Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Bachaři znojemské věznice znásilnili mne i mou maminku
narozena 27. října 1933 ve Znojmě
nacistickou okupaci přečkala její rodina v Kunštátě, kam utekla po Mnichovské dohodě
otec v prosinci 1951 ilegálně překročil státní československou hranici a utekl do Rakouska
v červenci 1952 se vrátil pro svou rodinu
při pokusu utéct do zahraničí je dopadla pohraniční stráž
pamětnice s matkou podrobeny výslechům na vyšetřovnách krajského velitelství Státní bezpečnosti v Brně
po skončení vyšetřování byly obě ženy eskortovány do věznice ve Znojmě, kde se staly oběťmi znásilnění
pamětnice, její matka i otec odsouzeni k nepodmíněným trestům
po vynesení rozsudku pamětnice i matka vězněny v bývalé káznici Brno-Cejl
spáchané násilí z 50. let negativně ovlivnilo její osobní život a později se nechala rozvést
po roce 1989 soudně rehabilitována
Dvojice bachařů znojemské věznice na začátku 50. let znásilnila devatenáctiletou dívku Jarmilu Semotamovou a její matku Anastázii Šárkovou. Obě dvě byly v roce 1952 odsouzeny a posléze vězněny na nechvalně proslulém brněnském Cejlu. Proti lidově demokratickému zřízení v Československu se měly provinit tím, že se jejich rodina pokusila ilegálně překročit státní hranici Československa a utéct do Rakouska.
Jarmila Semotamová, rozená Šárková, se narodila 27. října 1933 ve Znojmě. Pocházela z šesti dětí a vyrůstala ve skromných poměrech. Její otec se jmenoval Jan a po druhé světové válce se se živil jako taxikář. Jeho manželka Anastázie se mezitím starala o domácnost a vychovávala děti. Po podpisu Mnichovské dohody se Znojmo stalo součástí Třetí říše. Agrese místních henleinovců strmě narůstala, čemuž dopomohla i návštěva říšského diktátora Adolfa Hitlera, který v říjnu 1938 přijel na osobní prohlídku nově zabraných Sudet. Zvednutou pravicí ho ve Znojmě vítaly tisícovky stoupenců.
V té době měla Jarmila krátce před svými šestými narozeninami. Před domem pozorovala, jak henleinovci surově zbili dcery cukráře Frélicha, které byly jen o málo starší než ona sama. „Napochodovali k prodejně Frélicha, rozbili mu výkladní skříň a následně vlezli dovnitř. Viděla jsem, jak za vlasy a po střepech z výlohy vytáhli obě dvě dívky ven. Kopali a mlátili je holemi. Když jsem to viděla, křičela jsem strachy. Tatínek pak okamžitě zavřel vrata do ulice a zahnal nás domů,“ vzpomíná pamětnice.
Zástupci české i židovské národnosti v tom čase opouštěli město a odcházeli směrem do – tehdy už jen na krátký čas – neokupovaného vnitrozemí. Po tom, co henleinovci zaútočili na cukrářství Frélicha, se o své životy obávali i Šárkovi, proto se ještě tu samou noc vydali na cestu do Kunštátu, kde na zámeckém statku pracovala sestra Jarmily matky.
Nacistickou okupaci Československa Šárkovi prožili v poměrně bezpečném a klidném prostředí Kunštátu. Jarmily otec Jan si zřídil živnost na sběrnu odpadových hmot, které nejprve svážel na svém kole. Později si pro tyto účely pořídil automobil Tatra 57, jinak přezdívanou jako Hadimrška.
S koncem války Šárkovi opustili Kunštát a vrátili se zpět do Znojma, kde následky německé okupace byly ještě dlouho patrné. Ve sklepě jednoho z domů tu Jarmila spatřila tělo zabitého německého vojáka. „Bylo mi necelých dvanáct let a poprvé jsem se setkala se smrtí. Ležel hlavou ze schodů. Oči i hubu měl otevřenou, asi jak křičel. Nebylo to ale tak hrozné, jako když jsem viděla, co se stalo děvčatům Frélichovým.“
Ve Znojmě se Jan Šárka začal živit jako taxikář. V té době byl aktivním členem Komunistické strany Československa (KSČ), ke které se přidal už v době první republiky. Její kandidátka zvítězila ve Znojmě už v prvních parlamentních volbách v roce 1946.
Dva roky po komunistickém puči se ale Jan Šárka stranické legitimace zřekl a odešel. To mu čelní představitelé místní komunistické buňky nemínili zapomenout. Po znárodnění koncese se jeho automobil stal majetkem státu a on zaměstnancem Komunálního dopravního podniku. Ten mu za opravu vozidla naúčtoval částku 42 tisíc korun, což s jeho příjmem nebylo možné splatit. Hromadící se problémy ho přivedly k rozhodnutí v prosinci 1951 ilegálně odejít do Rakouska.
O svém útěku nikoho z rodiny předem neinformoval, o to větší šok to byl, když rodinu opustil jen několik dnů po svatbě své dcery Jarmily, tehdy už Semotamové. V červnu 1952, půl roku po svém odchodu do zahraničí, se znovu vrátil přes střeženou státní hranici a tajně se sešel s manželkou. Hned poté se ale vrátil přes oblast Devíti Mlýnů do Rakouska. Okolí Podyjí měl dokonale prochozenou z poválečné doby, kdy si od Československých státních statků pronajal v údolí hospodářskou usedlost. Po svém dopadení měl pak vyšetřovatelům Státní bezpečnosti detailně popsat, jakou trasou do „nepřátelského“ Rakouska přecházel.
Otec Jarmily Semotamové se naposledy do Československa vrátil 23. července 1952, a spolu s ním i muž jménem Václav Faktor. Oba se rozhodli k emigraci přesvědčit i své rodiny. Společně se měli vydat na svou definitivně poslední cestu přes střežené hranice. Svou manželku nakonec Jan Šárka přesvědčil. Se třemi nezletilými syny měli z Československa odejít 25. července.
Útěk popisuje Jarmila Semotamová: „Tatínek brzy ráno opustil byt a odešel směrem k hranici na Kraví horu. Maminka mezitím spakovala bratrům věci, které jsem měla vyprovodit. Jendovi bylo třináct, Mirkovi devět a Oldřichovi pět let. Věděla jsem, že když přejdou hranici, že už je nikdy neuvidím, a proto jsem je odešla doprovodit na Kraví horu, kde jsem bratříčky předala tatínkovi. Maminka za nimi přišla až později. Společně pak počkali až se setmí a pokračovali do Rakouska.“
Napotřetí ale přechod hranic Janu Šárkovi nevyšel, za obcí Havraníky jeho rodinu dopadla pohraniční stráž. Příslušníci tajné státní policie mezitím Jarmilu zadrželi a převezli k výslechu na „Krajzák“, do budovy Okresního soudu ve Znojmě. „Hnali mě na kopec. Chtěli, abych je odvedla na Kraví horu a ukázala jim místo, kde se tatínek schovával. Jenomže už byla noc a taková tma, nepoznala jsem to tam. Když mě zavřeli zpátky na celu, slyšela jsem, jak někoho přivádí. Podle pláče jsem poznala maminku a začala jsem zuřivě kopat a třískat do dveří,“ vypráví pamětnice.
U výslechu jí vyšetřovatelé oznámili, že při pokusu o emigraci přišel její pětiletý bratr Oldřich o život. Byl zastřelen příslušníkem pohraniční stráže. Neustále dokola jí opakovali, že bratrova smrt je hlavně její vinou, že kdyby celou záležitost včas nahlásila, nemuselo k tak tragickému konci vůbec dojít. „Řvali na mě a křičeli, že kvůli mně, že jsem neprozradila kudy šli, že mého nejmladšího bratra Oldřicha zastřelili. Dohnalo mě to k šílenství a plnou silou jsem mlátila hlavou do zdi a rozbila si čelo. Neměla jsem důvod už dál žít. Zastřelili mýho nejdražšího bratříčka. Všechny ty kluky jsem milovala tak, jako sestra miluje své bratry.“
Další vyšetřování už probíhalo v Brně, kam byla Jarmila s matkou převezena. Během transportu si stihly vyměnit zprávu o tom, že bratru Oldřichovi se ve skutečnosti nic nestalo a je naživu.
Řada výslechů, kterým Jarmila Semotamová čelila, probíhala v budově Krajského velitelství Státní bezpečnosti (StB) v Příční ulici. „Tolik mě bil, že si to nikdo nedokáže ani představit! To byla vždycky rána a já padla k zemi...chrstnul na mě vodu a křičel: ‚Ty ludro, vstaň! Protistátní živel a ona se tady bude válet!‘,“ cituje bývala politická vězenkyně.
Ve věznici v Orlí ulici strávila část své vazby. Vzpomíná na moment, kdy ji tu s další vězenkyní umístily do korekce. „Na cele jsem zůstala ještě s jednou trestankyní jejíž jméno jsem neznala. Zpívaly jsme si, když v tom přiběhl bachař a spustil: ‚Vy bestie si tady budete prozpěvovat? Tak marš, půjdete do černý!‘ Černá byla temnice, byla to betonová krychle, kde nebylo nic, jen kýbl a holý beton. Obě jsme se musely vysvléct do naha. Nedostaly jsme žádný pití, nic. Ven nás pustili až po dvou dnech a po celou dobu jsme stály nahé a k sobě opřené zády. Modlily jsme se k Pánu Bohu, abychom už déle necítily ten děsivý chlad.“
V říjnu 1952 vyšetřování skončilo a Jarmilu Semotamoovu spolu s matkou eskortovali do věznice ve Znojmě, kde obě dvě vyčkávaly na soudní proces. Ve znojemském kriminále došlo k napadení, jenž zásadně ovlivnilo její život. Dozorci tamní věznice totiž nejprve znásilnili její matku, pak se bez zábran vrhli i na Jarmilu.
„Přišli ke mně a řekli mi: ‚Byli jsme u tvé mámy a teď jdeme vyzkoušet tebe!‘ Odsekla jsem se a víc nevím. Pamatuju si jen toho prvního, chrochtal jako prase. Probudila jsem se v hrozným stavu a od té doby nemůžu mužský ani vidět. Když jsem se pak umyla v záchodě, přišel mi ještě říct, ať se u soudu opovážím jen ceknout...a že mi stejně nikdo neuvěří, že něco takového udělali,“ dodává pamětnice a odhrne halenku, aby ukázala jizvu po kousnutí, která jí po sexuálním napadení zůstala dodnes.
Státní soud v Brně se konal 30. prosince 1952. Komunistická justice odsoudila všechny tři k odnětí svobody: Jana Šárku za velezradu a vyzvědačství k jedenácti rokům, Anastázii Šárkovou za velezradu ke třem rokům a Jarmilu Semotamovou za napomáhání a neoznámení trestného činu na dobu deset měsíců.
Po skončení slyšení převedli Jarmilu Semotamovou i její matku na oddělení ženské věznice brněnského Cejlu. Jarmilu umístili na celu ke zhruba třem desítkám vězenkyň, převážně se jednalo o prostitutky, vražedkyně nebo zlodějky. Na jinou celu putovala Anastázie Šárková. Ženy se shledaly až po několika týdnech v pracovním komandu v Rosicích. Ovšem za krátkou dobu přemístili její matku do slovenské věznice v Želiezovcích.
Po smrti prezidenta Klementa Gottwalda se na Jarmilu Semotamovou vztahovala vyhlášená prezidentská amnestie, a tak se v květnu 1953 dostala na svobodu. Její první kroky mířily ke starší sestře Františce. „Ani mě nepoznala. Tak jsem vypadala... Otočila se na mě a zůstala se jen dívat a pak řekla: ‚Co si přejete?‘ Tak jsem jí řekla: Fanynko, to jsem přeci já, Jarmila. A sestra se skácela ke dnu. Nemohla věřit vlastním očím. Při svých 172 centimetrech jsem vážila kolem 40 kilo. Byla jsem jen kost a kůže,“ vypráví bývalá politická vězenkyně.
Nějaký čas si zkoušela hledat zaměstnání, ale bez úspěchu. S nálepkou bývalé politické vězenkyně si ji žádný podnik netroufl zaměstnat. Byt ve Znojmě mezitím obýval její nejstarší bratr Stanislav Šárka, který se na svou vlastní zodpovědnost ujal svých nezletilých bratrů, kterým hrozilo, že skončí v dětských výchovných ústavech. „Bratr Honza tehdy napsal dopis prezidentu Zápotockému, v němž ho žádal o propuštění maminky. Prezidentská kancelář mamince překvapivě udělila milost a místo třech let si tak odseděla šestnáct měsíců. Ale tatínek bohužel ne. V Jáchymově prodělal čtyři infarkty a na svobodu se vrátil na začátku šedesátých let. To desetiletí těžení uranu ho zdevastovalo, vykašlával krev a další rok se léčil v Jevíčku,“ shrnuje Jarmila Semotamová.
Jak už bylo zmíněno, před Vánocemi v roce 1951 se Jarmila provdala. Po propuštění na svobodu její muž ještě stále studoval vojenskou akademii, aby se posléze stal vojákem z povolání Československé lidové armády (ČSLA). Jarmila tak odešla bydlet k jeho rodičům na venkov, kde vypomáhala v domácnosti a v hospodářství. Jakmile její manžel úspěšně absolvoval akademii, přišla s ním do jiného stavu. Nicméně, podle jejích slov se nejednalo o šťastném manželství. „Měla jsem se nechat hned poté rozvést. Neměla jsem zůstat vdaná, protože to nebyl život, ale peklo. Jenže já chtěla za každou cenu děti. A o tom, co se stalo, jsem svému muži nikdy neřekla, protože stejně by mi nevěřil.“
Po mateřské dovolené, kdy už se svým manželem a dětmi žili v Jihlavě, kam byl armádou přeložen, se jí podařilo sehnat práci pošťačky. V 70. letech se nechala se rozvést. Další známost či vztah z pochopitelných důvodů nenavázala – mužů se jednoduše štítila.
O rozvod si zažádala i její matka Anastázie Šárková, k čemuž se odhodlala ještě v době, kdy si manžel odpykával trest v komunistickém lágru.
Po vyhlášené amnestii v roce 1960 se Jan Šárka dostal konečně na svobodu. S podlomeným zdravím pracoval jako hlídač pražské zoologické zahrady. Podobný osud čekal i na jeho, tehdy už bývalou, manželku, která uklízela vlakové soupravy na železničním nádraží ve Znojmě. Ani jeden z manželů Šárkových se pádu komunistického režimu nedožil a soudní rehabilitaci na začátku 90. let vyřizovali jejich potomci. Soudní rehabilitace se dočkala i Jarmila Semotamová.
Dozorce, kteří jednou provždy nevratně poznamenaly její osobní život, nebyli však nikdy potrestáni ani odhaleni, jelikož po identitě viníků se rozhodla nepátrat.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Rostislav Šíma)