Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Irena Sehnalová (* 1941)

• narozena 27. října 1941 v obci Tworków v Německu (dnes Polsko)

• otec Johan Jarzombek narukoval do wehrmachtu

• otec po válce zůstal v SRN a domů se již nevrátil

• svědkyně bezdůvodného zastřelení dědy sovětským vojákem

• zatčena na demonstraci proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1969 v Brně

• svědkyně zastřelení Danuše Muzikářové během demonstrace v Brně v srpnu 1969

• za účast na demonstraci odsouzena k jednoročnímu podmínečnému trestu

• manželka politického vězně Milana Sehnala

• v roce 2016 žila v Olomouci

V srpnu 1969 se Irena Václavová, později Sehnalová, v Brně zúčastnila demonstrace proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy. Protest se ale změnil v masakr, když milicionáři vyzbrojení ostrým střelivem začali střílet do lidí. Irenu Václavovou zrovna zatýkal kapitán Sboru národní bezpečnosti, když na vlastní oči viděla ležet na zemi s prostřelenou hlavou osmnáctiletou Danuši Muzikářovou. Následně ji za účast na demonstraci odsoudili k jednoročnímu podmínečnému trestu.

Na otce si nevzpomíná

Irena Sehnalová, dívčím jménem Jarzombková, se narodila 27. října 1941 v obci Tworków, tehdy na území Německa (dnes Polsko). Obec stála poblíž Ratiboře v kraji s národnostně pestrým obyvatelstvem. Část obyvatel mluvila německy a část těžko srozumitelným nářečím moravským a hornoslezským (Wasserpoláci). Pamětnice přesně neví, do jaké národnostní skupiny se řadili její rodiče, ale z příjmení lze odvodit, že její předci byli Poláci.

Na otce Johana Jarzombka ale nemá žádné vzpomínky. Krátce po jejím narození musel narukovat do wehrmachtu. Doma se objevil jen dvakrát během dovolené a pak definitivně zmizel. Až několik let po válce matka Marie přes Červený kříž zjistila, že žije v západním Německu, odkud se kvůli železné oponě nemohl do Československa vrátit. V Německu se nakonec oženil a měl další tři dcery. Ani s otcem, ani s nevlastními sestrami se pamětnice již nikdy nesetkala.

Dědečka zastřelili sovětští vojáci

Matka se s malou Irenou po otcově nástupu do wehrmachtu přestěhovala ke svým rodičům do dvacet kilometrů vzdálených Czyzowic. I její tři bratři museli rukovat. Dva se vrátili a jeden zemřel někde v sovětském zajetí.

V Czyzowicích také rodina zažila konec války. V okolí se tvrdě bojovalo a Irena s matkou, prarodiči a sousedy strávili několik dní ukryti ve sklepě. „Najednou někdo zabouchal na dveře a rusky říkal, ať mu otevřeme. Děda vylezl ze sklepa po betonových schodech a otevřel dveře. Ten Rus se ho zeptal, jestli je Němec, a střelil ho do hlavy. Děda spadl a maminka vletěla nahoru a tam viděla otce krvácet. Chytla ho a chtěla stáhnout do sklepa. Viděla ale, že Rus nabíjí revolver a že by ji taky zastřelil, tak svého otce pustila a skočila přes deset schodů dolů do sklepa,“ vypráví pamětnice o smrti svého dědy Johana Stabla. A právě z této tragické události má pamětnice první dětskou vzpomínku. Pamatuje si, jak sovětští vojáci následně do sklepa hodili granát se slzným plynem. „Začalo to kouřit a maminka všem řekla, že musí ven, nebo se otráví. Do malého sklepního okýnka vysadili první mě, protože si mysleli, že dítě nezastřelí. Nevěděli, jestli tam ještě někdo je, a když viděli, že tam v klidu stojím, tak vylezli i ostatní.“

I po válce několik dalších let žila Irena s maminkou v Czyzowicích. Matka tehdy pravidelně jezdila za prací přes hranice do Bohumína. „Maminka musela hodně pracovat, aby mě uživila, a tak jsem vyrůstala dost sama,“ vzpomíná Irena Sehnalová. V roce 1951 se obě přestěhovaly do podnájmu v Bohumíně. Pamětnice vzpomíná, že maminku nechtěli během cest za rodinou pouštět přes hranice, přestože oba státy patřily do „spřáteleného“ východního bloku. Dokonce jí neumožnili účast na pohřbu vlastní matky. „Maminka ještě neměla československé občanství, takže jsme do Polska nesměly jezdit. Zemřela jí maminka a mermomocí chtěla na pohřeb. Nebylo to daleko, jen kousek přes hranice. Nedovolili jí to. Tak nechala udělat velký věnec a šla na hranice a prosila vojáky, jestli by tam nemohli zanést alespoň věnec. Ani to nechtěli. Tak potom poprosila kamarádky, které bydlely v Polsku a pracovaly v Československu, aby věnec na pohřeb zanesly.“

Po škole se Irena chtěla vyučit holičkou. Kvůli nedostatku peněz ale už ve čtrnácti letech nastoupila jako dělnice v bohumínské Prefě. Později se stala jeřábnicí a v Prefě nakonec pracovala osmadvacet let.

Odsouzena za účast na demonstraci proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy

V roce 1960 se pamětnice provdala za Marka Václava, s nímž měla dcery Ivanu a Janu. Manžel pocházel z Bosonoh u Brna, a když Irena v létě roku 1969 jela s dětmi na návštěvu tchyně, rozhodla se zúčastnit demonstrace proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy. Do města jela spolu se švagrem Ladislavem Havelkou 21. srpna 1969, tedy rok okupaci, která protikomunisticky smýšlející pamětnici hluboce zasáhla.

Proti potlačení demonstrace tehdy vyslali vojáky, příslušníky Sboru národní bezpečnosti a také nevycvičené milicionáře, kteří byli vyzbrojeni pistolemi a samopaly s ostrým střelivem. Zatímco vojáci se chovali zdrženlivě a nedisponovali ostrými náboji, milicionáři a příslušníci SNB s pomocí obušků, vodních děl, psů a slzného plynu proti demonstrantům brutálně zasáhli. V centru města vypukl obrovský zmatek a v několika ulicích dokonce vyrostly barikády. Irena Václavová – tak jako ostatní – na milicionáře křičela. „Ukázala jsem, že jsou padlí na hlavu, že nikdo jim nic nedělá, a oni míří na vlastní lidi samopalem. Kapitán SNB Pátek vyskočil z náklaďáku a odvedl mě,“ vzpomíná na své zatčení Irena Sehnalová (tehdy Václavová)

Někteří ze zasahujících příslušníku nakonec začali do demonstrantů střílet. Vyžádalo si to několik raněných a také smrt osmadvacetiletého Stanislava Velehracha a o deset let mladší Danuše Muzikářové. Právě ji pamětnice během zatýkání viděla ležet na zemi s prostřelenou hlavou. „Jak mě vedl, tak jsem viděla, jak tu mladičkou holku zvedají ze země. Nesměli jsme se moc ohlížet,“ dodává.

Irenu odvedli do přeplněné cely, kde se již tísnilo dalších padesát lidí. Po celou dobu je přitom nepustili ani na záchod. „Po jednom nás volali k výslechu. Ptali se, co jsem tam dělala a proč jsem vykřikovala a volala, že jsou blbci. Bylo to v noci, tak jsem jim říkala, že mám doma dvě malé děti a ty nevědí, kde jsem. Řvali na mě jak na psa, co jsem tam dělala. Ten jeden byl trochu slušnější a říkal, ať po mně neřvou, že jsem úplně pryč.“

Domů se dostala až druhý den a konečně se tak setkala s dětmi a vystrašenou tchyní. O několik měsíců později Irenu a jejího švagra Ladislava Havelku soud za účast na demonstraci odsoudil k jednoročnímu podmínečnému trestu.

Manželkou politického vězně

V třiačtyřiceti letech po dlouhé nemoci zemřel pamětnici manžel. Po několikaleté známosti se v roce 1985 provdala za Milana Sehnala, bývalého agenta americké tajné služby CIC a dlouholetého politického vězně, jehož vzpomínky jsou také uloženy ve sbírce Paměti národa. Po pádu komunismu několik let bydleli u příbuzných v Německu a později postavili dům v Olomouci, kde spolu žili i v roce 2016.

„Ať se nedají a bojují za demokracii a snaží se, ať se mají lépe než my. Za to se musí bojovat, to samo nepřijde,“ dodává na závěr své poselství pro budoucí generace Irena Sehnalová.