Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Čestmír Šikola ml. (* 1949)

• narodil se 22. května 1949 na Malé Skále

• jeho otec Čestmír Šikola starší utekl za druhé světové války do Anglie

• stal se radistou výsadkové odbojové skupiny Clay, která působila na Moravě

• v roce 1949 ho uvěznili komunisté na dva a půl roku

• po návratu otce z vězení se rodina přestěhovala do západočeských Břas

• později se vrátili do Malé Skály, stále byli pod dohledem Státní bezpečnosti

• Čestmír Šikola mladší vystudoval elektrotechniku na ČVUT v Praze

• s manželkou Alenou se vzali v roce 1977, narodili se jim dva synové Petr a Jaroslav

• přes kolegy v práci se dostal do kontaktu s dokumenty Charty 77, které předával dál

• Šikolovi udržovali kontakt s rodinami zbylých členů skupiny Clay

• po sametové revoluci se pravidelně účastnili vzpomínkových akcí spojených s výsadkem

• v roce 2022 žil pamětník na Malé Skále

Když přišel Čestmír Šikola v roce 1949 na svět, jeho otec trpěl ve vězení. Radistu z výsadkové skupiny Clay shozeného v roce 1944 na nacisty okupovanou Moravu uvěznil komunistický režim o pět let později za údajné nenahlášení trestného činu. Provokatér naverbovaný Státní bezpečností (StB) mu nabízel útěk za hranice. „Narodil jsem se asi dva měsíce po tom, co otce sebrali,“ říká Čestmír Šikola mladší. 

Komunisté se chtěli Čestmíra Šikoly staršího zbavit hlavně proto, že za druhé světové války utekl přes Balkán do západní Evropy a stal se příslušníkem československé zahraniční armády ve Velké Británii. Tedy v zemi považované po komunistickém převratu v únoru 1948 za nepřátelskou. Čestmír Šikola starší na rozdíl od svých spolubojovníků neutekl do západní Evropy, jeho žena totiž čekala syna.

Odplul poslední záchrannou lodí

Pamětníkův otec Čestmír Šikola starší pocházel z Mukařova u Malé Skály. V životě se rozhodl pro studium na Vysoké škole chemicko-technologického inženýrství, ale dějinný vývoj v Československu mu to několikrát znemožnil. Poprvé v roce 1939, když do Čech vtrhli nacisti a uzavřeli vysoké školy.

Čestmír Šikola st. se zúčastnil pohřbu zabitého studenta Jana Opletala. „Němci zatčené studenty odvezli z demonstrace do Ruzyně a rozdělovali – první ročníky propouštěli a ostatní posílali do koncentračních táborů. Táta si toho všiml, a protože to tehdy Němci důkladně nekontrolovali, připojil se k těm propuštěným a vypochodoval ven,“ popisuje Čestmír Šikola ml.

Jeho otci ale bylo jasné, že na to dřív nebo později protektorátní úřady přijdou a rozhodl se utéct ze země. Přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii a Blízký východ pronikl do Francie, jednou z posledních lodí vyslaných na záchranu obklíčených vojáků u Dunkerku se pak dostal do Anglie. Zatímco jeho otce a bratra čekala po zbytek války internace ve Svatobořicích.

Výcvik probíhal naostro

V Anglii Čestmíru Šikolovi st. nabídli účast ve speciální operaci. „Dostal čas na rozmyšlenou, ale říkal, že by se musel stydět sám před sebou, kdyby odmítl, a tak si ho rovnou zapsali,“ popisuje pamětník, jak se jeho otec stal radistou výsadkové skupiny Clay.

Spolu s ním ji tvořili ještě Antonín Bartoš a Jiří Štokman. Tvrdý výcvik se zaměřoval na přípravu sabotáží, obnášel náročné fyzické testy, noční seskoky padákem a také plnění špionážního úkolu v Anglii, během nějž podstoupili také ostrý výslech.

Výsadek nad protektorátním územím proběhl v noci z 12. na 13. dubna 1944 poblíž Hostišové na Zlínsku. Hlavní úkoly výsadkové skupiny Clay spočívaly ve zpravodajské činnosti, ke spojení s Londýnem využívali vysílačku Eva, kterou obsluhoval právě pamětníkův otec.

Zpravodajskou síť narušili konfidenti

Parašutisti postupně vytvořili zpravodajskou síť čítající několik tisíc lidí, která měla kontakty například na 1. československou partyzánskou brigádu Jana Žižky zformovanou na východní frontě. Důležitou postavu moravského odboje představoval také vsetínský podnikatel a vynálezce Josef Sousedík.

Zpravodajské úspěchy měla skupina Clay velké, často hlásila místa pro shoz zbraní, které měly posloužit partyzánům a odboji k ozbrojenému povstání. Podařilo se i několik sabotáží na poště, ovšem do rozsáhlé sítě kontaktů se dostali i konfidenti gestapa. Parašutisti se tak několikrát ocitli v ohrožení a museli na čas svoji činnost omezit.

Patrně největší přestřelka proběhla v Tvrdonicích. „Němci obklíčili dům, kde se schovával Tonda Bartoš. Ptal jsem se táty, jak se mu podařilo utéct – vylezl po hromosvodu. Při útěku pak zastřelil dva Němce a vzhledem k tomu, že už byl konec války, tak se pak moc neukazovali.“

Skupině se navzdory udavačství konfidentů a zásahům gestapa dařilo v určité míře plnit úkoly až do osvobození, byť k rozsáhlejšímu povstání nakonec nedošlo.

Z hrdinů se stali nepřáteli 

Po válce se cesty tří výsadkářů Bartoše, Štokmana a Šikoly začaly rozcházet. Antonín Bartoš usedl v parlamentu za národní socialisty. Jiří Štokman zůstal v armádě a Čestmír Šikola se rozhodl navázat tam, kde skončil před válkou, a dostudovat VŠCHT. Přesto dál působil v armádě pod velením generála Karla Palečka.

V únoru 1948 se v Československu chopili moci komunisté a hrdinové odboje organizovaného během války ve Velké Británii se stali pro nový režim překážkou, kterou bylo třeba odstranit.

Antonína Bartoše zajali komunisté hned po převratu. „Zavřeli ho do druhého patra radnice, ale zapomněli, že je parašutista a během 20 minut jim utekl. Poté se mu podařilo s rodinou utéct do Vídně,“ říká Čestmír Šikola ml. 

Bartoš posléze vedl utečenecké centrum v Paříži, pracoval pro rozvědku pod vedením Františka Moravce, nakonec odešel začátkem padesátých let do USA. Tam se setkal s Jiřím Štokmanem, který také emigroval krátce po komunistickém převratu a nějaký čas žil v Anglii.

Táta věřil, že nic neprovedl

Čestmír Šikola st. jako jediný z trojice zůstal v Československu. Nejprve jej komunisti vyhodili z armády a degradovali na vojína v záloze. Možnost utéct na Západ měl, ale se svojí manželkou Hanou Vavřichovou krátce po svatbě čekali dítě. Navíc byl přesvědčený, že nic neprovedl a nic mu nehrozí.

Komunisté ale své důvody zkonstruované měli. „Táta byl zrovna v Krkonoších, když ho šli zatknout. Všechny cesty v Malé Skále uzavřeli a hlídali, maminku nepustili z domu. Přesto ho dva kamarádi jeli varovat do Krkonoš, ale minuli se a tátu chytli policisti ve Špindlerově Mlýně,“ líčí pamětník.

Otce soudil nechvalně známý prokurátor Karel Vaš. Dostal dva a půl roku vězení za to, že údajně nenahlásil trestný čin, když za ním přišel provokatér a nabízel mu útěk za hranice. Přitěžující okolností mělo být také přechovávání tajných dokumentů, Čestmír Šikola st. totiž pro armádu překládal anglický spojovací řád a práci si bral domů.

„Táta prošel pověstným Domečkem, mučírnou na Hradčanech, seděl v Ruzyni, Bratislavě a Opavě. Já jsem se narodil asi dva měsíce po tom, co otce sebrali.“ Poprvé tak pamětník viděl svého otce zpoza vězeňského plotu.

Matka s čerstvě narozeným synem zůstala bez prostředků a rodinu musela živit babička. Pomáhaly také rodiny ostatních parašutistů, které při sobě držely, a také další známí z Moravy, s nimiž během války navázali odbojáři kontakty a přátelství.

Věřit škole, nebo rodičům?

Když se otec vrátil z vězení, rodina se odstěhovala do Břas na Rokycansku. To už pamětníkovi bylo pět let. „Na Malé Skále jsem citově závislý. Komunistům jsem schopen odpustit všechno, ale že jsem musel tehdy opustit Malou Skálu, to ne,“ říká Čestmír Šikola.

Zpočátku se zdálo, že v západních Čechách jeho tatínek zmizel z dohledu StB, ale jednoho dne přišel do keramické firmy, kde pracoval, příkaz k okamžitému vyhazovu. Tehdejší ředitel se ale bývalého odbojáře zastal, mezi kolegy byl prý oblíbený, protože například organizoval závodní zájezdy do hor.

V šedesátých letech dokonce mohl pamětníkův otec napotřetí a tentokrát už úspěšně dokončit studium VŠCHT, byť ho po zkouškách navštěvovali agenti StB a opakovaně lanařili ke spolupráci.

Pamětník také vzpomíná na to, do jakých těžkých situací ho tehdy jako dítě stavěla režimní propaganda. „Pro dítě na základní škole je těžké si udělat v hlavě pořádek, když do vás hustí, že kdo poslouchá zahraniční rozhlas, je zrádce a špión, a víte, že táta si každý večer doma sedne a poslouchá Londýn. Pak chybí málo k tomu, aby dítě udělalo blbost a tátu udalo. Musel jsem si vybrat, komu věřit. Věřil jsem rodičům.“

Rodina se po deseti letech v Břasech vrátila na Malou Skálu. Čestmír Šikola ml. vychodil gymnázium v Turnově a poté ho vzali na Fakultu elektrotechniky ČVUT v Praze. Měl štěstí, že nastupoval v roce 1967, tedy v uvolněných poměrech pražského jara, kdy mu rodinný původ nebyl přítěží.

Vlajku se snažili sestřelit

Jako student zažil pamětník srpnovou okupaci vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 především skrze studentské demonstrace a stávky. Do nepříjemného kontaktu s ruskými vojáky se ale dostal o rok později.

„Šli jsme do kina s kamarádem a děvčaty, jeden ruský voják na nás začal sprostě pokřikovat, tak jsem mu odpověděl a pohrozil pěstí. Přišel ke mně druhý, dohadovali jsme se, pak mě popadli a táhli do kasáren. Byli o hlavu menší, tak jsem je praštil a místo toho, abych vzal nohy na ramena, jsem čekal, co se bude dít. Sesypalo se to na mě a nakonec mě do kasáren dotáhli,“ líčí Čestmír Šikola. Z potyčky nakonec vyvázl bez úhony a bez trestu.

V té době se také potkával s kamarády z Malé Skály v místním recesistickém spolku Svobodných pánů Maloskalských. Společně výletovali po Jizerských horách a Krkonoších, ale také mezi sebou recitovali básničky s protistátním obsahem.

Mezi aktivity některých členů spolku patřilo i vyvěšování černé vlajky na výročí srpnové okupace na blízkých skalách, jeden rok na ně nalétávala sovětská helikoptéra, jiný rok se režim pokoušel sundat vlajku za pomoci odstřelovače. To, že spolek mohl fungovat až do poloviny normalizačních sedmdesátých let, aniž by byl kdokoli ze spolku zatčen či vyšetřován, Čestmír Šikola vykládá liberálnější atmosférou Maloskalska.

„Lidé tady drželi vždy víc při sobě. Dneska mi není jasné, jestli to komunisté věděli, protože s námi chodili i kluci, kteří dělali v Minkovicích bachaře, aspoň o jednom to vím. To, co se tam četlo, bylo na zavření.“

Dokumenty Charty měl na půdě

V roce 1972 odpromoval a nastoupil v Trutnově do ZPA, kde se zabýval vývojem dálkového ovládání. Vzory přebírali pracovníci v komunistickém Československu ze Západu, a přestože znalosti a schopnosti jim nechyběly, problémy měli vždy se součástkami.

V práci se Čestmír Šikola seznámil s Alenou Hanákovou, vzali se v roce 1977. Oba měli silný vztah ke svému rodnému kraji, proto se posléze přestěhovali do Jablonce. Měli spolu dva syny, Petra a Jaroslava.

Skrze své kamarády a kolegy se Čestmír Šikola dostal k materiálům Charty 77. „Kamarád Zdeněk Hofman měl ženu, která byla dcerou chartisty z Hradce, tak jsem od nich všechny materiály dostával a měl jsem je schované na půdě. Poté mi říkali, ať to raději spálím. S Chartou jsem plně souhlasil, sám jsem se přímo neangažoval, ale občas jsem dokumenty předával dál,“ popisuje pamětník.

Měli jsme radost, že se něco mění

Když se o desetiletí později konečně nachýlil čas komunistického režimu a na Václavském náměstí demonstrovaly statisíce lidí, Čestmír Šikola zrovna jel služebně do Prahy. 

„Chtěl jsem na demonstrace jít, ale kolegu jsem nepřemluvil a dodnes mě to mrzí. Ale byla to pěkná doba. Měli jsme radost, že se konečně něco změní a k moci se dostanou slušní lidé. Ale staré struktury vládnou dodnes,“ hodnotí s odstupem.

S komunisty se jeho rodina dostala do sporu i po změně státního zřízení. Otec se rozhodl soudit s tehdejším předsedou KSČM Miroslavem Grebeníčkem za to, že ho označil za mstivého a lživého člověka a že ve své knize Z dějin dělnického hnutí a KSČ v Břeclavském regionu psané se Silvestrem Nováčkem zpochybnil poslání výsadkové skupiny Clay. Soud ovšem trestnímu oznámení nevyhověl.

Místo věznění státní vyznamenání

S nástupem demokracie se však přeci jen změnil vztah státu k protinacistickým odbojářům působícím za druhé světové války ve Velké Británii. Věznění, šikanování a zapomnění vystřídala úcta a vyznamenání.

Pamětník tak spolu se svým tatínkem jezdil po vzpomínkových aktech, besedách a setkáních s historiky. Díky otevřeným hranicím se také mohli znovu setkat Čestmír Šikola s Antonínem Bartošem, Jiří Štokman byl bohužel tou dobou už po smrti. Rodiny všech tří výsadkářů však udržely blízký kontakt a potkávají se dodnes. 

Čestmír Šikola st. zemřel v roce 2008. Pro vojenský pohřeb s poctami v Praze se rodina nerozhodla, místo toho odbojáře pochovali v okruhu kamarádů a blízkých na Malé Skále, vztah k tomuto kraji ostatně pamětník po svém otci podědil. 

„Jestli mě něco táta naučil, tak rozdělovat lidi ne podle partaje, ale na lidi dobré a méně dobré,“ říká Čestmír Šikola na závěr.