Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Církevní tajemník byl všude. Neustále nás pozoroval a hlídal
narozen 30. listopadu 1942 v Koválovicích u Tištína
v roce 1960 vstoupil do kněžského semináře na Římskokatolické cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích
od 70. let působil v Olomouci jako dómský vikář, úředník konzistoře a ceremoniář bohoslužeb
z pozice ceremoniáře se účastnil obřadů na slavné velehradské pouti v roce 1985
před sametovou revolucí podepsal petici za náboženskou svobodu a účastnil se i svatořečení Anežky České ve Vatikánu
po roce 1989 se opakovaně setkal s Janem Pavlem II., který jej v roce 1995 jmenoval monsignorem, kaplanem Jeho Svatosti
od roku 1992 kancléřem kurie Arcibiskupství olomouckého
v letech 1997 až 2010 prezidentem Arcidiecézní charity Olomouc, v letech 2007 až 2008 prezidentem Charity ČR
Coby představitel katolické církve moc dobře pociťoval plíživé proměny režimu. Dozvuk 50. let v podobě udavačství na kněžském semináři vystřídalo postupné rozvolňování – z vojny se vrátil do tak trochu jiného světa pražského předjaří: schola a církevní sbory, velký zájem o výuku náboženství, Skaut. Pak se doba vrátila a opakovala: normalizační udavačství, všudypřítomná postava prorežimního církevního tajemníka a obavy z kněžích v Pacem in terris upozadily až v druhé polovině 80. let události jako pouť na Velehrad, petice za náboženskou svobodu a v neposlední řadě svatořečení Anežky České. „Co se týká atmosféry, to úplně bralo dech! Jaká byla mezi lidmi odvaha, soudržnost, nebojácnost. Bylo to pro mne nadechnutí se svobody,“ vzpomíná na postupný rozklad totality monsignore Josef Šich.
Josef Šich se narodil 30. listopadu 1942 v Koválovicích u Tištína. Z Prostějovska pocházeli i oba rodiče, Helena (rozená Gazdová) a Josef. Otec pracoval ve Zlíně u Bati (roku 1949 Gottwaldov a Svit) a domů jezdil jen na víkendy. Josef vyrůstal na rodinném hospodářství do svých pěti let, v lednu 1948 se s rodiči přestěhoval do Zlína. Následující měsíc převzali moc v Československu komunisté: „Vzpomínám si, jak tatínek chodil domů velice nešťastný z toho, co se děje. […] Doma se o politice mluvilo. Tatínek rád poslouchal Ameriku a Svobodnou Evropu. Takže jsem vyrůstal v tomto ovzduší, že komunistický režim nám není vlastní a že ho musíme jenom tak přijímat,“ přibližuje Josef Šich. O rodný statek se po přestěhování do Zlína nadále starali maminčini rodiče a sourozenci, ovšem jen do doby, než se zalíbil komunistům. Pod taktovkou JZD hospodářství zchátralo a rodný dům byl později zbourán.
Ve Zlíně Josef absolvoval základní školu a následně i jedenáctiletku, maturitu skládal v roce 1960. Rodiče jej odmalička vedli k víře, od svých čtyř let ministroval a pravidelně se účastnil bohoslužeb, což ovlivnilo jeho další směřování. Dodnes si dobře vybavuje ten zlomový okamžik: „Po deváté třídě o prázdninách jsem měl takové oslovení Boží, to nazývám. Najednou jsem slyšel: ,Ale ty budeš knězem.‘ A mě to celé tak prostoupilo, že jsem za tím šel a už jsem o tom nepochyboval. Ať se dělo, co se dělo, šel jsem za tím cílem.“ Cesta se však hned zpočátku ukázala jako trnitá. Poté, co si podal přihlášku na Římskokatolickou cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích, začalo vleklé kolečko nepříjemností.
Josefa si předvolal ředitel školy na kobereček, otec musel opakovaně k výslechu. „Snažili se mě odradit – že si mohu vybrat jakoukoliv jinou školu, jen abych tam nešel,“ přibližuje. Oba pak společně museli na uliční výbor, kde si vyslechli snůšku výhrůžek s příchutí propagandy: „Že věřící nebudou, že to brzy skončí, že to není žádné perspektivní zaměstnání,“ vybavuje si. Tlak se – i díky víře – podařilo celé rodině ustát, Josef úspěšně absolvoval přijímací pohovor a v září 1960 nastoupil do kněžského semináře na litoměřické teologické fakultě. I tam o sobě totalitní režim dával znát: „Věděli jsme, že někdo je donašeč, že na nás donášel. Museli jsme si dávat trošku pozor na to, abychom se kamarádili s těmi, kterým jsme věřili, že nemají nějaké kontakty s StB,“ vypráví.
Josef Šich uvádí, že udavači povětšinou nebyli figurky natrčené Státní bezpečností, ale skuteční zájemci o kněžské svěcení, které se však estébákům podařilo zlomit ke spolupráci. Tyto snahy koneckonců pocítil na vlastní kůži, psal se rok 1962: „Předvolali mě na vojenskou správu, tam se mě ujal nějaký příslušník StB a tam mě přemlouval, abych tu spolupráci přijal, že mě budou usnadňovat cestu a že mi dají dobré místo, až budu vysvěcený, že se o to postarají.“ U Josefa Šicha však tajní nepochodili: „Ať se stane cokoliv, tak to neudělám,“ řekl si tehdy. „Pak jsme se sešli někde v parku s tím příslušníkem a tam jsem mu řekl, že opravdu se na to necítím, že mi to nedělá ve svědomí dobře a že nejsem schopen, abych to dělal. A on to přijal a odešel.“ Tímto se dle vyprávění celá věc uzavřela – naštěstí bez jakékoliv nepříjemné dohry.
V červnu 1965 byl Josef Šich vysvěcen na kněze tehdejším biskupem (pozdějším kardinálem) Františkem Tomáškem. Chvíli pak působil na faře v Prostějově jako kaplan, krátce na to však musel rukovat na vojnu do Bohdanče u Pardubic k silničnímu vojsku. Za tímto obdobím se ohlíží s patřičným nadhledem: „Nakonec ta vojna byla celkem bez nějakého… Že by mně to [kněžství] předhazovali. I major, se kterým jsem byl v kanceláři, mě bral celkem dobře.“ Do civilu se vrátil v říjnu 1967 a nastoupil jako kaplan v Holešově. Tam také zažíval období pražského jara: „Pro nás, kteří jsme zažili tvrdou dobu komunismu v 50. letech, pro nás to bylo jako zjevení. Velice jsme to prožívali jako nadechnutí se s určitou svobodou. Mohli jsme svobodně působit, mohli jsme se věnovat mládeži, dětem, skupinám. Jezdit na různé duchovní obnovy,“ vzpomíná.
V době dočasného rozvolnění Josef Šich vyučoval náboženství, angažoval ve znovuobnoveném Skautu, schole i pěveckém sboru pro mládež, který secvičil mládežnickou mši. „To byl plod toho osmašedesátého roku,“ shrnuje. V roce 1968 navíc v Olomouci došlo otevření kněžského semináře pod hlavičkou Římskokatolické cyrilometodějské bohoslovecké fakulty, která do té doby působila pouze v Litoměřicích. To však nemělo dlouhého trvání… „Byl to pro nás velký šok, hrozně jsme to prožívali,“ komentuje srpnovou invazi 1968. Před samotným nástupem tuhé normalizace, v roce 1969, ještě stihl vycestovat do Říma. Tehdy se poprvé – a až do svatořečení Anežky České naposled – podíval na Západ. Týden strávil v poutním domě Velehrad v Římě, podíval se do tamních bazilik a absolvoval audienci u tehdejšího svatého otce Pavla VI. „Byl to krásný, uvolňující pocit,“ vzpomíná. Přesto však o tom, že by se do okupovaného Československa již nevrátil, ani v nejmenším neuvažoval. „Cítil jsem možnost působit jako kněz jedině tady, ať se bude dít cokoliv. Tady v Československu,“ říká bez zaváhání.
Snahy státu kontrolovat činnost církve v okupovaném Československu narůstaly. Tyto tendence ve vyprávění Josefa Šicha zrcadlí posílení pozice církevního tajemníka, který byl najednou přítomen u všeho: na kněžských schůzích, na církevních slavnostech, na hostině, na faře i na mši – poslouchal kázání a vyhodnocoval, jestli je vyhovující. V opačném případě hrozilo odejmutí státního souhlasu pro kněžské působení. Existovaly však i jemnější formy šikany – pokud se kněží tajemníkovi znelíbil, nemohl například udělit svátost biřmování. „Všude jsme byli pozorováni a hlídáni,“ shrnuje Josef Šich období nástupu tuhé normalizace. Není přitom bez zajímavosti, že právě o přijetí svátosti biřmování v této době rostl zájem: „Mladí lidé, tehdy v začátcích 70. let, se nechávali hodně biřmovat. Vzpomínám si, že bývalo třeba 250 biřmovanců ve farnosti. Někde 500 a na Hlučínsku až 1000 biřmovanců za den. To bylo od rána až do pozdního odpoledne,“ vybavuje si.
V této stísněné době – respektive od dubna 1971 – působil Josef Šich v Olomouci jako dómský vikář a úředník konzistoře. Zároveň zastával funkci ceremoniáře, kdy měl na starost liturgii během bohoslužeb. „Připravit mši svatou, při mši svaté se starat, aby byl hladký průběh obřadů, všechno připravit a pak všechno uklidit,“ upřesňuje. Mimoto se věnoval osobní pastoraci, katechezím, přípravám na svátosti. „Protože ve městě bylo spousta mladých, kteří toužili najít cestu k víře, tak občas někdo přišel a já jsem ho připravoval,“ vysvětluje. U sebe doma – protože nebydlel na faře a jevilo se to tím pádem jako bezpečnější – se mimoto scházel i s dalšími kněžími, a ruku v ruce s tím se k Josefovi sem tam doneslo, že je sledován. Josef Šich se stýkal i s Josefem Vlčkem. „Rozděloval tady náboženskou literaturu, kterou tajně tisknul. Mně také dával několik desítek kusů, které jsem pak rozděloval.“ Josefa Vlčka, politického vězně éry stalinismu, komunisté znovu odsoudili v roce 1981 – za tisk a šíření náboženské literatury.
Prorůstání státní moci do chodu církve v normalizovaném Československu v neposlední řadě odráží i vznik prorežimní organizace Pacem in terris (1971). Mezi jejími členy se dle vyprávění nezřídkakdy vyskytovali kněží-donašeči. „Tam jsme byli na pozoru, před nimi [členy Pacem in terris],“ uzavírá své vzpomínky na temné časy Josef Šich.
Z pozice ceremoniáře se Josef Šich zapojil do slavné poutě na Velehradě v roce 1985, která spontánně vyústila v masivní projevy nesouhlasu s totalitním režimem. „Co se týká atmosféry, to úplně bralo dech! Jaká byla mezi lidmi odvaha, soudržnost, nebojácnost. Lidi se nebáli odporovat ministru Klusákovi. Bylo to pro mne nadechnutí se svobody,“ vzpomíná. „To byla hlava na hlavě, zaplněné celé náměstí. A na konci [lidé] skandovali a vyvolávali kardinála Tomáška, aby je pozdravil. Tak je ještě z balkonu fary pozdravil. To byla veliká radost a sláva,“ líčí. Signálů, že soudruzi nemají situaci zcela pod kontrolou, v 80. letech postupně přibývalo. Roku 1988 inicioval katolický aktivista a signatář Charty 77 Augustin Navrátil petici za náboženskou svobodu, tzv. Moravskou výzvu, kterou podepsalo více než půl milionu lidí – včetně Josefa Šicha. „Tu [petici] jsme velmi rádi přijali a také jí pomáhali, aby se co nejvíce dostala k lidem. To byl veliký krok na cestě ke svobodě,“ říká.
Dalším takovým krokem se stalo svatořečení Anežky České ve Vatikánu 12. listopadu 1989, kterého se Josef Šich také účastnil. Vzpomíná na spontánnost projevů věřících a sdílenou radost. „Také tam zaznělo, že je naděje, že přijde svoboda. […] Svatořečení vneslo něco krásného, pozitivního. Nakonec to vyústilo ve slavnost poděkování za svatořečení. To byla velká manifestace naší touhy po svobodě, většina pak odešla na Letnou,“ vypráví. Sametové dění Josef Šich prožíval i v Olomouci, kde doprovázel tehdejšího arcibiskupa Františka Vaňáka na náměstí pronést řeč k manifestujícímu davu. K revolučním vzpomínkách plným radosti a naděje zároveň dodává: „I když jsme prožívali tak krásné věci, tak pořád jsem si myslel, že se [tehdejší režim] tak lehko nevzdá, že to ještě bude nějakou dobu trvat.“
Po sametové revoluci Josef Šich nadále působil jako úředník konzistoře a ceremoniář. Roku 1992 se stal kancléřem kurie a měl tak na starosti administrativu olomouckého arcibiskupství. Mimoto zastával post kanovníka metropolitní kapituly a také liturgicky připravoval svatořečení Jana Sarkandera, které proběhlo 21. května 1995 v Olomouci. Krátce nato jej papež Jan Pavel II. jmenoval monsignorem, kaplanem Jeho Svatosti. S Janem Pavlem II. se Josef Šich setkal opakovaně – v olomouckém Arcibiskupském paláci, z pozice ceremoniáře na liturgii v Neředíně, pak i na Svatém kopečku na setkání mládeže. Opětovně se se svatým otcem shledal v roce 1996, kdy mu jel osobně poděkovat do Vatikánu za svatořečení Jana Sarkandera. „Jsou to nezapomenutelná setkání. [Jan Pavel II.] na mne působil velice spontánně, vyrovnaně. Takový hluboký, lidský a náboženský člověk. Uměl spontánně reagovat, spontánně něco říct na odlehčení. Snažil se mluvit česky, to bylo krásné!“ vzpomíná.
V letech 1997 až 2010 zastával Josef Šich funkci prezidenta Arcidiecézní charity Olomouc, v letech 2007 až 2008 funkci prezidenta Charity České republiky. V době vyprávění svého příběhu pro Paměť národa (2023) nadále spolupracoval s olomouckým arcibiskupstvím, působil jako zpovědník v katedrále a věnoval se osobní pastoraci i svému celoživotnímu koníčku – fotografování.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava (Václav Kovář)