Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Michal Sevruk (* 1950)

• narozen 1. září 1950 v Radomyšli na Ukrajině

• původem patří k volyňským Čechům a starobylému rodu Sevruků (dříve přísl. nižší šlechty)

• rodiče a prarodiče postihl jak Velký teror, tak i série hladomorů

• vyrůstal v Radomyšli, studoval hru na hoboj a dirigentství na hudební konzervatoři v Žytomyru

• po absolvování Hudební akademie v Kyjevě učil od roku 1975 hru na hoboj

• v letech 1976–1995 působil jako hobojista a posléze i jako asistent dirigenta v Symfonickém orchestru Ukrajinského rozhlasu a televize

• roku 1993 přesídlila jeho matka a sestra s rodinou v rámci repatriace do České republiky

• roku 1995 je do Česka s rodinou následoval také

• etabloval se jako hudební pedagog a dál učí hru na hoboj

• roku 2024 žil a působil v Praze

Životní cesty předků Michala Sevruka se potkávají na jeho rodné Ukrajině a v osudech generace rodičů a prarodičů se často bolestně zrcadlí její dramatické dějiny. Ačkoliv část příbuzných přišla v 19. století na Volyni z Čech nebo po protiruských povstáních polské šlechty z litevsko-běloruských hranic, všichni našli domov v oblasti kolem prastarého města Radomyšl. Zde pocítili důsledky sovětského teroru, hladomoru a německé i sovětské okupace. Jejich osudy otiskl pamětníkův syn Alexej Sevruk ve stylizovaném životopisném vyprávění v románu Evropanka s podtitulem Historky z Polesí, který roku 2023 vydalo nakladatelství Argo.

Osudy se spojují na Volyni

„Vůně chmelu mě provázela od dětství,“ vzpomíná Michal Sevruk (nar. 1. září 1950) na pivovar na břehu řeky Myka, když začíná vyprávět o Češích, v tomto případě bratrech Albrechtových, kteří roku 1906 v Radomyšli pivovar založili. „Šikovné české ručičky“ na Volyni zanechaly řadu stop a v různých odvětvích, nejen v pivovarnictví. Pro pamětníkovy předky se Volyň, pro nás spojená především s českými imigranty na Ukrajinu, stala zásadním územím, místem, které všechny spojilo dohromady.

Rodina ze strany pamětníkovy matky Marie, rozené Harbarové, pocházela původně ze západních Čech a na Volyni přišli s hlavním imigračním proudem v pol. 19. století. Český živel se ještě více posílil, když se pamětníkova babička Ludmila, v té době už podruhé vdova, provdala za Čecha původem z Berouna. Václav Makoň (později přijal místní podobu svého jména Vasil Ivanovič Makoň) během první světové války padl do zajetí a jako pomocná pracovní síla se ocitl na samotě v Hluchově, kde Ludmila sama s dětmi hospodařila.    

Bohatství se stalo přítěží

Rodina ze strany pamětníkova otce se usadila v Čajkivce (Chaikivka) – v širším okolí Radomyšli a zároveň v sousedství osady Hluchov. Pamětníkův pradědeček Benedikt Sevruk v té době už nenáležel k nižší šlechtě (pocházející původně z území u litevsko-běloruských hranic), rodina ale hospodařila na více než sto hektarech, a patřila tedy k těm zámožnějším, stavem k měšťanům. Na tak velkém gruntu se neobešli bez pomocné síly, kterou mnohdy zastávali sirotci, které rodina v podstatě přijala za své.

Aby si v době zakládání kolchozů zachránili život a unikli osudu kulaků deportovaných na Sibiř, rozdělili grunt mezi potomky. „V okresním výboru byl člověk, který rozhodoval o násilném přesídlení a zabavování majetku. Děda proto sebral všechno rodinné zlato a čekal na úředníka se seznamem deportovaných u cesty celou noc, aby ho za úplatu vyškrtl. Dobrovolně pak šli do kolchozu a odevzdali veškerý majetek. Ostatní Sevrukové šli na Sibiř skoro všichni. Otcův bratranec Filip Kapitonov Sevruk dva roky unikal z nápravně-pracovního tábora v Krasnojarské oblasti,“ říká k období stalinského teroru v 30. letech dvacátého století.

Vynucený hladomor zachvátil zemi několikrát

Rodiče pamětníka Ivan a Marie se v Radomyšli seznámili až v druhé polovině 30. let, tedy po jednom z nejkrutějších období v dějinách Ukrajiny, velkém hladomoru. V letech 1932–1933 zahynulo na území Ukrajiny podle nejvyšších odhadů až pět milionů jejích obyvatel (asi třetinu tvořily děti). V souvislosti s tehdejší sovětskou nadvládou a špičkami vedení Sovětského svazu v čele se Stalinem, kteří stáli za krutými vládními výnosy a stali se za hladomor přímo odpovědnými, se také hovoří o cílené genocidě ukrajinského národa.  

Otce Ivana od smrti na následky podvýživy zachránilo, že – ač byl vyučený krejčí – získal práci na stavbě železnice v kyjevské čtvrti Darnica (Darnytsia). Díky pravidelným obědům a podpoře příbuzné, která v obchodě prodávala chléb, se stal jen svědkem, ne obětí hromadného vymírání. Kyjev tehdy zaplavili strádající zoufalí venkované, kteří přišli v důsledku sovětských tvrdě vymáhaných nařízení o své výpěstky, a hledali tak obživu ve městech. Většinou ale nalezli jen smrt. „Centrum Kyjeva, náměstí vedle Besarabské tržnice, bylo obsazené napůl umírajícími lidmi. Měli oteklé ruce a nohy od hladu a nikdo jim nedokázal pomoct. Každý den jezdily zvláštní oddíly a sbíraly polomrtvé a svážely je do pískovny, kde je rovnou zasypávaly,“ připomíná pamětník místo zvané Babí jar (dnes součást kyjevské čtvrti Syrec), kde během dvou let nacistické okupace Kyjeva došlo k masakru kyjevských Židů a Romů, válečných zajatců, ukrajinských odbojářů, ale i „obyčejných“ Ukrajinců (počty obětí se odhadem pohybují kolem dvou set tisíc).

Rodina matky přežila především díky tomu, že žili na odlehlém místě na samotě a podařilo se jim ukrýt zásoby brambor mimo dům. I tak se jim ale nevyhnuly přísné a kruté kontroly: „Jednou se stalo, že uvařili brambory, seděli a večeřeli. A přišla kontrola, chodili po třech a hlídali, jestli lidé nemají zásoby jídla. Viděli, že mají brambory, vysypali je z hrnce a rozšlapali po zemi. A řekli: ‚Jestli ještě příště uvidíme, že máte nějaké jídlo, pošleme vás na Sibiř…‘“ 

Ukrajinu postihly od dvacátých let do doby poválečné celkem hladomory tři. V době vrcholícího hladomoru roku 1933 zemřel pamětníkův dědeček Anton Sevruk, dva roky po válce v důsledku podvýživy umřel i český dědeček Václav Makoň. Pamětník tak ani jednoho z nich nepoznal.

Osud mnohých závisel na pomoci příbuzných

Rok poté, co se pamětníkovi rodiče Ivan a Marie roku 1938 vzali, obdržela pamětníkova babička Ludmila obsílku k nucenému vystěhování. Polnosti měly připadnout kolchozu a dům se měl zbourat. Pamětníkův otec se nakonec rozhodl stavení rozebrat a znovu postavit v Radomyšli. Rodinnými osudy ale záhy zamíchala druhá světová válka a příbuzní, kteří o dům dříve nejevili zájem, v něm najednou hledali azyl. Například matčin bratr Myfodij (Metoděj), kterému se říkalo Voloďa, se k nim uchýlil i se svou manželkou Rajou, která byla Židovka. Čekali prvního potomka. Myfodij ale narukoval do války a dítě se narodilo mrtvé. Raja navíc onemocněla tuberkulózou. Zůstala odkázána na péči mladých manželů Sevrukových, protože její rodiče i bratr zahynuli rukou příslušníků gestapa krátce po německé okupaci Ukrajiny.

Pamětníkovi rodiče ji ukrývali až do doby, kdy přišlo varování od bratrů Rychvalských, kteří sloužili u policie a udávali gestapu komunisty a Židy. Jelikož Sevrukovy ale znali, dali jim šanci Raju ukrýt na venkově mimo Radomyšl. Rodiče zamkli domek a otec se s nemocnou mladou ženou v náručí vydal za příbuznými do Čajkivky. Matka nesla jejich malého prvorozeného syna Vladimíra. „Šli stranou od lidí přes pole, které bylo ale zaminované. Mezi minami byly drátky,“ vyprávěl pamětníkovi otec, „měl tenkou hůlku a vedený jen intuicí drátky odsouval stranou a našlapoval mezi nimi. Mé matce řekl, aby šla v jeho stopách.“ Tak došli až do Čajkivky, kde Raja pookřála především díky mléku a sýrům, které jí dodaly výživu.

Pak se ale u příbuzných doma objevili vlasovci a jeden z nich identifikoval Raju jako Židovku a prohlásil: „Proč ještě nejsi v koncentráku? To musím napravit!“ V noci utekli do sousední vesnice a hned na druhý den přijelo k příbuzným gestapo. Dva měsíce putovali pamětníkovi rodiče inkognito po příbuzných. Aby Raje zajistili ochranu, přijala křest podle pravoslavného ritu. Přes všechno toto úsilí se ale přesto kvůli podlomenému zdraví konce války nedožila…

Na válku doplatil nakonec i pamětníkův starší bratr Vladimír (narozený r. 1939), který s rodiči jako malý podstoupil útrapy spojené s ukrýváním Raji a prcháním od domu k domu. Tři roky po válce ho roztrhala mina. Pro pamětníkovu matku se ztráta prvorozeného syna stala traumatem na zbytek života a přivedla ji k ještě hlubšímu náboženskému prožívání.

Sevrukovi s pomocí potřebným nepřestali ani po osvobození. Krátce po válce u nich získala azyl i příbuzná německého původu, která se tak vyhnula deportaci. Se svým nábytkem ale přivezla i štěnice a když dva roky po skončení války otevřela před pamětníkovou matkou svou truhlu, kde měla stále podobenku Adolfa Hitlera, obrázek letěl do kamen.

Kterým směrem je ta Moskva?

Kromě vůně z pivovaru, se kterou si Michal Sevruk spojuje své dětství v Radomyšli, zmiňuje i jednu ze svých nejstarších vzpomínek: „Nebyly mi ještě tři roky, když 5. března 1953 zemřel Stalin. To si pamatuji dodnes. Přiběhl k nám soused a vzal mě do náruče i sestru a začal s námi tančit. Matka mu říkala: ‚Hrišo, vy jste opilý. To jsou malé děti, upustíte je a zabijete…‘ On říkal: ‚Lidičky, vy nevíte, co se stalo! Umřel kat ukrajinského národa, Stalin!‘“ Novina, kterou přinesl soused, malého Míšu zaujala, a tak se vydal ven. Tálo, ze sněhu tekly potůčky vody přes dvůr. „Vylezl jsem na vrata a kolem šla sousedka. ‚Míšo, ty jsi takový malý kluk, co to tam děláš? Spadneš a zabiješ se!‘ řekla. ‚Já chci vidět Moskvu, tam umřel Stalin!‘“ nenechal se odbýt.

Když sníh zmizel, pokusil se, když do Moskvy předtím nedohlédl, se tam vydat pěšky. Zastavila ho ale voda, kterou s kamarádem coby malí caparti nedokázali překonat.

Hudba se stala hlavní náplní každého dne

V patnácti se spolužáky ze základní školy založil kapelu a hráli písničky Beatles a šlágry Elvise Presleyho. Radost jim ale nevydržela dlouho. Jejich repertoár záhy označil ředitel školy jako buržoazní a bylo po vystupování. Navzdory křivdě a tehdejšímu ideologickému posuzování vhodné a nevhodné hudby se muzika stala pamětníkovi osudem stejně jako nutkání stavět se proti bezpráví a zastávat se slabších. „Od dětství jsem měl smysl pro spravedlnost. Nebál jsem se postavit i starším klukům, když někomu ubližovali,“ říká.

Hudební nadání zdědil z mnoha stran. Svou kapelu měl otec Ivan, který hrál na mandolínu, český děda Makoň zase uměl rozdávat radost s heligonkou, na kterou doprovázel české písničky. Oba rodiče také zpívali a maminka Marie hrála divadlo s ochotníky. Po základní škole se proto přihlásil na konzervatoř – nikoliv však na hru na hoboj, který se vedle anglického rohu stal jeho hlavním nástrojem, ale původně na klarinet. Hrával také na saxofon a na akordeon.

Po roce na konzervatoři přišlo povolání k vojenské službě

Hudební konzervatoř v Žytomyru přivítala pamětníka roku 1967, bylo mu už tedy sedmnáct let. Jelikož se podmínkou přijetí stalo, že bude hrát na hoboj, se kterým začínal, hodiny cvičení se rozrostly a běžně začínal už v šest ráno. Přesto na čtyři roky studia vzpomíná jako na to šťastnější období. Už po roce ho ale čekala vojna. Než narukoval, kontaktoval ho dirigent vojenského orchestru při 321. motostřeleckém pluku s nabídkou místa hobojisty. „V létě v šedesátém osmém roce začala v srpnu okupace Československa a já se bál, že by mě tam mohli poslat,“ vzpomíná. Narukoval nakonec až 31. října 1968 a dostal se ke spojařům. Na hraní s orchestrem si musel chvíli počkat. Nakonec si ho ale dirigent prosadil a vyžádal. Hrozba přeřazení do sovětských okupačních jednotek však nad pamětníkem visela dál. Naštěstí pro něj přišel požadavek na doplnění orchestru sovětské armády na území Československa v době před jeho přísahou, a tak se možnosti vyslání do vlasti svých předků vyhnul. „Cítil jsem se Čechem, říkal jsem si, že tam přece nepojedu jako okupant. Mluvil jsem o tom i s rodiči, že s tím nesouhlasím.“ Později se během vojenské služby setkal s majorem zvláštního tankového praporu, který skutečně velel jednotce podílející se na okupaci Československa v osmašedesátém, údajně v Olomouci.

O politickém pozadí srpnové invaze do Československa si Michal Sevruk udělal představu na základě poslechu zahraničního rozhlasu, jelikož chápal, že informace z oficiálních médií podléhají propagandě, s dávkou štěstí občas zachytil i vlny Svobodné Evropy. Připomíná také živou pochodeň, ukrajinského politického vězně Vasyla Makucha (14. listopadu 1927 – 6. listopadu 1968), který se 5. listopadu 1968 v centru Kyjeva na Chreščatyku polil hořlavinou, zapálil a se slovy „Pryč s komunistickými kolonizátory! Ať žije svobodná Ukrajina! Pryč s okupanty Československa!“ utíkal směrem k dnešnímu náměstí Nezávislosti. V únoru roku 1969 ho na stejném místě v Kyjevě následoval Mykola Bereslavskyj. Pokus o upálení přežil a následně byl odsouzen ke dvěma a půl letům vězení.

„Mělo to na mě drtivý dopad, když člověk spáchá sebevraždu, a navíc kvůli čemu. Je potřeba to pochopit, porozumět tomu. Jeho jméno [Vasyla Makucha] se nikde neobjevovalo, žádné informace o tom nebyly, to až dnes…“ říká a nutno dodat, že odkaz činu Vasyla Makucha stále čeká na Ukrajině na větší uznání a dodnes nežije tak, jako se například u nás vzpomíná na Jana Palacha, Jana Zajíce či Evžena Plocka a další Palachovy „následovníky“. 

Nabídku spravovat studentské koleje šlo jen těžko odmítnout

Po dvouleté vojně pamětník navázal druhým ročníkem na konzervatoři a čtvrtým ročníkem svá studia uzavřel. Spolu s hrou na hoboj absolvoval i dirigentství a mohl tak řídit amatérský orchestr. Ve studiu ale chtěl jít dál, a proto se přihlásil na kyjevskou Hudební akademii Pjotra Iljiče Čajkovského. Tak jako na vojně se poprvé setkal s šikanou a diskriminací vojáků na základě národní příslušnosti, tak na univerzitě poprvé pocítil sílu sovětského aparátu moci a složek bdících nad statem quo, KGB (sovětské tajné služby). Roku 1975 Michal Sevruk už tři roky úspěšně studoval hru na hoboj, když se za ním zastavil vedoucí katedry a pověřil ho vedením studentské koleje. Pamětník se bránil přijmout funkci, ze které vyplývala odpovědnost za inventář a do určité míry i za dění na studentské ubytovně. Nakonec se ale nechal umluvit a zlákat příslibem splněných zápočtů a místo přijal.

„U mě na pokoji jsem čítával studentům básně. A za nějaký čas se u mě zastavil takový usměvavý pán. Zeptal se: ‚Jste Michal Sevruk?‘“ vzpomíná na první a jedinou zkušenost s majorem charkovského oddělení KGB. „Slyšel jsem, že píšete básničky,“ pokusil se ho hned důstojník znervóznit informací, že o něm něco ví. Když se pamětník ohradil, že nepíše nic protistátního, uklidnil ho a vysvětlil, proč přišel. „Potřebujeme vědět o studentech ze Lvova, ze západní Ukrajiny,“ informoval ho. Jeden student ze Lvova se na koleji skutečně nacházel, jmenoval se Vladimír Vozňak. Půjčoval studentům elpíčka se zápaďáckou hudbou a knihy týkající se dějin Ukrajiny, které jinak nešlo nikde sehnat. Pamětník nemohl předstírat, že student toho jména neexistuje, snažil se ho alespoň vylíčit jako vzorného komsomolce (ekvivalent svazáka ČSSM), který navíc přispíval kresbami i do časopisu Komsomol. Důstojník se dál zajímal o to, jaký mají studenti přístup k barvám a jestli pamětník neviděl něco podezřelého. KGB totiž podle pamětníka ve stejné době zaměstnávala práce na rozkrytí pozadí vzniku rudého nápisu „Ať žije svobodná Ukrajina!“, který se tehdy objevil na jednom z kyjevských mostů v době výročního komunistického sjezdu.

Za dobu svého vedení studentské koleje se Michal Sevruk setkal s důstojníky KGB ještě jednou brzy ráno, když došlo na domovní prohlídku studentských pokojů. Jelikož nenašli, co hledali, věc se nakonec obešla bez problémů. 

Ukrajinskému symfonickému orchestru věnoval velkou část svého života

Život pod jhem Sovětského svazu na Ukrajině v 70. a 80. letech se do určité míry podobal tomu v Československu v době normalizace. Lidé bez pasu nemohli opustit zemi stejně jako Čechoslováci, kritika režimu se nepřijímala, a naopak trestala, a lidé si proto často raději vybírali život s nahrbenými zády, než aby s totalitním režimem bojovali. „Otec mi říkával: ‚Nepleť se do politiky. Drž se toho, co umíš. Sovětská vláda je jako holicí strojek. Narostou ti vlasy, ostříhají tě. Něco vybuduješ, budou tě chtít zničit…,‘“ říká. Ačkoliv měl přístup k samizdatu a zakázané literatuře (v této době třeba četl Bulgakova), snažil se být vždy opatrný a obezřetný. Znal totiž několik osudů perzekvovaných literátů a disidentů. Proto když získal místo v Symfonickém orchestru Ukrajinského rozhlasu a televize, nebyl naivní a postupem času vytušil, že členové hudebního tělesa nezastávají pouze funkce muzikantů, ale že je mezi nimi i pár takových, kteří mají za úkol sledovat, co se v orchestru děje jaksi „pod hladinou“. Přesto pod vedením dirigenta Vadima Hnědaše strávil se symfonickým orchestrem dvě dekády, nakonec i několik let působil jako jeho asistent.

Vzduch toho dne jiskřil

Roku 1978 se pamětník oženil s Marií, rozenou Bojkovou, která v době jejich seznámení pracovala jako redaktorka v nakladatelství. Roku 1983 se jim narodil syn Alexej, za dva roky nato dcera Natálie. A krátce potom došlo v časných ranních hodinách v sobotu 26. dubna 1986 k havárii v jaderné elektrárně Černobyl. Z jejich malého bytu na sídlišti Vynohradar viděli na okružní dálnici Kyjeva, po které podle pamětníka následující noci projížděly (pravděpodobně evakuační) autobusy směřující na sever k městu Pripjať. „Ten den bylo hodně horko,“ vzpomíná Michal Sevruk, který se o víkendu vydal brzy ráno pracovat na jejich zahradu na předměstí Kyjeva, „ve vzduchu jsem si všiml takových malých pilin, které jiskřily.“ Od souseda ze zahrádkářské kolonie se dozvěděl, že v Černobylu propukl požár. Sebral se a jel rychle domů.

Z Pripjati a jejího okolí do vzdálenosti 80 km došlo v průběhu let 1986–2000 k přesídlení asi 350 000 obyvatel. V okolí 30 kilometrů od elektrárny vznikla uzavřená zóna. Radioaktivní mrak bezprostředně po výbuchu zasáhl území dnešního Ruska a Běloruska, ale rozšířil se nakonec i do velké části Evropy včetně Československa. Zvýšené radiace si poprvé všimli vědci ve Švédsku. První informace o havárii vydala agentura TASS až v pondělí 28. dubna, v Rudém právu vyšla kratičká zpráva týkající se havárie reaktoru o den později. Na následky akutního ozáření zemřelo v prvních měsících po havárii 31 lidí.

Výbuch v Černobylu se stal katalyzátorem emigrace

V době po havárii poslal pamětník děti s manželkou na jih k moři, ale bohužel až zpětně zjistili, že jeli naopak vstříc radioaktivnímu mraku, který se pohyboval podle proudění větru a jeho centrum s nejvyššími hodnotami radiace zasáhlo zkraje května 1986 i východ Československa, západ Ukrajiny a východ Polska. Nejen život v nesvobodě, ale také havárie jaderné elektrárny se staly v druhé polovině 80. let důvody, proč Michal Sevruk s rodinou zvažovali emigraci. Nabízela se Kanada, ale ukázalo se, že je bohužel limitují jejich finanční možnosti. „Za dvacet let, co jsem působil v symfonickém orchestru, z něj odešlo tolik lidí, že by to stačilo na jeden celý symfonický orchestr,“ glosuje pamětník.

Díky diplomatickým rozhovorům, na kterých měl podíl i první československý porevoluční prezident Václav Havel, se nakonec sen o emigraci, i když docela jiné, pamětníkovi a jeho rodině přece jen vyplnil. Mezi lety 1991 až 1993 získali volyňští Češi a jejich potomci nárok na repatriaci do České republiky. Podívat se do země předků a navštívit příbuzné dosud žijící na Berounsku se jako první poštěstilo pamětníkově matce Marii. Pár let poté ji následoval i pamětník s rodinou. Začátky na severu Čech v Novém Boru ale měli nelehké.

Příběh Ukrajiny se píše dál…

Z Ukrajiny odešli paradoxně několik let poté, co země konečně získala suverenitu. Pamětník si vzpomíná, že v době masových shromáždění spojených s rozpadem Sovětského svazu v Kyjevě poprvé ve svém životě viděl na veřejnosti modrožlutou ukrajinskou vlajku, symbol nezávislosti a nezdolnosti, kterým je i dnes v době napadení Ukrajiny Ruskem. Souboj o moc nad územím a lidskými osudy zatím neskončil. Válka není pro Sevrukovy ničím abstraktním. Děje se na území, které je stejně jako Česko jejich domovem. A do zbraně rukují i členové jejich rodiny, kteří na Ukrajině zůstali… 

„Prožít život, to není jako přejít pole,“ říká v závěru románu Alexeje Sevruka vypravěčka Marie. Život na Ukrajině nikdy nebyl a zatím ani nemůže být snadný…