Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Oskar Georg Siebert (* 1942)

Tehdy bych řekl každému, kdo měl tu možnost, aby utekl

  • narozen 23. června 1942 v Berlíně

  • po otcově narukování k wehrmachtu (1944) vyrůstal v Československu

  • dědeček Antonín Bartoš politickým vězněm 50. let

  • v 60. letech působil v Československém svazu mládeže a Svazu klubů mládeže

  • účastník a organizátor protestních akcí po srpnu 1968

  • v lednu 1970 zatčen StB, následně držen ve vazební cele

  • roku 1976 legálně emigroval do západního Německa

  • autor románů a dokumentárních filmů s autobiografickými prvky (Nežádoucí, 2022; Jak se stal Bruno špiónem, 2019; Jednou cizincem, provždy cizincem, 2017)

V poválečném Československu vyrůstal s cejchem: narodil se ve válečném Berlíně, otec – ačkoliv jej nestihl ani poznat – byl příslušníkem wehrmachtu. Stigma dítěte třetí říše se však nakonec ukázalo jako propustka ke svobodě. „Odjel jsem z Čech, aniž bych věděl, tušil nebo měl naději, že se někdy do Čech dostanu. Ale já jsem to dělal proto, že jsem prostě musel utéct. Před kontrolou, pronásledováním a ničením mé existence jsem hledal východisko. A jediné východisko a záchrana bylo, že jsem byl poloviční Němec. Je to těžké, dneska je jiná situace. V tehdejší době bych pochopitelně, už z mého přesvědčení, takového demokratického a svobodného myšlení, každému řekl, aby – pokud by měl tu možnost – aby utekl,“ vypráví Oskar Siebert.

Opustit z donucení

Oskar Georg Siebert se narodil 23. června 1942 v Berlíně. Oba rodiče se profesně pohybovali ve filmovém prostředí. Matka Marie, rozená Bartošová, Češka s vídeňskými kořeny, se se svým německým manželem Ludwigem Augustem Richardem Georgem Siebertem seznámila okolo roku 1940 během natáčení v Praze. Ve válečných časech žila rodina v Berlíně, a to až do roku 1944, kdy musel otec narukovat k wehrmachtu. Dvouletý Oskar tehdy viděl svého tátu naposledy. Následoval přesun do Prahy, kde se Oskar s matkou dočkal konce války. V Československu pak strávil následujících 30 let. 

Jaro 1945 – a v Praze obzvlášť – předznamenalo oslavy, úlevu, radost. A taky kolektivní nenávist, etnické a národnostní násilí a nejmasovější migrační vlnu v česk(oslovensk)ých dějinách. Jen do léta 1945 zaplnilo prázdná místa po odsunutých Němcích 800 tisíc nových přistěhovalců. V následujících poválečných letech se číslo nových obyvatel pohraničí vyšplhalo na dva miliony.[1] Nový domov v sudetské oblasti našli i Oskarovi prarodiče a strýcové. Zatímco celá řada Čechoslováků se z vnitrozemí do pohraničí stěhovala dobrovolně, pro jeho ekonomický potenciál,[2] matka Marie musela poválečnou Prahu kvůli svému sňatku s Němcem opustit z donucení.

Přišli a zatkli

„V těch severních Čechách byli docela bohatí Němci. Byly tam továrny na kořalku, na látky, umělé hmoty. A Němci to tam nechávali,“ vzpomíná na vynucené stěhování do obce Modrá na Děčínsku. Majetek odsunutých nezůstal stranou pozornosti novousedlíků. „Přijeli, baráky byly zavřené. Oni vypáčili dveře a ukradli tam všechno, co se dalo. Nábytek a všechno odstěhovali. Nejhorší bylo to, že byli přesvědčeni, že všichni Němci byli bohatí a že někde schovali zlato. To znamená, že třeba vytrhali podlahy nebo i stěny, kde byly dřevěné stěny, tak to všechno vytrhali a hledali zlato.“

Matka Marie pracovala v tamní fabrice Plastimat, babička provozovala hospodu po odsunutých Němcích a Oskar – rovněž v Modré – nastoupil revolučního roku 1948 do první třídy. Ještě předtím, zjara téhož roku, komunisté zatkli dědečka Antonína Bartoše. Ten žil v obci Velká Hleďsebe v mariánskolázeňském pohraničí, odkud pomáhal lidem utíkat za svobodou. „Někdo prozradil, že organizuje převádění do západního Německa. Takže v noci přišli a dědu zatkli.“ Dle vyprávění Antonína odsoudili na 15 let. Propuštěn byl po Zápotockého amnestii v roce 1953. Do té doby si trest odpykával v lágru při uranových dolech na Jáchymovsku.

Němec, ten nesmí být pionýrem

Ve školách – v Modré a následné měšťance v Jílovém – se Oskar setkával s tělesnými tresty, a především s diskriminací a šikanou. Ta měla mnoho podob: musel sedět izolovaně v poslední lavici, spolužáci, kteří mu říkali „pochcanej Němec“, mu adresně malovali hákové kříže a při exkurzi do Terezína obvinili jeho otce z účasti na holokaustu. Československo v éře stalinismu nakonec nestálo ani o ideologickou převýchovu takových dětí. „Ve čtvrté třídě jsem měl složit pionýrský slib a všichni dostávali šátky. Tak přišlo z okresního výboru: ,Ne, Siebert je Němec, ten nesmí být pionýrem [smích]. Takže já jsem byl pionýrem čekatelem, aby se tak řeklo, pionýrem bez šátku.“

Po měšťance vyvstal problém, kam dál. To se psal rok 1956. „Tehdy jsme museli před takzvanou výběrovou komisi, kde byl třídní učitel a ředitel a já nevím, kdo všechno. A tehdy nám řekli, že studovat gymnázium můžou pouze děti z dělnických rodin. A já jsem z dělnické rodiny pochopitelně nebyl.“ Namísto toho se hlásil na vojenskou akademii. „Dostal jsem předvolání do Hradce Králové. […] A při těch pohovorech, tam jsem se prvně setkal s takzvaným kontrášem, to byl major vojenské kontrarozvědky.“ Od něj se tehdy čtrnáctiletý Oskar dozvěděl, že je ve skutečnosti německým špiónem napojeným na svého otce v západním Německu.

Měl strašné břicho a každý z něj měl strach

Totiž, krátce po naverbování k wehrmachtu byl otec prohlášen za nezvěstného. A protože se matce ani přes Červený kříž nepodařilo dopátrat jakýchkoliv informací, rodina žila celou dobu v přesvědčení, že ve válce padl. Teprve po mnoha dalších letech se Oskar dozvěděl, že kontráš tehdy ohledně otce Georga nelhal. Georg Siebert údajně za války padl do anglického zajetí a teprve roku 1947 se mu podařilo vrátit do Berlína. Po válce a po svém návratu do vlasti se otec – na rozdíl od matky – nadále věnoval filmové tvorbě. Zemřel roku 1959.

Marné snahy studovat gymnázium nebo vojenskou akademii nakonec vyústily v absolvování výučního oboru strojní zámečník v Povrlech na Ústecku, po kterém nastoupil do práce v Plastimatu. Fabriku v Modré, ve které pracovala i matka, roku 1961 vystřídaly mikulovské kasárny. Vojnu odsloužil coby řidič Tatry 805 u radistů. Hradecká zkušenost se v Mikulově opakovala. „Během prvního, ale i druhého roku jsem byl předvolán vždycky takzvaným kontrášem. To byl tehdy kapitán, nevoják. Byl menší, měl strašné břicho a já jsem se vždycky divil, že mu ten pásek stačí. Každý měl před ním strach.“

Ničeho vědom

Jak probíhaly schůzky s příslušníkem vojenské kontrarozvědky (VKR)? „Dneska bych tomu řekl kraviny, na co se vyptával. […] Tvářil se velice kamarádsky: ,No jó, tak si sundejte tu čepici a tohle.‘ A: ,Co doma?‘ A: ,Píše si maminka s vaším otcem?‘ A já jsem říkal: ,No nepíše, vždyť náš táta padnul ve válce.‘ ,No jo, ale má sourozence.‘ Takže to byly takové – dneska tomu říkám stupidní otázky. Ale ptal se zajisté určitým způsobem. Chtěli si ověřit, jestli já mám opravdu nějaké spojení do západního Německa, nebo nemám.“

Nutno dodat, že v této době, respektive od prosince 1961, vojenská kontrarozvědka Oskara Sieberta vedla jako svého tajného spolupracovníka. Registrován byl pod krycím jménem Anča, bez specifikace kategorie spolupráce. „Nejsem si ničeho vědom, ani jsem nic nepodepsal. Takže moje svědomí je čisté. […] Já jako voják jsem ani žádné spojení nikam neměl,“ komentuje svůj zápis na „černé listině“. Rozsah a míra spolupráce, která bezesporu mohla být nevědomá i neúčinná, ale především to, jaké tehdy měla kontrarozvědka s Oskarem úmysly, zůstává nejasné. Svazek Anča byl roku 1963 zničen.[3]

Výbor, klub, svaz a strana

Po návratu z vojny pracoval u ČSAD, posléze v děčínském dopravním podniku. Zároveň se angažoval na poli divadelní a filmové tvorby a skrze svůj zájem o kulturní i sportovní dění se ve druhé polovině šedesátých let profesně přeorientoval. Působil jako tajemník pro kulturu a sport na okresním výboru Československého svazu mládeže (ČSM), v Děčíně spoluzaložil Městský klub mládeže, dále pak zastával funkci předsedy Svazu klubů mládeže (SKM) i předsedy okresního výboru SKM. A – ruku v ruce se všemi zmíněnými kluby a svazy[4] – vstoupil roku 1967 do komunistické strany.

„Přišla ke mně předsedkyně okresního výboru svazu mládeže […] a říkala: ,Oskare, to nejde, ty jako nestraník nemůžeš vést tenhle klub.‘“ Své členství v KSČ zároveň považuje za akceptovatelné vidinou demokratizace systému vlivem Dubčekových idejí. Po srpnové invazi stranickou knížku neodevzdal, v následujícím roce jej však soudruzi sami vyškrtli. Stalo se tak po jeho zapojení do protiokupačních akcí. „Organizoval jsem zájezdy na demonstrace a pohřeb Palacha, Zajíce a tyhle akce, které byly. Takže jsem organizoval třeba mladé lidi z Děčínska, jeli jsme autobusem do Prahy, kde jsme se zúčastňovali pochodu.“

Plně podlehl vlivu

Nezůstalo jen u zájezdů na demonstrace. Pohledem tehdejší moci „v krizovém období plně podlehl vlivu pravicových názorů, podílel se na kolportaci nepřátelských tiskovin, organizování nátlakových akcí a likvidaci svazácké organizace. Za tuto činnost byl vyloučen z KSČ, zbaven všech funkcí a přeřazen na manuální práci. Současně mu byly odebrány cestovní doklady a tím znemožněna účast na mezinárodních soutěžích v oboru kulturistiky, kde udržoval styky s několika zahraničními funkcionáři,“[3] stojí v dochovaných spisech Státní bezpečnosti.

Nedlouho poté bezpečnostní složky opětovně zasáhly. Dle vzpomínek Oskara v lednu 1970 příslušníci StB zatkli a se zakrytýma očima odvezli na neznámé místo, kde měl být držen do května téhož roku. „Za důvod mně dávali roztříštění Československého svazu mládeže, podílení se na vytvoření nové, protisocialistické mládežnické organizace a já nevím co všechno. Protože jsem psal i články, protistátní.“ Během věznění dle vyprávění zažíval psychické i fyzické mučení a několikrát přemýšlel nad sebevraždou. „I dneska, když o tom mluvím, tak se najednou rozklepu. Nemůžu o tom pořádně přemýšlet.“

Řekl jsem si, že život v Československu pro mě nemá budoucnost

Zadržení měly doprovázet série výslechů. „Byly každý nebo každý druhý den. A vždycky v noci. Když jsem usnul, tak přišli, vzbudili mě a ti bachaři se tam střídali.“ Z výslechů se nedochoval žádný protokol nebo jiný typ záznamu. Jedinou dostupnou zmínkou o věznění tak, zdá se, zůstává usnesení prokurátora v Děčíně z listopadu 1971, ve kterém je uvedeno, že za držením ve vazbě oficiálně stálo porušování povinností při nakládání s finančními a hmotnými prostředky. Trestní stíhání bylo pro neprůkaznost zastaveno.[3] 

Po propuštění následoval problém se zaměstnáním. S mládeží nadále pracovat nemohl, u dopravních podniků jej taky nechtěli. „Řekli, že mám zákaz pracovat na veřejnosti, takže nesmím ani jezdit s autobusem, abych ty lidi negativně neovlivňoval.“ Nakonec získal místo zásobovacího řidiče v Děčíně. „Od té doby jsem si řekl, že život tady v Československu nemá pro mě budoucnost, nemá žádnou existenci.“ Totalita postupně nabourala myšlení. „Je to těžké, dneska je jiná situace. V tehdejší době bych pochopitelně už z mého přesvědčení […] každému řekl, aby – pokud by měl tu možnost –, aby utekl.“

Popisovala, co dělám, kde jsem byl

Roku 1976 se Oskaru Siebertovi podařilo legálně emigrovat do rodného západního Německa. Získání potřebných povolení se však neobešlo bez administrativních těžkostí. Po vystěhování přišel o československou státní příslušnost a dle vyprávění trvalo další bezmála tři roky, než získal tu německou – přestože se jako Němec narodil. U Regensburgu pak zpočátku pracoval jako zámečník a o sobotách si přivydělával v tamním přístavu. „Vykládali jsme čluny a dávali to na jeřáb. A tam jsem vždycky dostal peníze na ruku.“ K tomu se musel naučit jazyk. Později si doplnil vzdělání a působil jako sportovní trenér a fyzioterapeut.

StB měla Oskara po celou dobu v hledáčku. Od roku 1973 jej vedla jako takzvanou nepřátelskou osobu pod krycím jménem Herec.[3] Po emigraci pak padl v podezření, že spolupracuje se západoněmeckými zpravodajskými orgány. Za tímto účelem se estébáci snažili naverbovat Oskarovu manželku – od roku 1978 vedenou jako tzv. kandidát tajné spolupráce (KTS) pod krycím jménem Hana[3], která emigrovala společně s ním. „Ona přesně popisovala, co dělám, kde jsem byl. Pochopitelně to je 80 procent lží, které tam ona uváděla.“ A donášel také Oskarův velmi blízký přítel, od roku 1982 agent Tomáš[3]. „Byl můj největší kamarád. A ten prostě zklamal.“

Devět zbytků protokolů

Pro úplnost dodejme, že na Státní bezpečnost se dobrovolně obrátil i Oskar, a skrze dopis poskytl v roce 1977 informace týkající se Hany.[3] Složitá síť mezilidských vztahů pod vlivem StB, stejně jako síť tehdejšího vědění a záměrů „tajných“ je dnes ve větší míře nerozpletitelná – naprostá většina spisů, ve kterých se objevuje Oskarovo jméno, se nedochovala. Po odtajnění archiválií StB se přitom Oskar o svazky vedené na svou vlastní osobu zajímal. „Závěrečný protokol je, že je asi na 500 stran záznamů Státní bezpečnosti o mé činnosti a mém životě. A já jsem dostal do ruky jenom devět zbytků protokolů, protože ostatní bylo zničeno.“

Fragmenty svazků opětovně sehrály roli po roce 2018, ve kterém si Oskar Siebert zažádal o přiznání postavení účastníka odboje a odporu proti komunismu. Etická komise žádost zamítla s tím, že „jakkoliv byla snaha o reformu v těchto [normalizačních] letech vedena odvážným způsobem, byla stále ukotvena v mantinelech komunistického vedení státu. […] Z pramenů, které má [Archiv bezpečnostních složek] k dispozici, vyplývají zákonné překážky bránící přiznání postavení účastníka odboje a odporu proti komunismu.“[3]

Jsem Němcem a nejsem

„Můj kamarád Jirka Novotný mi zavolal a říkal: ,Oskare, v Praze se to vaří. K něčemu dojde, protože študáci, herci a česká inteligence jde do ulic,‘“ vzpomíná na listopad roku 1989. Coby amatérský filmový tvůrce pak v následujícím roce přijel do Československa a s kamerou v ruce dokumentoval první svobodné volby v červnu 1990. „Když se rozvíjela demokracie v Československu, tak jsem někdy litoval toho, že jsem prakticky utekl,“ dodává. Z Německa se už však natrvalo nevrátil.

Oskar Siebert natočil více než tři desítky filmů, je také autorem románů s autobiografickými prvky. Jeho díly rezonuje tematika mezikulturního dialogu, utváření identity a (ne)možností sebeurčení. „Když jsem odešel do takzvané svobody, tak nevím, jestli si to umí někdo představit – když jste tam sám, řeč pořádně nezvládáte. […] Ještě dneska, když se dostanu do nějaké debaty, tak Bavoráci říkají: ,Ty mluvíš se Švejkovským dialektem.‘ Takže já mám německý pas, jsem Němcem a nejsem. Němci mě pochopitelně jako Němce neuznávají,“ dodává závěrem.

 

[1] K 22. 6. 2022 dostupné z: https://www.ustrcr.cz/wp-content/uploads/2017/10/Zivot-na-CS-hranicich_pdf.pdf.

[2] Tamtéž.

[3] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS).

[4] Podrobněji k fenoménu mládežnických organizací např. v článku JUDr. Jaroslava Holého Dějiny Svazu klubů mládeže. K 24. 6. 2022 dostupné z https://790f4e1c23.clvaw-cdnwnd.com/b208207526fd7442e87a07d0ae02646d/200000244-80bca82b0a/Dějiny%20svazu%20klubů%20mládeže.pdf.