Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Jiří Šesták (* 1956)

• narozen 3. listopadu 1956 v Českých Budějovicích

• 21. srpen 1968 prožil na táboře v tehdejším východním Německu

• chodil do Skauta, nebyl přijat do Pionýra

• absolvoval Střední zemědělskou školu v Českých Budějovicích

• vystudoval Divadelní fakultu Akademie múzických umění v Praze

• opisoval a rozšiřoval Chartu 77 mezi studenty

• působil v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích

• dálkově vystudoval dramaturgii na DAMU

• vedl divadelní stávku v Českých Budějovicích v listopadu 1989

• po roce 1989 se stal šéfem činohry a později ředitelem Jihočeského divadla v Českých Budějovicích

• je aktivní v komunální politice

• v období 2012–2018 zvolen senátorem za České Budějovic

Když Jiřího Šestáka na konci třetí třídy odmítl ředitel před celou školou šátkovat a znemožnil mu tak vstup do Pionýra, maminka mu doma řekla: „Jiříčku, z toho si nic nedělej, Masaryk také nebyl v Pionýru.“ Pamětník, který se narodil 3. listopadu 1956 v Českých Budějovicích jako nejmladší ze tří dětí, měl o patnáct let starší sestru a o dvanáct let staršího bratra. Rodiče je vychovávali v duchu prvorepublikových ideálů. Oba pocházeli z rodin, kde otcové bojovali v první světové válce za samostatné Československo a komunistické zřízení jim nebylo po chuti. Jiřího otec létal za první republiky na stíhačkách, ale kvůli své lásce, jeho mamince, neodešel bojovat za druhé světové války do Anglie jako mnoho jeho kamarádů-letců. Podílel se alespoň na domácím odboji. Byl velmi šetrný a zodpovědný, ale zároveň benevolentní. Jeho názor pro dospívajícího Jiřího hodně znamenal. Maminka vyrostla ve středostavovském prostředí, její otec bojoval ve francouzských legiích a doma pěstovali vztah k vlasti a k literatuře. Maminka obdivovala Masaryka, zemřela v roce 2017 ve svých osmadevadesáti letech. Ještě rok před smrtí se učila italsky s tím, že se jí to možná někdy bude hodit.

Vojska v pohybu

Jiří ve svém dětství trávil hodně času s kamarády na ulici, hráli fotbal, prali se. Domů nosil nejen třídní a ředitelské důtky, ale i dvojky z chování. Většinu víkendů a prázdnin prožil na chalupě na Šumavě, nedaleko hranic. Častokrát v šedesátých a sedmdesátých letech slyšeli střelbu, jak pohraničníci pronásledovali někoho, kdo se snažil utéct ze země.

Dne 21. srpna 1968 měl Jiří Šesták odjíždět z tábora v tehdejším východním Německu  (NDR), asi padesát kilometrů od hranic, který pořádaly elektrárny, kde pracoval jeho otec. Už když na tábor jeli, míjeli celé kolony nákladních aut, tanků a děl zaparkovaných v ulicích měst a v širokém okolí. Všude byli ruští i němečtí vojáci. Jedenadvacátého srpna ráno pamětníka probudil křik a pobíhání lidí, v táboře panoval zmatek a někdo plakal. „Šel jsem se zeptat kuchařky, co se děje, a ona mi řekla, že doma je kontrarevoluce. Bylo mi jedenáct let a netušil jsem, co to je. Vzala si mě na klín, hladila mě po hlavě a sdělila mi, že to znamená, že mi Rusové zabijí maminku a tatínka.“ Jiřího informace vyděsila a zažehla nenávist k ruským vojákům. Vyběhl z tábora a začal házet kamení po projíždějících tancích, dokud ho vedoucí neusměrnili. Armáda byla v pohybu a nedalo se s tím nic dělat. Tábor se protáhl o tři dny, protože je nechtěli pustit domů. Když pak dorazili na hranice u Děčína, všude byli vojáci a na budovách se skvěly vápnem vyvedené nápisy proti okupantům. Jiří vzpomíná na zlomový moment, kdy pro něj Rusové začali být nepřátelé. „Do kupé si k nám přisedla paní v černém, která plakala. Z ničeho nic mě začala hladit po hlavě, nevěděl jsem, co se děje. Řekla mi, abych se nezlobil, ale že jí Rusové před pár dny zabili dva syny.“

Po návratu do školy o událostech s kamarády mluvili, často tak hlasitě, že za Šestákovými domů přišli Jiřího učitelé, aby syna přesvědčili, aby o tom raději mlčel, že kvůli němu budou mít všichni problémy. Pamětník cítil ponížení národa a i doma okupaci prožívali velmi intenzivně. Najednou začal číst noviny, poslouchal zprávy v rádiu a více se zajímal o dění kolem sebe.

Když nemohl vstoupit do Pionýra, začal chodit do znovuobnoveného Skauta, který ho v jeho mladých letech zásadně formoval. Četl Foglara, najednou neměl problémy s kázní. Jeho bratr studoval dějiny umění a nosil domů množství knih, které Jiří nadšeně četl a jež mu otevíraly netušené obzory. Junáka komunisté v roce 1970 opět rozpustili. Jiřího oddíl se ale scházel dál, a na některé akce dokonce vyrazili ve skautských krojích. Otevřeně se stavěli proti režimu a až později zjistili, že měli ve svých řadách donašeče. Tatínka kvůli tomu několikrát vyslýchala Státní bezpečnost. To samozřejmě nemohli komunisté přehlédnout a pamětníkovi prý hrozilo, že ho v deváté třídě vyloučí. Školu nakonec dokončil, ale o nějaké lepší střední škole si mohl nechat jen zdát. Sice složil přijímací zkoušky na různá gymnázia, po prázdninách ale nastoupil do učení na zámečníka. Vydržel tam jen čtrnáct dní, než si ho statečný pan ředitel ze zemědělské školy v Budějovicích přetáhl k sobě na uvolněné místo po žákovi, který se odstěhoval.

Od traktorů a velkochovů až k divadlu

Učivo na zemědělské škole Jiřího nijak neuchvátilo, ale ani s ním neměl zásadní problémy. Tím nejdůležitějším na škole byl pro něho profesor Otokar Kalenský, který je ve druhém ročníku začal učit ruštinu a literaturu. Měl dvě vysoké školy, výtvarnou a filozofickou, ale komunisté ho z akademického prostředí vyhodili a směl učit jen na méně exponovaných školách, kde nemohl ovlivnit mnoho lidí. „Střední škola pro mě byl on. Pocházel ze židovské rodiny a většinu příbuzných ztratil v koncentračních táborech. Na zemědělské škole literatura nikoho nezajímala, mě ale ano. Toužil jsem studovat archeologii nebo dějiny umění. Pan profesor se mi začal věnovat víc než ostatním. Každé ráno jsme se sešli po cestě do školy, povídali jsme si a půjčoval mi i zakázanou literaturu.“

Pamětník se účastnil různých vědomostních soutěží a vyhrával je, recitoval také poezii. Jednoho dne mu profesor Kalenský navrhl, zda by nechtěl zkusit divadelní školu. Jeho jediná zkušenost s divadlem ale byla ta, že jeho tatínek po technické stránce navrhl otáčivé hlediště v Českém Krumlově, jinak Jiří do divadla nechodil. Ředitel školy samozřejmě okamžitě zavrhl možnost, že by mu dal na školu doporučení. Profesor Kalenský mu ale doporučení napsal, v nepřítomnosti ředitele ho opatřil razítkem školy a tím začala jeho divadelní dráha. Na fakultu se dostal, ačkoliv o to nijak neusiloval.

Život v nenormální společnosti

Po prázdninách Jiří Šesták přišel do úplně jiného prostředí, než na které byl zvyklý ze střední školy. Na DAMU se žilo kolektivně, panovala tam ale také velká konkurence a ctižádost. Studenti se honili za angažmá, aby ho nedostali nikde daleko a mohli zůstat v Praze. Jiřímu to bylo cizí. Uchvátila ho Praha, ne studium. Na divadle ho bavilo, že mohl prožívat různé koncentrované životní příběhy, že mohl hodně číst. Když byl v prvním ročníku na fakultě, spatřila světlo světa Charta 77. Opisoval ji a tajně ji roznášel na koleji, kde bydlel. Bál se, protože neznal pražské poměry, věděl, že kdyby na to přišla Státní bezpečnost, bylo by zle. „V Praze si ale lidé pomáhali a těch, kdo podepsali nebo šířili Chartu, byla spousta. Vzpomínám, že v Budějovicích ji podepsala jen paní Tvarochová, takže se místní StB soustředila jen na ni. Syna jí pak přejelo auto, ale povídalo se, že to nebyla náhoda.“

V průběhu studií měl Jiří Šesták možnost vycestovat do Itálie. Škola to udala jako studijní pobyt, ačkoliv jel stopem a všechno si platil. Měl štěstí, že už v Linci chytil kamion, který jel až do Itálie. Hned v Rakousku ale zažil naprostý kulturní šok. U parkoviště byl obchod s ovocem a zeleninou, kde většinu nabízeného zboží z domova neznal nebo se tu na něj stály dlouhé fronty. „Nejvíc mě ale zarazilo, že mají to ovoce venku před obchodem vystavené a nikdo ho neukradne. Že si ho člověk vybere, jde ho dovnitř zaplatit a neuteče s ním, jako by se to stalo u nás. Pochopil jsem, že žiju v nenormální společnosti, že by mě přece nemělo překvapit, že lidé nekradou.“ Pamětník si koupil čtyři banány a poprvé v životě je všechny snědl. Vysvětluje, že když se tehdy doma někomu povedlo sehnat čtyři banány, rozdělil se s celou rodinou. Litoval také, že doma se všechno učili z knih, bez znalosti skutečnosti, kdežto v zahraničí viděl, jak studenti chodí městem a o památkách se učí přímo mezi památkami.

Se školou ještě vyjeli na zájezd do Holandska a Belgie. Opět to byl velký zážitek, ale Jiřímu utkvěl hlavně návrat domů: „Když jsme přijeli na hranice, tak všude byl ostnatý drát, strážní věže, pohraničníci se psy a samopaly. Atmosféra byla tíživá a ponižující, mnozí kolegové plakali a nechtěli jet dál.“

Když se vrátil domů, dostudoval bez potíží fakultu a váhal, zda má u divadla zůstat. Nakonec dostal angažmá v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, kde zakotvil na příštích několik let. Dálkově vystudoval v letech 1986 až 1989 ještě dramaturgii, kde se setkal s další důležitou osobou svého života, profesorem Jaroslavem Vostrým, který v Praze založil Činoherní klub.

Jak se správně stávkuje

Na konci osmdesátých let už začínalo být jasné, že socialistický systém je v krizi. Lidé zakládali diskusní kluby, ve kterých se o režimu mluvilo již celkem otevřeně. V okolních státech už se stávkovalo. V říjnu 1989 hrálo Jihočeské divadlo ve východním Německu a pamětník tam byl svědkem demonstrací v Meiningenu. Dne 17. listopadu měli v divadle premiéru hry Sever proti Jihu a až doma se pamětník dozvěděl o demonstracích, které probíhají v Praze. V neděli ráno šel na mši do kostela českobratrské církve, kde farář místo kázání vyprávěl o událostech z Národní třídy. Už v sobotu večer vyhlásila některá pražská divadla a divadlo v Plzni stávku a přestala hrát.

I Jiří se chtěl se svými kolegy do stávky zapojit, v pondělí se proto všichni sešli v divadle, odhadem 350 lidí, i s představiteli vedení divadla. Ti jakožto komunisté stávkovat samozřejmě nechtěli, ale divadlo i přesto do stávky vstoupilo. Problém byl, že nikdo nevěděl, jak na to. „Netušili jsme, jak stávkovat, protože za komunistů se stávkovat nedalo, znali jsme to jen z nějakých prvorepublikových filmů. Starší kolegové nám řekli, že musíme mít stávkový výbor, někoho, kdo bude rozhodovat o tom, co se bude dělat. Pak také stávkovou pokladnu, aby bylo za co kupovat barvy nebo papír na transparenty. Klopotně jsme dávali dohromady, co je ještě všechno třeba.“

Jako první se v Českých Budějovicích pustili do stávky studenti. V pondělí byla na náměstí první demonstrace, kam přišlo asi čtyřicet lidí. V úterý vyrazili do ulic s transparenty všichni z divadla a lidi, místo aby je podpořili, tak se před nimi schovávali v obchodech. Každý se bál, protože nikdo nevěděl, co se může stát. V Praze už sice byla revoluce v plném proudu, ale třeba na Moravě se nedělo vůbec nic a za jakýkoliv pokus odporu následovaly tvrdé represe. Každý další den se ale k demonstrujícím a stávkujícím přidávali další a další lidé, divadelníci vydrželi ve stávce ještě další týden.

Když režim definitivně padl, pamětník doufal, že budou potrestáni viníci všech nepravostí tak, jako tomu bylo v Německu po druhé světové válce. To se ale nestalo, ve velkém se skartovaly dokumenty tajné policie a komunisté přecházeli beztrestně do nově zakládaných demokratických stran. Výsledkem je dnešní politická situace, vláda komunistů a předseda vlády, který spolupracoval s StB. V revolučních dnech se Jiří Šesták začal scházet i s lidmi z disentu, mnozí z nich se později stali jeho přáteli, jako například Jan Sokol, Petr Pithart či Daniel Kroupa. Revoluce mu změnila život, pocítil konečně svobodu a to, co za komunismu nesměl, se snažil dopřát svým dětem. Zároveň jim vštěpoval, že svoboda je nenápadná, a když ji člověk má, ani ji nepostřehne.

Občanské fórum v Českých Budějovicích mu nabídlo, zda by nechtěl vstoupit do politiky, ale pamětník to odmítl. Na konci roku 1989 ho totiž zvolili šéfem činohry Jihočeského divadla. „Poprvé jsem byl zvolen už v červnu 1989, ale komunisté volbu neschválili a dosadili si tam svého člověka. Cítil jsem, že moje místo je v tu chvíli v divadle, a ne v politice. Hned jsme začali hrát zakázané hry, četli jsme Havla.“ V letech 2004–2014 pak působil jako ředitel Jihočeského divadla.

Do politiky Jiří Šesták vstoupil na komunální úrovni až v roce 2010, v letech 2012–2018 zastával funkci senátora. Se ženou a dětmi žije v Českých Budějovicích a nadále se věnuje divadlu i politice. Přednáší na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích a na pražské DAMU.