Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr., CSc. Libuše Šilhánová (* 1929  †︎ 2016)

• narozena 10. dubna 1929 ve Vrdech u Čáslavi

• 1933 – stěhování rodiny do Žehušic

• 1946 – stěhování do Chomutova

• 1948 – maturita na gymnáziu v Chomutově

• 1948 – studium na Pedagogické fakultě UK v Praze

• 1951 – seznámení s Věňkem Šilhánem, svatba

• 1952 – přestup na filozofickou fakultu, narození syna

• 1953 – narození dcer-dvojčat

• 1957 – manžel Věněk Šilhán na studijním pobytu v Leningradu

• 1957 – práce učitelky v Poděbradech

• návrat do Prahy

• 1960 – práce v sociologickém ústavu, návštěvy zahraničních konferencí

• srpen 1968, po okupaci manžel zvolen zástupcem Alexandra Dubčeka

• po prověrkách oba manželé ztratili zaměstnání

• od roku 1970 vykonávají manuální práci

• 70.–80. léta – perzekuce, sledování, výslechy

• 1977 – podpis prohlášení Charty 77

• leden 1987 – leden 1988 – Libuše Šilhánová mluvčí Charty 77

• 1988 – spoluzakladatelka Československého helsinského výboru

• 1989 – aktivní v listopadových událostech

• od roku 1990 práce pro Československý a následně Český helsinský výbor

• v letech 2007 – 2008 byla předsedkyní Českého helsinského výboru

• zemřela 10. října 2016

Libuše Šilhánová se narodila v rodině lékaře ve vesnici nedaleko Čáslavi. Od malička pomáhala tátovi v ordinaci, takže byla už jako dítě často svědkem lidského utrpení a léčení. V roce 1948 přešla paní Šilhánová do Prahy na vysokou školu, nejdříve na pedagogickou fakultu a později na FFUK na filozofii a historii. Na padesátá léta na vysoké škole vzpomíná ráda, „pedagogové se nenechávali ovlivnit ideologií a vyjadřovali se k situaci velmi kriticky“. Během studií se jí narodil syn (1952) a dcery dvojčata (1953), takže je kombinovala s péčí o tři děti. Manžel Věněk Šilhán byl v té době na studiích v Leningradu a za rodinou jen dojížděl. K režimu zaujímaly oba velmi kritický postoj. V 60. letech se manžel paní Šilhánové podílel na chystané ekonomické reformě, paní pracovala na sociologickém výzkumu, což ji umožnilo odjet na několik pracovních cest do Jugoslávie a USA.

Při okupaci v roce 1968 byl Věněk Šilhán na Vysočanském sjezdu zvolen zástupcem Alexandra Dubčeka, paní s dětmi trávila ten den i několik dalších s dětmi u přátel a později u švagra, neboť byli v nebezpečí. S manželem se potkali až koncem srpna mimo domov. Po roce 1968 byl manžel vyhozen z Vysoké školy ekonomické, paní z ministerstva a ze sociologického ústavu a oba byli nuceni se uchýlit k obživě pomocí manuálních prací. Po dvou letech však musela tuto práci ze zdravotních důvodů vzdát a nastoupila k prof. Matějčkovi jako výzkumná pracovnice výzkumu tzv. nechtěných dětí.

Díky politické angažovanosti rodičů, děti měly veliké problémy se vzděláním. Jak říká paní Šilhánová: „Někdo by měl napsat román o problémech, které měli lidé s tím, aby zajistili dětem vzdělání“. Syn byl donucen zvolit proti své vůli technický obor, dcera se na medicínu hlásila mnohokrát a nakonec vystudovala až po roce 1989.

V roce 1977 se manželé Šilhánovi podíleli na přípravách a vzniku Charty 77 a v roce 1987 se paní Šilhánová stala mluvčí Charty 77. Během sedmdesátých a osmdesátých let rodina zažívala policejní hlídání, domovní prohlídky, občas i věznění. Revoluční dny v roce 1989 prožila paní Šilhánová, jak sama říká „pracovně“, po převratu se až do pozdního věku věnovala práci v „Československém ( a později Českém) Helsinském výboru“.