Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Otakar Seidl (* 1947)

• narozen 11. května 1947 v Novém Boru

• absolvoval dvoutřídku v Prysku

• vyučen strojním zámečníkem ve Varnsdorfu

• deset let pracoval v TOS v České Kamenici

• srpen 1968 prožil na vojně v Třeboni

• v roce 1976 nastoupil ke Sboru národní bezpečnosti

• v roce 1980 vstoupil do KSČ

• vzpomíná na listopad 1989

• u policie skončil roku 2005

Otakar Seidl se narodil 11. května 1947 v Novém Boru a vyrůstal ještě se sestrou v nedaleké obci Prysk. Maminka pocházela ze Slovenska, tatínkova rodina z Moravy. Na sever Čech se přestěhovali už Otakarovi prarodiče za prací ve sklárnách, většina otcových sourozenců se oženila se sudetskými Němkami. Po poválečném vysídlení Němců zůstalo pohraničí takřka opuštěné a začali do něj přicházet Češi z vnitrozemí. Někteří zůstali natrvalo, jiní jen vyrabovali opuštěné domy a zase odešli. Tatínek jako jediný z rodiny ve sklárně nepracoval. Otakar Seidl vzpomíná, jak mu vyprávěl o bombardování asi šedesát kilometrů vzdálených Drážďan v únoru 1945, které pozoroval z Varnsdorfu. Na obzoru byla vidět záře a slyšel dunění.

Lákavá možnost získat byt

Otakar Seidl absolvoval v Prysku místní dvoutřídku a pak se ve Varnsdorfu vyučil strojním zámečníkem, podobně jako jeho otec. Společně pak deset let pracovali v továrně TOS v České Kamenici. V roce 1966 narukoval na vojnu do Třeboně a končit měl v létě 1968. V srpnu ale přišla invaze vojsk Varšavské smlouvy, o které nevěděli ani pamětníkovi velitelé. „Někteří kluci plakali, velitelé z toho byli také přepadlí, ale nikdo nám nic nevysvětlil. Vojnu nám kvůli tomu prodloužili o tři měsíce. V noci jsme chodili otáčet cedule, aby se tu Rusové nevyznali. Chvíli jim tedy trvalo, než na jih k Třeboni vůbec dorazili.“

V roce 1976 vstoupil na radu svých kolegů z TOS do Sboru národní bezpečnosti (SNB). Lákalo ho lepší finanční ohodnocení a možnost získat byt. V té době už byl totiž pamětník ženatý a měl dva syny. Absolvoval fyzické testy i psychotesty a nejprve pracoval jako hlídková služba a později jako tzv. úsekář v Novém Boru. Měl na starosti určitou část města, za kterou zodpovídal. Po dvou letech opravdu byt v Novém Boru dostal a rodina se mohla konečně přestěhovat do svého. Práce prý měli hodně a Otakar cítil, že měli větší respekt, hodně také chodili mezi lidi. Dnes jsou prý pachatelé drzejší.

S KSČ jsem problém neměl

V roce 1980 Otakar vstoupil na naléhání svých nadřízených do KSČ. „Všichni kolegové ve straně byli a nadřízení se mě na to také ptali. Tak jsem do strany vstoupil, problém jsem s tím neměl. Byl to tehdy takový trend.“ Po nějaké době začal u SNB pracovat jako zpracovatel – zpracovával spisy s trestnou činností. Ta souvisela především s množstvím rekreačních objektů, které v okolí byly, a s dopravními nehodami nebo vykrádáním opuštěných kostelů v pohraničí. Lokalita byla vyhlášená i pro pražské herce, víkendovou chalupu zde měla například Vlasta Chramostová, Jaroslav Satoranský nebo Vlastimil Brodský. Především Vlastu Chramostovou tajná policie bedlivě střežila. „Sledovali, kdo k ní jezdí a s kým se stýká. Ale to byli jiní policisté, to jsme nedělali my. Také mi nabízeli, abych se Státní bezpečností spolupracoval, ale odmítl jsem. Měl jsem malé děti, člověk by byl pořád v terénu, a ne doma.“

Zpočátku nesměl jako příslušník SNB cestovat ani do zemí východního bloku. S rodinou tak k dovoleným využívali především policejní rekreační objekty, například v Doksech nebo v Železné Rudě. Až později směli vyjet například do lázní v Maďarsku nebo do tehdejší Německé demokratické republiky. Na Západ se pamětník podíval až po revoluci.

Sběratel

U SNB pracoval Otakar Seidl až do revoluce v roce 1989. Vzpomíná, že byl rád, že ho nenasadili na žádný zátah proti demonstrantům, na to byli příliš daleko od Prahy a s jejich pomocí se nepočítalo. Zpočátku demokracii vítal, dnes, už jako důchodce, v tom oproti rokům totality nevidí žádný velký rozdíl.

Po listopadu 1989 musel pamětník odevzdat stranickou legitimaci, u nově vzniklé policie ale mohl pracovat dál, pouze ho přeřadili do počítačového střediska. Zůstal zde až do roku 2005, kdy odešel ze zdravotních důvodů do důchodu. Chvíli pracoval v městské radě a byl pověřen kontrolami domů, které od obce dostali přidělené Romové. 

V důchodu má Otakar Seidl konečně čas věnovat se svým koníčkům. Má rád historii a hrady a je také sběratelem. Najdete u něj sbírky známek, mincí nebo odznaků, příležitostně maluje a baví ho řezba. Žije stále v Novém Boru, má čtyři děti, mnoho vnoučat a už i pravnoučata.