Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Šenekl (* 1922)

Viděl jsem roztrhaná lidská těla

  • narozen 23. listopadu 1922 v Červené Lhotě

  • dětství a mládí prožil v Kněžicích

  • v roce 1942 totálně nasazený v Magdeburgu

  • totálně nasazený v podzemní továrně v kopci Kohnstein u Nordhausenu

  • zažil bombardování Magdeburgu a Nordhausenu

  • po náletu 4. dubna 1945 uprchl domů

  • od roku 1952 bydlí v Šumperku

Kolem šesti set čtyřiceti tisíc mladých mužů a žen za Protektorátu Čechy a Morava muselo během druhé světové války na totální nasazení. Většinou pracovali ve zbrojním průmyslu v nacistickém Německu v nedůstojných podmínkách. Nedostateční strava, neustálé nálety Spojenců, všudypřítomní paraziti a častá infekční onemocnění, to byla jejich každodenní realita. Na práce nedobrovolně nastupovaly celé ročníky mladých mužů a žen a mezi nimi i František Šenekl, který mimo jiné pracoval v podzemní továrně pod kopcem Kohnstein u Nordhausenu, kde se také tajně vyráběly letounové střely V-1 a balisticky řízené střely V-2.

Ve výměnku

František Šenekl se narodil 23. listopadu 1922 v Červené Lhotě v okrese Třebíč jako nejstarší ze čtyř dětí rodičům Františkovi a Josefě. Krátce poté se rodina přestěhovala do Kněžic v okrese Jihlava, kde obývala výměnek rozsáhlého hospodářství otcova bratrance Františka Diviše. Otec se vyučil soustružníkem ve Vídni a jako voják rakousko-uherské armády prošel boji první světové války a zažil také zajetí v Rusku. Pracoval v blízké Brtnici u soustružnické firmy Antonín Zíma. Matka se starala o domácnost. Všichni členové rodiny včetně dětí ale také pomáhali na hospodářství Františka Diviše.

František se po absolvování obecné a měšťanské školy vyučil stejně jako jeho otec soustružníkem. Studium dokončil v dubnu 1941 a pak pracoval u Františka Diviše na hospodářství, než dostal na podzim roku 1942 příkaz k nástupu do totálního nasazení.

V tajné podzemní továrně

V té době už více než tři roky zuřila v Evropě druhá světová válka a ještě déle nacistické Německo okupovalo Čechy a Moravu. Nucenými nábory pracovních sil v okupovaných zemích nacisté řešili nedostatek pracovníků, protože většina mužů v Německu narukovala do armády. Na konci listopadu 1942 tak František se stovkami dalších mladých lidí roku narození 1922 nastoupil do vagonu původně určeného pro převoz dobytka a směřujícího do Magdeburgu. Bydlel pak v lágru v dřevěné ubikaci, kde se na pryčnách tísnilo třicet lidí. V dvanáctihodinových směnách pracoval v továrně firmy Junkers-Flugzeugwerke, kde vyráběli letadlové díly pro Luftwaffe.

František Šenekl vzpomíná nejen na tvrdou dřinu, všudypřítomné vši a štěnice, fyzické tresty od tamního mistra, ale také na nuceně nasazené Italy, Srby, Poláky a Rusy, z nichž mnozí žili ještě v mnohem horších podmínkách. Nejhůře ale pamětník prožíval neustálé nálety spojeneckých bombardérů, při nichž byla zničena velká část Magdeburgu. „Bylo zajímavé, že fabriky nezasáhly, ale město bylo zlikvidované. Když jsme se třeba druhý den dostali za město, tak jsme tam viděli roztrhaná těla. Válela se tam třeba utržená ruka.“

Někdy v roce 1944 Františka přeřadili do pracovního tábora poblíž Nordhausenu. V blízkém vápencovém kopci Kohnstein vznikl rozsáhlý podzemní systém s více než sto tisíci metry čtverečnými ploch, v nichž nacisté vybudovali továrnu na výrobu zbraní chráněnou před spojeneckými nálety. Mimo jiné se tam tajně vyráběly letounové střely V-1 a rakety V-2. O tom ale František Šenekl nic nevěděl. „Byly tam celé dílny. Betonová podlaha, stěny vystříkané vápnem a tam jsme vyráběli ojnice.“

V podzemní továrně pracovali také vězni z blízkého koncentračního tábora Mittelbau-Dora. Za osmnáct měsíců existence táborem prošlo na šedesát tisíc lidí ze 48 zemí a třetina z nich nelidské podmínky a zacházení nepřežila. „Potkávali jsme je každý den. Vedli je v řadách ve čtyřstupech. Všichni byli vychrtlí a v létě i v zimě nosili pořád stejné oblečení,“ říká pamětník a dodává, že na vlastní oči viděl, jak se jeden z trestanců pokusil o útěk a dozorce ho na místě zastřelil. Mezi vězni také několikrát spatřil svého učitele z obecní školy, uvězněného za účast v odboji. Nejspíš šlo o Karla Marvana.

I Nordhausen bombardovala spojenecká letadla. František několik náletů přečkal v betonových krytech nebo v narychlo vybudovaných zákopech. Stály ještě mnoho životů z řad vězňů i totálně nasazených. Během rozsáhlého bombardování města a okolí 4. dubna 1945 byl zničen také pracovní tábor a František se v nastalém zmatku rozhodl pro návrat domů. Vzpomíná, že ve zničeném Německu panoval chaos, všude spousta utečenců a vlaky přeplněné k prasknutí. Po několika dnech strastiplné cesty se po dvou a půl letech konečně vrátil domů.

Válka ale ještě neskončila, a tak se František ukrýval před zatčením za svévolné opuštění pracoviště. Obával se udavačů, a tak se schovával nejprve doma a později v hájence v Kněžicích. Dne 8. května 1945 obcí projela ustupující německá vojska a o dva dny později osvobozující sovětští vojáci. Druhá světová válka konečně skončila.

Do pohraničí

Následně František nastoupil do soustružnické dílny Antonína Zímy v Brtnici a pak k Československým státním drahám (ČSD) v Jihlavě. Poté vyslyšel výzvy k osídlení pohraničí vylidněného po odsunu původního německého obyvatelstva a odešel pracovat k ČSD do Ústí nad Labem. Tam se také v březnu 1948 oženil s Marií Janákovou, která pocházela ze Stonařova, vesnice hned vedle Kněžic. Krátce poté absolvoval vojenskou prezenční službu, jako totálně nasazenému ročníku 1922 zkrácenou na tři měsíce.

V roce 1952 odešli manželé Šeneklovi do Šumperka, kde vychovali tři děti (Františka, Jitku a Lubomíra) a kde pamětník až do penze pracoval jako dělník opět u ČSD. Asi v roce 1949 František Šenekl z přesvědčení vstoupil do komunistické strany a později se stal také řadovým členem Lidových milicí. Ve straně zůstal i po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 a také po pádu komunistického režimu v roce 1989. „Nestydím se za to. Nic špatného jsem nikomu neudělal,“ dodává František Šenekl, který v roce 2019 bydlel se svou manželkou stále v Šumperku.

 

https://sarounovi.webnode.cz/trocha-historie/knezice-ant-ondracek-ota-pejchal-/

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vít Lucuk)