Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiřina Šiklová (* 1935  †︎ 2021)

• narodila se 17. června 1935 v Praze

• v roce 1953 odmaturovala na gymnáziu

• v letech 1953 – 1958 studovala historii a filosofii na FFUK

• v roce 1956, po 20. sjezdu KSSS, vstoupila do KSČ, věřila v liberalizaci strany

• v polovině 60. let spoluzakládala Katedru sociologie FFUK

• v roce 1968 se na fakultě aktivně angažovala v KSČ, aby podpořila reformní tendence

• v listopadu 1969 podporovala studenty při okupační stávce

• v roce 1969 ze strany vystoupila a byla vyhozena z fakulty

• pracovala jako uklízečka a jako sociální pracovnice na geriatrickém oddělení Thomayerovy nemocnice

• podílela se na výzkumech bez možnosti publikovat pod svým jménem

• s Petrem Pithartem spolupracovala při pašování samizdatu do zahraničí

• v roce 1977 po Petru Pithartovi organizaci distribuce samizdatu převzala

• v roce 1981 ji zatka StB a byla obviněna z podvracení republiky

• po propuštění z vězení v roce 1982 pašování literatury obnovila spolu s V. Prečanem a V. Scheurem

• po revoluci 1989 začala opět přednášet

• iniciovala založení Katedry sociální práce na FF UK v Praze, kterou vedla do roku 2000

• založila knihovnu Gender Studies v Praze

• zemřela 22. května 2021

Jiřina Šiklová se narodila 17. června 1935 v Praze v Klimentské ulici, kde žije dodnes. Její otec byl oční lékař a sociální demokrat, matka pracovala jako učitelka. Měla bratra Karla. Vzpomíná, že za války v jejich domovním bloku žilo mnoho Židů, kteří s příchodem německých okupantů emigrovali, páchali sebevraždy, mizeli v transportech a do domu přicházeli noví obyvatelé, většinou Němci. Za Pražského povstání viděla stavění barikád, a protože byl otec lékař, odvedl děti do nemocnice, v níž pracoval, kde se schovávaly ve sklepě.

Studijní roky v hořkých padesátých letech

Maturovala v roce 1953 a jako gymnazistka tedy ještě zažila staré, poctivé profesory. „Měli jsme výborné učitele a z takových těch rychlokvašek jsem tam nikoho nezažila. Asi tam také byly, ale já si je nepamatuji. Nejvíce mě ovlivnily profesorky Brynerová a Sachsová, která byla Židovka a vrátila se z koncentráku. Docela vážně s námi jako se studenty mluvily a diskutovaly politické otázky. Na studentech jim záleželo,“ říká Jiřina Šiklová, kterou profesorka Sachsová lákala i do KSČ. Jiřina však tehdy měla jiný názor.

„Imponovalo mi, že tam byli studenti, kteří se například pokoušeli dostat přes hranice, nebo přinášeli do školy letáky. Přestože třeba právě ředitelku Sachsovou považovali mnozí za sekerářku, spolužáka donutila, aby ty letáky spálil v kamnech, přímo v ředitelně,“ vzpomíná Jiřina Šiklová na detaily, které připomínají, že lidé ani doba nejsou černobílé. Na jiných školách studenty kvůli protikomunistickým letákům nechávali ředitelé rovnou zatýkat.

Na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v letech 1953 – 1958 studovala historii a filosofii. Ovlivňovala ji literatura, ale nejvíce kantoři. „Není pravda, že byli všichni jednoho ražení. Například archivář profesor Václav Vojtíšek, docent František Červinka, Josef Polišenský. Byli to výborní lidé a odborníci, a proto považuji paušalizování a neschopnost rozlišovat a uznat, že všechno se vyvíjí, za nesmyslné. Pamatuji, že například docent Červinka už v roce 1954 naťukl a mluvil o procesech s Michailem Tuchačevským v Sovětském svazu. Bylo nás pár, kteří jsme si to uměli dát do souvislostí. Byla to tehdy velká a odvážná úvaha.“

Proč se rozhodla podpořit KSČ v roce 1956

Tuchačevskij byl jednou z nejznámějších obětí Stalinovy takzvané Velké čistky, což je označení pro politicky motivovaný teror páchaný ve třicátých letech 20. století s cílem odstranit zbývající opozici a získat neomezenou moc. Povědomí o těchto diktátorských praktikách se začalo zvolna probouzet po Stalinově smrti v roce 1953. Odsoudil je až Nikita Chruščov na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu, který se konal mezi 14. a 26. únorem 1956. Sjezd se proto považuje za bod obratu, jímž stalinismus přestal být oficiální politikou KSSS a potažmo celého sovětského bloku, třebaže opatrná destalinizace probíhala v různých oblastech života a různých zemích nestejnou měrou.

„V době, kdy Chruščov pronesl ten známý, ale tajný projev, byla jsem na fakultě. Pak se to četlo na fakultě pro straníky, kam pozvali lidi, které chtěli získat. Právě v této době jsem cítila, že má smysl tuto část KSČ podpořit,“ říká Jiřina Šiklová, která vstoupila do KSČ na jaře 1956. „Motivovalo mě bezesporu sociální cítění a také jsem o této tematice něco věděla. Takže jsem vstup do KSČ považovala za naprosto správný. V té době se KSČ proměňovala a mělo to pro mě cenu. Když mi členství nabízeli v roce 1952, když jsem byla ještě na gymnáziu, tak jsem to jednoznačně odmítala.“

Proč v roce 1968 z KSČ nevystoupila

V polovině šedesátých let spoluzakládala Katedru sociologie FF UK a v roce 1968 se pak aktivně angažovala v KSČ, aby podpořila reformní část strany. „Na fakultě byly čtyři sekce komunistické strany, tehdy to byli historici, filosofové a další. Bylo to po sjezdu, probíhaly změny a vytvořilo se takzvané druhé centrum, které vedl Antonín Šach. Tehdy jsem tam byla na nějaké schůzi, kde jsem říkala, aby lidé nevystupovali z KSČ, protože je třeba podpořit reformní tendence,“ vzpomíná pamětnice, již v březnu 1968 zvolili předsedkyní jedné ze sekcí KSČ na FF UK.

Jan Palach

Na podzim roku 1968, po vpádu vojsk Varšavské smlouvy, zažila studentské demonstrace a mezi 17. a 21. listopadem také okupační stávku, kdy studenti přespávali na fakultě. Patřila mezi profesory, kteří studenty podporovali svými přednáškami. „Na fakultě jsem byla ještě v době, kdy se tam konala setkání po upálení Jana Palacha. Bylo to všechno velice napjaté.“

Jan Palach prý chodil na její semináře, ale když jeho jméno vešlo ve známost, uvědomila si, že si ho vůbec nepamatovala. „V ten den, kdy se upálil, bylo nějaké zasedání na děkanátu a někdo tam přišel se zprávou, že se upálil náš student. To jsem se naštvala. Ne na toho studenta, ale že ti lidé byli ochotní pokračovat v diskusi. Ačkoli jsem byla jedna z nejmladších, řekla jsem, že považuji za nevhodné, abychom se tady bavili o ROH a školním rozvrhu, když se tady jeden ze studentů upálil. Bylo naší povinností přerušit jednání a věnovat se tomu,“ vzpomíná Jiřina Šiklová na 16. leden 1969.

Po třech dnech, kdy Jan Palach těžkým popáleninám podlehl, za Jiřinou Šiklovou přišel Luboš Holeček, kterého nechal Jan Palach zavolat do nemocnice. „Šeptal prý nějaké jméno, které znělo jako Šmíd nebo něco podobného, a prý ať to nedělá. Holeček se potřeboval dostat na fakultu a podívat se do kartotéky, aby toho člověka našel a vzkaz od Palacha mu předal,“ říká Jiřina Šiklová. Šlo o to, že Jan Palach měl být údajně teprve první oběť a další lidé připraveni upálit se měli být na řadě. Hlavní budova FFUK byla obšancovaná veřejnou a státní bezpečností a Jiřina Šiklová provedla Holečka do budovy vedlejším vchodem. „Vlezli jsme tam, svítili si baterkou, abychom na sebe neupozorňovali a hledali v kartotékách jména, která si Holeček vypsal. Když jsme pak vyšli ven, zrovna hlásili, že Jan Palach zemřel,“ vzpomíná Jiřina Šiklová.

Profesorka uklízečkou i sociální pracovnicí

V roce 1969 ze strany vystoupila a následně ji vyhodili z univerzity. Její první pracovní místo, které si našla, byla pozice uklízečky na fakultě, kde před tím učila, odtud přešla uklízet do Klementina. „Na fakultě to nebyla špatná práce, ale v Klementinu bylo podstatně lépe, protože to byla knihovna. Ta historická místnost s glóbusy se nemusela skoro uklízet, protože tam skoro nikdo nechodil. Kolem deváté hodiny jsem si tedy vždycky zalezla do knihovny, kde jsem studovala a psala a ve dvě hodiny jsem se odepsala, že odcházím,“ říká pamětnice, za níž chodívali do Klementina studenti na konzultace a občas jí i pomohli s úklidem. Zřejmě se někomu nelíbilo, že v Klementinu byla Jiřina Šiklová příliš na očích a tak ji po nějaké době vyhodili. Podařilo se jí sehnat místo sociální pracovnice na geriatrickém oddělení Thomayerovy nemocnice v Praze, kde se díky svým znalostem podílela i na výzkumu, avšak bez možnosti publikovat pod svým jménem.

Hlavní spojka při pašování ilegálních tiskovin

V té době, od začátku sedmdesátých let, vypravoval z Londýna Jan Kavan (pozdější ministr zahraničních věcí) velké obytné auto, kterému se mezi zasvěcenými říkalo „kamion“. Kavan tehdy řídil nezávislou tiskovou agenturu Palach Press Agency. Do akcí byli zapojeni například také vydavatel Svědectví Pavel Tigrid či Jiří Pelikán, který v Římě vydával Listy. Interiér auta byl na první pohled prázdný, ve skrýších se však převážely knihy, časopisy, peníze, samizdatové texty, rozmnožovací technika. Zásilky vážily až 380 kilogramů, vůz jezdil čtyřikrát ročně, pokaždé s jinou poznávací značkou a falešnými papíry; každé tři roky se auto měnilo.

Hlavní spojkou byl Petr Pithart, s nímž kromě jiných spolupracovala také Jiřina Šiklová. Pro Petra Pitharta byla riskantní konspirační činnost po tak dlouhé době již psychicky vyčerpávající a navíc se rozhodl podepsat Chartu 77. Pomyslné veslo hlavní spojky, přes níž se domlouvá datum a místo příjezdu, předal jiné spolehlivé osobě, kterou byla Jiřina Šiklová. Ta Chartu 77 nepodepsala právě proto, aby na sebe neupozorňovala a distribuci neohrozila. Klíčovou osobou byl také Josef Mundil, který tiskové materiály vozil svým autem na předem domluvené místo, kde je předával do „kamionu“.

Estébácká akce Delta a zatčení

V roce 1981 jeden ze spolupracovníků však akci prozradil a při jedné z největších estébáckých razií zvané Delta či Kamion bylo zatčeno několik desítek lidí a uvězněno osm disidentů a chartistů. Mezi nimi také Jiřina Šiklová.

„Jestli stojí jakákoli myšlenka za to, aby se kvůli ní nechal člověk zavřít? Ano, já myslím, že to stojí za to, i když řada lidí říká, že to za to nestojí. Pamatuji, že když mě pustili z vězení, přátelé předpokládali, že se neuživím, ale já umím šít. A tak mi přátelé poslali elektrický šicí stroj. Tehdy to tady byla novinka a musela jsem jít pro nějaké potvrzení. Nebudu jmenovat současnou advokátní kancelář toho dotyčného muže, ale on mi tehdy položil takovou otázku: ‚Paní doktorko, stojí to za to, nechat se zavřít pro tento bůčkovej národ?‘ Uteklo deset let a tento dnes úspěšný advokát mě poznal a děkoval mi. Do jisté míry se svým způsobem omlouval za tehdejší svoje řeči.“

Význam samizdatové literatury

Jiřina Šiklová nasazovala krk proto, že si byla vědoma významu samizdatové a exilové literatury pro zdejší paralelní kulturu.

„Představte si, že v té době najednou vyjde v Paříži číslo Svědectví Pavla Tigrida, který byl naší StB považován za nejhoršího belzebuba, a to číslo je připraveno z textů jen a jen českých nebo slovenských autorů žijících v Československu. To byla taková darda! Obrovsky to povzbudilo další lidi, že má cenu psát. Tisíce a možná statisíce lidí tedy četly texty, které byly takzvaně na indexu. Čili ti lidé žili. Bylo to povzbuzení jak pro autory, že má cenu psát, tak pro ty čtenáře nebo posluchače Svobodné Evropy, kde se texty četly. Protože jinak by si mysleli, že ti autoři neexistují, nebo že zemřeli. Mě se třeba sousedé kolem naší chalupy ptali, jak je možné, že se texty českých autorů žijících v republice vysílají ve Svobodné Evropě. Samozřejmě jsem jim nic nevysvětlovala, říkala jsem: ‚No to víš, to je složitý.‘“

Obnova distribuce samizdatu po návratu z vězení

Z vězení Jiřinu Šiklovou propustili v roce 1982, ovšem jak říká, byla nemile překvapena, že v pašování samizdatu nikdo nepokračoval.

„Ti lidé, co tu zbyli, a bylo jich dost, třeba nebyli schopní ani pořádně obnovit kontakty s Jiřím Pelikánem. Aby sem zásilky někudy chodily. Tak to pro mě bylo překvapující a trochu mě to zklamalo. Po mém návratu se tedy distribuce znovu obnovila.“

Tehdy český historik Vilém Prečan vystěhovaný do Hannoveru vytvořil kontakt s německým diplomatem Wolfgangem Scheurem, který byl v letech 1981–1986 kulturním referentem na západoněmeckém velvyslanectví v Praze. Jiřina Šiklová od něj přijímala a předávala mu zásilky právě pro Viléma Prečana.

„Wolfgang Scheur byl pořád hlídaný. Ale ti fízlové byli tak blbí, že když kolem deváté hodiny Scheurovi zhasli, tak oni taky odešli. Takže pro mě nebyl problém k němu oklikou zajít. Jeho manželka Brigita na mě už většinou koukala z okna a sledovala mě, otevřeli mi dveře, úplně beze slov, a tam mi předával věci, což bylo velice dobré.“

Vilém Prečan pak samizdatovou a exilovou literaturu shromažďoval v Scheinfeldu na zámku Schwarzenberg a v roce 1986 zde spoluzaložil Československé dokumentační středisko nezávislé literatury.

Po listopadu 1989

Po revoluci v r. 1989 se Jiřina Šiklová vrátila na Karlovu Univerzitu, kde na filosofické fakultě iniciovala založení Katedry sociální práce a o něco později založila Centrum a knihovnu Gender Studies.

„Pamatuji si, že ještě před revolucí se mi dostaly do ruky texty ze západu o postfeminismu. Já jsem si říkala, jak je to zajímavý. Nevím ani, co je to feminismus, a on už existuje postfeminismus. Tehdy přišli fízlové a sebrali to. A protože všechno, co bylo cizojazyčné, pálili, já jsem to ani nepřečetla.“

Po revoluci ji začaly navštěvovat kolegyně ze západu a dávali jí knihy o feminismu a genderové problematice. „Bylo toho čím dál více, ale říkala jsem si, co s tím. Já to nikdy nepřečtu. Ptaly se mě, co bych potřebovala. Říkala jsem: ´Dvě stě dolarů. Sto dolarů pro studentku, která ty knihy zpracuje a sto dolarů na nájem prostor, kde se knihy můžou půjčovat. Jinak je to mrtvý kapitál´,“ popisuje začátky vzniku knihovny.

Kdo nemá názor, nemusí nic měnit

Jiřina Šiklová ve svém životě dělala věci, jak nejlépe uměla, prošla osobním i profesním vývojem, přesto se někdy setkala, stejně jako mnoho jejích souputníků, i s naprostým nepochopením, jen proto, že byla v určitou dobu v KSČ.

„Jako by lidé nebyli schopni vůbec uvažovat a nechápali, že za prvé se člověk vyvíjí, a za druhé, že člověk má určité fáze ve svém životě. Ten, kdo byl blbec a neměl žádný vlastní názor nikdy, tak si to zachová až do své smrti. To je logické. Nemusí nic měnit. Ale to z něj někoho lepšího nedělá. Ten, kdo všechny šmahem odsuzuje, ten taky nemusí nic měnit. Takže tímto nejsem ani zklamaná a není v tom nic neobvyklého.“

Šedá zóna, mlčící většina

Pro první číslo čtvrtletníku Social Research v roce 1990 napsala vizionářský článek Šedá zóna a budoucnost disidentů v Československu. Dnes ho shrnuje takto:

„Kolem té mlčící většiny je šedá zóna. To jsou lidé, kteří nejsou ani černí, ani bílí. Jsou to lidi, kteří se snaží přežít, ale ne tím, že by se měnili v nějaké spolupracovníky. To je svým způsobem pozitivní označení. Přizpůsobují se podle toho, zda jsou blíže ke KSČ, nebo k disentu. To už máte úplně jedno. To je ta šedá zóna, která, jak jsem tehdy psala v tom článku, bude jednou hrát pozitivní roli. Protože na rozdíl od těch disidentů a na rozdíl od těch blbečků z ÚV KSČ (o nichž se ani nedá říct, že to byli všichni komunisti, protože tehdy už to bylo taky diferencované), tak tito lidé z té šedé zóny převezmou moc. Oni na rozdíl od těch disidentů nebo lidí z KSČ neztratili kvalifikaci, jsou schopni pochopit, o co se jedná, mají vzdělání, mnozí mají i zahraniční zkušenosti a vědí, jakým způsobem by se to dále mohlo vyvíjet. Proto jsem tehdy v tom textu v závěru psala, že ta složitá či špatná doba pro ty disidenty teprve začíná.“