Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alena Šíblová (* 1955)

• narodila se 3. srpna 1955 v Holešově

• pochází ze skautské rodiny

• otec Antonín Vémola, zvaný Baron, je autorem rukopisu Junák v okupaci a monografie Rudolfa Plajnera

• v letech 1968 až 1969 byla členkou obnoveného skautského holešovského oddílu

• po gymnáziu vystudovala brněnskou strojní fakultu, obor ekonomika a řízení strojírenského průmyslu

• pracovala v podniku TOS Hulín jako programátorka

• roku 1990 se spolu s Aloisem Reimrem zasloužila o obnovení skautování v Holešově

• v současnosti vede v Holešově kurzy jógy

Alena Šíblová, rozená Vémolová, vyrostla mezi skauty, ale členkou Junáka se stala až v roce 1968, ve svých třinácti letech. V časech, kdy byl skauting zakázaný, za jejím otcem, ve třicátých letech členem Plajnerovy holešovské družiny, pravidelně jezdíval bratr náčelník, zvaný Táta. Po Plajnerově smrti u Vémolových také skončila část jeho pozůstalosti a Alena ji společně s otcovými rukopisy a archivem fotografií a dokumentů opatruje dodnes.

Rodiče pamětnice se poznali v zaměstnání v době, kdy se otec Antonín ujal pozice správce znárodněného podniku Sfinx v Holešově a její maminka Vlasta tam byla zaměstnána jako úřednice v exportním oddělení. Alena je líčí jako děti první republiky a masarykovce. Rodinný obraz, portrét prezidenta TGM, si ale z domova pamatuje jen z doby Pražského jara, kdy se lidé k odkazu první republiky opět otevřeně hlásili. Alenin dědeček z maminčiny strany František Sedláček, ruský legionář, patřil k holešovským podnikatelům, kteří o svou živnost přišli v padesátých letech. „Když jsem byla dítě, tak si moc dobře pamatuji, že mi rodiče ukazovali vyznamenání, která dědeček za první světové války dostal,“ vzpomíná si Alena.

Holešovští skauti

Antonín Vémola se narodil ve stejném roce, kdy se v Holešově z iniciativy učitele Rudolfa Jadrníčka a za pomoci dvou členů Klubu českých turistů zakládal i první chlapecký skautský oddíl – roku 1919. Brzy nato vznikl i oddíl děvčat a středisko se začalo plnit. Ve třicátých letech, v době největšího rozkvětu, již členská základna čítala kolem 380 registrovaných skautů – chlapců i dívek.

Otce pamětnice (skautskou přezdívkou Baron) i jejího strýce Leopolda ke skautování přivedl prostějovský rodák Rudolf Plajner, který od roku 1929 vyučoval na holešovském gymnáziu a brzy po svém příchodu se ujal dozoru nad dalším rozvojem skautování v Holešově. Ze setkání pedagoga a žáka Antonína nakonec vzniklo celoživotní pouto a přátelství. „Nejsem si jistá, odkdy znám bratra náčelníka osobně, ale vím jedno, že jelikož byli dobří přátelé, tak vždy, když v pozdějších letech navštěvoval Holešov, tak spával u nás, u mě v pokojíku. (...) Neskutečně jsem si toho vážila, protože pro mne byl vzorem morální čistoty, muže – takového, jaký má skutečně být – důvěryhodného, čestného a čistého člověka,“ říká Alena. Už od dětství si ale uvědomovala, že žije ve dvou světech. „Tehdy se žil dvojí život. Jeden doma, kde se aspoň u nás povídalo všechno úplně jinak než ve škole, a druhý na veřejnosti. (...) Do Pionýra jsem ale chodila. Nevím, jestli nerada. Myslím si, že mě to i docela bavilo. Nepamatuji si, že by to pro moje rodiče představovalo nějaké dilema. Dopřávali mi svobodu v rozhodování, nezakazovali mi nic z toho, co jsem si přála,“ vysvětluje pamětnice. V době, než došlo ke druhé, poválečné obnově Junáka, však Vémolovi vedli Alenu, coby jediné dítě, ve skautském duchu. Jezdívali na výlety do přírody, sportovali a učili ji skautským dovednostem. To všechno pamětnice zúročila v letech 1968 až 1970, kdy se činnost oddílu opět obnovila. Tak jako mnozí si dodnes schovává uhlíky ze slibového ohně, u kterého byla do společenství Junáka přizvána. V roce 1969 absolvovala tábor v Janůvkách.

Nedoporučuji ke studiu na vysoké škole

Se změnami, kterými si procházelo Československo po invazi vojsk států Varšavské smlouvy roku 1968 a především po podpisu tzv. moskevského protokolu (oficiálně Protokol o jednání delegace ČSSR a SSSR), kterým představitelé vedení státu kapitulovali před Sovětským svazem a se skloněnými hlavami přijali návrat starých pořádků, došlo k 1. září 1970 k vynucenému ukončení činnosti Junáka. V Holešově se ale nevzdali docela. Jiří Frank společně s Aleniným o šest let starším skautským bratrem Aloisem Reimerem zvaným Rolf založili „Tomácký oddíl“. Jejich Turistický oddíl mládeže pak přetrval až do sametové revoluce a v roce 1990 plynule přešel zpět pod oficiální vedení Junáka.

Změny, které se objevily s nástupem normalizace, se dotkly i otce pamětnice. Neprošel kádrovými prověrkami a byl donucen odejít z Komunistické strany Československa (KSČ). Na jeho pracovní pozici vedoucího výroby v podniku Sfinx to ale vliv nemělo, jelikož byl ceněným odborníkem a vedení za něj nemělo náhradu. Špatný kádrový profil si však našel cestu, jak uškodit alespoň u Aleny. Na gymnázium se v roce 1971 ještě dostala bez problémů. Výběr vysoké školy už ale přinesl zklamání. „Na gymnáziu jsem měla v podstatě samé jedničky, ale když jsem chtěla jít na matematicko-fyzikální fakultu, tak jsem dostala veliké červené razítko: Nedoporučuji ke studiu na vysoké škole. Jednoznačně vím, že to bylo proto, že tatínka vyhodili z KSČ. Ale na strojní fakultě, kam jsem se dostala, jsem poznala svého manžela, takže toho vůbec nelituju,“ říká pamětnice s úsměvem.

Ještě během studií se s manželem vzali a narodila se jim první dcera. S pomocí své maminky a díky individuálnímu studijnímu plánu se Aleně podařilo studium zdárně dovést do konce a s titulem inženýr nastoupila v roce 1979 do podniku TOS (Továrna obráběcích strojů) Hulín. Ve výpočetním středisku se zaučila jako programátor na prvních sálových počítačích. „Šla jsem pracovat k počítači, který se jmenoval Celatron. Byly to děrné štítky, vkládala se tam naděrovaná data, pomocí strojového kódu se psaly programy. Později to byl [programovací jazyk] Cobol [Fortran] a počítač  SM24. Byli jsme tam dva programátoři. Nabídli mi funkci systémového inženýrství (SI) a tu jsem vzala. To mi ještě nikdo nenabídl členství ve straně. Ale pak jsem byla navržena na funkci vedoucí OTŘ, organizace techniky řízení, a tam už byla podmínka vstup do strany. To jsem odmítla.“

S manželem a přibývajícími dětmi žili v domě u rodičů v Holešově. I nadále je navštěvoval bývalý náčelník „Táta“ Plajner, ale jeho pobyty u Vémolových začaly být rok od roku méně časté. V roce 1981 se naposledy zúčastnil tradičního výstupu k mohyle Ivančena na hřebenu Beskyd. Tam si vždy v dubnu na svátek sv. Jiří, patrona skautů, přicházejí členové Junáka připomenout statečnost a osudy svých bratrů, kteří krátce před koncem druhé světové války skončili popraveni za hranicemi vlasti, v polském Těšíně.

„Taťku vázaly k bratru náčelníkovi osobní vzpomínky a jeho smrt se ho velice dotkla. Snažil se pak podporovat jeho manželku i syny. (...) Dva tři roky po jeho smrti, v roce 1990, zorganizoval Memoriál Rudolfa Plajnera. Bylo to takové vzpomínání na Hostýně. Potom tam postupně vznikl i pomník Rudolfa Plajnera. Tradice memoriálů existuje dodnes. Těsně po otcově smrti v roce 1997 to převzal bratr Štěpán a po jeho smrti mládež. Organizují si to trošinku jinak, než byl otcův záměr. Vzpomínání na minulost plynule přešlo ve sportovní aktivitu. Mladí pořádají pochod z Tesáku na Hostýn. Cestou si něco zahrají a zavzpomínají u pomníku a pak je mše v kostele na počest Rudolfa Plajnera,“ přibližuje Alena.

Junák v okupaci

Krátce předtím, než došlo k sametové revoluci a totalitní režim, který už neunesl tíhu nového společensko-politického vývoje v Evropě a Sovětském svazu, se konečně rozpadl, napsal otec pamětnice rukopis Junák v okupaci. Na základě svědectví, která jsou doložena v dopisech s rodinnými příslušníky obětí a uložena u pamětnice v archivu, sepsal historii perzekuce členů Junáka během druhé světové války. Dobral se čísla 565[1] obětí. Výtisk Junáka v okupaci pak Alena distribuovala mezi kolegy v zaměstnání: „Taťka mi dal jméno někoho z TOSu, kdo skautoval. Tak jsem si ho vyhledala, šla jsem za ním a předala jsem mu to. Pamatuji si na to úžasné objetí a podání levice. Věděla jsem, že ten pán nebo paní existuje, ale nevěděla jsem, že skautoval. Byla jsem ráda, že můžu dělat takovou spojku.“

Po smrti Rudolfa Plajnera (zemřel roku 1987) sepsal bratr Baron ještě náčelníkovu monografii. Sametové revoluce a poslední obnovy Junáka se už bohužel dlouholetý skautský guru nedožil. Alenin otec ale ano. Mohl tak s radostí a zadostiučiněním sledovat, jak jeho dcera společně s Aloisem Reimerem a dalšími holešovskými skauty budují nové klubovny a tradice skautství se přelévá z generace na generaci. V současnosti čítá holešovské středisko na dvě stovky členů.

„Své nadšení pro skauting jsem pak přetavila z vedení oddílu a tábora (...) v nadšení, že chodím vařit holkám na tábor do kuchyně, protože mě to baví, a prožívám tak chvíle se skauty doposud,“ říká Alena Šíblová. V posledních letech ji naplňuje i nová radost. S manželovou pomocí vybudovali v prostorách Sedláčkova dvora Jóga sál, kde probíhají kurzy jógy.  

Své vyprávění končí pamětnice slovy: „Chtěla bych vzkázat, aby si lidé moc vážili toho, co se stalo v roce 1989. Aby nikdy nepropadli skepsi a věřili tomu, že tyto ideály jsou správné a svoboda je asi to nejdůležitější, co máme.“

 

[1] Z toho 140 popravených, 257 umučených v KT a věznicích, 14 padlých partyzánů, 43 padlých příslušníků čsl. zahraniční armády a armád spojenců protihitlerovské koalice a 111 padlých při Pražském povstání, Slovenském národním povstání a osvobozeneckých bojích na celém území ČSR.