Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Ztratit svobodu? O co víc můžeš přijít?
narodil se 19. listopadu 1930 v Brně
otec měl hospodářství v Jiraticích u Jemnice
jako nejstarší syn měl toto hospodářství převzít
v letech 1947 až 1949 navštěvoval tzv. zimní rolnickou školu
po komunistickém převratu byl rodině zabaven majetek včetně loveckých zbraní
v roce 1949 byl odveden k PTP
během vojenské služby byl zatčen a ve vykonstruovaném procesu odsouzen na dva roky
po návratu domů se oženil a odstěhoval se za svou ženou do Ostojkovic, kde žije dodnes
Jan Simandl se narodil 19. listopadu 1930 v Brně. Vyrůstal v Jiraticích u Jemnice a do školy chodil do Police. Dobře se učil, ale jako nejstarší syn byl předurčen k tomu, aby zůstal doma a hospodařil. Když skončila válka, bylo mu patnáct let. „Těšili jsme se, že už nám konečně nebude nikdo poroučet,“ sděluje pamětník. Ale všechno bylo jinak. Kam bude republika směřovat, bylo jasné hned v roce 1945, když byla ustanovena tzv. košická vláda Národní fronty. Nejstarší syn Jan od patnácti do sedmnácti let dělal praxi v hospodářství a pak od listopadu do března chodil do tzv. zimní rolnické školy. V roce 1949 ale byli již u moci komunisté a represe socialistického státu na sebe nenechaly dlouho čekat.
Plnomocníci nám diktovali, jak máme žít
První poválečné volby v květnu 1946 to potvrdily – v českých zemích zvítězila Komunistická strana Československa s více než čtyřiceti procenty hlasů. V červenci prezident Beneš jmenoval vládu Klementa Gottwalda. Vše dokonal 25. únor 1948, kdy bylo převzetí moci komunisty završeno. Ihned po převratu začali komunisté dělat drobným zemědělcům potíže. Byla to součást kolektivizace venkova. „Chtěli u nás zavést zemědělství jako v Sovětským svazu,“ uvedl Jan Simandl. „Bylo to horší než za Němců, ti nechávali aspoň samozásobitelský dávky, komunisti nic. Kolikrát nebylo ani co zasít,“ dodal pamětník.
Komunisté začali po únoru 1948 všechno plánovat podle vzoru Sovětského svazu. Nasadili do každé vesnice svého pracovníka, komunistu, říkalo se jim tehdy plnomocníci. Ve skutečnosti měli takové pravomoci, o kterých se normálnímu člověku ani nezdálo, i když to byli vesměs řemeslníci – konkrétně u pamětníka ve vesnici byl nasazen švec. Ač neměl o hospodářství ani ponětí, snažil se přesvědčovat lidi, aby vstoupili do JZD. Nikdo tam nechtěl, ale všichni museli. Nakonec byl zabaven také majetek rodiny Simandlových. Tatínek ještě stačil za uspořené peníze koupit v roce 1948 novou výfukovou řezačku. O dva roky později již byla vyvlastněna a v majetku komunistických rolníků a rodina si musela stroje na mlácení od komunistů půjčovat za peníze. Samozřejmě, sazby byly likvidační a postupně byli zlikvidováni statkáři úplně. Jan Simandl po otci a ten po svém otci zdědil také vášeň pro myslivost. I to bylo trnem v oku komunistům, a tak museli všechny své zbraně odevzdat do deputátu a už je nikdy nespatřili. Lov byl zakázán jako výsada buržoazie.
Budování rozjezdové dráhy pro sovětská proudová letadla
V roce 1949 přiřadil povolávací rozkaz pamětníka k Pomocným technickým praporům. Pomocné technické prapory byly útvary Československé lidové armády a lidově se jim říkalo černí baroni podle černých výložek na uniformách. Byla to jedna z mimosoudních forem represe. Tábory fungovaly v letech 1950–1954 a podle různých odhadů jimi prošlo až 60 000 občanů. Sloužily k internaci a k převýchově tzv. politicky nespolehlivých osob. Důležitým důvodem jejich vzniku bylo využití levné pracovní síly pro vybraná hospodářská odvětví. Byly také nástrojem perzekuce. Fungování PTP nemělo oporu v československých zákonech ani v mezinárodním právu. Pétépáci pracovali v dolech, ve stavebnictví, v lesích, kamenolomech či v zemědělství. Například v roce 1953 pracovaly vojenské pracovní jednotky na 370 různých pracovištích. PTP se dále dělily na lehké a těžké. Lehké PTP byly určeny zejména ke stavebním pracím, zatímco těžké (báňské) PTP pracovaly při těžbě v povrchových i hlubinných dolech. Například k 1. prosinci 1950 bylo v PTP celkem 9900 mužů, z nichž 7780 mělo politickou klasifikaci „E“ (tzn., že byli politicky nespolehliví) a 1001 bylo duchovních či řeholníků. 1. října 1951 měl pamětník nastoupit na vojnu na severní Moravu. Tenkrát se tam sešlo obrovské množství odvedenců a až tam se Jan Simandl dozvěděl, že se jedná o sbory PTP, protože byl označen za nespolehlivého a nesměl nosit zbraň. Bylo jim tlumočeno, že pracující lid jim nedůvěřuje, protože by mohli proti němu obrátit zbraň. Po čtrnáctidenním výcviku byl díky svým brýlím zařazen do těžkého stavebnictví a odvezen k Přerovu do vesnice Bochoř. Vojáci bydleli v bažantnici a byli přiděleni k firmě Moravostav, aby budovali letiště – novou rozjezdovou dráhu, tři kilometry dlouhou, pro sovětská proudová letadla. Pracovalo se nepřetržitě ve dne v noci od podzimu 1951 do podzimu 1952. Poté byli přeškoleni na zedníky a stavěli bytovky pro důstojníky v Přerově z pálených cihel. U PTP v té době pracovala různorodá směsice vojáků. Jednu třetinu tvořili zemědělci, kteří nechtěli do JZD, druhá třetina byli neprověření studenti, které vyloučili z vysokých škol, a třetí skupinou byli bohoslovci a kněží. Proběhla odluka církve od státu a zavřeli také všechny kněze, kteří se soudruhům nelíbili, a poslali je k PTP. Biskupové byli zavřeni a státní souhlas k duchovenské činnosti vydávali okresní tajemníci. Ten, kdo se nechtěl podrobit, musel do dolů k PTP. Podle tzv. Mexických fakult mohli kněží vykonávat svoji činnost v dobách útlaku i tajně. Na ubikaci Jana Simandla nejeden kněz v době svého volna tajně sloužil mši vsedě na své posteli.
Vazební věznice měla za cíl člověka zlomit
Ve druhém patře na stavbě právě dělal pamětník strop, když si jej zavolal do kanceláře vedoucí. Těšil se, že dostane opušťák a pojede za rodinou. Venku stál černý tatraplan, tomu však nevěnoval pozornost. Když přišel do kanceláře, zády k němu stál člověk v civilu, který se ho zeptal na identifikační údaje. Když mu je Jan Simandl sdělil, otočil se, v ruce držel pistoli, zamířil na něj a sdělil mu, že je zatčen a ať okamžitě odejde s ním. Bezprostřední pamětníkova reakce byla, že se začal smát. To důstojníka vojenské policie ještě více popudilo a pak už šlo vše ráz na ráz. Hned na místě se musel svléci do naha, všechno mu prohlédli, poté mu dovolili, aby se oblékl, a dali mu příkaz nasednout do tatraplanu. Nesměl však uhnout z cesty ani o krok, za sebou měl stále namířenou zbraň. Tatraplan ho odvezl do lesa, kde již stálo připravené auto, kde ho převlékli do vězeňského mundúru a nacpali do jedné ze sedaček tehdejšího autobusu uzpůsobeného pro potřeby zatýkání a převoz vězňů. Jan Simandl ale již nic z toho neviděl, protože měl zavázané oči. Autobus dlouho čekal a spolucestujících přibývalo. Jak dlouho pak jeli, si pamětník nepamatuje. Teprve po třech měsících vyšetřovací vazby a dalších pěti měsících soudní vazby zjistil, že je odvezli do pražské Ruzyně a na Hradčany k soudu. Vazební věznice měla za úkol člověka zlomit – když se po týdnech věznění zeptal, za co tam je a že nebyl vyšetřován, přinutili ho po třech dnech bez stravy podepsat protokol, že je nepřítel lidu a že společně s kněžími připravoval převrat. Byl souzen a zařazen ke skupině kolem kněze Pokorného. V té době všichni kněží, kteří se odmítli podrobit režimu, putovali do vězení a jejich tresty nezřídka činily deset let.
Záchrana formou veřejného slyšení
V soudní věznici seděli další čtyři měsíce. Zachránilo, že se konal veřejný soud, na který přišlo z továrny dvě stě tři sta lidí. Když přišla řada na Jana Simandla, předseda senátu se ho zeptal, zda souhlasí s protokolem, který podepsal ve věznici... On řekl, nesouhlasím, ale nesměl k tomu nic dále říkat, protože byl přinucen podepsat papír, že vyzrazení toho, co se dělo ve věznici, je porušením státního tajemství. Nicméně když u veřejného slyšení sdělil soudu, že nesouhlasí a že protokol není pravdivý, musel soudce dále zkoumat podstatu toho, co se stalo. Protistátní skupina, do které byl pamětník zařazen, a její vedoucí farář Jindřich Pokorný byli žalováni z velezrady a vyzvědačství. Poslední otázka protokolu zněla: Proč jste se zapojil do protistátní činnosti? Byl přinucen podepsat: Do protistátní činnosti jsem se zapojil z nenávisti k lidově demokratickému zřízení, ve kterém jsem viděl nejenom omezovatele náboženské svobody, ale i potlačovatele soukromého vlastnictví, které umožňovalo naší rodině vykořisťování a pohodlný život. V tomto duchu jsem byl vychován už od mládí a zvláště po únoru 1948 jsem se stavěl proti našemu zřízení, a proto jsem se po příchodu na vojnu spolčil s obviněným Pokorným a spol., abych tak dopomohl ke zvratu lidově demokratického zřízení... Ve skupině byli kněží a tajní bohoslovci. Jejich profesoři byli agenti Vatikánu a vojáci PTP jim podle prokurátorů spolčených s StB předávali státní tajemství. Díky tomu, že slyšení bylo veřejné, nemohli být odsouzeni k velezradě, ale byli odsouzeni pouze za nedovolené spolčování skupin státu nepřátelských se sazbou od dvou do deseti let. Čtyři z nich nebyli kněží, a tak dostali jen po dvou letech, kněží dostali od šesti do deseti let. Jan Simandl k tomu dodává: „Za to, že jsem se účastnil náboženského života na ubikacích, jsem dostal dva roky těžkého žaláře nepodmíněně, ztrátu občanských práv na pět let a propadnutí majetku ve prospěch státu.“
Svoboda je křehká
Po uplynutí trestu se pamětník vrátil domů a pracoval v hospodářství svých rodičů. Po několika měsících se oženil s dívkou, se kterou se poznal ještě před soudním procesem. Přestože měl jako nejstarší syn zůstat a hospodařit doma, odešel se svou ženou, která neměla sourozence, do Ostojkovic, kde žijí dodnes. „Ztrať svou svobodu! O co víc můžeš přijít?“ Známý citát neznámého autora. Citát, který velmi přesně vyjadřuje, co je to svoboda. Citát, který nám dokazuje, jak je svoboda křehká a náročná na opatrování. Žijeme v relativně klidné a svobodné době. Ani si možná neuvědomujeme, že naše dnešní svoboda je vykoupena nesvobodnými životními osudy druhých. Třeba právě osudem Jana Simandla. A právě naše minulost nás má naučit, jak se o svobodu starat. Ti, kdo si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k tomu, aby si ji zopakovali.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Radek Kriegler)