Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

rotmistr v. v. Ivan Sidej (* 1926)

• narodil se 30. července 1926 ve vesnici Hrušovo v Podkarpatské Rusi

• 7. listopadu 1944 narukoval do 1. československého armádního sboru v SSSR

• ve Stropkově byl přidělen jako spojka k pěší prešovské divizi, čtvrtému údernému praporu štábní roty

• účastnil se bojů při osvobozování Československa

• demobilizoval 28. listopadu 1945 v Kroměříži

Ivan Sidej se narodil 30. července 1926 ve vesnici Hrušovo v Podkarpatské oblasti, v té době nejvýchodnější část prvorepublikového Československa. Pochází z celkem osmi dětí, jeho otec Vasil se dvakrát oženil. Když měl pouhé čtyři roky, zemřela mu matka na tuberkulózu, a když později přišly na svět děti z druhého manželství, došlu mu, že ho nečeká život, kde by měl mít na růžích ustláno. Narodil se tam, kde se chleba nerodí a doléhající bída ho brzy naučila nebo spíše přinutila umět se o sebe postarat. Práh domova překročil ve dvanácti letech a vydal se na zkušenou do světa. Číst ani psát neuměl, protože ho otec do školy nikdy neposílal. Na lopocení školními lavicemi měl totiž zatvrzelý názor: „Na co by se kluk učil?! Vždyť farář z něj stejně nebude!“ Místním bylo urousaného mladíka líto a sousedovi kluci mu darovali knížku a pomohli se čtením. Aby nebyl nic dlužen, na oplátku jim Ivan zas poradil, kde se jejich koza z celého širokého okolí nejlépe napase.

Sičovci

Poté co bylo v březnu 1939 definitivně rozbito Československo, v noci ze 14. na 15. března území Podkarpatské Rusi obsadila maďarská armáda. V tamních hlubokých lesích operovali Sičovci, ukrajinští povstalci. Ivan na ně vzpomíná: „Uměli rusky, ptali se mě, jak se dostanou na poloninu vzdálenou takových sto kilometrů. Poradil jsem jim, tak šli, byli asi tří.“

Jak už bylo řečeno, ve dvanácti letech se vydal do světa. Kácel dříví, pálil uhlí, pracoval u rolníků – vystřídal a prochodil spousty vesnic. Od šestnácti let se učil u kováře v Bohdani. Jmenoval se Martéš Michajlov a zaměstnával několik dalších lidí. Tady nakonec Ivan vydržel přes dva roky. Za vykonanou práci ale peníze stejně jako všude jinde nedostával. Jen jídlo, přístřeší a sem tam i nějaký kus oblečení, jinak po většinu času chodil celý záplatovaný.

Vystřílel jsem dva zásobníky

V říjnu 1944 byla osvobozena Podkarpatská Rus a osmnáctiletý Ivan Sidej se připojil 7. listopadu v Rachově k 1. čs. armádnímu sboru. Absolvoval zde krátký výcvik, při kterém si poranil nohu a tři dny si poležel v místním lazaretu. S rotou byl pak odvezen na další část výcviku do Stryje, odkud už pokračovali přes Sambir, Krosno a na jih do Rymanova. „Nedaleko Dukly jsem zažil první střelbu. Tam byli snajpři a stříleli po nás. To jsme ještě nedorazili ani do slovenské Vladiče na ostré střelby,“ vypráví Ivan Sidej, jehož strýc padl v bitvě o Duklu 2. října 1944.

Až po vánočních svátcích roku 1944 ho ve slovenském Stropkově přidělili jako spojku k třetí pěší prešovské divizi, čtvrtému údernému praporu štábní roty. „Moje povinnost byla doručit určitý rozkaz ze štábu. Nebo se to předávalo jako spojka spojce. Šel jsem pěšky nebo za řidičem, abych předal rozkaz a pak se vrátil. Měl jsem automatickou pušku s dalekohledem,“ popisuje válečný veterán Ivan Sidej a ve svém vyprávění a vzpomínkách se přesouvá přes Slovensko směrem na Žilinu, kde je zastavily boje u Liptovského Mikuláše. „Když jsme byli v Žiaru, Němci v noci podnikli útok a já jsem zrovna držel stráž. Byl sníh a patnáct pod nulou, pod nohami to jen křupalo. A teď jsem viděl, jak na nás střílí z pravé strany. Začala střelba z kulometů. Zakřičel jsem na kluky: ‚Do zbraně a ven!‘ Všichni totiž spali. Hned vyskákali z oken, protože na dveře šla těžká palba. Jen co jsem to dořekl, spadla ke dveřím mina. Kdyby jsme tam šli, tak nás to všechny potlouklo. Celá stěna zařvala. Dva nám zranili a jednoho zabili. Vystřílel jsem celé dva zásobníky.“

Přes Papradno pak pokračovali na české území až do Prahy, kde Ivana Sideje zastihl konec druhé světové války. „Přišli jsme v noci do Prahy 10, kde byly ohromné prázdné baráky, v kterých jsme spali asi pět dní. Za bojlerem koukal drát, a tolik se třpytil. V té tmě jsem myslel, že je ze zlata. Šáhl jsem po něm, v tu ránu jsem dostal strašnou pecku. To víte, člověk byl zvědavec.“

Ivan Sidej v armádě dosáhl hodnosti rotmistra a demobilizoval 28. listopadu 1945 v Kroměříži, což bylo zřejmě rozhodnutí trochu neuvážené a unáhlené. Jeho nadporučík ani trochu nepočítal s tím, že by Ivan armádu opustil, a tak ho přihlásil do školy, kde si měl doplnit vzdělání. Věděl o něm, že tu v Čechách nikoho nemá, a že s odchodem do civilu může přeci jen ještě počkat. Ivan Sidej ale přesto z armády odešel a přestěhoval se do Ústí nad Labem. Našel si práci v Severočeských tukových závodech a na Střekově mu přidělili byt. V roce 1953 se oženil a od roku 1956 se s rodinou přestěhovali do Děčan, kde pracoval v místním jednotném zemědělském družstvu (JZD) v živočišné výrobě.