„Já som veděl, že na východ, to som už veděl, že musím letět tam. Tak, kde je fronta, to som približně veděl, kde je to, na východě tam až za Košicemi. To bolo jednoduché. Tam byl kompas výborný, naletěl jsem do kurzu devadesát, na východ, len tak, baj očko, neveděl som presně, kdě letěť, nic... Až som sa dostal do Polska. To území bolo už obsazené Sověťmi. Ale já som to neveděl z vrchu! Až som sa dostal nad jedno letiště. Jmenovalo sa to Mielec. To letiště ale bolo obsaděné Němci, predtým ještě. To bylo letiště, obsadili to Němci, letadlá tam zostaly, nechali tam německé letadla. Já som myslel, že som uletěl, že som zblúdil a že som v Německu. Ale to bylo jinak! Já som zjistil, že to letiště bylo obsaděné sovětskou armádou, sovětskými letadlami. A samozrejme som myslel, že buděm tam pristávať, dával som znamení, ale stíhačky byly schované, zamaskované, ale kanonýrů bylo plno a viděl som, že všecko beží k těm kanonýrám a že budú po mně strielať, aj tak sa stalo. Som zamával a utek. Z toho letiště odstartovali na mňa šest stíhačov, to boly Jaky a ty, a chtěli – protože to bylo německé letadlo – mysleli, že som Němec – tak ma chtěli dohnat. Já som uhýbal, jak som mohl, až som našel jedno místo a že pristanem na tom, takové místo, vhodné. Nebolo to vhodné! Z vrchu to vypadalo dobre, ale potom … Som pristal, letadlo som rozbil, protože proti mně bola taková dráha, železničná. A proto už nemohlo odštartovat, to bolo rozbité. Boli všeci zdraví, ale potom prišli... Oni stíhači létali nad náma a stříleli po nás aj po té mašině. Potom sa objevili tam pěšáci, rota pěšáků, a ty po nás stříleli, mysleli, že jsme Němci. Potom nás zajali.“