Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Ševčíková (* 1930)

• narozena 16. dubna 1930 v Nezdenicích

• v dubnu 1945 zažila osvobozování Nezdenic a rabování rudoarmějců

• v roce 1948 absolvovala hospodyňskou školu v Boskovicích

• v roce 1949 se vdala za Josefa Ševčíka

• v roce 1951 byl zatčen její otec František Cecha

• následovalo vyhnání rodiny ze statku a propadnutí majetku státu

• otec zemřel v nápravném pracovním táboře Valdice v roce 1958

• na počátku 60. let se rodina Ševčíkova přestěhovala do Luhačovic

• pracovala v kojeneckém ústavu a v jeslích

• po sametové revoluci částečně restituovali rodinný majetek v Nezdenicích

Když bylo Ludmile Ševčíkové 21 let, zatkla jejího otce Františka Cechu Státní bezpečnost za čin, který ani neudělal. Z velkostatku v Nezdenicích, který sám na konci 20. let 20. století koupil a řádně obhospodařoval, jej odvedli v roce 1951. Soud mu udělil desetiletý trest za velezradu. Jeho majetek propadl státu a rodina se musela přestěhovat. Potomci kdysi úspěšného statkáře nemohli studovat. V roce 1958 rodině přišel telegram oznamující úmrtí Františka Cechy. Po sametové revoluci rodina žádala o navrácení majetku, soud jí vyhověl jen částečně.    

Ludmila Ševčíková se narodila jako třetí dcera 16. dubna 1930 rodičům Františkovi a Brigitě Cechovým. Vyrůstala na statku mezi Nezdenicemi a Bánovem, který v roce 1928 koupil a řádně obhospodařoval její otec. Ten stejně jako jeho žena nepocházel z Nezdenic. Oba se narodili v Žatčanech u Brna, kde měli v roce 1921 svatbu. Statek koupili prostřednictvím inzerátu.

Otec měl sedláctví v krvi

Cechovi začínali s velkými dluhy a museli tvrdě pracovat. Až v polovině 30. let začali prosperovat. Zaměstnávali tři rodiny, které bydlely v bývalém pivovaru, jenž byl součástí statku. Zaměstnancům se říkalo deputátníci. „Otec se k nim choval vstřícně a do jisté míry jsme fungovali jako jedna rodina,“ vzpomíná pamětnice. 

Hospodář Cecha postupně zúrodnil téměř 60 ha pole. Na statku společně se zaměstnanci a rodinou pečoval o tři páry koní, 15 krav, čtyři prasnice a nespočet drůbeže. „Kromě brambor a řepy jsme pěstovali i cukrovou řepu, která se vozila na nádraží do Nezdenic, odkud ji nákladním vlakem vezli na zpracování do cukrovaru v Uherském Hradišti.“

Ludmila Ševčíková si dobře vzpomíná na dožínky, které na statku slavili každý rok na konci sklizně. „Maminka napekla pagáče, otec sehnal pivo. Všichni se svolali, najedli jsme se a popili.“

Grunt, který František Cecha koupil, byl původně součástí bojkovického panství, které se rozparcelovalo. Této oblasti se říkalo Mrmlov nebo Záhoří. Až později se ujal název Cechov podle rodiny Cechových.

Na sklonku druhé světové války se na statek Cechových nastěhovala německá armáda. Pamětnice na ně však nemá zlé vzpomínky. „Byli to inteligentní lidé a chovali se slušně. Třeba když měl Hitler narozeniny 20. dubna 1945, podarovali nás děti bonbony.“ Asi po dvou týdnech pobytu na statku se však Němci dozvěděli o postupující osvobozenecké armádě a místo rychle opustili. „Bylo to, jako když střelí do vrabců,“ dodává Ludmila Ševčíková. 

Osvoboditele jsme si představovali jinak

Majitel statku měl dalekohled, kterým na konci války vyhlížel od Bánova příchod rudoarmějců. Když se fronta blížila, František Cecha načerno zabil prase, vyudil a nachystal pro osvoboditele. „Místo vysněných hrdinů k nám ale na konci dubna 1945 přitáhla banda neurvalců.“ Když dorazili ke gruntu, hospodáře spolu s ostatními muži zavřeli do kurníku a jeden voják je hlídal. Ludmila Ševčíková spolu s dalšími dívkami a ženami se schovaly do sklepa. „Byly jsme tam jako vězni zavalené bramborami a jenom jsme slyšely, jak Rusové zběsile pobíhají po našem domě a rabují.“

Krátce po rudoarmějcích dorazila na statek také armáda tvořená Rumuny. „Před sebou hnali vše, co ukradli: koně, krávy, telátka. Byli to na první pohled takoví ušmudlaní chudáci, kteří se v životě moc dobře neměli.“

Když si osvoboditelé pobrali, co chtěli, muže z kurníku pustili. „Otec nás přišel vytáhnout z toho sklepa a řekl, ať co nejrychleji utíkáme do Bánova. Tušil totiž, že rudoarmějci ubližují i ženám.“ Ludmila Ševčíková tam utíkala jen v županu. „Kolem nás stříleli vojáci z kaťuší. Jen nám ukazovali, ať si zacpeme uši a máme otevřenou pusu. S námi běžela i paní Urubčíková, která byla v pokročilé fázi těhotenství.“ Nebezpečné boje tak rodina přečkala v Bánově u rodinného přítele pana Součka, učitele na gymnáziu v Uherském Brodě.

Když se rodina po týdnu opět vrátila domů, měla jen oči pro pláč. V domě museli motykami odstraňovat bláto z podlah, které tam vojáci natahali. „V kuchyni jsme měli otoman potažený krásnou plyšovou látkou. Některý z té bandy vzal nůž a tu látku si vyřezal a vzal s sebou. Takoví to byli chudáci.“ Podobně marnotratně se armáda chovala i ke zvířatům. „Muži u potoka našli ležet krávu bez jedné nohy, kterou jí osvoboditelé uřezali, aby se najedli.“ Rodině na statku zůstala jen koza, tři psi a dva králíci. Jinak bylo vše rozkradené. „A to byl pro nás začátek komunismu.“

Začínali jsme od nuly

Po válce se rodina pustila do obnovování statku. „Jedni lidé z Nezdenic nám dali prasnici s prasátky. Nějaký dobytek jsme také nakoupili na Kopanicích.“

Nový režim po roce 1948 rodině ale péči o hospodářství i běžný život neustále ztěžoval. „Říkali o nás, že jsme kulaci, a určovali, na co máme a nemáme nárok. Moje sestry nemohly studovat a synové našich deputátníků se nemohli ani vyučit.“

Mnoho z nich po válce z Cechova statku odešlo do pohraničí, které se dosídlovalo po Němcích. „Pak u nás pracovali jen pacholci a děvčata z Bánova nebo Suché Loze.“

Do jednotného zemědělského družstva František Cecha vstoupit nechtěl. „Pro kolektivizaci byli spíš malozemědělci z Nezdenic. My a Brázdilovi, kteří měli také velké hospodářství, jsme byli proti.“ Z toho důvodu museli odvádět povinné odvody potravin a surovin. „Zůstalo nám tak akorát na vykrmení drůbeže a prasete, jinak šlo všechno pryč,“ vypráví Ludmila Ševčíková.

Manžel byl o deset let starší

Na statku poznala Ludmila Ševčíková svého budoucího manžela Josefa Ševčíka. Jeho strýc byl právě onen profesor Souček, u kterého přečkala osvobození. „Když k nám nastoupil do služby, bylo mu 20 let a mně 10. Když jsem byla starší, povídali jsme si spolu a zahleděli jsme se do sebe. Můj otec byl velmi rád, protože můj muž byl na práci na statku moc šikovný a pečlivý.“

V roce 1947 nastoupila Ludmila na jednoletou dívčí hospodyňskou školu v Boskovicích. „Učily jsme se vše, co bylo potřeba v domácnosti: vaření, praní nebo péče o děti.“

Dva roky nato se Ludmila za Josefa Ševčíka provdala. „Jelikož jsme evangelická rodina, brali jsme se v Uherském Brodě, kde je evangelický kostel.“ Svatební hostina byla na statku. Ludmila Ševčíková se vdávala v šatech, které jí ušila její sestra, vyučená švadlena. Záhy po svatbě se Ševčíkům narodil syn Jan.

Otce odsoudili za něco, co neudělal

V červenci roku 1951 potkala rodinu další nespravedlnost. Otce Ludmily Ševčíkové zatkla Státní bezpečnost. Paradoxně za něco, co neudělal. Chtěl totiž pomoci knězi Rudolfu Remigiu Jančovi. „Někdo otci zatelefonoval, aby přijel do Bánova vyzvednout tohoto člověka a aby jej někam dovezl. Jenže když otec na smluvené místo přijel, nikdo tam nebyl,“ vysvětluje pamětnice. Kněz Janča se narodil v nedaleké Bystřici pod Lopeníkem a dětství strávil s rodiči právě na nezdenickém statku. „Jančův otec byl na našem statku deputátník a tento jeho nejmladší syn tu vyrůstal. Můj otec jej bral možná trochu jako syna, a tak mu chtěl pomoci,“ dodává pamětnice. Kněz Janča byl komunistickým režimem pronásledován. Dva roky se skrýval v prachatickém klášteře. V roce 1952 však byl zatčen Státní bezpečností, která klášter obklíčila. Janča strávil ve vězení osm let.  

Po zatčení strávil František Cecha 14 měsíců ve vyšetřovací vazbě v Uherském Hradišti. Tam se uskutečnil i soudní proces, jehož se účastnila i dcera Ludmila. „Otce jsme poznali jen podle brýlí, které nosil. Jinak byl úplně vyhublý.“ Obžalovaný byl v srpnu 1952 odsouzen na deset let odnětí svobody za zločin velezrady podle zákona na ochranu lidově demokratické republiky. Bylo mu 57 let. Žádali jsme pro tatínka o milost, ale nevyhověli nám.“

Vyhnání ze statku

Po zatčení Františka Cechy se o hospodářství krátce staral manžel Ludmily Ševčíkové. „Měl od mého otce dobrou školu. Věděl, jak o pole i dobytek pečovat.“ Jenže v roce 1952 přišel rodině z okresního úřadu dopis, ve kterém bylo napsáno, že jim statek už nepatří a musí se vystěhovat. „Maminku vystěhovali do domu vdovy Kašárkové, která bydlela v Nezdenicích. Nás čekal přesun do Pozlovic. Přijelo pro nás velké auto, do kterého jsme naložili naše věci. Cestou jsem na klíně držela svého syna Jendu, měl rok a půl.“ Mladé rodině určili bydlet v domě, který obýval starší manželský pár: řídící učitel školy a jeho manželka. „Oba na nás byli hodní a dobře nás přijali,“ vzpomíná Ludmila Ševčíková a dodává, že měli k dispozici jeden pokoj a společnou kuchyň. Dům byl prostorný, ale v zimě prochládal. V Pozlovicích se rodině narodil druhý syn František. Ani jeden z nich však později nemohl studovat.

Otce jsme nemohli pochovat v Nezdenicích

František Cecha si odseděl celkem osm let ve vězení v Krajské soudní věznici v Ostravě, v nápravném pracovním táboře Rtyně v Podkrkonoší a ve Valdicích u Jičína. „Mohli jsme jej navštěvovat. V některých věznicích jsme museli sedět daleko od otce a mezi námi byl dozorce. Jinde jsme mohli sedět blízko sebe, a dokonce předat otci jídlo nebo peníze. Všechno jsme mu to nacpali do kapes.“ Na návštěvy do vězení jezdila pamětnice i se svým synem Františkem, kterého pojmenovala po svém otci.  

V nápravných pracovních táborech si otec vydělal nějaké peníze, které posílal domů manželce. Součástí lágru ve Rtyni v Podkrkonoší byl uhelný důl Zdeněk Nejedlý II, kde vězni v těžkých podmínkách fárali. Pamětnice však nemůže potvrdit, zda i její otec pracoval v dole. Ví jen, že ve Valdicích dělal topiče. Později však tato práce byla na šedesátníka již příliš těžká, a proto mu přidělili draní peří. „Když se nad tím zamyslím, bylo to neuvěřitelně ponižující. Můj otec zbudoval velké hospodářství, tolik toho vybudoval, a nakonec skončil takto.“

V roce 1958 přišel rodině Cechových telegram z valdické věznice: „Váš manžel F. Cecha nar. 28. 3. 1895 zemřel. Tělesné pozůstatky budou vám vydány nejpozději 1. 12. 1958 dopoledne.“ Rodina svému otci vypravila pohřeb a pochovala jej v Brně, kde bydlela jedna ze sester pamětnice. „Museli jsme tam koupit nový hrob. Nemohli jsme jej pochovat v Nezdenicích, protože už jsme k tomu místu neměli žádná práva.“

Až později se rodina dozvěděla, za jakých okolností otec zemřel. „Přišel nám to povyprávět otcův spoluvězeň, kterého pustili na amnestii. Otec si šel za vydělané peníze koupit do vězeňské kantýny vajíčko. Když se s ním vracel na celu, zakopl, spadl a už nevstal. Tak byl zesláblý.“

Dům nám v restituci nevrátili

Na začátku 60. let se mladá rodina musela z Pozlovic přestěhovat, protože majitelé domu zemřeli a dům předali svým potomkům. Koupili proto domek v Luhačovicích. Ludmila Ševčíková tu pracovala jako pradlena v kojeneckém ústavu, a to celých 25 let. Poté nastoupila taktéž do prádelny v luhačovických jeslích, kde pracovala až do důchodu.

V roce 1993 zažádala rodina Ludmily Ševčíkové o navrácení majetku v Nezdenicích. Uspěli jen částečně. Pozemky, které za minulého režimu obhospodařovalo jednotné zemědělské družstvo (JZD), byly rodině vráceny. Podle rozsudku z roku 2010 však rodina nezískala v restituci dům, který byl součástí statku.

Po navrácení pozemků se rozhodl syn Ludmily Ševčíkové Jan pokračovat v rodinné tradici a pozemky znovu obdělávat. V roce 1994 proto založil firmu Cechov, která však příliš neprosperovala a později zanikla. To, co Ludmile Ševčíkové pomohlo vydržet útrapy jejího života, je víra. „Vždycky jsem věřila a modlila se za to, ať všechno dobře dopadne.“