Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alena Ševčíková (* 1938)

• narozena 11. února 1938 v Kladně

• od roku 1942 žila v Praze-Kobylisích

• v červnu 1945 rodina odešla do Rumburku v Sudetech

• vystudovala obchodní akademii

• celý život se zabývala zpracováním a sumarizací dat ve státní správě

• vzpomíná na okupaci roku 1968 v Praze na Petřinách

• od roku 1969 pobývala rok v Anglii

Alena Ševčíková se narodila 11. února 1938 v Kladně. Když jí byl jeden rok, rodina se odstěhovala do Kadaně, kam byl její otec, policista-pochůzkář, přeložen. Po zabrání Sudet se rodina vrátila do Kladna a od roku 1942 žila v Praze. Bydleli v Kobylisích, v suterénním bytě ve staré zástavbě nedaleko kobyliské střelnice, která za války fungovala jako popraviště. Střelba se Aleně vtiskla do paměti a s ní i pocit nebezpečí a nejistoty té doby. Vzpomíná na časté nálety, ale válečné období zná především z pozdějšího vyprávění rodičů.

Její otec byl též hudebníkem policejních sborů, což mu v době protektorátu vyneslo tři měsíce nucených prací, když s kapelou kráčeli pražskými ulicemi a vyhrávali „My Prahu nedáme, radši ji zbouráme“. Jídlo, uhlí i věci běžné potřeby se sháněly těžce, zvláště ve městě. Vzpomíná si, jak v době květnového povstání přijely do blízkosti jejich domu čtyři tanky a ostřelovaly Prahu a Němci se snažili nahnat lidi na odklízení barikád. Ráno 9. května 1945 ji vzbudil křik její roční sestry, ale když začala hledat rodiče, nikoho nenašla. Dům byl prázdný a Alena netušila, co se děje. Ukázalo se, že všichni obyvatelé domu šli vítat Rudou armádu. Zavládlo velké nadšení a velká úleva, válka skončila. S jejím koncem má však spojený i jeden otřesný zážitek. Obyvatelé domu byli svědky toho, jak sovětský důstojník zastřelil vojáka, který se snažil získat přízeň místní dívky. V roce 1945 Alena ukončila první rok školní docházky. Pamatuje si hlavně na výuku náboženství a prvouky.

Život v pohraničí po skončení války

Bezprostředně po skončení války v roce 1945 využil otec pamětnice nabídky nechat se přeložit do pohraničí. Hlavním důvodem byly velmi špatné bytové podmínky. Rodina byla umístěna do Rumburku, tehdy okresního města. V době, kdy tam přišli, Němci již nebydleli ve svých domovech, ale byli připraveni v táborech k odsunu. Sama si nevzpomíná a ani z podání rodičů neví o nějakých střetech s Němci, kteří čekali na odsun. Úplně všichni neodešli, zůstalo zde poměrně dost žen a dětí ze smíšených manželství, jejichž muži a otcové se z války nevrátili. Alena si nevybavuje ani žádnou národnostně motivovanou nevraživost ve škole.

Osídlovat pohraničí přicházeli jednak lidé, kteří tam žili již dříve, jednak noví lidé. Častou motivací bylo získat lepší vyhlídky na práci a zlepšit si své sociální podmínky včetně bydlení. Situace ale nebyla jednoduchá. Ti, kteří podepsali, že tam chtějí žít a pracovat, museli podepsat smlouvu, podle níž spláceli majetek, který tam nabyli, třeba i dvacet let. Alenin otec působil do roku 1948 u policie. Po únorových událostech však od ní musel odejít kvůli své službě v době protektorátu. Vyučil se elektrikářem a našel si práci jako údržbář strojů. Láska k hudbě ho neopustila, působil v orchestru, který hrál ve stylu Glenna Millera, jehož hudba byla po válce velmi populární. Hrál též na půlnočních bohoslužbách, což prý pamětnici málem připravilo o studium na střední škole.

Z Rumburku do Prahy

Od ukončení studia na obchodní akademii v roce 1957 se pamětnice až do svého odchodu do důchodu v roce 2003 živila účetnictvím. Po maturitě si z nabídnutých tří umístěnek vybrala práci na Okresním národním výboru v Rumburku, kde setrvala do roku 1960. Zpracovávala účetnictví obcí a práce ji velice bavila. V roce 1958 se vdala za inženýra chemie, jehož školitelem na vysoké škole byl profesor Otto Wichterle. V Ústavu makromolekulární chemie AV ČR, po dlouhou dobu vedeném prof. Wichterlem, pracoval celý život.

Do Prahy přišla Alena s manželem v roce 1962, přihlásili se do bytového družstva, a než si našetřili na vklad a než získali dvoupokojový byt, bydleli u známých. Pracovala na finančním odboru Prahy 6. Těšilo ji, že je u počátků zavádění výpočetní techniky do účetnictví. Zprvu se jednalo o shromažďování dat na děrné pásky, které se dále předávaly ke zpracování do podniku výpočetní techniky. Pamětnice po dvaceti letech přešla na Národní výbor hlavního města Prahy (dnešní Magistrát hl. m. Prahy), kde se zpracovávala účetní data za všechny organizace spravované Prahou. I zde působila dvacet let. V době, kdy odcházela do důchodu, byla účetnická data za pražské organizace zpracovávána počítačově již jednotně.

Nechtěli tu nechat rodiče

Ráda vzpomíná na atmosféru šedesátých let, na bohatý kulturní život v Praze, na příliv nové hudby či na divadlo Semafor. Její manžel se přihlásil na stáž na univerzitu v Lancasteru, ale v srpnu 1968 byla naše země okupována vojsky Varšavské smlouvy. Nakonec se jejímu manželovi podařilo na sklonku roku 1969 odjet, Alena ho následovala o dva měsíce později. Všichni jejich známí byli přesvědčeni, že se domů již nevrátí. Po roce se však vrátili, neboť si neuměli představit, že zde nechají rodiče a sourozence, kteří by byli jejich emigrací těžce postiženi. Navíc by pamětnice v Anglii nenašla uplatnění a vědomí toho, že „možná budou někdy British, ale nikdy nebudou English“, o čemž byli hned zpočátku ubezpečeni, bylo pro ni též nepřijatelné.

„Ale pak se to tedy otočilo. Můžu vám říct, že potom další zážitek, to jde husí kůže ještě po mně teď, když si na to vzpomenu, byl ten srpen 1968,“ říká Alena. Nad pražskou částí Petřiny, kde tehdy bydleli, přelétávaly ruské antonovy přivážející tanky. S manželem zažívali pocit naprosté bezmoci a křivdy. „Tak to jsme brečeli oba,“ vzpomíná. Sovětské tanky se brzy objevily i před Ústavem makromolekulární chemie ČSAV na Petřinách. Přiznává, že se báli. Dobu nejhorších prověrek na zdejších pracovištích strávili v Anglii. Po návratu „jsme se zařadili, ani jeden z nás nebyl revoluční typ“, říká. Nejšťastnějším okamžikem v době normalizace, ale i v životě bylo narození vytoužené dcery.

Nemuset se za své jednání stydět

Demonstrací v listopadu 1989 se pamětnice neúčastnila, ale svým podřízeným v účasti na nich rozhodně nebránila, změnu režimu vítala. Sama však nikdy neměla ráda demonstrace či manifestace jakéhokoli druhu. S odstupem přiznává, že o některých věcech po listopadové revoluci měla jinou představu, ale pro nedostatek relevantních informací to blíže hodnotit nechce. Po revoluci panovala nejistota, co se bude dít. Alena dostala lukrativní nabídku práce v soukromé firmě, tu však nevyužila a zůstala pracovat na vedoucí pozici na magistrátu. Úřad byl postupně vybaven počítači, což znamenalo velký posun ve zpracování a sumarizaci dat. Práce ji zcela naplňovala a obzvláště ji těšilo, že zaměstnavatel ji v jejím úsilí uplatňovat nové technologie podporoval.

Alena Ševčíková považuje v životě za důležité to, aby se člověk ať už v práci, nebo v soukromém životě snažil nikomu neubližovat, aby se za své jednání nemusel stydět. „Je důležité mít dobré pocity ze sebe,“ říká. „Byl to život, tak jak život je, někdy je dobře, někdy je prostě hůř a jde o to, aby se člověk přes to nějak přenesl a srovnal se s tím,“ dodává. Navzdory různým trendům by mladí lidé také neměli zapomenout, že patří do této země, a měl by to být pocit radostný.