Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jelena Silajdžić (* 1954)

• narozena 18. listopadu 1954 v Sarajevu

• produkční v jugoslávské filmografii

• roku 1992 utekla s rodinou z obléhaného Sarajeva

• roku 1998 založili s manželem festival Khamoro

• roku 1999 založila organizaci Slovo 21

• v roce 2023 žila v Praze

Jelena Silajdžić mluví velmi dobře česky, i když z přízvuku poznáte, že pochází z jiné země. Svůj současný domov našla v devadesátých letech ve velmi zoufalé situaci. Z tehdejší Jugoslávie utíkala, aby sobě a své rodině zachránila život. Od té doby má domovy dva. „Já bych se vrátila hned, kdyby nebyla rodina. Srdce mám tam i tady.“

Jsem z dobré generace

Narodila se pod jménem Jelena Mamuzić 18. listopadu 1954 v Sarajevu. Tehdy město leželo ve sjednocené Jugoslávii, dnes je hlavním městem Bosny a Hercegoviny. V Sarajevu prožívala šťastné dětství a mládí: „Hodně času jsme trávili venku. Měla jsem nádherné dětství,“ říká. Na první roky života vzpomíná velmi ráda, i když ji v páté třídě vyhodili ze školy kvůli kázeňským prohřeškům.

Své dětství, dospívání i část dospělého života prožila v době vlády Josipa Broze Tita. Jugoslávie po druhé světové válce, na rozdíl od jiných států východního bloku, nepodléhala vlivu Sovětského svazu. Přesto se Titovy praktiky nejen v padesátých letech podobaly těm, které panovaly třeba i v komunistickém Československu. Podle Jeleny Silajdžić se ale jednalo o dva odlišné světy. „My jsme tam žili v ráji. Pravda, byla jen jedna politická strana, což byla nuda. Ale v tu dobu jste v Jugoslávii mohli normálně soukromě podnikat, měli jsme svobodu. Učila jsem se francouzsky, moji kolegové se učili německy nebo anglicky, málokdo se učil rusky. Už na základní škole jsme četli literaturu z celého světa,“ říká. Tito si brzy vybudoval kult osobnosti, který v části tamní společnosti přetrvává dodnes. Jedním z důvodů bylo právě i to, že si v komunistickém bloku dokázal více či méně uhájit autonomii své země. I Jelena Silajdžić na něj vzpomíná v dobrém. „Tito nám otevíral oči. Nechal nás žít. Sami jsme o sobě rozhodovali, o svém osudu a tak dále. Vytvořily se možnosti, měli jsme kvalitní vzdělání a sebevědomí. Byli jsme tak vychováváni a vzděláváni, že jsme každý takové individuum, které má svoje kvality. Jsme individualisté. To pak hodně našim lidem opravdu pomohlo i po válce,“ popisuje. V poválečné Jugoslávii přitom fungovaly podobné lágry, kde končili odpůrci režimu, jako v jiných zemích východního bloku. „Generace mých rodičů to samozřejmě prožívala jinak, zažili drsnou dobu. My už jsme ho vnímali jako hrdinu,“ dodává.

Odmaturovala na gymnáziu a poté nastoupila ke studiu žurnalistiky. „Odmala jsem chtěla být novinářkou,“ říká. Po dokončení studií si našla práci v jednom z nejvýznamnějších bosenských deníků. I když byla novinařina její sen, tak ji žurnalistická práce zklamala. Využila tedy nabídky na práci tiskové mluvčí jedné filmové společnosti. V prostředí filmařů se Jelena Silajdžić brzy cítila dobře. V roce 1977 se zrovna chystali na festival dokumentárního filmu. V té době měla ředitelka sekce dokumentárních filmů těžkou nehodu a někdo ji musel v práci nahradit. Do festivalu bylo potřeba připravit asi 14 filmů. To dostala za úkol právě Jelena Silajdžić. Bylo jí v té době pouhých 23 let a ve filmovém prostředí byla jen pár měsíců. Výzvy se ale chopila a festival nakonec vyhráli. „Já mám štěstí, že jsem z dobré generace. V mé době byla spousta perfektních filmařů.“

Po úspěchu na festivalu už Jelena Silajdžić zůstala na místě ředitelky dokumentárních filmů. Čekalo ji krásné období, kdy chystala filmy s předními jugoslávskými režiséry, jako byl například Emir Kusturica. Vzpomíná, jak při jednom natáčení začal štáb stávkovat a jejím úkolem bylo zajistit pokračování natáčení. I takhle složitý úkol Jelena zvládla a časem se stala vedoucí produkce. V té době byla jugoslávská kinematografie velmi úspěšná a Jelena tak spolupracovala i na Kusturicově filmu, který získal Oscara. „To jsou zážitky na celý život. Ten pocit, že patříme mezi ty nejúspěšnější a nejvíc kreativní, tak to je nádherný pocit.“

Odvezli jsme si to nejdůležitější – byli jsme spolu

V roce 1971 se Jelena Silajdžić vdala za klarinetistu Džemila Silajdžiće, se kterým se znala od dětství. Brzy se jim narodily dvě děti – dcera a syn. „Musíme být pohromadě, my jsme balkánská rodina,“ říká. Na život v Sarajevu vzpomíná velmi ráda. Zdá se jí, že v Jugoslávii fungoval socialismus dobře. „Já jsem hrozně bohatý člověk v tom, že jsem zažila těch mnoho kultur Sarajeva. To vždycky bylo velmi multietnické město,“ popisuje. Do jejich spokojeného života vtrhla náhle velmi brutální válka, která se rozpoutala okolo rozdělování Jugoslávie. Dlouholetý válečný konflikt dopadl na Sarajevo a celou Bosnu zvlášť tvrdým způsobem. „Začala válka přes noc. My jsme tomu nemohli uvěřit, protože jsme žili v nádherném státě,“ vzpomíná.

V noci na 5. dubna 1992 začala srbská armáda obléhat Sarajevo a s tím bylo spojeno rozsáhlé bombardování. „Tu noc, co obklíčili Sarajevo, jsme byli u mých rodičů. Bydleli jsme u nich, protože žili na periferii, kde to bylo bezpečnější. Na naši ulici spadlo za jedinou noc přes tisíc granátů,“ vypráví. Do svého bytu se Silajdžićovi už nevrátili. Dostali se tam až po konci války, kdy už našli jen trosky svého tehdejšího domova.

Obyvatelé Sarajeva se ocitli v naprosto zoufalé situaci. Město bylo bombardováno a z okolních kopců ostřelováno. „Člověk si neumí představit, co to je. Prostě utíkáte, protože vám zaklepou na dveře – a jste mrtví.“ Manželé Silajdžićovi se rozhodli se země co nejrychleji utéct. Pro své věci už se vrátit nemohli, tak ještě s dalšími přáteli nasedli do auta a přes Bělehrad opustili Jugoslávii.

Rozhodli se nejprve odjet do Prahy, kam měla Jelena Silajdžić stejně v nejbližší době naplánovanou cestu kvůli podpisu smlouvy s filmovým studiem Barrandov. „My jsme s rodinou na poslední chvíli utíkali ze Sarajeva. Museli jsme si vybrat cestu, která byla průjezdná, tak jsme si říkali, že pojedeme do Prahy, kde podepíšeme smlouvu a pak se vrátíme domů. Už je to 26 let, co jsme tady.“

Jelena Silajdžić vzpomíná, že jediné, co si s sebou ze Sarajeva odvezla, byla kabelka, kterou měla zrovna u sebe. „A v té mé kabelce byl ten adresář a člověk pochopí, že v adresáři nebo dneska v mobilu máte celý svůj život, protože tam pod áčkem bylo 50 lidí po celém světě a pod béčkem taky a tak dál. A ti lidi nám strašně pomohli. Nejenže jsme měli komu zavolat a požádat o pomoc, ale vlastně nebylo potřeba jim volat. Sami nám volali, ani nevím, jak nás našli, že jsme v Praze,“ říká.

Tak se Jelena Silajdžić ocitla v Praze, kde se s rodinou rozhodli zůstat jen na pár měsíců. Očekávali, že situace se brzy uklidní a oni se vrátí domů, aby mohly děti v září nastoupit do školy. Situace se bohužel neuklidnila. Obléhání Sarajeva trvalo až do roku 1996. „Když se nás lidi ptají, co jsme si odvezli, tak já říkám, že všechno. Byli jsme pohromadě, nikomu se nic nestalo. Nikdo v té válce neudělal nic ošklivého, což je strašně důležité.“

Četli jsme seznamy lidí, co zemřeli, a klepali jsme se strachy

Začátky v Praze byly složité. Češi sice uprchlíky z Jugoslávie přijímali dobře, ale i přesto byl útěk z války silné trauma. „Já jsem na tom byla v tu dobu hodně špatně fyzicky, a hlavně psychicky. My jsme nemohli vůbec uvěřit tomu, že je válka.“ Nedokázala se smířit s tím, že její milovaná země prochází tak nesmyslnou válkou, a hlavně s tím, že v Bosně má stále velkou část rodiny a mnoho přátel. „Každý den jsme se dívali na seznamy lidí, co zemřeli v Bosně, a klepali jsme se strachy, aby tam nebyli naši příbuzní nebo kamarádi. A samozřejmě tam někdy byli,“ vzpomíná.

Silajdžićovi si postupně museli zvyknout na představu, že se do Bosny jen tak nevrátí a začali si hledat v Praze práci. „Když se rozhodnete žít v jiné zemi, tak to není jednoduché. A když utíkáte od smrti a chcete zachránit život svých dětí, tak to je strašné.“ Jeleně Silajdžić přátelé sehnali práci produkční u filmu. Byla to ta samá práce, kterou dělala s láskou v Bosně, ale najednou na ni neměla sílu. „Já jsem se snažila, ale nějak to nešlo. Byla jsem na tom mizerně.“

Opět s pomocí přátel si tedy manželé Silajdžićovi půjčili peníze a otevřeli si v centru Prahy balkánskou restauraci. „Kdokoliv z bývalé Jugoslávie přijel do Prahy, tak se hned stavil tam u nás. To byl takový checkpoint. Byla to spíš poradna než restaurace.“ I v Praze byla Jelena Silajdžić brzy obklopena přáteli, kteří jí pomáhali těžkou situaci unést.

Přátelství jsou pro ni důležitá celý život. I doma v Sarajevu byl jejich byt stále plný lidí, kteří k nim rádi přicházeli, a Jelena Silajdžić s manželem pomáhali všem těm, kteří byli v nouzi. Měli tedy velké množství přátel, kteří jim pomoc rádi oplatili, když se v nouzi ocitli oni sami. „Všechny peníze a všechno, co jsme si v životě koupili, zůstalo v tom bytě, ale co nám nikdo nemohl vzít, bylo to, co jsme měli v sobě, a právě to přátelství a ty kamarády, které jsme měli po celém světě. Proto jsme do Prahy přivezli obrovský kapitál.“

I díky pomoci mnoha přátel si Silajdžićovi v Praze vytvořili nový domov. Začali se učit i česky. „Problém je, že si rozumíme i bez té perfektní znalosti jazyka, takže nám to vlastně brání se naučit dobře gramatiku.“ I když mají obyvatelé bývalé Jugoslávie podobný jazyk jako Češi, povahu mají hodně odlišnou. Jelena Silajdžić pozoruje především to, že Češi hodně dají na svůj rozum, zatímco lidé z Balkánu se řídí srdcem. „My jsme taková balkánská povaha. Jednáme víc srdcem než mozkem, což není dobré. Mělo by to být něco mezi, musí tam být emoce, ale musí tam být i rozum.“ Silajdžićovi se naučili žít v novém prostředí, ale jak Jelena Silajdžić říká – hrůzy z války a strachu o blízké se už člověk nezbaví. „Psychické trauma budeme mít do konce života.“

Nedělat pro někoho, ale s někým

Jelena Silajdžić brzy sebrala sílu a opět se s velkou energií pustila do organizování kulturních akcí. Hned jak skončila válka v Jugoslávii, začali s manželem do Prahy zvát balkánské kapely a pořádat přehlídku jugoslávské kinematografie, například pro filmový festival v Karlových Varech. „Česká republika měla perfektní kinematografii, možná nejlepší na zeměkouli.“

Přelom v jejich směřování znamenal festival na zámku Štiřín. „U nás je zvykem, že na každém hudebním festivalu musí být alespoň jedna romská skupina, protože Romové jsou hudebně nejlepší na světě a tím, že jsou všude, tak jsou ovlivněni tou lokální situací.“ Džemil Silajdžić pozval na festival jednu romskou kapelu z Neratovic. „Zvukař vypínal a zapínal zvuk, aby tu skupinu sabotoval. My jsme tomu nemohli uvěřit.“

Organizátoři tedy zvukaře poslali pryč a kapele řekli, ať vyjde mezi publikum. „A oni začali hrát a byli prostě nejlepší. Název té skupiny byl Khamoro, což v romštině znamená sluníčko. Nikdo z té kapely už nežije v Čechách, protože tady ta situace okolo Romů není dobrá.“ Silajdžićovi byli otřeseni z toho, že v Čechách panuje tak negativní vztah k Romům. „My jsme na to byli citliví potom, co se stalo v Jugoslávii. Přišli jsme domů a můj manžel říkal: ,Uděláme největší romský festival na zeměkouli a ukážeme, že je to kultura jako každá jiná.‘“

Tak vznikl nápad na založení festivalu Khamoro, který se pořádá už více než 20 let a je velmi úspěšný. „Důležité je, když něco děláte, tak to nedělat pro někoho, ale s někým. Proto je v tom našem týmu 60 procent Romů.“ Festival je nejen hudební, ale pořádají se v rámci něj i taneční představení, workshopy a přednášky o romské kultuře. „Okolo festivalu děláme velkou mediální kampaň, která má především ukázat, v čem se můžou ty společnosti potkávat.“ Jelena Silajdžić a její přátelé se pomocí festivalu snaží ukázat kvalitu romské kultury, ale i bořit předsudky a xenofobii proti romské menšině. „Lidé jsou buď špatní, nebo dobří. Neexistují dobré nebo špatné národy, to si pamatujte.“ Pro organizaci festivalu a dalších aktivit založila Jelena i občanskou společnost Slovo 21.

Mám ráda život

Po roce 2000 se Jelena Silajdžić podílela na založení dalšího úspěšného projektu s názvem Rodina odvedle. K tomu ji inspiroval drobný zážitek z řeznictví, kdy ji řeznice osočila, ať se naučí pořádně česky a že v Čechách nemá co dělat. Jelena Silajdžić začala na řeznici balkánsky křičet. Později jí došlo, že křik nic nespraví a že musí udělat něco pro to, aby Češi a cizinci v Čechách spolu lépe komunikovali. A tak vznikl projekt Rodina odvedle, v rámci kterého se vždy poslední listopadovou neděli potká na obědě česká rodina s rodinou cizinců. „Pak byl nedělní oběd po celé republice, kdy asi 200 českých rodin pozvalo k sobě cizince na oběd. Nakonec byl takový zájem, že jsme měli přebytek českých rodin a bylo potřeba do toho tlačit cizince. Dodneška to děláme,“ říká.

Společnému obědu vždy předchází pečlivá práce koordinátorů, kteří vytipují rodiny, jež mají podobné zájmy nebo třeba děti ve stejné školce, a pomáhají při setkání. Projekt měl velkou úspěšnost, mnoho rodin zůstalo v kontaktu a jejich členové byli rádi, že objevují kulturu toho druhého. 

Jelena Silajdžić žila v roce 2023 v Praze a do Sarajeva jezdila dvakrát až třikrát ročně. „Když mám dobrou náladu, tak říkám, že mám dvě vlasti, a když špatnou, říkám, že nemám ani jednu.“ V České republice zůstaly i její dvě děti a dnes i dva vnuci. „Já mám ráda život. Je důležité pomáhat, kdykoliv můžete pomoct. To je nejlepší pocit, tomu se nic nevyrovná,“ zakončuje své vyprávění.