Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Evžen Seidl (* 1928  †︎ 2017)

• narozen 28. října 1928 v Černčicích u Loun

• po únoru 1948 byl aktivním členem odbojové skupiny MAPAŽ (Masaryk, Palacký, Žižka)

• v říjnu roku 1949 byl odsouzen na dvacet let odnětí svobody, trest si odpykával v jáchymovských dolech

• propuštěn byl na amnestii v roce 1960

• do sametové revoluce se živil jako nástrojař v lounské porcelánce

• zemřel 17. ledna 2017

Evžen Seidl se narodil 28. října 1928 v Černčicích u Loun. Jeho matka byla učitelka původem ze Štýrského Hradce a po první světové válce se odstěhovala do Československa, kde působila v Praze jako učitelka jazyků. Tam se také seznámila s budoucím manželem, který byl vojenským pilotem. Již v dětství, které strávil v místě svého rodiště, „dostal od mamky drogu – sport“. To, jak dále vzpomíná, mu umožnilo přežít těžké časy.

V Černčicích chodil do školy s dcerou budoucí vůdčí osobnosti odbojové organizace MAPAŽ, Kamilem Novotným. Protože pamětníkova rodina byla za války vedena jako nespolehlivá, nemohl jít Evžen Seidl studovat a vyučil se jako nástrojař. Po skončení války vystudoval geologickou školu, oženil se a přestěhoval se do Loun.

Členství v MAPAŽ

Výchova v prvorepublikovém duchu a dřívější konexe na Kamila Novotného vedly Evžena Seidla ke vstupu do odbojové organizace MAPAŽ, jež spolupracovala s tajnou službou CIC (Counterintelligence Corps) – zpravodajskou službou armády USA. V rámci skupiny se podílel na organizování letákových kampaní, diverzní činnosti v severočeských městech či na převodech stíhaných osob do SRN (Spolkové republiky Německo). Nejvýraznější akcí, do které se zapojil, byly připravované atentáty na vybrané komunistické činitele, jež neměly mít likvidační, ale odstrašující charakter, jelikož vybraní jedinci „svým chováním snad předčili i nacisty“. Pamětník měl díky svému vyučení konexe na ČSD (Československé dráhy) a mohl sehnat trubky na výrobu bomb, nicméně plánovaný atentát byl odhalen. Následně bylo v roce 1949 z této skupiny zatčeno okolo tří set lidí. Po zatčení se pamětník dostal na oddělení StB (Státní bezpečnosti) do Ústí nad Labem, kde probíhalo vyšetřování. „Kamil Novotný se mě snažil všemožně zachránit“ a při vyšetřování tvrdil, že jde o nástavce na plot. Po ukončení vyšetřování byli zadržení odvezeni do litoměřické věznice, odtud do Mostu „a z Mostu nás každý den vozili na ten monstrproces“.

Soud v lounské sokolovně

Hlavní proces proběhl s třiadvaceti hlavními zatčenými ve dnech 22.–24. října 1949 v lounské sokolovně, bez přístupu veřejnosti. Navrženo bylo deset rozsudků smrti a uskutečněny čtyři (Kamil Novotný, Josef Hořejší, Josef Plzák a Bohumil Klempt), hrdelní rozsudky byly vykonány 7. ledna 1950 v Praze. Evženu Seidlovi byl rozsudek změněn na dvacet let těžkého žaláře v jáchymovských uranových dolech. Hlavním členům skupiny byly uděleny tresty v celkové délce 254 let a byli zbaveni občanských práv na deset let po uplynutí trestu, zabaven veškerý majetek a uděleny vysoké pokuty. Po ukončení procesu byli odsouzení odvezeni do věznice Plzeň-Bory a odtud směřovala další pamětníkova cesta do jáchymovských uranových dolů.

Jáchymovské doly

Jelikož pamětník vystudoval geodezii, byl přidělen na geodetické oddělení. Jak vzpomíná, „začátky byly hrozné, to předčilo i nacistické koncentráky“. Ruská vojenská posádka měla velkou moc a bálo se jí a podlézalo jí i civilní české komunistické vedení. První změny začaly asi za rok, kdy se Rusové začali chovat lépe než někteří Češi. Uvědomovali si totiž, že zcela vyčerpaný vězeň příliš práce nezastane. „Naši představitelé nedokázali pochopit, že jsme tam proto, abychom pro Sověty rubali uran. Musíte se zapracovat, aby se plnila norma, a ta se může plnit jen tehdy, pokud práci dobře znáte a ovládáte.“ Z toho důvodu byla vězňům vylepšena strava a celkově se trochu zlepšily podmínky. Určitou podpůrnou roli pro vězně představovali i civilní zaměstnanci, kteří si práci v dolech zvolili pod nátlakem místo několika let ve vězení a „byli v podstatě na stejné lodi“. Takto se tam pamětník stýkal například s Prof. Dr. Jiřím Krbcem, výborným chirurgem. Nejednalo se však jen o české občany, dobře se komunikovalo i s některými sovětskými zaměstnanci. „Na geologickém abteilungu a v nemocnici jsme měli kliku, že oba vedoucí byli lidé, kteří rozlišovali lidi podle lidského charakteru.“ Evžen Seidl si například s Ing. Larkinem, vedoucím geologického oddělení, další dva roky po propuštění dopisoval. Jiná sorta zaměstnanců byli hlídači. Jednalo se o režimu loajální zaměstnance, „primitivní pitomce, se kterými jsme si uměli poradit“. Rusové však měli trochu obavy, aby vězni neměli velkou vůli bojovat proti ostraze, a tak umožnili zřízení malého kulturního domu. „Nám to svým způsobem ulehčilo bytí.“ Tímto způsobem se život v táboře začal relativně měnit k lepšímu, „ale makat se muselo, práce tam nebyla jednouchá“.

Návrat do civilu

Po propuštění na generální amnestii v roce 1960 byl pamětníkovi přiřknut minimální důchod, a proto se rozhodoval, zda „přestanu kouřit, nebo chodit do hospody“. Zanechal nakonec obou zlozvyků a kromě rodiny se věnoval i práci, kterou našel v lounské porcelánce, kde pracoval jako nástrojař. Po sametové revoluci se stal aktivním členem lounské pobočky KPV a mimo jiné se zúčastnil zřízení pamětní desky připomínající osudový soudní proces a především čtyři popravené spolubojovníky. „Tato pamětní deska byla zbudovaná zásluhou Otokara Procházky na lounské sokolovně v roce 1993. Vzhledem k věku a ubývání našich členů jsme předali desku městskému úřadu Louny. Je dobré, že v Lounech vznikla pamětní deska k uctění památky spoluobčanů a také pro připomenutí zlovůle komunistického režimu.“ Popravy a věznění však Evžen Seidl nebere jako nejhorší stránku totalitní zlovůle. „Tyto zločiny komunistického režimu jsou druhořadé, prvořadým zločinem je psychická a morální devastace národa, která bohužel stále trvá.“ Jelikož se jako předseda lounské pobočky zúčastnil jednání o uzákonění třetího odboje na nejvyšší státní úrovni, ví o současné politické scéně své a zdůrazňuje, že „žijeme v době, ve které probíhá boj o moc za každou cenu, tento boj brzdí a zpomaluje demokratický vývoj v našem státě, za nezájmu těch, kteří jsou zodpovědní za uplatňování demokratických principů“. Připouští, že i situace kolem KPV je složitá. „Právo měnit stanovy KPV mají pouze bývalí vězni. Je zřejmé, že tato situace je neudržitelná, a nezbývá než předat činnost jiné organizaci nebo ji zrušit a nazvat ji klub třetího odboje. V druhém případě by bylo nutné předat veškeré materiály do muzea a archivu,“ uzavírá Evžen Seidl. Dále rozlišuje lidi podle charakteru a neodsuzuje spoluobčany se stranickou knížkou, pokud to jsou slušní lidé.

Evžen Seidl zemřel 17. ledna 2017.