Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Frideta Seidlová (* 1931)

• narozena v lednu 1931 v Krakově

• rodiče byli českoslovenští Židé

• 1939 útěk před nacismem na východ

• 1940 internace v pracovním táboře na Sibiři

• 1941 propuštěni, cesta do Uzbekistánu

• přesídlení do Československa

• vědecká pracovnice Ústavu experimentální botaniky ČSAV

• 1968 vystupuje z KSČ

• během normalizace měla omezenou možnost působení v zahraničí

Významná česká bioložka Frideta Seidlová vyrůstala ve 30. letech 20. století v polském Krakově. V silně antisemitském prostředí dokázala jejich rodina obstát a neztratit elán a rozhodnost. V září roku 1939 se pokusili o nemožné a pěšky utekli před Hitlerovou armádou a hrozbou norimberských zákonů. Neochvějná síla přesvědčení a duševní rozvaha rodičů umožnila celé rodině přežít. Tyto schopnosti získala i Frideta. V dospělosti díky nim uspěla ve své vědecké kariéře. „Nikdy jsem neměla problém prosadit se.To člověk získá výchovou.“

„Židoveška“, nebo „katoliška“

Frideta Seidlová se narodila v lednu roku 1931 v Krakově. Otec pocházel z Českého Těšína, ale maminka z Lodže. Po sňatku získala i ona československé občanství. Tatínek obchodoval s tiskařským barvivem a maminka mu v živnosti pomáhala. Frideta byla jedináček, a protože maminka pracovala s tatínkem, musela se umět ve volných chvílích zabavit sama. Chodila si proto hrát do města, běhala v parcích. S kamarádkami to měla těžké. „To si do dneška pamatuji,“ vypráví, „když jsem oslovila nějakou holku, jestli si chce se mnou hrát, tak první, na co se mě zeptala, bylo, jestli jsem ,židoveška‘, nebo ,katoliška‘. Nedovedla ani pořádně vyslovovat, ale už věděla, že si nemá hrát s židovskými dětmi.“

Frideta pocházela ze židovské rodiny, a proto neměla mnoho kamarádek. Antisemitismus byl před druhou světovou válkou v Polsku velmi rozšířený.

„Naproti našemu domu byl na zdi napsaný nápis: ,Nekupuj u žida!‘ A mě to rozčilovalo, a tak jsem škrtla slovo žida a napsala katolíka. Šla kolem nějaká paní, dala mi facku a naši to viděli a zavolali četníka. Ta paní dostala důtku za to, že bila cizí dítě, to se nesmělo. A naši asi dostali nějakou pokutu kvůli tomu nápisu. Nedávali to najevo, ale myslím, že na mě byli pyšní.“

Rodiče se s antisemitismem nejspíš setkávali často a z toho důvodu hledali školu, kterou by jejich jediné dítě mohlo navštěvovat. Vybrali polskou školu, na které vedl výuku náboženství židovský učitel.

Rychle pryč z Krakova

Zásadní změna přišla s vpádem Hitlerových vojsk do Polska. Rodiče narychlo sbalili věci a chystali se utéct z města na venkov. V té době u nich byl i strýc z otcovy strany a maminčina sestra s manželem a několikaměsíčním dítětem. „Ti všichni se shromáždili u nás, když začala válka, abychom byli pohromadě,“ vysvětluje pamětnice. Všichni společně tedy opustili Krakov. Pouze s nejnutnějším vybavením pro miminko, s oblečením, které měli na sobě, se vydali na cestu. „Před svítáním jsme museli rychle vstát a honem na vůz. Jeli jsme pak celý den až do setmění. Ve vesnici, kam jsme dojeli, nás pak někdo nechal přespat na slámě a druhý den jsme pokračovali dál.“ Po měsíčním harcování dospěli k polsko-ruské hranici.

Netrvalo dlouho a východní část Polska zabral Sovětský svaz. Rodina se tak náhle ocitla na cizím území. Rozhodli se proto pokračovat v cestě až do Lvova, kde měl tatínek sestru. Teta byla provdána za dobře zavedeného obchodníka se suknem. Bydleli ve velkém bytě a rodiče s Fridetou zde našli útočiště. Maminčina sestra s manželem a dítětem se ubytovali v tomtéž domě v podnájmu.

Několik měsíců tak mohla rodina opět žít v rámci možností poklidným životem a v bezpečí. Frideta znovu začala chodit školy a její tatínek pomáhal strýci v obchodě.

Stanice Sibiř – tábor Amerikanka

Další zvrat přišel na konci školního roku. Rodiče Fridety neměli doklady, četníci jim je zabavili před válkou, když jako českoslovenští občané odmítli opustit Krakov. Na území Sovětského svazu z nich proto bez dokladů byli de facto běženci. V červnu roku 1940 je vojáci zadrželi. „Jednou v noci k nám přišli dvauniformovaní mladíci. Velmi slušně nám řekli, abychom si sebrali svoje věci a šli s nimi. Ptali se nás, kde jsou muži, my jsme odpověděli, že na nočních službách. Tak nás poslali, abychom je informovali, kde budeme, a aby po práci za námi došli. To byla dobrá zpráva.“

Čekala je deportace. Maminka stačila vyjednat, aby nejeli společně s polskými utečenci. Jeli s jiným transportem, ale těžko říci, zda si polepšili. V každém případě obě rodiny zůstaly pohromadě.

Dospělí se snažili nastalou situaci hned řešit, ve vlaku začali procházet praktické problémy, tatínek se pustil do organizace zavazadel, aby se ve vagónu všichni i se zavazadly dobře poskládali. Tentokrát Fridetina rodina neodjížděla s prázdnou, teta jim poskytla nejnutnější výbavu: cíchy, potřeby na vaření, dokonce jim věnovala i postýlku pro miminko.

Po třech týdnech cesty vlakem byli vysazeni na nádraží kdesi na Sibiři poblíž Jakutska. Odtud je na nákladních autech převezli na místo určení. Tábor pro vězně ještě nebyl postaven, a tak byly rodiny ubytovány ve vesnici u místního obyvatelstva. Podmínky v dočasném ubytování byly přijatelné, až na nedostatek místa na spaní a přemnožené šváby. Každý musel pracovat pro místní elektrárnu. Muži i ženy chodili do lesa a káceli stromy. Podle množství odvedené práce dostávali přídělové lístky na potraviny z místního obchodu. S vesničany bylo možno obchodovat, takže se dal sehnat i tuk. „Nějaký kus šatstva, který jsme měli s sebou, jsme třeba mohli vyměnit za kilo špeku.“ Později, když už žili v táboře, nemohli se s místním obyvatelstvem stýkat a pamětnice vzpomíná, že právě nedostatek tuku vězně sužoval. Naproti tomu nový tábor poskytoval mnohem více prostoru a především nebyl zahmyzený.

„Celkem v táboře žilo asi tři sta lidí a skoro všechno to byly rodiny. Měli jsme k dispozici dva, tři různě velké baráky. Spali jsme ve velkém domě ve dvou řadách naproti sobě. Každý jsme měli pryčnu pro sebe a tatínek obstaral, abychom se tam vešli. Postýlku jsme měli uprostřed a ještě vyrobil stůl. Nikdy doma nestolařil, ale tam dělal všechno možné. Byl to člověk, který se nebál žádné technické práce. S jídlem to bylo tak: v obchodě jsme občas dostali nějaké výrobky z mouky, občas cukr, ale nikdy mléko ani mléčné výrobky. Maso tam bylo zřídka, asi dvakrát. Měli solené ryby, ale ty se nedaly odsolit. A žádné tuky.“

Po nějaké době byla Fridetina rodina přemístěna do jiného tábora, bývalého dolu na zlato.

Obrat v celé situaci nastal okamžikem, kdy Hitler napadl Sovětský svaz. V létě roku 1941 rodinu propustili z tábora. Tatínek s maminkou rozhodli, že na Sibiři nezůstanou a odejdou na Ural, kde žila část příbuzenstva. Tamní teta však rodinu přijmout nemohla, neboť na Urale panovala velká bída, a doporučila jim cestu do Taškentu v Uzbekistánu.

Klidný život v Československu

Po všech válečných peripetiích se nakonec dostala Frideta Seidlová s rodinou do Československa. Její život se konečně zklidnil a vystudovala biologii. Se stejnou energií, s jakou se její rodiče snažili nenechat se semlít vojenskou a politickou mašinérií v době druhé světové války, se Frideta věnovala svému vědeckému poslání. V šedesátých letech měla nakročeno ke slibné kariéře v Botanickém ústavu ČSAV. Provdala se za neméně nadějného českého jaderného fyzika. Srpnová okupace roku 1968 však zaskočila manžele Seidlovy stejně tak jako všechny Čechoslováky. Seidlovi se právě vrátili z Dánska. „Zrovna tu noc, co přišli Rusové, jsme se vrátili z Dánska. Manželtam byl na služební cestě, ale kvůli nemoci ji přerušil s tím, že jakmile se uzdraví, tak se tam vrátí. Samozřejmě se už nevrátil.“

Manžel se ihned zapojil do aktivit Ústavu pro jaderný výzkum, který se postavil okupantům. Jeho vědečtí pracovníci nechtěli dát republiku bez boje. A pochopitelně pro všechny zúčastněné včetně pana Seidla měla tato aktivita následky. Do Dánska se už vrátit nemohl, práce v Ústavu pro jaderný výzkum se omezila na nestabilní úvazek a jeho pracovní tým byl rozpuštěn. Tím fakticky přišel o možnost jakéhokoliv dalšího vědeckého působení.

Frideta Seidlová byla od války členkou KSČ. Po okupaci v srpnu 1968 se však s Komunistickou stranou Československa rozloučila a ze strany vystoupila. Toto gesto mělo pro vědkyni samozřejmě negativní následky. Jedinou její polehčující okolností byla účast v sovětské armádě. Nesměla však rozvíjet zahraniční spolupráci, nemohla se účastnit zahraničních seminářů, konferencí. Nesouhlas s režimem měl dopad i na osudy dětí manželů Seidlových.

Člověk má bojovat, a ne se vzdávat

Sovětská okupace zasáhla silně do života všech obyvatel naší republiky. Každý se s nastalou situací vyrovnával po svém. Většina národa se přizpůsobila novému režimu, který byl vlastně pro mnoho lidí přijatelný, protože zajišťoval jistý životní standard. V lednu roku 1969 se upálil Jan Palach, aby podle svých slov vyburcoval československou společnost. Pamětnice sama vypovídá, že byla jeho činem hluboce zasažena, smysl v jeho činu však dodnes postrádá: „Nemá se umírat, nemá se vzdávat, má se bojovat. Když chtěl být zabitý, měl nejdříve bojovat. Takhle jsem to chápala. A do dneška, když se to oslavuje a já slyším, že se obětoval, tak si říkám proč? Stejně byla normalizace, stejně všechno běželo dál. Já vím, že byl hrdina, ale nebyl jediný. Byl po něm ještě jeden, a o tom se nemluví. I v zahraničí byli takoví. Na konec v orientálních zemích je to dneska docela obyčejný způsob protestu, nechat se upálit. Souvisí to také s malým oceněním života. Jestli někdo říká, že to byla oběť za ty druhé, pak já se ptám za koho? Za ty, kdo sklonili šíji? Možná za ty, kdo ji nesklonili. Ale ti ji nesklonili z vlastní vůle a ne proto, že se jeden upálil. Souvislost disentu s upálením Jana Palacha nevidím.“