli zavřeni.“
„Celkem těch zavřených lidí bylo několik. Byl to tatínek, můj bratr a švagr. Potom pan Vypler, pan Kolda, pan Jemelka a Štěpánek. Bylo jich víc. To byl tehdy monstrproces tady v městském domě. Byl to proces výstražný pro všechny, co se jim stane, když vystoupí z JZD. To si pamatuju. Vím, že jsem děcka dala tady k tetě, která bydlela tady u porodnice. Ta hlídala děti a já jsem na ten proces šla. Takže to vidím, jak je všechny vedou jako nějaké vrahy do Městského domu v Přerově, do nejhonosnější budovy Přerova, a tam ten proces veřejně probíhal. To jste měl slyšet ty komunisty.“
„Všechno jim zabavili. Zabavené věci se daly do bazaru a v tom bazaru byla nějaká paní Vaculíková, které jsem za mnohé vděčná, protože tam bylo naše rádio, oblečení. Protože oni to posbírali, aby tatínek, až se vrátí z vězení, se neměl do čeho obléct. Já jsem tam kupovala od paní Vaculíkové i bratrovy věci. To jsem zařizovala já.“ Otázka tazatele: „Co se dělo s maminkou a sourozenci?“ B. Š.: „Zůstala jenom sestra a mladší bratr, kteří bydleli na gruntě. Bratra nechali na pokoji, protože někdo musel to hospodářství vést. A potom přišlo to vystěhování. Prý nějaký, myslím Řvava, který skákal metr dvacet, jestli nebudeme do tehdy a tehdy vystěhovaní. Naši dostali umístěnku v takovém domku v Kozlovicích, tak se tam přestěhovala maminka s bratrem a sestrou.“
Božena Šimanská, rodným příjmením Nevtípilová, se narodila v roce 1926 v malé obci Kozlovice u Přerova. Obec leží na úrodné půdě hanácké roviny a Nevtípilovi v ní vlastnili největší hospodářství. Po převzetí moci komunistickou stranou a během jí řízené kolektivizace venkova byl na rodinu vyvíjen velký nátlak ke vstupu do JZD. Museli odevzdávat neúměrné dodávky zemědělských produktů, pole jim měnili za horší a vzdálenější. Oba bratři pamětnice byli posláni do PTP, starší Josef v těchto pracovních jednotkách dokonce strávil nezákonně čtyři roky. Otci nakonec nezbylo nic jiného než do JZD vstoupit, ale po třech letech, v roce 1955, společně se synem Josefem, zetěm Aloisem Jemelkou a dalšími čtyřmi hospodáři z družstva vystoupili. Již v srpnu 1955 byli všichni pro výstrahu ostatním ve veřejném procesu v Přerově odsouzeni k několikaletým trestům vězení. Otec i bratr pamětnice ke dvanácti letům a propadnutí veškerého majetku. Otci přitom bylo v té době již šedesát sedm let. Po jeho uvěznění byla rodina vystěhována ze svého rodového hospodářství. Po čtyřech letech věznění otec Josef Nevtípil zemřel v Leopoldově. Rodina se snažila o převoz těla do Kozlovic, což jí nebylo umožněno. Až po velkém úsilí dcery Boženy Šimanské se mohli alespoň tajně zúčastnit vězeňského pohřbu. Když jim pak v roce 1973 konečně povolili převézt otcovy ostatky, zjistili, že vězeňský hřbitov byl zrušen. Na blízké skládce našli jen cedulku s otcovým jménem a číslem 4174. V roce 1975 zemřela maminka pamětnice Anežka Nevtípilová a rodina do jejího hrobu cedulku vložila. Boženě Šimanské sice komunistický režim umožnil vystudovat medicínu, ale kvůli špatnému třídnímu původu byly její začátky v zaměstnání velice složité. V devadesátých letech minulého století podala spolu s bratrem podnět k trestnímu stíhání komunistických funkcionářů a justičních orgánů zodpovědných za vystěhování rodiny a odsouzení bratra a otce. Případ byl ale jako naprostá většina jemu podobných pro uplynutí promlčecí lhůty odložen. Dnes žije Božena Šimanská stále v Přerově.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
