Mikuláš Šereťuk

„Tam seděl jeden ze sovětskejch důstojníků, kterej měl tam službu, každej tu část svoji hlídal, tak mě zatlačil tou svojí válenkou, fircovou botou, a povidá: ,Nabludaj!‘. To znamená ,pozoruj, dávej pozor, aby nějakej stíhač…‘ No a když to udělal asi potřetí, tak já povidám: ,Vy jste voblečený všichni jako medvědi a já jsem zmrzlej, že já sotva ústama pohybuji.‘ Tak on mě teprve vzal za ruku, odved do kabiny, tam mě oblékli do kožichu, dostal jsem ušanku a rukavice a teprve v teplotě… Když už jsme se přiblížili k frontě, tak kolem nás, to jsem viděl přes to okýnko vedle, jako bludičky ty načasovaný pumy, že se to trhá ve vzduchu. No, a teď ty karbon, jak je v tom výfuku, tak se to nahromadí a teď to škrtne po to ocelovym plátu a dá to takovej pocit, jako že jsme dostali zásah střepiny. A ono to jenom škráblo, možná že to byly i střepiny, některý ty drobnější. Takže člověk byl takovej všelijakej, to napětí… Když už jsme potom přeletěli frontu a ty bludičky za náma zůstávaly až dozadu a dozadu, už byl klid, jenom to hučení těch motorů…“

„Nakonec přišla řada na mě. V tu dobu já jsem se ohradil. Myslel jsem si, mně se nemůže nic stát, když jim řeknu pravdu do očí. A postavil jsem se, když tři vyšetřovatelé mně z různejch rohů místnosti dávali otázky politické, a kam se poděl pán, kde je schované panské zlato, tak já jsem řek: ,Podívejte se, já si na vás budu stěžovat přímo do Kremlu, maršálu Stalinovi, prostě na vrcholný vedení Sovětského svazu, jak vy tady zacházíte s dělnickou třídou.‘ Pochopitelně tato moje obrana zapůsobila na ně, že mně jeden, pravděpodobně to byl vedoucí té vyšetřovací komise, předložil několik dotazníků, abych já je vyplnil, že mě pošlou do Moskvy na roční politickou školu.“

„A tak jsme došli do Žiliny a tam jsme zůstali, já v hodnosti podporučíka, tak jsem moh bejt ubytovanej u civilů. Majitelka domu nás přivítala, Slovenka pochopitelně, a říká: ,Já verím, že nebudete kradnúť ako naši sovetskí vojaci, ktorí nás osvobodili. Ještě nás požádali, abychom ty skříně zamkli, a dali nám klíč, že tam jsme měli ty svoje nejlepší svršky, a když já jsem odešla, tak oni otočili almaru, bajonetem vypáčili zadní stranu a vyrabovali to a přisunuli zpátky.‘ Tak takovýhle byly zážitky. No a já jsem povídal: ,No tak to snad věříte, že naše československá armáda nedělá takovýhle psí kusy.“

,,No, podivejte se, parašutismus pro nás byla taková, jak říkali ty naši cvičitelé, že to je nejlepší sport moderní doby. Ale já jsem v tom neviděl nic lákavého, poněvadž skákat s padákem z kilometrové vejšky nebo ještě z vyšší, to nebylo nic lákavého. No, to víte, nebyl jsem nikdy velkej hrdina, ale považoval jsem za svoji povinnost jako vojáka československé armády, že musim plnit to, co ode mne vlast žádá.”