Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Do výšivek dávám svobodu
narozena 17. ledna 1952 v Českých Budějovicích
otec byl Čech, matka Romka
v šesti měsících jí zemřela matka, poté vyrůstala v několika dětských domovech
po ukončení základní školy pracovala v Koh-i-nooru
v 15 letech odjela na Slovensko do romské osady za svou nevlastní matkou
od roku 1989 se naplno věnuje umělecké činnosti
od roku 1992 tvoří kresby a výšivky pro romský časopis Amaro lav
píše povídky pro nakladatelství Kher
vyšívané obrazy vystavuje ve spolupráci s Muzeem romské kultury po celém světě
Markéta Šestáková se narodila 17. ledna 1952 v Českých Budějovicích. O své matce ví jen to, že pravděpodobně zemřela půl roku po porodu na tuberkulózu. Otec seřizoval stroje v továrně Koh-i-noor. „Dali mě do kojeneckého ústavu, odtamtud do dětského domova do Boršova, tam jsem byla do šesti let,“ vzpomíná na komplikované dětství Markéta Šestáková a dodává, že se o ni tatínek po převzetí do vlastní péče nestaral: „Chodila jsem do školy hladová, špinavá, sousedi mě krmili, protože byl věčně nalitý. Kolikrát nebyl dva dny doma, takže jsem byla zamčená v bytě.“ Jednoho dne si pro ni do školy přijeli sociální pracovníci, naložili ji do auta a odvezli ji do dětského domova. Jen matně si pamatuje, že se nacházel ve Vodňanech. „Byla jsem tam asi půl roku, v létě mě odvezli do Jihlavy, kde jsem byla čtyři roky, do šesté třídy. Za mě byla jen osmiletka, na poslední dva roky jsem jela do Moravského Krumlova,“ vypráví pamětnice.
Otec, stejně jako ostatní členové Kaiserovy rodiny, Markétě Šestákové nikdy do dětského domova nenapsal ani jinak o ni neprojevil zájem. Později se k pamětnici přihlásila babička. „Byla jsem mezi dětmi. Hrály jsme hry, vybíjenou, volejbal, v zimě jsme chodily lyžovat, bylo to tam takové hravé, mělo to řád. Najednou přijdete ke staré ženě, neznáte nikoho, nikdo se s vámi nebaví, jenom chtějí, abyste chodila do práce,“ stěžuje si na vypočítavost své rodiny Markéta Šestáková. Dodává, že ji babička nenechala se vyučit, naopak požadovala, aby chodila do práce a odevzdávala doma výplatu. „Najednou mě všichni chtěli. Tak si mě vzali domů. Nemohla jsem protestovat, protože jsem nebyla plnoletá. Zaručili se za mě, že se o mě budou starat, a tak jsem musela k nim.“
Markéta Šestáková však měla jiné sny, chtěla být vychovatelkou koní, ráda kreslila, a proto dokonce uvažovala o tom, že se stane návrhářkou obuvi. Po vychození základní školy ale skončila na plný úvazek v českobudějovickém podniku Koh-i-noor: „Když jsem šla poprvé do práce, okolo mě byla jenom prkýnka a nade mnou jedno světlo, okolo nikdo. Stůl, kde byla další paní, byl daleko ode mě, taky obklopený prkýnky a balíky. Takže já jsem za celých osm hodin s nikým nepromluvila a byla jsem z toho tak nešťastná, že jsem chodila do práce s brekem.“ Práci v Koh-i-nooru pamětnici zařídila teta Božena. Nikdo se jí tehdy neptal, co by chtěla dělat nebo zda má o takové zaměstnání zájem. „Celou dobu jsem tam probrečela. Tam byly samé dospělé ženské, které měly rodiny. Paní mistrová byla hodná,“ vzpomíná na těžké chvíle Markéta Šestáková.
Nejlepší vzpomínky má na dětský domov a vypráví o tom, že si ji dokonce chtěly některé vychovatelky adoptovat: „Jedna mi psala jako maminka. Když jsem z Jihlavy odešla do Krumlova, psávala mi dopisy. Ale nechtěli to Kaiserovi. Mohla jsem být dnes úplně jinde.“ Pamětnice vystřídala celkem tři dětské domovy, ze kterých si nese pěkné zážitky z výletů, sportovních her a povídání si s vychovatelkami. Škola ji bavila a nikdy nepropadla. „Z kreslení jsem vždycky měla dobrou známku. Jednou jsem vyhrála. Nakreslila jsem Čerta a Káču. Měla jsem první místo,“ vybavuje si dodnes pamětnice.
Tatínek Markéty Šestákové zemřel, když jí bylo jedenáct let, ale dozvěděla se to až později. Nikdo jí o jeho smrti neřekl. S babičkou, která si ji vzala do péče, si nerozuměla. U babičky žil i strýc, který nebyl ženatý a holdoval alkoholu. „My jsme nic neprožívali, nikam jsme nechodili. Vzali si mě kvůli penězům,“ lituje ztraceného času v dospívání Markéta Šestáková.
Když nepracovala, scházela se s kamarádkami na Sokolském ostrově, kde společně zpívaly a tancovaly: „Měly jsme partu, přišla tam holka, co měla tatínka Roma a maminku Češku, a jednou mě vzala k nim. Řekla jsem, že se jmenuju Kaiserů, a její táta mi říká: ,Nebyl tvůj táta Franta Kaiserů? Víš o tom, že máš matku?“ Ze situace vyplynulo, že její otec se podruhé oženil, vzal si Magdalenu, ženu romského původu. Rodiče její kamarádky slíbili, že se po Magdaleně poptají, a Markéta Šestáková záhy dostala informace: „Nataša mi za dva týdny povídá: ,Tak jsem ti našla tu tvoji matku. Bydlí někde na Slovensku, v Humenném. Bydlí tam v osadě. Nechtěla by ses tam podívat?‘ A tak jsem si říkala, že než být tady a být nešťastná, pojedu se tam podívat.“
Markéta Šestáková neváhala, sebrala si občanský průkaz a ve svých patnácti letech stopem vyrazila z Českých Budějovic na Slovensko, do Košic. Vzpomíná, že cesta jí tehdy trvala celý týden. „Potkala jsem závodníka pana Františka Šťastného. Vezl mě do Brna, pozval mě na večeři, byl veselý. Vždycky mi dali všichni najíst.“ Pochvaluje si, že se o ni lidé cestou postarali. Především zmiňuje Romy, které potkala, ti ji prý vždy poskytli nocleh i jídlo. Když dorazila do Humenného, šla se zeptat přímo na stanici Veřejné bezpečnosti. „Dávali Sedm statečných ten večer. Tak jsme se dívali na televizi. Udělali mi čaj. Přespala jsem tam na služebně, ověřili si mě podle občanky, že jsem nikde nic neprovedla, a ráno mě tam svezli. Před osadou mě vysadili, asi se báli,“ vybavuje si pamětnice.
Osada se skládala z domků a chatrčí. Na jejím okraji se Markéta Šestáková zeptala místních, kde bydlí Magdalena Kaiserová, a dočkala se přátelského přivítání: „Měla manžela Čecha. Tak jsem tam šla, zaklepala jsem na dveře, on otevřel a povídá: ,Mindo, máš tady holku.‘ To řekl. Ta na mě vyvalila oči. Margitko!“ Nevlastní matku popisuje jako šikovnou, starostlivou ženu, která uměla vařit i péct a která ji bez váhání přijala. „Vykrmila mě, nechala mi udělat šaty. Opravdu byla hodná.“ Markéta Šestáková však nechtěla, aby ji Magdaléna Kaiserová živila. Našla si tedy práci nedaleko osady ve sběrných surovinách, kde lisovala papíry. Nevlastní matce dala první i druhou výplatu a vzájemně si pomáhaly.
„Mám spoustu zážitků. Byla tam velká stráň, nahoře samé lesy, pásly se tam krávy, krásné to bylo. Třeba když byly Dušičky, udělaly jsme si oheň a povídaly jsme si strašidelné povídky. Pak jsme ječely jak kozy,“ směje se Markéta Šestáková a dodává: „Tam jsem se naučila slovensky a romsky.“
Kulturní šok to pro ni nebyl, už v dětských domovech potkávala cikánské děti. Osadu nepopisuje jako špinavé místo. Lidé tam měli zahrady, které si udržovali. V osadě byl i obchod se základními surovinami. Děti vzdělával místní učitel Michal Kašo. Prádlo lidé chodili prát do potoka. Markéta Šestáková oceňovala zručnost své nevlastní matky. „Když došly svíčky, vydlabala bramboru, dala do ní kus hadru, zamotala ho nahoru, dala na to lžíci sádla a hořelo to tři hodiny.“ Vybavuje si i další společné zážitky. „Šly jsme do města nakoupit. Vzala ubrus. Nakoupila, co potřebovala, a rozdělala celý ten ubrus, naskládala do něj všechno. Přivázala k sobě dva cípy, druhé dva pevně chytila do ruky, přehodila si jídlo přes ramena, zavázala to a šly jsme domů.“
Líbil se jí také pospolitý život Romů, kdy se vzájemně bez zaklepání navštěvovali a dostávali od sousedů najíst. Ráda naslouchala vyprávěním starých Romů: „Jak sloužili u Židů, jak je naháněli Němci za války, jak se schovávali v lesích, jak je Rusáci znásilňovali. Udělala jsem si u nich třeba čaj, podepřela ruku pod hlavu a poslouchala jsem hodiny.“ Místní muži hodně jezdívali pracovat do Čech, nejvíce do ostravských dolů.
„Naučila jsem se jinou řeč. Poznala jsem jinou mentalitu lidí. Jejich zvyky, jídlo, vaření a romský jazyk,“ ale šťastná v osadě Markéta Šestáková podle svých slov nebyla. I když se jí kočovnost a svoboda Romů líbily, dodnes se sama za Romku nepočítá. „Chybělo mi se v osadě prosadit sama. Stýskalo se mi. Chtěla jsem jít do kina, do kavárny, jít si zatancovat. Hodně se tancoval džajv. Falešný rokenrol. Líbily se mi české písničky, Kubiška. Tam to nebylo. Bylo mi smutno po kultuře.“ V osadě strávila přibližně rok života. Nevlastní matce se svěřila, že by se chtěla vrátit do Českých Budějovic. Za našetřené peníze si koupila lístek na vlak a Humenné opustila. S nevlastní matkou si po návratu do Čech ještě vyměnila několik dopisů. „Párkrát mi něco poslala a já jí. Třeba maggi. Myslím, že naposled mi psala v roce 1992, že jí stýská, že jsem její hvězdička. Potom jsem se dozvěděla, že zemřela. Nějaká cikánka, starší paní, sem přijela asi za dětmi, tak mi to řekla.“
Po návratu do Českých Budějovic pamětnice chvíli bydlela v rodině její kamarádky Nataši, která jí představila jejího budoucího manžela. „Nataša mi řekla jednu osudovou větu: ,Pojď se mnou na nádraží, přijede můj bratranec.‘ Ještě ten večer jsme šli do Besedy na Sadech, byla tam nějaká tancovačka. Malinko jsme se přiopili. On mě ten den přivedl k nim domů a babičce řekl, že mě chce jako ženu.“ Tak vzpomíná pamětnice na seznámení se svým manželem.
Markétě Šestákové bylo tehdy sedmnáct let a záhy otěhotněla. „První rok byl milionový. Když zjistil, že jsem těhotná, tak to začalo. Měl mě v hrsti. Tak to byl první monokl, druhý monokl, a tak to bylo celý život,“ otevírá nešťastnou kapitolu domácího násilí Markéta Šestáková. Pamětnice měla se svým manželem celkem pět dětí, tři dcery a dva syny. Jeden syn zemřel ve věku jednoho roku. Druhý se stejně jako její manžel upil. Dcera Lucie žije v Praze a další dvě dcery bydlí v Ústí nad Labem. „Vdovy pláčou, protože jim umře manžel. Já jsem taky plakala, ale štěstím. Protože takový život, jaký jsem měla já, neměl nikdo. Vážila jsem osmatřicet kilo. Měsíc jsme jedli brambory pečené na kamnech. Nechtěl dělat. Doktor mi řekl, že jestli nebudu jíst, umřu.“
Politika Markétu Šestákovou nikdy moc nezajímala. Pád komunismu jí však přinesl životní příležitost, díky které si udělala jméno v galeriích u nás i ve světě. Začaly vycházet romské časopisy a jednoho dne jí soused jeden takový dal do rukou. „Přinesl mi časopis Amaro lav, to znamená ,Naše slovo‘. Dal mi ho, já jsem si ho pročítala a byla v něm výzva, aby ten, kdo chce, něco pro časopis namaloval. A když se jim to bude líbit, že to otisknou. Tak jsem na výzvu zareagovala, namalovala jsem jim pár obrázků, poslala to do Brna do nakladatelství a oni mi odepsali, že se jim to líbí, ať jim maluji dál,“ vzpomíná na začátky své umělecké tvorby.
Markéta Šestáková tímto zahájila spolupráci, která vedla k zálibě, jíž se věnuje dodnes – výšivkám s romskými tématy a motivy. „Otevřela jsem časopis a byla tam romská dívka. Měla volány a cingrlátka na krku, tak jsem to vyšila a poslala to tomu pánovi v nakladatelství v Brně. Jmenoval se Janko Horváth. Odepsal mi, že se mu to strašně líbí, tak jsem mu vyšila ještě jeden. Vůbec mě nenapadlo, že se tím někdy budu zabývat.“ Janko Horváth výšivky ukázal ředitelce Muzea romské kultury v Brně Janě Horváthové, která pamětnici obratem napsala, aby v tvorbě pokračovala.
Markéta Šestáková stále vyšívá své obrazy (2023). Díky spolupráci s brněnským muzeem vystavovala v Anglii, USA, Rumunsku, Rakousku nebo Bulharsku. Poslední výstavu měla v Benátkách. „Dělám jen pozitivní věci, aby v nich byl klid. Vyšívám to s dobrou energií. Chci, aby obrázek lidi potěšil, aby z něj měli dobrý pocit. Já jsem měla život smutný, tak alespoň v obrazech chci, aby byla veselost, láska a soudružnost rodiny,“ ukazuje své výšivky. Kromě výšivek píše i romské povídky, ve kterých příležitostně čerpá inspiraci ze života v romské osadě: „Napsala jsem jich asi dvacet a paní Jandáková z Kheru si to vzala, všechno ofotila a řekla, že to vydají knižně. Jsou to čistě jen romské pohádky.“
Tvorbě s romskou tematikou se věnuje Markéta Šestáková dodnes. „Romové žijí svobodně, nemyslí na zítřek. Já ano, oni ne. Ale žijí svobodně.“ Jana Horváthová, ředitelka Muzea romské kultury v Brně, Markétu Šestákovou přirovnala k romskému Josefu Ladovi v sukních.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Jihočeský kraj
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj (Lenka Nechvátalová)