Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pravdomil Šenk (* 1930)

• narodil se 12. února 1930 v Praze Marii a Josefu Šenkovým

• většinu života prožil v Lysé nad Labem

• rodiče měli kloboučnictví, kterého se rodina po roce 1948 vzdala

• vzpomíná na mobilizaci, okupaci, heydrichiádu i osvobození v Lysé nad Labem

• vyučil se kloboučníkem v Mělníku, vystudoval gymnázium a střední průmyslovku

• pracoval jako kloboučník, později jako zeměměřič

• v roce 1968, při druhé obnově Junáka, působil jako střediskový vedoucí

• byl skautem, po celý život trampem, znám je pod přezdívkou Alim

Syn kloboučníka

Pravdomil Šenk se narodil 12. února 1930 v Praze Marii a Josefu Šenkovým a vyrůstal se starším bratrem v Lysé nad Labem, kde rodiče v Jiráskově ulici provozovali kloboučnictví s pěti zaměstnanci.

„Lysá nad Labem byla město živnostníků, ale kloboučnictví tam bylo jen jedno a práce bylo pořád dost. Tenkrát se klobouky nejen ručně vyráběly, ale také opravovaly,“ vzpomíná Pravdomil Šenk, mezi místními známý pod trampskou přezdívkou Alim.

Říká o sobě, že byl hodný kluk z věřící rodiny a do kostela chodí dodnes. „Byl jsem ve víře sice vychovaný, ale to nestačí. Musí dojít k obratu. U mě se to stalo, když jsem byl zaměstnaný v kloboukářské fabrice v Novém Jičíně, kde jsem se setkal s věřícím člověkem Janem Rosou. Díky němu jsem prozřel,“ vypráví pamětník.

Tatínkova smrt

V roce 1936, právě když nastoupil do první třídy, stihla rodinu tragédie. Tatínek v pouhých sedmatřiceti letech nečekaně, po krátké nemoci zemřel na zápal ledvin. Aby maminka nezůstala na živnost a na dva syny sama, přijel jí z Prahy do Lysé nad Labem vypomáhat otec Karel Amcirk, který vlastnil kloboučnictví v Praze.

„Zemřel v období, kdy jsme byli šťastní. Naši čerstvě dostavěli dům, bydleli jsme tam teprve rok. Společně jsme v něm strávili bohužel jen jedny Vánoce. Tenkrát jsme tam o Vánocích s tatínkem hráli loutkové divadlo. Byli jsme šťastní. Pak náhle tatínek zemřel...“ vypráví Pravdomil Šenk.

Mobilizace 1938 a okupace 1939

Dva roky po tatínkově smrti se začalo schylovat k válce. V září 1938 odhodlaní muži narukovali k obraně vlasti. „Z naší ulice šli bojovat všichni. Náhlovský, Kolečko, Tlapák a další. Všichni se ale vrátili strašně smutní. Ti chlapi do toho šli s rozhodným nadšením, a když došlo k mnichovské dohodě a byli staženi z obranných pozic, vraceli se domů se slzami v očích. Byli zklamaní, že se museli vrátit bez boje,“ vypráví pamětník.

Jeho maminka pronajímala dvě malé místnosti a v březnu 1939 ubytovávali dva české důstojníky z Milovic.

„Jednou ve čtyři hodiny ráno důstojníky z ničeho nic povolali do služby a naše rodina byla taky hned vzhůru. Dozvěděli jsme se, že nás okupují Němci. Byl 15. březen 1939. Ti vojáci odjeli do Milovic, my jsme zůstali stát před domem a poslouchali jsme, jak hučí letadla. Mám dojem, že to museli být naši kluci, kteří s letadly odlétali, aby je nemuseli odevzdávat Němcům.“

Strach o maminku

Nejhorší chvíle smrtelného strachu zažil Pravdomil Šenk během heydrichiády. „Maminka jednoho dne přišla a neprozřetelně řekla, že ji zastřelí. Vyšel totiž příkaz, že všechny osoby starší patnácti let musí být policejně přihlášené. A my jsme pronajímali místnosti v takovém menším domku vedle našeho domu panu Pekárkovi. Maminka ho zapomněla přihlásit,“ vypráví pamětník, kterému tehdy bylo dvanáct let, a jak říká, prožil několik dní nepopsatelné hrůzy. „Nakonec šla vyděšená maminka za doktorem Tichým, tehdejším starostou města, a ten to nějak zařídil. Po válce ho obvinili z kolaborace a komunisti se k němu chovali hrozně. Já ale můžu říct, že komu nepomohl, tomu neublížil,“ říká pamětník, který tvrdí, že za války každý věděl, kdo je kolaborant, a kdo ne. Na kolaboranty si dával každý pozor.

Skaut v Lysé nad Labem

Důležitou součástí klukovských let byl pro Pravdomila Šenka Skaut, kam začal chodit na konci 30. let se svým bratrem. Oddíl Vlčat v Lysé nad Labem každé léto tábořil na Loučni. „Zajímavé bylo, že u nás skauting obživl těsně před válkou, když se do vnitrozemí stahovali lidé z pohraničí a přišlo sem hodně skautů. Nás vedl Johnny Polák,“ říká pamětník.

V roce 1940, rok po obsazení Československa Hitlerem, nacisté Junáka zakázali a tehdy se také na Loučni konal poslední tábor. „Už týden jsme tam byli, ale najednou přišel rozkaz veškeré tábory okamžitě zrušit. V noci jsme tedy všechno balili, nakládali a museli jsme odjet,“ vypráví Pravdomil Šenk, který se poté nadále scházel s partou pěti kluků ve čtenářském klubu Mladého hlasatele, který se sdružoval kolem stejnojmenného časopisu pro mládež, založeného Jaroslavem Foglarem v polovině třicátých let. I jeho vydávání ale nacisté v roce 1941 zastavili. V republice bylo na 24 600 klubů. Podmínkou založení klubu byli minimálně čtyři členové, a tak Foglar pozitivně ovlivnil více než sto tisíc dětí. Byly vedeny k soudržnosti, zdravé soutěživosti a spolupráci, sportovnímu duchu, smyslu pro dobrodružství, podporoval je v rozvoji fantazie a tvořivosti, vztahu k přírodě a čestnému jednání. „My jsme s kluky měli schůzky, chodili jsme ven po okolí, na výlety, oslavovali různé svátky, třeba narozeniny T. G. Masaryka 7. března, a to po celou válku,“ vypráví pamětník.

Osvobození 1945 a záchrana rodinných úspor

V květnu 1945, podle vzpomínek Pravdomila Šenka den před vypuknutím Pražského povstání, začali mladí kluci zabarvovat německé nápisy. „Vyfasovali jsme kyblíky s barvou a zamazávali jsme německé nápisy. Byli jsme mladí kluci, osmnácti-, dvacetiletí, mně bylo patnáct. Kdo to organizoval, to nevím. Bylo to takové hnutí. Já jsem zabílil na nádraží německý název města. Lezl jsem tam po žebříku. Pak přišla německá hlídka, já jsem tam nechal žebřík a utíkal jsem po střeše peronu, skočil do nějakého smetiště, přelezl jsem plot a šel jsem domů. Mezitím už bylo nějaké srocení ve městě. Němci už v té době neměli šanci.“

Po osvobození ubytovali Šenkovi dva ruské důstojníky. „Přišli na jednu noc, a pak tam zůstali tři čtyři měsíce. Byli výborní. Nikolaj byl mladý kluk, asi šestadvacetiletý, Nětkin byl o něco starší,“ vzpomíná Pravdomil Šenk.

Když 1. listopadu 1945 proběhla měnová reforma, která měla zavést československou korunu, neboť do té doby se používaly protektorátní koruny a další měny a peněžní poukázky, spřátelení ruští vojáci prý zachránili Šenkovým úspory. „Nětkin přiběhl celý udýchaný za máti, a prý že mu má dát všechny peníze, co má, protože se chystá měnová reforma a nám prý vymění jen něco, zatímco jim, ruským vojákům, vymění všechno, co přinesou. Máti mu naprosto důvěřovala, a tak sebrala všechno, co doma našla. Dala dohromady asi pět tisíc a dala mu je. On nám pak přinesl takovýhle štos červených padesátikorun. Pět tisíc. O nic jsme nepřišli,“ vzpomíná Pravdomil Šenk.

Kloboučník

Kloboučnictví rodinu uživilo díky malé konkurenci i za války. Poté, co dědeček v roce 1943 zemřel, maminka táhla dílnu sama.

Ačkoli byl pamětník v kloboučnictví odmala jako doma, do učení jezdil od roku 1944 do Mělníka, kde složil tovaryšské zkoušky v roce 1947. Pak se toužil osamostatnit a našel si práci v oboru na inzerát v pohraničí opuštěném Němci, v Horšovském Týnu, kde hledali nové bydliště a příležitosti lidé z vnitrozemí, kteří osidlovali opuštěná hospodářství. Pravdomil Šenk po ničem takovém netoužil. Chtěl jen získat zkušenosti v oboru. Po nějaké době si našel lepší práci ve velké fabrice v Novém Jičíně, kde se chtěl naučit dělat klobouky tzv. od chlupu.

Maminka se živnosti vzdala bez boje

V roce 1948, v době znárodňování fabrik v Novém Jičíně, měl pamětníkův bratr nehodu na motocyklu, kterou naštěstí, na rozdíl od svého kamaráda, přežil. Pamětník se rozhodl pro návrat do Lysé nad Labem.

„Maminka byla věřící a komunisty rozhodně nevítala. Věřila ale, že přežijeme bez úhony. Musela se nakonec potýkat s návrhem na vyvlastnění domu, který nám naštěstí nakonec zůstal, a byla taky jedna z prvních, kdo se vzdal živnosti. Ostatní živnostníci jí to měli hodně za zlé. Ale pan učitel Lebduška, který byl nějaký čas taky předsedou národního výboru, byl komunista, ale člověk, kterého si nesmírně vážím. Přišel za maminkou a řekl jí, že je úplně jiná doba, a doporučil jí, aby tu živnost vzdala. Myslel to otcovsky. A tak to vzdala, bez boje. Ti ostatní živnostníci ale nakonec dopadli stejně,“ vypráví pamětník.

Marii Šenkovou, jak to chodilo, nechali komunisté nejdříve prodávat ve vyvlastněném obchodě, který si přivlastnilo družstvo TEP, a poté, co ji vyštípali, dojížděla prodávat do Nymburka do obchodu s textilem.

Zeměměřič a tramp

Pravdomil Šenk začátkem padesátých let pracoval v Praze v Tonaku v Palackého ulici, kde byl až do vojny. Narukoval v roce 1951 do Prostějova a sloužil v Pieštanech jako psovod.

Po vojně se už do Tonaku nevrátil. Inklinoval k přírodě, trampingu a svobodě.

Několik let pracoval jako tělovýchovný instruktor učňů v hodonínských cihelnách, kde se ho pod pohrůžkou, že nebude moci zůstat na svém místě, snažili zlanařit do komunistické strany. Odmítl, ale cenili si ho natolik, že mohl jako vychovatel působit dál.

Při práci vystudoval večerně gymnázium a v Hodoníně se také seznámil se svou budoucí manželkou. Vzali se v roce 1956 a o rok později se spolu vrátili do Lysé nad Labem.

Jeho vášní byl tramping. V přírodě s přáteli trávil každou volnou chvíli. Byl technicky schopný, rád se pohyboval v terénu, měl rád volnost, uzavřené prostory nebyly nic pro něho. Lákala ho práce zeměměřiče. Vystudoval tedy večerně další školu – stavební průmyslovku. Ke své vysněné práci se dostal v sedmdesátých letech. Do důchodu odešel v roce 1990.

V roce 1968 při druhé obnově Junáka Pravdomil Šenk působil jako střediskový skautský vedoucí a se svými svěřenci jezdil na tábory na Loučni.

Mezi trampy je znám pod přezdívkou Alim. V roce 1999 byl na nejzazším potlachu, v Kanadě. Jak říká, komunisté Skauta zakázali, ale zlikvidovat se jim ho nepodařilo. Ze starých skautů se stali trampové.