Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Drahomíra Ševčíková (* 1931)

Vítala jsem Masaryka

  • narozena 1. prosince 1931 ve Štarnově

  • roku 1938 byla obec Štarnov součástí německého záboru, o pár dní později vyjmuta

  • roku 1938 se stala svědkyní vyhnání Čechů z německého Šternberku

  • zažila válečné události a osvobození Štarnova

  • v letech 1946–1948 vystudovala dvouletou Obchodní školu v Olomouci

  • roku 1948 se účastnila XI. všesokolského sletu v Praze, kde byl zatčen její bratranec Bohumil Coufal

  • roku 1956 sňatek s Josefem Ševčíkem, vychovali dceru Evu (1960)

  • většinu života pracovala jako matrikářka ve Šternberku

  • nikdy nevstoupila do KSČ

  • v sedmdesátých letech pomohla skupině šternberských disidentů získat přístup k cyklostylu

  • roku 2007 obdržela cenu města Šternberka za celoživotní přínos občanům města

  • roku 2024 žila ve Šternberku

Psal se únor 1945 a druhá světová válka se chýlila ke konci. Čtrnáctiletá Drahomíra Bartošová se jednoho zimního večera chystala s konví ke strýci Františku Bartošovi pro mléko. Sami hospodářství neměli. Jako mladé děvče měla přece jen větší šanci, že ji nezastaví německá kontrola, až se bude vracet zpět. Když přecházela můstek u potoka nedaleko strýcova domu, najednou ji někdo chytil za kotníky. V tu chvíli by se v ní krve nedořezal. Ukázalo se, že pod mostem je schovaný mladý, zbědovaný muž, který ji rusky žádal, aby mu přinesla mléko. Slíbila mu, že cestou zpět se znovu zastaví. Celá vyděšená utíkala ke strýci, který strávil část první světové války v ruském zajetí. Když se s ní vrátil k potoku a promluvil směrem k můstku, vyšlo najevo, že muži jsou zde schovaní dva. Šlo o sovětské zajatce uprchlé z pochodu smrti. Strýc je pak schovával do konce války a po osvobození přišli Drahomíře poděkovat za záchranu života.

Růže pro Masaryka

Drahomíra Ševčíková, rozená Bartošová, přišla na svět 1. prosince 1931 ve Štarnově jako starší ze dvou dětí rodičů Josefa Bartoše a Vlasty, rozené Šubové. V roce 1935 se narodil bratr Josef. Oba rodiče pocházeli ze Štarnova, ze zemědělských rodin. Drahomíra vyrůstala obklopena péčí široké, laskavé rodiny. Rodiče si počátkem třicátých let ve Štarnově postavili dům. Přestěhovali se, když byl Drahomíře asi rok. Do té doby bydlela s maminkou u jejích rodičů a tatínek je chodil pouze navštěvovat. Tatínek, který nemohl kvůli narukování staršího bratra Františka za první světové války dostudovat vysokou školu, si později dokončil alespoň kurz v Olomouci a živil se jako účetní olomoucké nemocenské pojišťovny. Maminka byla v domácnosti, starala se o dům a velkou zahradu a chodila pomáhat na pole bratrovi a švagrovi. Rodiče patřili k nadšeným sokolům, masarykovcům a tatínek byl členem sociální demokracie. Celá rodina chodila do kostela.

Mezi první vzpomínky Drahomíry Ševčíkové z dětství patří událost, kdy v Olomouci předávala květinu prezidentu Masarykovi – domnívá se, že jí v té době mohly být asi čtyři roky, ještě nechodila do školy. Vybavuje si cestu vzhůru po schůdcích, které se jí zdály velmi vysoko a na jejichž konci jí TGM pomohl k sobě nahoru. Pod schody se utvořila masa lidí zdravících prezidenta. Drahomíra měla na sobě sokolský kroj a předala mu kytici růží, vypěstovaných maminkou. TGM ji k sobě přizvedl a políbil ji na čelo. Celou dobu měla strach, aby se jí neztratil v davu lidí tatínek. (Podle oficiálních zdrojů se jediná oficiální návštěva TGM v Olomouci odehrála roku 1921, prezident však Moravou často projížděl při svých cestách do jiných lokalit.)

Po Mnichovu jsme se ze Štarnova stěhovali

Drahomíra prožívala ve třicátých letech krásné, bezstarostné dětství. Politická situace v Evropě se však po Hitlerově nástupu k moci začala přiostřovat. Češi začali čelit německému ohrožení a rozpínavosti, nálada mezi Čechy a Němci v pohraničí byla napjatá a stejně tak i v nedalekém Šternberku. Všechno vyvrcholilo mobilizací v roce 1938, které se účastnil i Josef Bartoš, Drahomířin tatínek. Tehdy byl odvelen někam k Šumperku, vrátil se po dvou měsících, když byli vojáci, odhodlaní bojovat za svou vlast, po podpisu mnichovské dohody v září 1938 demobilizováni. Když ho Drahomíra po návratu uviděla, nepoznala ho, vždy elegantní, černovlasý tatínek měl tvář zarostlou porostem zrzavých vousů. Podpisem mnichovské dohody připadlo pohraniční území Německu. Pro Bartošovy to znamenalo katastrofu, obec Štarnov totiž spadala do původního záboru. (Po přijetí mnichovské dohody probíhala hranice republiky s nacistickým Německem katastrem obce Bohuňovice, na nádraží byla zřízena celní stanice a pasová kontrola). Začali horečně balit věci v pár let postaveném domě, na který si vzali půjčku. Tatínkův bratranec, žijící v Moravské Loděnici (od roku 1960 součást Bohuňovic), jim slíbil, že je vezme k sobě. Po pár dnech se vrátili domů. Čistě český Štarnov se totiž podařilo ze záboru vyjmout (hranice se posunula ke Šternberku, vedla těsně za územím Štarnova, kousek od domu Bartošových). Drahomíra Ševčíková vzpomíná, že zásluhu na vyjmutí obce z německého záboru měl mít opět i pan Martinů díky svým známostem. Sousedící Šternberk a Lužice se staly německými a obyvatelé Štarnova sem měli přístup pouze na speciální propustku. Strýc František Bartoš, který vlastnil na území Šternberku les, mohl s povolením jezdit těžit dřevo, avšak tatínek, který mu jezdíval pomáhat, už propustku nedostal.

Viděla jsem, jak ze Šternberku utíkali Češi

Drahomíra Ševčíková byla svědkem hromadného odchodu Čechů ze Šternberku, lidé měli na vystěhování pár dní, odcházeli narychlo, za dozoru Němců. Dle dostupných zdrojů odjížděli poslední vysídlenci vlakem ze Šternberka 8. října 1938. „Když odcházeli čeští lidé, na vozech bylo vidět, jak museli odejít na poslední chvíli, nebylo to ani zabalené, naházené všechno, jenom aby se nějak dostali. S tatínkem jsme se na to dívali. Měl ve Šternberku spoustu známých, loučil se s nimi a Němci je ani nenechali, aby k sobě přišli, strkali do nich. Seděla jsem na příkopu a jenom to sledovala,“ vzpomíná. Bartošovi bydleli v domě na konci vesnice s číslem popisným 123. „Nahoře jsem měla pokojíček, viděla jsem do Lužic i kousek do Šternberku, vždycky jsem si říkala, že bych tak ráda viděla, kdo tam asi bydlí, dřív jsme tam často chodívali, to bylo ještě všechno v pořádku,“ vypráví pamětnice.

Před válkou využívali občané Štarnova také rekreační lokalitu Aleš, spadající ke Šternberku, ani sem ale najednou nesměli, areál zabrala organizace Hitlerjugend, jejíž členové, čekající na povolávací rozkaz, dělali místním naschvály. „Chodili do Štarnova, bílé podkolenky, to byl jejich znak, prapor s ‚hakenkrajcem‘, oni tu písničku prostě vyřvávali: Die Fahne hoch! Die Reihen fest geschlossen! SA marschiert mit ruhig festem Schritt...“ [Zdvihněte vlajku! Těsně semkněte řady! SA pochodují klidným, pevným krokem...] Dodneška si tu melodii pamatuji,“ vzpomíná.

Roku 1938 začala Drahomíra chodit do štarnovské obecné školy. Dne 15. března 1939 vznikl Protektorát Čechy a Morava. „Štarnovem projíždělo celé procesí vojáků, ačkoliv se vůbec nemuseli bát, protože taková malá vesnička, jak by se mohla bránit... Sledovali jsme to z okna,“ vzpomíná. Dne 1. září 1939 vypukla druhá světová válka. „Bylo to hrozně smutný, pustilo se rádio a všichni jsme poslouchali projevy, strýc Franta byl starý voják, byl v Rusku v zajetí a říkal: ‚Ta válka nebude rok nebo dva, Hitler je takový, že to protáhne, že se nebudeme mít dobře,‘“ vzpomíná. Válka se brzy projevila i v běžném životě. Bylo nařízeno zatemňování, Drahomíra Ševčíková si pamatuje, že se tenkrát na všechna okna šily neprůhledné závěsy. Dalším zásahem do života lidí byly potravinové lístky, bez nichž si brzy nemohli pořídit téměř nic. Bartošovi měli jen malé hospodářství, prase jim vždy choval načerno jeden ze strýců – zemědělců, kteří rodinu zásobovali i máslem nebo mlékem, babička pekla pro všechny chleba. Drželi při sobě, díky čemuž nestrádali. Když se do vesnice blížila německá kontrola, přiběhl obvykle bratranec, aby si pro prase rychle přišli. Jednou jim s maminkou cestou domů prchlo za hranice s říší, do Lužic.

Tatínek se postavil Němcům, zachránil ho místní občan

Později došlo k události, která mohla mít pro rodinu nedozírné následky. V zimě roku 1941, když se u Bartošů ozvalo známé zaklepání na dveře, Drahomíra zbystřila a hlavou jí probleskla radostná myšlenka na strýce Františka, který k nim chodíval poslouchat zahraniční rozhlas a právě takto klepával. Když však otevřela, uviděla německého vojáka, který strčil rychle nohu mezi dveře. Za ním se do místnosti nahrnulo několik dalších, všichni viditelně opilí. Začali poroučet mamince, aby jim uvařila kávu. Překotně vysvětlovala, že jako Češi kávu nemají, vojáci tedy žádali alespoň čaj. Než se obě stihly vzpamatovat, otevřely se dveře podruhé a do místnosti vešel tatínek. Rozzlobeně Němcům sdělil, že mají jít do hospody. Jeden z nich pak vytáhl zbraň. Tatínek měl ve Štarnově pronajatou honitbu a vlastnil loveckou zbraň, kterou na vojáka namířil. Němci, překvapení jeho reakcí, se odporoučeli. Na odchodu však řekli Josefu Bartošovi, že se mu jeho jednání nevyplatí.

Za pár dní přišli a odvedli jej, byl vyslýchán, vězněn nejprve v Olomouci a poté v Brně, odkud měly jeho kroky vést do některého z německých lágrů. Tehdy mu velmi pomohl štarnovský občan, pan Martinů, který měl v Olomouci mezi Němci vysoce postaveného přítele z dob studií a dosáhl tatínkova propuštění. Tatínek pak přestal vykonávat funkci starosty, kterou po něm roku 1941 převzal František Čadílek, a do ničeho se už nezapojoval. Doma však dále poslouchal zakázaný zahraniční rozhlas. Kolem roku 1942 jim do domu dosadili podnájemníky. Šlo o Svobodovy – dívku ze Štarnova a jejího manžela. Po svatbě neměli kde bydlet. O muži začaly brzy Štarnovem kolovat zvěsti, že drží s Němci a udává Čechy. Otec tedy poslechem rozhlasu velmi riskoval. Navíc měl se Svobodou osobní spory týkající se společného soužití, jednou za ním přiběhla jeho manželka, že ji chce muž zabít sekerou, otec se do hádky musel vmísit a Svobodu zastavit, neměli spolu dobré vztahy. Drahomíra Ševčíková si však není vědoma, že by kvůli Svobodovi šel nakonec někdo z místních do vězení.

Rozřezali i pytle s pilinami

Po atentátu na Heydricha v roce 1942 probíhaly na celém území protektorátu domovní prohlídky – dotkly se i Štarnova, nikoho zde však neodhalili. Drahomíra Ševčíková si více vybavuje pozdější domovní prohlídku, která u nich proběhla, když v obci hledali chlapce uprchlého z nuceného nasazení. „Byli i u nás, my jsme se s tou rodinou ani nepřátelili, rozházeli nám věci, maminka tam měla třeba pytle s pilinami, topilo se v piliňácích. Rozřezávali je, všechno to rozsypali, ale stejně ho nenašli, vzpomíná. Nuceně nasazen v říši byl jako student i bratranec Bohumil, který pracoval v továrně.

Od roku 1943 začala Drahomíra docházet do měšťanky v Bohuňovicích. Mezi oběma obcemi sice existovalo vlakové spojení, ale vlak, vezoucí vojáky na frontu, často ani nezastavil. Chodívala tedy s dalšími dětmi pěšky. Roku 1944 už hrozilo nebezpečí náletů. „Když už byly přelety na Olomouc, kterou bombardovali – Zora byla třeba roztřískaná – tak jsme někdy nesměli jít ze školy domů, byli jsme domluvení, kdo u koho v Bohuňovicích přespí. Dvakrát jsem spala u Bednářů, to byl velký nálet. Spletli si, že už jsou v Olomouci, a něco shodili na bohuňovické nádraží, zabilo to syna od pana učitele Šmídáka, který nás měl na hudební výchovu, tak jsem se už bála.“ Jednou, když se pamětnice vracela podél trati ze školy, vyděsil ji lesklý předmět snášející se z oblohy. Vrhla se k zemi, jak je to učili, k výbuchu ale nedocházelo, a když vzhlédla, viděla, že předmět pomalu dopadl kousek dál, poponášený větrem. Tatínek se s ní pak šel na místo podívat a zjistili, že šlo o prázdný barel na palivo. Strach už byl ale zakořeněný ve všech. V průběhu roku 1944 se vrátil domů strýc Bohumil, který uprchl z nuceného nasazení. Široká rodina ve Štarnově ho pak do konce války ukrývala.

Raněné vojáky operovali v domě

Silné vzpomínky má Drahomíra Ševčíková spojené i s osvobozováním Štarnova. Poslední týden války už strávili s rodinou v krytu zbudovaném v zahradě. Protože se Štarnov nacházel hned u německých Lužic, napsali raději na vrata ceduli, že zde bydlí Češi. Do Štarnova přišla Rudá armáda, nejprve jeli průzkumní vojáci na malých konících, pamětnice se běžela podívat k silnici. Jeden z vojáků sesedl z koně a hladil ji po vlasech, ale tatínek ji hned zavolal zpět. Vzápětí zjistili, že jí voják obratně ukradl náušnice. Utkvělo jí také, jak se vojáci svlékali z kalhot prosáklých krví, nohy dorasované z dlouhé jízdy. V domě Bartošových se usadili sovětští lékaři a jejich pomocníci – Nikolaj Těreščenko a Ivan Manujlov, dva mladí chlapci. Zřídili zde provizorní operační sál. Maminka jim měla nejprve pomáhat, z pohledu na krev se jí však dělalo zle, a funkce se proto ujala sousedka, která absolvovala kurz Červeného kříže. Lékař neměl dostatek utišujících přípravků, z domu se ozýval křik raněných, a přes den tedy raději všichni chodili k babičce. Dům Bartošových stál na okraji vesnice, od Lužic stříleli Němci a situace byla napjatá.

Štarnov byl osvobozen 6. května 1945. K Bartošovým do krytu přišel s radostnou novinou soused. Místní slavili, euforie byla všudypřítomná. Zanedlouho z obce vycházel slavnostní průvod do Šternberku. Do Šternberku se jela podívat i s tatínkem. Zkoušel hledat některé své známé, ale nikdo z nich ve městě přes válku nezůstal. Vojáci v jejich domě pobývali ještě asi tři týdny, sváželi sem raněné. Při odjezdu se Nikolaj Těreščenko maminky dovolil, zda se může s Drahomírou rozloučit, dostala tehdy první pusu. Na památku jí nechal nůž s perleťovou střenkou. Nikdy už o chlapci neslyšela a netuší, zda se dostal domů.

Od konce května do podzimu 1945 probíhal divoký odsun německých obyvatel. Drahomíra Ševčíková si vybavuje některé z událostí ve Šternberku, o kterých se mezi lidmi mluvilo, bylo jí tehdy čtrnáct let. Slyšela o Židovi, který se za války skrýval a jeho příbuzní zahynuli, měl pak ve Šternberku na náměstí zastřelit Němce. Mluvilo se i o dvou těhotných německých ženách zastřelených na okraji města. Na vypořádávání se s Němci ve městě vzpomínala pro Paměť národa i Hildegarda Sedlářová. Organizovaný odsun probíhal od konce ledna do listopadu 1946. Ve Šternberku poblíž nádraží vznikl internační tábor.

Roku 1945 začala pamětnice chodit do školy, navštěvovala JUK (jednoletý učební kurz) ve Šternberku. V letech 1946 až 1948 studovala Obchodní školu v olomouckém Pöttingeu. V průběhu prvního školního roku k nim do třídy přišlo židovské děvče, Helga Deutschová. Třídní učitel žáky nabádal, aby se k ní chovali hezky, protože prožila část války v terezínském ghettu. Postupně se tak Drahomíra dozvídala o válečných hrůzách, mluvili na toto téma s třídním učitelem i se strýcem Františkem. Roku 1948 se komunisté dostali k moci. Otec, člen sociální demokracie, která se sloučila s KSČ, vstoupil po válce do strany. Ačkoliv brzy pochopil, že to nebyl dobrý krok, ze strany už později nevystoupil. V té době byl už ve funkci vedoucího pobočky nemocniční pojišťovny ve Šternberku, a v jeho rozhodování tak sehrál pravděpodobně roli i fakt, že by ztratil práci. Jeho bratr, strýc František, mu to měl celý život za zlé. Později jako majitel hospodářství čelil nátlaku na vstup do JZD, stejně jako maminčin bratr Bohumil, do družstva ani jeden z nich nevstoupil.

Bratrance Bohumila zatkli v průvodu

Téhož roku se, ještě jako aktivní sokolka, pamětnice zúčastnila XI. všesokolského sletu v Praze. V průvodu sokolů Prahou jel na koni i její bratranec Bohumil Coufal, student hranické vojenské školy. Sokolové provolávali hesla a dávali najevo svou nespokojenost se současným vedením státu. Ozývalo se volání po Benešovi. Když procházeli kolem tribuny s prezidentem Gottwaldem, místo pozdravu odvrátili tvář. V průvodu začalo probíhat zatýkání, zadrželi i Bohumila. Neozval se asi čtrnáct dní, pak přišel lístek se zprávou, že se nachází v Ostravě. Do školy už se nevrátil, musel okamžitě nastoupit na práci do ostravských dolů. Po nějaké době se zjistilo, že má alergické reakce na vlhko, a přeřadili ho alespoň na administrativní pozici. Drahomíra den po návratu ze sokolského sletu nastupovala na místní národní výbor ve Šternberku jako zapisovatelka. Za první výplatu si pořídila kolo, tehdy si na něj musela ještě dvě stě korun vypůjčit od maminky. Po dvou letech začala pracovat jako matrikářka. Matriky byly roku 1950 převedeny z farností právě na místní národní výbory. Uměla německy, číst švabachem a časem absolvovala kurz němčiny, aby mohla oficiálně překládat dokumenty.

Roku 1951 zemřela maminka. Její předčasný odchod byl pro rodinu těžký, Drahomíra se musela postarat o mladšího bratra v učení, vařit pro všechny, prát na valše... Pomáhala jí babička z maminčiny strany. V tomto období prožívala první lásku. S chlapcem, kterého velmi milovala, se seznámili ve Šternberku. Vystudovaný právník sloužil u PTP – jeho bratr byl přistižen, jak převádí lidi přes hranice, odsouzen a celé rodině se rázem změnil život. Na jejího přítele pak připadla většina povinností, o matku přišel v témže období jako Drahomíra, tatínek neunesl smrt své manželky a odsouzení svého syna a psychicky se zhroutil. Ačkoliv byl tatínek Drahomíry Ševčíkové silně proti této známosti, vztah trval asi tři roky. Vídali se však velmi málo. Pocházel až od Holešova a po maminčině smrti neměl kdy za Drahomírou jezdit.

Do komunistické strany nevstoupila

Roku 1953 se pamětnice seznámila s Josefem Ševčíkem, bratrovým kolegou z práce. Působil u Státních silnic jako technik. Zamilovali se do sebe a roku 1956 se vzali. Předchozí známost pamětnice s těžkým srdcem ukončila. Protože si to manžel nepřál, neudržovala s bývalým přítelem žádné styky, psal jí pouze k svátku a k narozeninám. Roku 1960 se manželům narodila dcera Eva.

Drahomíra Ševčíková nikdy nevstoupila do KSČ, od počátku svého působení na MNV jí však byl vstup do strany nabízen, později spíše nucen. Obzvláště vedoucím jednoho z odborů, který se nakonec nechal slyšet na schůzi, že pro lidi bez členství ve straně by zde nemělo být místo. Tento člověk o sobě prohlašoval, že byl za války vězněn v koncentračním táboře, Drahomíra Ševčíková však znala lidi z obce, odkud pocházel, a věděla, že byl zatčen za rvačku s německým vojákem na zábavě. Tehdy to na něj na schůzi řekla veřejně. Od té doby měla klid, co se týkalo nabídek k členství ve straně, soudruh jí však dál škodil, jak se dalo. Například marně žádala o vlastní byt. Dostala ho až po dvou letech manželství, opět po přímluvě kolegů (do té doby žili s manželem u Drahomířina tatínka, který se po maminčině smrti znovu oženil). Musela alespoň vykonávat nějakou veřejnou funkci, nakonec tedy pracovala s nechutí v uličním výboru. Vzpomíná, jak některá rozhodnutí členů ovlivňovaly osobní vztahy a antipatie k lidem, jichž se záležitost týkala. Výbor psal například i doporučení k přijetí dítěte na školu apod. Těmito praktikami režim mezi lidmi ve společnosti vyvolal mnoho zla.

Rozhodla se riskovat a pomoci

Šedesátá léta se přehoupla do druhé poloviny, Ševčíkovi žili spokojeným rodinným životem, dcera nastoupila na základní školu. Manželé měli na režim totožný názor, měli okruh přátel, kterým mohli důvěřovat a mezi kterými se bavili svobodně. Období Pražského jara sledovali s nadějí, přáli si, aby změny vyvolané reformisty měly trvalejší charakter. O to větším šokem byl srpnový příjezd tanků vojsk Varšavské smlouvy na naše území. Dne 21. srpna 1968 se chystali na výlet. Měli vyjíždět brzy ráno, rádio si doma nepustili. Když nakládali věci do auta, zastavil je překvapený soused a ptal se, kam teď chtějí jet, od hranic se už totiž blížila vojenská vozidla. Tehdy bydleli s manželem v Partyzánské ulici, procházející centrem města. Ozbrojené útvary polských vojsk jim projížděly pod okny. Drahomíra Ševčíková si vybavuje šok, odpor a pocit zloby, instinktivně se tehdy přidala k ostatním lidem v oknech a začala po vojácích házet rajčata. Vojáci stříleli do vzduchu. Ten den nešli do zaměstnání. Nikdo nevěděl, co bude následovat. V ulicích města se objevily protisovětské nápisy, které si tehdy Drahomíra opisovala do deníčku. Ačkoliv jí to manžel vymlouval, hned první den šla raději nakoupit zásoby jídla. Po návratu do zaměstnání zjistili s kolegy, že není přítomen tajemník. Do práce přišel až po týdnu. Vysvětloval to tím, že nechtěl jednat se Sověty, čemuž se samozřejmě vyhnout nedalo.

Sedmdesátá léta se nesla ve znamení normalizace. Na pracovištích probíhaly prověrky a i na MNV došlo ke změnám. Někteří vedoucí museli pro své postoje odejít. Drahomíra Ševčíková uvádí, že nikdy nemusela podepisovat souhlas se vstupem vojsk. Ve druhé polovině sedmdesátých let ji oslovil manžel její známé, se kterou jezdívala do kurzů němčiny, pan Bělkovský. Obrátil se na ni s prosbou, zda by jemu a jeho přátelům neumožnila přístup k cyklostylu, umístěnému na MNV. Chtěli množit nějaké samizdatové tiskoviny. Svěřila se manželovi, který ji však důrazně varoval, aby se do žádné podobné činnosti nezapojovala. Nikomu to neřekla, ale nakonec klíče od místnosti s cyklostylem panu Bělkovskému půjčovala. Chodívala do kanceláře často pracovat i večer, v době Husákových dětí, silných ročníků, byla na matrice sama a měla práce nad hlavu. Ostatní ze skupiny neznala, nebyla přítomna ani jejich práci, na úřad vždy přišel jen jeden člověk, aby nebudili pozornost. Pouze předala klíče, které jí pan Bělkovský někdy večer hodil do schránky. Drahomíra Ševčíková o činnosti ani názvu skupiny bližší informace nemá, uvádí, že její členové byli sledováni, zatčeni a odsouzeni, dnes už nikdo z nich nežije. Další jména si bohužel nevybavuje. Popisuje, jaký měla strach, když byli členové skupiny vyšetřováni. Naštěstí nikdy neprozradili, kde tiskoviny množili.

V sedmdesátých letech se hlásila na střední školu dcera Ševčíkových, Eva. Protože si v průběhu docházky na základní školu dopisovala s dívkou, jejíž rodiče emigrovali do USA, a ta jí občas poslala balíček s nějakými drobnostmi, měla tuto skutečnost uvedenou v posudku. Stačilo to, aby se nedostala na střední školu. Nakonec se jí podařilo složit zkoušky na Střední pedagogickou školu v Kroměříži, a to díky přímluvě rodinné známé. Vysokou školu už studovat nemohla. Ševčíkovi celou normalizaci poslouchali Svobodnou Evropu, měli povědomí o Václavu Havlovi i zprávy o soudech s disidenty. Listopadové události roku 1989 vítali s nadšením. Po revoluci začali s manželem cestovat. Drahomíra Ševčíková pracovala na šternberské matrice až do svého odchodu do důchodu a i poté byla nápomocna s překladem různých německy psaných dokumentů apod. Je zakládající členkou Sboru pro občanské záležitosti ve Šternberku. Roku 2007 obdržela cenu města Šternberka za celoživotní přínos občanům města. Roku 2024, v době natáčení, žila ve svém domě ve Šternberku.

 

Zdroje:

https://theses.cz/id/hu8blh/Mesto_Sternberk_a_mnichovska_dohoda.pdf

Papajík David a kolektiv, Dějiny Šternberka, 1. vydání, město Šternberk, 2022, 799 stran, ISBN 978-80-905-873-6-6

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Hana Langová)