Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Oldřich Selucký (* 1955)

• narodil se 31. prosince 1955 v Kyjově

• po maturitě na gymnáziu v roce 1971 vystudoval matematicko-fyzikální fakultu UK

• v letech 1981–1983 pracoval jako noční hlídač v Národopisném muzeu

• v době studia na vysoké škole se začal věnovat filozofii a teologii na tajných seminářích podzemní katolické církve

• v roce 1983 emigroval do Vídně, o rok později odešel do Francie

• v emigraci pokračoval v humanitních studiích

• v letech 1990–1992 působil jako odborný asistent na pedagogické fakultě UK

• od roku 1992 na volné noze jako scenárista, spisovatel a ilustrátor

• autor řady knih a scénářů s křesťanskou tematikou především pro děti a mládež

• překlad jeho knihy „Pavel, dobrodruh víry“ získal první cenu za nejlepší katolickou knihu pro děti za rok 2009

• dvakrát získal ocenění od České biskupské konference za literární a filmovou práci s duchovním obsahem

Málokdo by očekával, že malíř a spisovatel Oldřich Selucký, člověk s širokým humanitním vzděláním, vystudoval v normalizačním Československu matematicko-fyzikální fakultu. Jeho snem tehdy bylo umělecké vzdělání, ale zabránil mu v tom původ i to, že rodina dávala otevřeně najevo svoji víru. Ale právě víra jeho život zásadně formovala. Jako malý ministroval a později se zapojil do aktivit podzemní církve. Nakonec ho touha žít pravdivý, naplněný život dovedla až k emigraci. Sametová revoluce pak znamenala návrat do vlasti a možnost svobodně tvořit ve svobodné zemi, možnost předávat hodnoty, které považuje pro život za zásadní. 

Dětství mezi dvěma protikladnými světy

Oldřich Selucký se narodil 31. prosince 1955 v Kyjově, na Slovácku. Otec Jaroslav pocházel z chudé rodiny domkářů, malých rolníků. Babičku Oldřich ani nepoznal a s dědečkem se stýkali jen zřídka. Blízké kontakty naopak měli s rodinou maminky Ludmily, rozené Měchurové: „Dědeček měl statek ve Svatobořicích, nedaleko Kyjova, nebyl příliš veliký. Nicméně zaměstnával pár lidí, a to se potom podepsalo do našeho osudu. Dědeček byl nesmírně pracovitý a na zemědělství měl nadání, vždy věděl, co zasadit a kam, dařilo se mu. Našetřil tolik peněz, že koupil statek v Čechách, na Lounsku. Koupil ho těsně před rokem čtyřicet osm, kdy se lidé, kteří sledovali politiku víc než on, majetku zbavovali.“ Dědeček se nechtěl se zabavením těžce získaného majetku smířit a nakonec se situace vyhrotila natolik, že po konfliktu s úřední mocí utekl: „Skrýval se u své matky, která byla mezi lidmi oblíbená a žila na samotě, přesto  někdo z místních dědu udal a přišla policie ho zatknout.“ Ve scéně jako z akčního filmu se dědečkovi opět podařilo utéct, na rakouských hranicích se schoval v nákladním vlaku a přejel hranice. Bohužel vystoupil v sovětské poválečné zóně, byl poslán zpět a na dva roky skončil ve vězení.“ 

Na dětství vzpomíná Oldřich Selucký jako na období, které probíhalo v rozpětí mezi dvěma protikladnými světy; světem tehdejšího života dětí na ulici a světem kostela. Ten první nebyl introvertnímu chlapci v ničem blízký, naopak prostředí kostela, kam ho maminka dovedla mezi ministranty, mu konečně dovolilo uplatnit a rozvíjet jinou stránku osobnosti: „Platil tam jiný žebříček hodnot. Na ulici to byla pěst, svaly a naprostá bezohlednost, která byla brána pozitivně. V kostele bylo na prvním místě slušné, uctivé chování, potom vzdělání a tam jsem já, nejmenší kluk, rázem stál na prvním místě, protože mně to šlo. Dělalo mi radost se učit, umět to.“ Ministrantský svět se v roce 1968 rozvinul ve svět skautský: „V malém městě vznikly dva oddíly, jeden laický a druhý katolický. A protože náš ministrantský vedoucí nastoupil hned také jako skautský vedoucí, byl to pro nás plynulý přechod. Byla to krátká doba, ale byl to další rozměr v mém životě.“

Když přišel 21. srpen 1968, byl Oldřich na letním táboře. Bylo mu třináct let, ale nikdy na ten den nezapomene: „Můj nejlepší kamarád mi řekl, abychom spolu jeli na tábor. Nebyl spojený s žádnou mládežnickou organizací, byly tam děti z různých rodin, které jsem neznal. Tábor se konal na jihu Moravy, blízko hranic, možná někde na Znojemsku. A já vidím jako dnes, jak se probouzím jednadvacátého srpna v chatičce a je mi divné, že se nic neděje, žádný budíček, žádný nástup, a připadá mi, že už je hodně světla, že by něco mělo být. Vedoucí tam pobíhají, u ucha mají tranzistorová rádia a v očích slzy.“ Vzpomíná i na dva skautské tábory, kdy na druhém již bylo jasné, že je zároveň poslední. Po zákazu Skauta trávil řadu dalších prázdnin s kamarády z katolického prostředí, kdy jejich vedoucí, později tajně vysvěcený kněz, pro ně pořádal různá putování a výpravy. 

Místo umění studium matematiky

V roce 1970 začal Oldřich studovat na střední škole: „Myslím, že to byl poslední rok, kdy jsem se mohl dostat na gymnázium s mým doporučením-nedoporučením, protože jsem byl vnukem kulaka a chodil jsem do kostela.“ Dobu studia nechce vnímat černobíle. I když pocítil ze strany některých učitelů nespravedlnost, vzpomíná raději na ty, kterých si vážil. Patřil k nim i třídní, učitel němčiny, který mu ve čtvrtém ročníku se smutkem oznámil, že musí do posudku napsat o jeho původu i náboženském přesvědčení, což mu zavře cestu ke studiu humanitních i uměleckých oborů. Studovat na umělecké škole přitom bylo Oldřichovo velké přání a nakonec si stejně podal přihlášku na vysokou školu uměleckoprůmyslovou, obor knižní ilustrace; přijatý nebyl. A tak jeho kroky vedly ke studiu matematiky na matematicko-fyzikální fakultě. Ta mu sice nedělala problémy, ale věnovat se jí nikdy nechtěl: „Zájem o tento obor tehdy nebyl, přijali plus minus každého, kdo se přihlásil. Navíc nás nabrali dvakrát tolik, ale vyřazovali po druhém ročníku. Studium bylo náročné, ale mělo to výhodu, že tam nehrála žádnou roli ideologie a profesoři byli vynikající odborníci.“

Nebyli to ale lidé, kteří by Oldřicha zásadně ovlivnili, jistě i proto, že jeho zájmy se upínaly jinam. Malování a kresba měly v jeho životě zásadní místo od útlého dětství. Nejdříve obdivoval knižní ilustrace, které si později překresloval do svých sešitů. Již v době ministrování se seznámil s kyjovským malířem Vladimírem Vašíčkem, který patřil mezi ty, kteří nesměli svobodně tvořit: „Neseděl sice v kriminále, ale protože nechtěl malovat socialistický realismus, nesměl ani vystavovat a živil se, jak mohl.“ Proto pomáhal i s restaurováním obrazů v místním kostele, a když hledal pomocníky, Oldřich byl jako chlapec, který měl k výtvarnému umění blízko, k této práci přizvaný.

K dalším místním umělcům patřil malíř a fotograf Miroslav Tichý, spolužák Vladimíra Vašíčka na výtvarné akademii, který podléhal stejnému tlaku, ale vyrovnával se s ním obtížněji: „Měl potřebu něco ukázat, projevit nesouhlas.“ Pamětník vzpomíná, jak dával Miroslav Tichý najevo pohrdání veškerými konvencemi: „Od otce, vyhlášeného prvorepublikového krejčího, měl luxusní kabát, který rozstříhal na malé kousky, ty sešil dráty a provázky a v tom chodil ven. Byl to šok pro jeho otce, ale hlavně to způsobilo to, že byl odvezen na psychiatrickou kliniku do Kroměříže. Po nějaké době byl sice propuštěn, ale získal pověst místního blázna, který byl vždy otrhaný a zarostlý. Navíc si sám vyrobil dřevěný fotoaparát, chodil po městě a fotil. To focení ještě zvyšovalo naši hrůzu. Jako děti jsme z něj měly strach. Teprve mnohem později jsem se dozvěděl, co je to za člověka, jak velký talent režim zlomil.“ Po sametové revoluci se staly jeho fotografie slavné: „Myslím, že v pravém slova smyslu pomatený nebyl. Přijal tu roli blázna, věděl, že nic lepšího dělat nemůže.“

Zásadní setkání s podzemní katolickou církví

Další zásadní vliv přišel v době studia na vysoké škole, kdy se Oldřich setkal s podzemní katolickou církví. Z kolejí chodil na ranní bohoslužbu do kostela svaté Markéty v areálu Břevnovského kláštera, který býval v té době prázdný. Zde se setkal s jiným studentem z fakulty, který ho pozval na tajná setkání křesťanů: „Já jsem se tím pádem setkal s pražským podzemním katolickým světem. Ale jenom s jeho určitou částí. Byla to skupina katolických intelektuálů formovaná v tradičním duchu scholastické filozofie a teologie. Důležitou roli tam hrál Metoděj Habáň, dominikán, který měl už za první republiky významnou roli. Já jsem ho poznal v době, kdy mu režim zakázal působení, takže všechno, co dělal, dělal tajně a s rizikem prozrazení.“ Oldřich Selucký vzpomíná na toto období: „Až tam jsem poznal hloubku a serióznost, kterou filozofie může mít. Věnoval jsem se tomu opravdu s hodně velkým zápalem, a tím pádem to byla náročná léta, protože matfyz sám o sobě byl dost náročný. Po odpoledních a po večerech jsem musel studovat přednášky, ze kterých bylo potřeba skládat zkoušky, ale prostě nějak se to zvládlo. Středověkou filozofii jsem chtěl číst v originále, a tak jsem se sám začal učit latinsky. Bylo toho hodně najednou, ale byl to kus života, na který se nezapomíná. A nezapomíná se na něj také proto, že tam byl aspekt toho neustále přítomného nebezpečí. Mívali jsme přednášky na různých místech a zavedla se jednoduchá pravidla, která bylo třeba striktně dodržovat.“ Žádnou bezprostřední zkušenost se Státní bezpečností ale pamětník nikdy neměl, možná i proto, že se jako skupina její členové nechtěli přímo politicky angažovat: „Náš závěr byl, že každý má určité poslání, a my jsme cítili poslání vzdělanosti. Vzdělávat se a šířit vzdělání kolem sebe. Plody to přineslo a bylo to důležité.“

Po promoci v roce 1980 nastoupil po vojenské přípravce na roční vojenskou službu v Havlíčkově Brodě, kde byl zařazen mezi spojaře: „Usoudili, že kdo rozumí matematice, bude si rozumět s těmi přístroji. Já jsem byl teoretik, naučil jsem se něco mačkat, ale prostě jsem tomu nerozuměl.“ Po návratu z vojny se nezačal věnovat oboru, který vystudoval, ale dva roky dělal nočního hlídače na Petříně v Letohrádku Kinských v Muzeu lidové kultury: „Začal jsem dělat to, co jsem v té době zjistil, že dělá hodně lidí, kterých jsem si vážil, vysokoškolsky vzdělaní, přátelé. Jeden hlídal, druhý dělal topiče…“ Svoji volbu zdůvodnil opakujícími se bolestmi hlavy při intelektuálním napětí, které se u něj skutečně v době studia vysoké školy rozvinuly a v jisté míře trvají dodnes. V zaměstnání si studoval, kreslil a psal. Dál se intenzivně stýkal s křesťanským společenstvím, kde se vedle filozofie a teologie diskutovalo i o kultuře: „Dozvěděl jsem se o stránce kultury, o které jsem neměl sebemenší tušení. O básnících, kteří byli zakázaní, o kterých se neučilo. O malířích, básnících, spisovatelích, kteří měli duchovní rozměr ve svém díle a já o nich slyšel poprvé. I to mi ukázalo nový rozměr v tvorbě literární a výtvarné a tomu jsem se během hlídání věnoval. Byly to dva roky, na které rád vzpomínám.“

Kam směřuje vše, co dělám

K naplnění života mladého vzdělaného muže to ale bylo pořád málo: „Člověk si klade otázku, co se svým životem, kam směřuje vše, co dělám. Studuji, připravuji se, pracuji na něčem a přeji si, aby to někam vedlo, aby to neslo nějaké plody. Tak se zrodila myšlenka, jestli toto všechno neuskutečnit někde jinde.“ Vzpomněl si tehdy i na svoji prababičku, která mu již dříve říkala: „Nezůstávej v této zemi, tady ti nic nepokyne, bude to špatné, uteč pryč.“ Nakonec se ještě se spolužákem z vysoké školy rozhodl pro emigraci. Nejschůdnější možností, jak vycestovat, bylo koupit si zájezd. Těch se však tehdy nepořádalo mnoho a byl o ně ohromný zájem. Znamenalo to nejen získat výjezdní doložku, ale také tři dny a tři noci stát ve frontě před cestovní kanceláří Čedok. Nakonec se to podařilo a Oldřich zůstal ve Vídni, aniž by se mohl rozloučit s rodiči: „Bylo jasné, že za nimi přijde policie, a kdyby to věděli a nenahlásili mě, tak by byli trestně stíhatelní. A že by moji rodiče dovedli lhát, to jsem si nedovedl představit, takže jediná možnost byla nic neříci.“ Po příjezdu do Vídně se obrátil s prosbou o pomoc na kněze, na kterého měl kontakt od přátel. Ve Vídni studoval staré jazyky a filozofii. Po roce odešel do Francie, kam ho přivedl zájem o francouzskou literaturu, a dál se věnoval studiu, kresbě a malbě.

Sametová revoluce znamenala pro Oldřicha Seluckého možnost konečně svobodně tvořit ve své vlasti. Po návratu z Francie začal učit na pedagogické fakultě etiku a také se stal autorem tří učebnic. V té době byl již ženatý, a když měla jeho žena vážné zdravotní problémy, odešli na delší čas z Prahy. Tehdy nejdříve přerušil a později ukončil svoji pedagogickou práci na fakultě a rozhodl se věnovat pouze vlastní tvorbě: „Pořád se mi vracela touha tvořit, ať už to bylo psaní, nebo malování. A objevila se i příležitost díky emigraci.“ Za touto příležitostí stál kněz Noel Choux z francouzské Mission de France, který měl na počátku devadesátých let v Československu pomoci s rozvojem křesťanských médií. Založil v Praze společnost Imago a přizval Oldřicha Seluckého ke spolupráci na výrobě animovaných filmů. To byl krok k psaní scénářů. Vznikly večerníčkové seriály „Broučkova rodina“, vánoční seriál „Cesta tří králů“ či animovaný seriál „Pavel, dobrodruh víry“, později převedený na úspěšnou knihu; její americký překlad získal první cenu jako nejlepší katolická kniha pro děti za rok 2009. S nástupem digitalizace ale již nebyly prostředky udržet se v tomto oboru. Poslední scénář „Časy zakládání“ vznikl na základě připravované knihy, která reagovala na problematiku soužití tří velkých světových náboženství ve Francii. Autor v ní téma židovství, křesťanství a islámu přibližuje prostřednictvím příběhů malých dětí, ve kterých vyzdvihuje hodnotu přátelství. V roce 2004 byl dokončený  36dílný seriál uveden ve Francii, českou verzi vysílala pro děti i Česká televize. Tím však spolupráce skončila, protože se nepodařilo najít další finanční prostředky.

Je třeba připomínat základní lidské hodnoty

Oldřich Selucký se dál věnoval a věnuje výtvarné činnosti i psaní. Je autorem řady knih pro mládež, ve kterých se snaží poutavou formou seznámit děti s křesťanskými historickými tématy. Knihy si také sám ilustruje. Je to jeho odpověď na současnou složitou situaci, kdy je třeba připomínat základní lidské hodnoty: „Myslím si, že je dnes strašně důležité pomáhat a udržovat naději. Jak jsem říkal, v podzemním životě jsme se zaměřili na vzdělávání doprovázené duchovním životem. Moje zkušenost je, že v běžném životě se dost často setkáte s lidmi, kteří dělají něco sice špatného, ale na první pohled bez vážných důsledků. Jsou to malé věci, třeba slovně odsuzují a napadají lidi jiného vyznání, původu a podobně, lidé tomu nevěnují pozornost. Ale já se bojím, že ve změněné situaci, ve které by jim někdo dal pušku a přikázal jim, aby to, o čem mluví, udělali, by to skutečně dělali. Jsou to lidé, kteří normálně žijí, pracují, nedělají nic zlého, jen se nenávistně vyjadřují. Ale bohužel si myslím, že by se ke zlu tak jako za druhé světové války a totality zase propůjčili a neměli by s tím problém. A z toho hlediska, i když má člověk pocit, že může dělat jen málo, tak hlavní je snažit se slovy a hlavně vlastním příkladem působit tak, aby se ve společnosti prosazovaly a upevňovaly  základní lidské hodnoty. Pomáhat, udržovat naději a pracovat na základních lidských hodnotách je v životě to nejdůležitější.“