„Odjeli jsme v sedm ráno. A manžel už v deset hodin říká: „To je šílené, co se tu děje!“ Šel pěšky 80 kilometrů, protože muže do autobusů ani do vlaků nikdo nebral. Došel do Vasilkova, tam sedl na vlak a jel do Ternopilu. Tam jsme se s ním setkali. Ale nejprve jsme jeli přes Chmelnyckyj. Blízko Chmelnyckého jsme zastavili na poli. Sestřino auto bylo na plyn, a ten nám došel. A my najednou chápeme, že pokud teď nepotkáme benzínku… Všechny benzínky byly ale prázdné. Jeli jsme přes půl Ukrajiny – a všechny benzínky byly prázdné. A nám je v tu chvíli jasné, že jestli teď zůstaneme trčet v poli, bude to konec. S dětmi, bez jídla, bez vody, bez paliva, v zimě a mrazu. A najednou před námi jede chlapík na kole. Ptám se ho, kde je nejbližší benzínka, kolik kilometrů ještě musíme jet. Říká, že 16 kilometrů. Zeť odpovídá, že máme plyn tak na 20 kilometrů. Říkám: ‚Tak jedeme, to zvládneme.‘ Přijeli jsme na benzínku a ukázalo se, že ve frontě na plyn jsme čtyřicátí. Vystoupili jsme z auta, protože děti už plakaly, nebyly zvyklé jet tak dlouho autem. Přišli jsme na benzínku, jde k nám pumpař a říká: ‚Tihle všichni jsou bez dětí, vy jediní tu máte děti – já sám mám dvě – jděte dopředu!‘ Tak jsme šli dopředu a natankovali jsme. Přijeli jsme do Chmelnyckého… říkala jsem, že nebudu brečet…“
„Když jsem odjížděla, zavolala jsem si taxi, protože už nejezdily autobusy, celá městská doprava už nefungovala. Zavolala jsem si taxík v pět hodin ráno. Zastavili nás na vojenském stanovišti, Čečenci mi do obličeje namířili samopal, a říkají: „Odkud jsi? Dej sem doklady. Co tu jezdíš? Měla bys být doma. My si tě teď postavíme do zákopu, a všechny nás pěkně obsloužíš!“ Vytáhla jsem pas a ukázala jim ho. Oni na to: „Aha, ty jsi naše – trvalé bydliště máš v Luhansku!“ Já říkám: „No, jak bych to řekla… vaše. Já tu bydlím, jsem tu zapsaná, mám tady svůj majetek.“ Oni odpověděli: „Dobře, jeď. Ale jestli budeš chtít zpátky, už tě nepustíme.“
„Všude byly dva tábory: v každé rodině i mezi studenty. Protože Lugansk a Doněck – to byly regiony, které stály za prezidentem Janukovyčem, neboť on pochází z Doněcku. A všichni, kdo byli u moci – ředitelé, vedoucí organizací – byli pro Janukovyče. Ale protože tu byli také lidé ze západní Ukrajiny nebo z jiných oblastí, kteří studovali na školách, tak ti byli přirozeně pro Juščenka. Poněvadž Juščenko je původem ze západní Ukrajiny. Proto se všude vedly takovéhle rozhovory. Nás se sestrou se to ale nikdy netýkalo. Politika je složitá věc. Je to svého druhu umění, věda. Lepší je se do ní nemontovat.“
Maryna Silič se narodila 18. srpna 1991 ve městě Belogorsk v Rusku, v místě výkonu služby svého otce – důstojníka Sovětské armády. Rodina se poté brzy vrátila do Luhansku na Ukrajině. V roce 2013 Maryna s vyznamenáním promovala na Luhanské národní zemědělské univerzitě. Pracovala jako expertka na spotřebitelské úvěry v pobočce francouzské banky UkrSibbank v Luhansku. Provdala se za muslimského studenta z Turkmenistánu Arslana Chadžanova, ona sama zůstala věrná svému pravoslavnému vyznání. V roce 2014 byla nucena vše opustit a z Luhanska, který byl okupován Ruskou Federací, uprchnout. Jako uprchlice skončila v Oděse na nádraží. Tři roky pak v Oděse pracovala v pobočce maďarské OTP Bank. V roce 2017 se přestěhovala do Kyjeva, kde nastoupila do kyjevské pobočky OTP Bank. V Kyjevě se jí narodily dcery Silin (2018) a Zara (2021) a její manžel zde založil stavební firmu. 26. února 2022, dva dny po masivním ruském raketovém útoku na Kyjev, byla opět nucena všeho nechat a aby zachránila životy dětí, uprchla se svými příbuznými z Kyjeva autem po trase Chmelnyckyj, Ternopil, Čop, Budapešť, Praha. Z pražského hlavního nádraží přijela s manželem a dětmi do Krajského asistenčního centra pomoci Ukrajině (KACPU) v Karlových Varech, poté bydleli na ubytovně v Lokti. S pomocí charitativní organizace Karolíny Ruppert se jejich rodina mohla přestěhovat do Prahy. Marynin Manžel pracuje ve stavební firmě, pronajímají si byt, děti chodí do české školky. Maryna se intenzivně učí česky a dálkově studuje druhou vysokou školu – obor psychologie a pedagogika na Charkovské univerzitě.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
