Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Franz Seidl (* 1934)

• narozen 21. prosince 1934 v Lačnově u Svitav, otec Franz majitelem stavební firmy

• kontakt s českými kamarády, čeští zaměstnanci firmy

• v roce 1940 otec odveden do wehrmachtu, zabaven automobil Opel Kapitän

• stavební firma připadla nacistické Organisation Todt

• v roce 1942 kromě nástupu do školy musel chodit do Deutsches Jungvolk

• v roce 1943 ubytovali první uprchlíky z Lotyšska

• zemědělský statek bratra matky vyhořel po zásahu bombami

• otec se vrátil živý, ale opakovaně zajat a odsouzen a opět osvobozen

• 28. října 1945 využili nabídku a nechali se po uplacení sovětských vojáků v noci převézt do Vídně

• v roce 1946-47 Schwäbisch Gmünd – znovu vybudovali stavební firmu, v rámci akce Seidl pomohli 110 rodinám ze sovětské zóny do americké západní zóny

• stal se stavebním inženýrem, ale zároveň studoval japonštinu a další jazyky

• v roce 1971 se oženil s Johannou Seidl Gartner

• založil spolek Brücke nach Osten (Most na východ), za svůj domov stále považuje Svitavy

Franz Seidl jako stavební inženýr procestoval celý svět a ovládá několik jazyků. Doma se však stále cítí na rodném Svitavsku, jehož drsnou krajinu a klima navzdory smutné zkušenosti s odsunem miluje.

Dům ve stylu Bauhausu a zabavený Opel Kapitän

Franz Seidl se narodil  21. prosince 1934 v Lačnově u Svitav jako první dítě majitelů stavební firmy Franze a Emmy Seidlových. Oba rodiče pocházeli také z Lačnova, otec studoval v Liberci a stal se stavebním inženýrem, matka zase dobře ovládala češtinu a vystudovala obchodní akademii v Brně. V roce 1932 spolu založili stavební firmu, kde zaměstnávali i mnoho Čechů.

Malý Franz měl spoustu kamarádů hovořících česky, celkově soužití obou národností probíhalo klidně. V roce 1939 se do rodiny narodila ještě dcerka Eda. Zároveň s vybudováním firmy si rodiče nechali postavit velmi moderní dům ve stylu Bauhausu (tehdy moderní styl, nacisty značně neoblíbený). Dům měl tři poschodí a rovnou střechu, kterou později děti rády využívaly pro různá dobrodružství. Franz Seidl měl obzvlášť rád výhled z nejvyššího poschodí, kde měl i dětský pokoj – při pohledu na východ se táhla pole a železniční trať Praha - Brno, na jih se skýtal pohled na město Svitavy a na západ se rozkládala Českomoravská vrchovina, kam v zimě chodili lyžovat. Rodiče obchodovali s českými, německými i židovskými partnery, firma vzkvétala. Po roce 1938 se vedly velké debaty, do NSDAP však nikdo z rodiny nevstoupil. Židovský obchodník s ocelí, pan Zwicker, zavčasu naložil svůj majetek na pronajaté železniční vagony a odjel do USA. Otec jako velký fanoušek motorismu a automobilů plánoval se místo v NSDAP angažovat v NSKK, nacionálněsocialistickém motoristickém sboru. Zároveň si těsně před propuknutím druhé světové války pořídil moderní automobil Opel Kapitän se samonosnou karosérií. Vzápětí mu však byl vůz zkonfiskován pro wehrmacht, on sám dostal povolávací rozkaz. Nacistům se zřejmě nelíbilo, že nebyl členem strany NSDAP a obchodoval i s židovskými partnery.

Válečné rozdělení

Za války se otec nejprve dostal jako ženista do Francie, poté byl převelen na východní frontu a nakonec po roce 1944 byl nucen pracovat v Mostu v hydropodniku Hermanna Göringa na výrobu leteckého paliva, který byl často bombardován. Po odvodu otce převzala jejich stavební podnik nacistická organizace Todt, matka již neměla žádné slovo, směli ale zůstat bydlet v horních patrech svého domu.

Malý Franz nastoupil do školy ve Svitavách, kam chodil celou půlhodinu pěšky, až později dostal chlapecké jízdní kolo. Kromě školy často navštěvoval ojedinělou Ottendorferovu knihovnu. Vzpomínal, jak si jednou v zimě vypůjčil dobrodružnou knihu o polárních výpravách, a když se pak ve sněhové vánici vracel domů s knihou v náručí, připadal si jako polárník. Od roku 1942 byl nucen chodit mezi nejmladší členy Hitlerjugend, tedy Deutsches Jungvolk. Malým chlapcům se velice líbila uniforma, za páskem směli nosit malou dýku. Samozřejmě je bavily i hry v přírodě, naopak neradi se učili nazpaměť „vůdcův“ životopis. Propaganda však byla neúprosná a děti byly vedené k tomu, že jako členové Hitlerjugend jsou něco víc, takže pak často byly drzé na rodiče. Mladí lidé slýchali, že mají být pružní jako kůže, ale tvrdí jako Kruppova ocel, že na ně Vůdce spoléhá. Děti se také účastnily tzv. winterhilfswerk, kdy v zimě chodily po domech a vybíraly peníze na chudé a staré lidi a na oplátku rozdávaly nacistické propagační předměty. Organizace pak přestala fungovat v březnu 1945, když již bylo zřejmé, že se oslava Hitlerových narozenin v dubnu 1945 neuskuteční. Franzi se hodně ulevilo, že nemusí předříkávat před vedoucími jeho životopis.

Již v roce 1943 matka v domě ubytovala uprchlíky z Lotyšska, později v roce 1944 Franz Seidl s dědečkem pozoroval kolony vozů z východního Pruska. Uprchlíci šířili strach ze Sovětů, přesvědčovali matku, aby také raději prchla na západ, než se fronta přiblíží až k nim. Ona však spoléhala na zemědělský statek svého bratra a také nechtěla odejít bez manžela.

Narozeniny na konci války a otcův život na vlásku

První příslušník Rudé armády k Seidlovým zavítal přesně 9. května 1945 v devět hodin ráno, kdy zároveň malá Eda slavila páté narozeniny. Sovětský důstojník se však choval velmi mile, nabídli mu zákusek, zahrál jim na krásné křídlo Steinway a odešel. V první chvíli si všichni oddechli a mylně se domnívali, že skazky o řádění Rudé armády jsou smyšlené. Svůj omyl poznali, když po nějakém čase přijely náklaďáky s opilými vojáky, kteří v kancelářích rozházeli papíry i lahvičky s inkoustem a vyrabovali dědečkovu sbírku loveckých zbraní. Další dny se již nesly ve znamení hrůz páchaných na německém obyvatelstvu, které se dotýkalo mnoha jejich známých. Když se šířily zvěsti o nočním znásilňování žen, rozhodla se matka s dětmi i se svou sestrou ukrýt u bratra na statku. „Statek se nacházel v Lačnově asi dva tři kilometry od nás, krásný čtvercový statek. Můj strýc měl velkou smůlu, že týden nebo dva před 9. květnem, před koncem války, ho bombardovali sovětští hloubkaři, protože zahlédli, že ve dvoře táboří německá armáda, a statek úplně vyhořel. Zbyly jen černé ruiny, do sklepení se však dalo vlézt, ta zůstala v pořádku. Když se pak stávalo, že za nocí byly z domů vyvlékány ženy, moje matka s námi dětmi a s tetou, svou sestrou, utekly ke svému bratru Franzovi do sklepů, nad nimiž zbyly jen ty ohořelé ruiny. Tam jsme se skrývali. Matka a teta se chodily schovávat na půdu dědova výminku, který zůstal nepoškozen a stojí dodnes. V té době jsme se neustále schovávali a skrývali,“ vzpomíná Franz Seidl.

Nutnost skrývat se vyvrcholila, když se otci podařilo dostat domů z Mostu. Nejprve bydlel normálně v domě, ale pak se čeští mladí partyzáni o jeho návratu dověděli a mylně se domnívali, že on byl ten nacista, který ve stavebním podniku týral válečné zajatce a vězně koncentračních táborů. Událost, která se přihodila, si Franz Seidl dodnes nese jako hluboké trauma: „Jednoho dne, muselo to být tak v polovině června 1945, přišli do našeho domu ve Svitavách partyzáni se zbraněmi a ptali se po mém otci. Byl doma sotva pár dní. A oni mu řekli: ‚Jste zatčen‘, a mojí matce, která mluvila česky, řekli rovnou: ‚To je ten kapitalista, který bude zastřelen.‘ A já jsem stál přímo vedle otce a všechno jsem to slyšel. Měl být odveden a okamžitě zastřelen. Chodilo to však tak, že ani tihle partyzáni ho nemohli zastřelit hned na místě, museli ho odvést na národní výbor. Dodnes si pamatuji, v které budově tehdy sídlil. Tam mého otce odvedli a konal se rychlý soud. Jedním ze soudců však byl pan Huška, bývalý zaměstnanec v podniku mého otce. Když pan Huška viděl, že přivádějí mého otce jako zajatce, hned partyzánům oponoval: ‚Toho nemůžete zastřelit, je to antifašista, vůbec tady za války nebyl. Není vůbec pravda, co tvrdíte.‘ A docílil toho, že navzdory hlasům ostatních kolegů soudců můj otec nebyl zastřelen.“ Zároveň však byl otec varován, že se celá situace může opakovat a že by měl zmizet. Tajně přejít přes rakouskou hranici se mu nepodařilo, tak se vrátil a nadále se skrýval. Bohužel se celá situace skutečně znovu opakovala, i tentokrát se panu Huškovi podařilo otci život zachránit.

Jak zlaté hodinky zajistily svobodu ve Vídni

Celou neudržitelnou situaci se rodina rozhodla vyřešit tajným útěkem do Vídně. Rodiče se dověděli, že někteří sovětští vojáci jsou ochotní za úplatky, zlaté hodinky, kožené holínky apod. propašovat Němce za rakouské hranice. Kontakt jim zprostředkovala jedna instalatérská rodina ve Svitavách. Domluvili se tedy, že nejvhodnějším dnem pro útěk bude 28. říjen 1945, kdy budou Češi zajisté vydatně slavit první poválečný státní svátek. A jak umluveno, tak se také stalo. V deset hodin večer na dvoře za jejich domem, kde už mezitím zase směli bydlet, zastavil velký nákladní vůz GMC sovětské armády. Pod plachtou byly uložené brambory. Postupně se ukryli na voze, nakonec s nimi musel neplánovaně nastoupit i dědeček, kterého původně chtěli ještě nechat v domě, protože to sovětští vojáci vyžadovali. Na další průběh dobrodružné cesty za svobodou Franz Seidl vzpomínal: „Vyjeli jsme a ve Svitavách jsme ještě naložili na náklaďák rodinu instalatéra, od které dostala moje matka kontakty na Rusy. Jeli jsme směrem do Brna, kam jsme dorazili kolem půlnoci. Uprostřed města se náklaďák zničehonic zastavil. Rodiče i druhá rodina dostali hrozný strach, protože předtím slyšeli, že někteří Rusové si nechali dát dárky, naložené Němce odvezli jen kousek, pak je shodili z korby a odjeli. Takoví ale ‚naši‘ Rusové nebyli. Měli jen poruchu, praskla jedna pneumatika. Naneštěstí se náhradní kolo nacházelo pod hromadami brambor. Pamatuji, jak moji rodiče později vyprávěli, že se Rusové při výměně pořádně zapotili, až jim potůčky potu stékaly po zádech. Rychle tedy vytáhli náhradní kolo a jeden Rus matce řekl: ‚Jestli teď přijde policejní kontrola, sednu si dozadu se svou zbraní a budu střílet do vzduchu, tak se nelekejte, řidič pojede dál.‘ Ale nikdo nepřišel, vše probíhalo v klidu. Po výměně kola cesta pokračovala dál. Před rakouskou hranicí znovu přišel jeden Rus se slovy: ‚Teď přijde hranice, ale v žádném případě nebudeme zastavovat. Kdyby nás někdo zastavil, budeme střílet do vzduchu a řidič to projede, i kdyby závora byla dole.‘ Ale závora dole nebyla, byla zvednutá, a tak jsme ani nikdo nepostřehli, že už jsme v Rakousku. Rodiče měli nejspíš ještě stále strach, ale už jsme byli v Rakousku. Ráno v pět nebo v půl šesté jsme dojeli do Vídně. V centru města jsme vystoupili na chodník, víceméně bez zavazadel. Moje sestra byla ještě malá, bylo jí pět a půl, měla kožený vak. V říjnu už panovalo chladné počasí. A pak jsme ještě měli pytel na brambory s kouskem chleba a špekem. Všichni jsme na sobě měli teplé oblečení, ale nic dalšího jsme si vzít nemohli. Stáli jsme tam tedy na ulici a rodiče později vždycky říkávali, jak byli v tu chvíli šťastní, že jsou na svobodě.“

Otec měl v plánu ubytovat se u příbuzných, ale dům byl poškozen nálety a kromě toho tam propukl tyfus. V centru města pak náhodou potkali známého ze Svitav a ubytovali se díky němu v Rosenburgengasse 4, ovšem dům neměl střechu ani skla v oknech, jen papír. Hlady prý netrpěli, ale často se třásli velkou zimou, protože ve Vídni nebylo čím topit. Otec si hned našel práci, Franze záhy přihlásili do školy. Jednalo se však již o první třídu nižšího stupně gymnázia, takže některé předměty ze začátku musel dohánět, například angličtinu. Zároveň však skýtaly vídeňské poválečné trosky skvělá místa pro hry a dobrodružné výpravy malých průzkumníků. Činorodý otec potkal náhodou také bývalého klienta, švýcarského Žida, pana Obenhause, který jim hned nabídl možnost bydlení ve své vile se služebnictvem ve čtvrti Sparbach. Luxusního života tam si však užili pouhé dva týdny, jelikož Sparbach byl v sovětské zóně, načež se opět obávali nočního znásilňování žen, zároveň otec musel dlouho dojíždět do práce. Původní bydlení však mezitím obsadila jiná uprchlická rodina, takže nyní museli bydlet ve vlhkém sklepení. Proto se rodiče rozhodli řešit situaci ještě jinak, když se dověděli o možnosti, že Američané vypravují vlaky s uprchlíky do své zóny v západním Německu.

Zóny, zóny, zóny

Koncem února 1946 získali lístky do transportu s Červeným křížem a klasickými dobytčáky vyrazili směrem na západ. Když o půlnoci dorazili do Mnichova, kde se nádraží podobalo velké černé díře, otec odmítl vystoupit. Vlak měl pokračovat do Stuttgartu, kde však podle jejich informací byla již francouzská zóna, v níž působili i maročtí vojáci, o nichž kolovaly podobné zvěsti jako o těch sovětských. Obávali se ovšem zbytečně, protože vlak nemohl projet do Stuttgartu kvůli zničenému mostu, a tak se musel vrátit mírně na východ. Skončili tedy v karanténním táboře v Lorchu u města Schwäbisch Gmünd. Odtamtud byli později rozdělováni do dalšího ubytování. Otec byl přidělen nejprve k nějakému sedlákovi jako pomocný rolník, ale sedlák ho hned poslal zpátky, protože na takovou práci se nehodil. Osvícený radní na místním úřadu mu potom dal práci nejvhodnější – vybudovat nové bydlení pro příchozí uprchlíky. A tak se stalo, že rodiče opět vybudovali stavební firmu, dokonce přicházelo mnoho bývalých zaměstnanců ze Svitavska. S týmem spolupracovníků zvládli sehnat tehdy nedostatkový materiál jako cement nebo ocel z Porúří. Jako měnu použili cigarety značky Gauloises a na naloženou ocel si museli sednout, aby ji někdo cestou neodcizil.

Akce Seidl i smutné osudy

Rodiče se navzájem doplňovali a jejich podnik velmi prosperoval, v roce 1947 a 1948 uskutečnili dokonce tzv. „akci Seidl“. Otec se domluvil s biskupem evangelické církve, zajistil ubytování v bývalém benediktýnském klášteře v Lorchu a díky tomu mohl pozvat 110 rodin svých bývalých zaměstnanců, které byly původně odsunuté do sovětské okupační zóny v budoucí NDR.

Na rozdíl od nich měli někteří příbuzní horší úděl, například matčin bratr Franz. „Strýc Franz, bratr mé matky, který měl zemědělský statek, co vyhořel a kde jsme se ukrývali ve sklepeních, byl zajat Čechy, muselo to být někdy v červnu nebo v červenci 1945, protože byl Ortsbauernführer [okresní selský velitel]. K této funkci vždycky nacisté někoho určili a ten pak musel dohlížet, aby byly odváděny správné dodávky mléka a másla, aby nikdo nedělal zabíjačku načerno, vše se muselo hlásit, prostě musel zajišťovat pořádek. Ale strýc nebyl nacista, politice nerozuměl ani za mák, byl sedlák do morku kostí. A toho ubohého strýce Franze Češi zajali, zavřeli do vězení nejdřív ve Svitavách, pak na Mírově na Hané. Tam prožil těžké období, vězni tam museli ležet na betonové podlaze bez lůžek a přikrývek, mrzli a byli týráni. Zdravotně ho tam naprosto zničili. V roce 1946 byl odsunut, když pak nastal hromadný odsun Němců, ale měl tak podlomené zdraví, že hned začátkem roku 1947 zemřel.“

Procestovat svět, ale v srdci mít krajinu Svitavska

Po maturitě na gymnáziu se Franz Seidl rozhodl stát se také stavebním inženýrem jako jeho otec, lákalo ho však zároveň studium jazyků. Rok prožil v japonském Tokiu jako pracovník zahraničního oddělení v bance Mitsui. Cesta lodí do Japonska tenkrát zabrala pět týdnů. Ze svých zkušeností v Japonsku čerpal materiál pro svou dizertační práci. Jako student strávil tříměsíční stáž na stavbě ve Finsku, kde se prý naučil svéráznou metodou finsky za pár dní. Také se stal spolupracovníkem amerického profesora českého původu Staňka, který tenkrát prováděl průzkumy různých leteckých společností, díky kterým se zabránilo mnoha stávkám zaměstnanců.

Po doktorátu se v roce 1971 oženil. Jeho manžela Johanna Seidl Gartner pocházela z pasovské podnikatelské rodiny. Později přece jenom nastoupil do firmy svého otce, kterou úspěšně vedli až do stavební krize v roce 1976, kdy otec musel část firmy odprodat či pronajmout. Později pracoval také jako bankovní poradce.

Do České republiky se rád vracel a v roce 2016 založil s kolegou sudetoněmeckého původu spolek Brücke nach Osten (Most k východu), jehož cílem je podnítit v mladých lidech lásku k zemím východně od Německa. Podle Franze Seidla by se neměli mladí bát slovanských jazyků ani námahy naučit se pár slovíček. Na otázku školáků, kde je jeho domov, vždy odpovídal, že na Svitavsku. Co mu scházelo po odchodu z původní vlasti shrnul slovy: „Ta spjatost s přírodou a s krajinou, i když to byla poměrně drsná krajina Svitavské pahorkatiny.  Mám moc rád čerstvý vzduch, když třeba vane i dost silný vítr. Cítím se mnohem lépe v klimatu Svitavska než v okolí Gmündu. A to klima jsem musel opustit, přestože bych tam rád žil dál.“