Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Richard Seemann (* 1933)

• narodil se v Praze 8. září 1933

• 1942 – otec umírá v koncentračním táboře Flossenbürg

• 1951 – vyhrál konkurz do redakce zahraničního vysílání Československého rozhlasu

• 1966 – kvůli odmítnutí spolupráce s StB neodjel na post zpravodaje v Bonnu

• 1968 – podílel se na vysílání rozhlasu během srpnové okupace

• 1970 – vystoupil z komunistické strany, vyhozen z rozhlasu

• 1970–1975 – kotelník ve vinohradské nemocnici

• 1989 – šéfredaktor domácího vysílání a pak zvolen ústředním ředitelem Československého rozhlasu

• 1993 – odchod do důchodu

• 1997–2004 – byl členem Rady Českého rozhlasu, které dvě volební období předsedal

• 1993 – dodnes na okruhu Českého rozhlasu Plus komentuje dění v Německu, Švýcarsku a Rakousku

Richard Seemann se narodil v Praze 8. září 1933 a Prahu nikdy neopustil. Pochází ze smíšeného manželství. Jeho otec Bedřich Seemann byl Žid německého původu, který se narodil v Horním Litvínově v roce 1900 a byl původně hudebním skladatelem. V roce 1928 složil první československou rozhlasovou operetu, živil se však jako novinář. Věnoval se publicistice a byl redaktorem německého vysílání Československého rozhlasu a redaktorem německého deníku Prager Tagblatt,[1] kde zavedl rubriku rozhlasové kritiky. Maminkou Richarda Seemanna byla Marta Částková, narozená v roce 1907, která přestože pocházela z chudé dělnické rodiny, vystudovala Státní konzervatoř a později hrála ve vinohradském divadle. Po sňatku však zůstala v domácnosti a dožila se 94 let.

Přestože se Bedřich Seemann nijak aktivně nehlásil ke své židovské příslušnosti, vztahovaly se na něj přísné norimberské zákony.[2] Marně se pokusil opustit protektorát.[3] Plány však přerušilo vypuknutí války. Otec se ještě snažil dostat svého syna do Wintonova vlaku,[4] matka ho však nechtěla pustit samotného.

Ať ta válka brzy skončí

Richard Seemann byl totiž podle norimberských zákonů míšenec prvého stupně. Přestože jej rodiče nechali pokřtít, aby ho chránili, musel být v deseti letech registrován na oddělení pro řešení židovské otázky v protektorátu „Sicherheitsdienstung“. Tehdy mu hrozilo, že pokud válka bude pokračovat, ve čtrnácti letech nastoupí do transportu. O to bedlivěji malý Richard sledoval, jak se vyvíjí situace a poměr sil na frontě. Již od deseti let si vedl podrobné záznamy o tom, jak se válka vyvíjí. Ostatně zájem o historii, především tu válečnou, mu zůstal. V roce 1970 vydal knihu Poločas války, celý náklad byl však velmi krátce po vydání zničen a kniha vyšla v reedici až v roce 2005. Později vydal několik dalších knih.[5]

Když bylo pamětníkovi osm let, byl jeho otec v prosinci 1941 zatčen gestapem a jako politický vězeň zemřel 14. června 1942 v koncentračním táboře Flossenbürg.[6] Jeho jméno zůstalo spolu s několika desítkami jmen dalších vězňů vytesáno na pamětní desce koncentračního tábora a zapsáno v tamní knize obětí a je i na zdi pražské Pinkasovy synagogy spolu se jmény jeho rodičů, kteří zahynuli o několik měsíců později v koncentračním táboře Treblinka 3. Dědovi bylo tehdy 80 let. „To patří k životu, já jsem to přežil,“ glosuje Richard Seemann, který se po letech za doprovodu svých dětí a vnoučat do Flossenbürgu vypravil.

Válka pokračovala. Pamětníkova matka byla opakovaně zvána k výslechům do Petschkova paláce a přežívala hrůzy každého dne jen s pomocí svého malého syna. Oba počítali dny. Samozřejmě, že jako malý kluk si Richard Seemann nemohl nechat ujít situaci v ulicích. Roznášel jídlo na barikádách. „Nějaký blázen tam po nás střílel, ale člověk si vůbec neuvědomoval, že by se mu mohlo něco stát.“ Po náletu běhal s kamarády mezi hořícími domy, kde občas ještě vybuchla časová bomba. „Když to dnes vidím na fotografiích, tak si říkám, to snad není možný, ale jako dítě to člověk bere úplně jinak.“ Válka skončila, když mu bylo dvanáct let, a transportu byl naštěstí ušetřen. Jak vzpomíná, jeho kamarádka ze školky takové štěstí neměla a celá její rodina skončila v koncentračním táboře. A nebyla zdaleka jediná.

Po válce studoval a v roce 1951 se úspěšně zúčastnil konkurzu do redakce zahraničního vysílání. To, co jej tehdy odlišovalo od jeho konkurentů, byla nejspíš jeho schopnost psát na psacím stroji. Svoje působení v Československém rozhlase zahájil coby elév zahraničního vysílání.

Vzpomínky na rozhlas

Tato redakce tehdy sloužila jako poslední šance pro lidi, kterých se režim chtěl zbavit a nevěděl, co s nimi. V redakci tak pracovala celá řada Židů. Režim vycházel z předpokladu, že pokud budou vysílat do zahraničí, nemohou nijak významně škodit. Samozřejmě, že i tamní obsah měl díky bedlivé cenzuře pod kontrolou. Richard Seemann se tak ocitl ve společnosti velmi zajímavých lidí, kteří vstoupili do historie.

André Simon (Katz) byl za okupace v Mexiku, následně pracoval jako vedoucí novinář v Rudém právu a byl posledním zatčeným v procesu se Slánským. Pamětník situaci okolo tohoto procesu nechápal a snažil se získat vysvětlení. „To víš, v mezinárodním dělnickém hnutí se často dějí podivné věci,“ odpověděl mu tehdy André Simon, který si údajně nechal napsat svou výpověď, aby předešel trápení a mučení. Richard Seemann poznal i „číslo dvě“ v procesu se Slánským, tehdejšího ředitele redakce Bedřicha Gemindera.[7] Potkal zde také Lenku Reinerovou,[8] která byla několikrát držena ve vazbě a po návratu líčila kolegům, co tam s ní dělali. „My jsme zírali, museli jíst ze země a to ponižování,“ vzpomíná na tuto dobu Richard Seemann.

V roce 1953 rozhodl Svaz novinářů o pamětníkově přijetí mezi své členy, ten však musel narukovat na povinnou vojenskou službu. Vrátil se až po dvou a čtvrt roce v únoru 1956. Nabízeli mu práci v dolech, kontingent brigádníků rozhlasu nebo Lidové milice. „Víte, já jsem byl teď dva a čtvrt roku na vojně, a já když vidím zbraň, tak se mi chce zvracet, já za to nemůžu,“ řekl jim tehdy na tento nápad Richard Seemann. Naštěstí jej zachránil tehdejší vedoucí německé redakce, a tak začala jeho kariéra v rozhlase. Po německé redakci působil v redakci rakouské a následně dal dohromady redakci zpravodajsko-publicistickou.

V únoru 1956 se konal XX. sjezd KSSS. Ohlas na kritiku do vlastních řad byl velice silný. Antonín Novotný sice povolil, aby se s kritikou stalinských praktik seznámili nejen členové ústředního výboru, ale i členská základna KSČ, obsah tajné zprávy ani pouhá zmínka o její existenci se však na veřejnost neměly dostat. Stranická organizace v rozhlase proto žádala mimořádný sjezd strany a byla označena za rebelskou organizaci, což se následně negativně promítlo v personální čistce.

Skrze cenzuru měl režim vysílání pod kontrolou. Existence cenzorů však byla podle Richarda Seemanna ve finále lepším řešením. Když příspěvek odsouhlasili, převzali za něj de facto zodpovědnost. Situace se změnila během normalizace, kdy se oficiální cenzura zrušila. „Vlastní cenzura je daleko horší, to člověk váhá nad každým slovem, my to odvysíláme, a oni nás pak zavřou. Nesměli jsme provokovat, šlo o to, udělat to šikovně, aby to z toho nečouhalo jako sláma z bot,“ vzpomíná Richard Seemann. S cenzory se podle jeho slov dalo i diskutovat, a když se nemohli dohodnout, volali dál na ÚV. Byly samozřejmě věci, o kterých se psát nemohlo. Ale mnohé věci proklouzly, což se pak pochopitelně použilo, když vyhazovali novináře. S každou věcí se chodilo pro razítko. Pak existovala následná kontrola vysílání, kdy se kontrolovalo slovo od slova.

V roce 1966 pamětník dostal nabídku vycestovat jako zahraniční zpravodaj do Bonnu. Nepodepsal však spolupráci s StB, a tak místo přidělili někomu spolehlivějšímu. Spolupráci lidí s komunistickým režimem ale Richard Seemann hodnotí velmi obezřetně. „Znal jsem lidi, kterých si doteď vážím, a zlomili je na lidských věcech, třeba na milence.“ 

Srpnové události

Pražské jaro znamenalo dobu uvolnění nejen v Československém rozhlase, ale v celé společnosti. Tzv. konzervy se v rozhlase moc neprojevovaly, neboť vyčkávaly, jak to celé dopadne. Richard Seemann však samozřejmě zažil i příchod vojsk Varšavské smlouvy. Prožil celou situaci od příkazu vypnutí vysílačů až po obnovení vysílání a ze záložního studia v Nuslích připravoval zprávy pro zahraniční vysílání, které, jak následně zjistil, bedlivě poslouchali například v Německu.

Jeho rodina byla tou dobou na chatě a vesnice přenášela vysílání z Prahy prostřednictvím místního rozhlasu. Mezi zprávami se ozývala pohřební hudba. „To je, aby si člověk vykopal hrob,“ řekl techničce po příjezdu do Prahy. „Když já tady jinou desku nemám,“ vzpomíná Richard Seemann na napjaté dny okupace s jistou dávkou humoru. Rusové naštěstí vůbec netušili, kde záložní studia jsou, pro ně bylo dostačující obsadit hlavní budovu. Tu nalezli redaktoři v půlce září v téměř dezolátním stavu. „Byla nutná dezinfekce budovy, neuměli používat splachovací záchod, mysleli si, že je to umývárna,“ líčí pamětník, který během okupace budovy přišel o své akvarijní rybičky. Ty mu totiž vojáci v dobré víře krmili chlebem.

„Člověk při těch mimořádných událostech funguje, nepanikaří, bere to normálně, nehroutí se, netřese se,“ komentuje. Možná svou roli sehrála podle jeho slov i skutečnost, že na vlastní kůži zažil druhou světovou válku a Pražské povstání. Jistý vliv mělo samozřejmě i vlastenectví. „Máte pocit, že bojujete, i když to byl boj marný a doplatili jsme na to.“ Situace byla pro něj o to těžší, že jeho žena byla tou dobou ve vysokém stupni těhotenství s prvním dítětem. „Chovala se statečně, věděla, že chodím do práce, i co se děje. Zachovala se obdivuhodně, nikdy mi neřekla, nechoď tam,“ vzpomíná na svou ženu s obdivem.

Podíl na vysílání v době okupace se však samozřejmě následně velmi negativně odrazil na kariéře řady angažovaných lidí. „Jen čekáte, kdy vás dovedou pod tu gilotinu. My jsme věděli, že si začnou vyřizovat účty,“ vzpomíná na dobu po srpnových událostech Richard Seemann. Režim sice nemohl ze dne na den vyhodit klíčové lidi, protože neměl zajištěnou náhradu, postupoval však klasicky, salámovou technikou. Každý rok vyhrožoval lidem opakovanými prověrkami. Opět jako v padesátých letech se začal zkoumat například i vztah k sionismu. Tentokrát byl však režim obezřetnější. Vždy došlo k ukončení poměru tzv. dohodou, aby měl čisté ruce a chránil se před možnými žalobami. Těm, kteří zůstali věrni, navíc režim neustále zvyšoval přísliby odměn. Vedoucí pracovníci tak vedle standardního novinářského platu dostávali každý měsíc ještě bonusovou obálku z ústředního výboru komunistické strany. Pro každého tak bylo rozhodování o věrnosti režimu o to těžší.  

Nikoliv však pro Richarda Seemanna. Ten začátkem roku 1970 z vlastní iniciativy vystoupil ze strany, nechtěl být totiž součástí režimu. „Za půl roku byly prověrky – kdybych já bojoval za to, abych byl v té normalizační straně, pak bych byl svázán s těma svinstvama, co se děla, to bylo obrovský dilema a já jsem to nemohl obhajovat. Bylo pro mě daleko jednodušší jim s tou legitimací praštit a tím to skončit,“ komentuje situaci pamětník. Nechtěl ani hrát divadlo, ani zdůvodňovat své postoje. V očekávání brzké výpovědi si včas našel práci v kotelně. Ředitel zahraničního vysílání mu pak na schůzi oznámil, že tam nemá co pohledávat, a závodní stráž ho vyvedla před budovu rozhlasu. A zatímco mu běžela výpovědní lhůta, Richard Seemann se již tři měsíce „realizoval“ v novém působišti – v kotelně vinohradské nemocnice. Odpověď z vedení komunistické strany mu přišla až v roce 1980, kde stálo, že Richard Seemann ze strany nevystoupil, ale byl vyloučen.

Ztráta zaměstnání však neznamenala pouze problém osobní, ale měla velký dopad na život celé rodiny. Jeho manželku Květu, rozenou Čapskou, navíc vyhodili ze zaměstnání již v roce 1958, a to z třídních důvodů – nikdy nebyla členkou strany a její otec podnikal v oblasti železářství. Když v rozhlase skončil i Richard Seemann, měli starost především o budoucnost svých dětí, syna Davida a dcery Daniely. Syn byl velice nadaný, studoval na matematické škole, odkud jej ze dne na den vyhodili. Obě děti však nakonec odmaturovaly. Dcera dnes pracuje jako zdravotní sestra a syn našel uplatnění u Dopravního podniku. „Pomohli nám úplně cizí lidé,“ vzpomíná Richard Seemann. „Všechno záviselo na lidech, mnohému se dalo zabránit, kdyby lidi rozumně postupovali, někteří se však nechtěli ze zbabělosti do ničeho namočit,“ dodává. „To je výmluva, že za všechno mohl systém. Ten systém vytvořil ovzduší, ale možnost, aby se lidi zachovali slušně, tu byla. Měl jsem štěstí, že jsem narazil na lidi, kteří uměli přivřít oči. Pokud byli vystrašení nebo kariéristi, byl konec. Někdo takové štěstí neměl. To je všechno náhoda,“ hodnotí zpětně pamětník.

Přes kotelnu do železářství

V rozhlase měl Richard Seemann sekretářku, jejíž manžel byl lékař ve vinohradské nemocnici, ale znal lidi z rozhlasu, neboť do roku 1948 pracoval jako hlasatel v polštině. Ten přišel s příslibem místa pracovníka na rozvoz jídla. „Nedělal jsem si ideály, že najdu lepší místo, pokyny v kádrových materiálech zněly jasně: pouze nekvalifikované práce.“ V nemocnici však rozhodli jinak. „Přece nechcete nekvalifikovanou práci, půjdete do kotelny,“ rozhodl ekonomický ředitel. Po určité době složil státní topičské zkoušky a stal se vysoce kvalifikovanou pracovní silou. V kotelně Richard Seemann strávil pět let. Poté přešel do specializovaného železářství. V domácích potřebách pobyl dalších patnáct let. „Tchán – podnikatel v železářství – vždycky mé ženě říkával: ‚Ty si bereš redaktora, komunistu? Až to praskne, co budete dělat?‘ A já jsem nakonec dělal to, co on.“

Ke své nové kariéře však pamětník přistupoval velmi pozitivně. „Každá práce mě baví, takhle to překonáte. Měl jsem známý, kteří to těžce nesli. Odmítal jsem dělat práce neodborný, někteří neměli východisko, museli mýt okna nebo být u vrtných souprav, já jsem si udělal výuční list prodavače a teoreticky jsem mohl vést i hospodu,“ hodnotí svou dvacetiletou kariéru během normalizace Richard Seemann.

Držel se rady svého kamaráda: „Musíme se chovat, jak nás učí TGM. I když jsme v této situaci, přece můžeme dělat drobnou užitečnou práci, tím nepomáháš režimu, pomáháš lidem.“ A to si Richard Seemann vzal k srdci – sháněl zboží, jezdil po továrnách v republice a brzy se jeho prodejna domácích potřeb stala v Praze vyhlášenou. Její ředitel to údajně komentoval slovy: „Díky této době mám na místech vysoce vzdělaný vysokoškoláky, kteří by se sem nikdy nedostali.“ Režim měl problémy s nedostatkem zodpovědných a slušných lidí na vedoucích postech. „Lidi byli šmatáci – pořád někdo seděl ve vězení.“

Richard Seemann vzpomíná, jak mu jednou do obchodu přidělili člověka, který si zrovna odpykal trest za krádeže. Bylo mu proti srsti na někoho neustále dohlížet, nechtěl být dozorcem. Jednou pak policie vtrhla do prodejny s cílem prevence zločinu. Vzadu ve skladu měl pamětník obálku s Listy. V obchodě, který stál v centru Prahy, se občas zastavovali kamarádi z disentu. On sám se za disidenta nepovažoval, hnutí však podporoval finančně a podílel se na šíření textů. „Rudla Zemanů mi vždy přinesl čerstvé číslo Lidových novin. Spolu například s Dienstbierem sem však chodil i jemu přidělený agent.“ Richard Seemann vzpomíná, jak někteří z nich byli strašně neopatrní. „Otka Bednářová mi jednou chtěla ve dveřích předat materiály z VONSu, tak jsem ji vtáhl dovnitř. Oni nebrali vážně, že mohou být sledovaní, často sami sebe ohrožovali,“ vzpomíná. Jen náhoda jej často dělila od průšvihu.

Obchod věčného nedostatku

Díky mnohaleté práci v domácích potřebách měl Richard Seemann možnost poznat fungování socialistické ekonomiky tzv. zevnitř. Režim se všechno snažil vyvézt, vnitřní obchod byl pro něj až na druhé koleji. Přitom často chyběly základní věci – třeba spojovací materiál na vodovodní trubky, bez kterého se nedala zprovoznit žádná stavba. V NDR však na tom byli ještě hůř. Tam byly přídělové lístky i na hřebíky. My jsme k nim jezdili pro boty, oni k nám pro umyvadla nebo záchody.

Velmi se prožívaly inventury. Když vám něco chybělo, byl to samozřejmě problém – stejně velké problémy však nastaly, pokud vám něco přebývalo. Materiál, který zbyl na stavbě, se nemohl vrátit, zpochybnila by se totiž efektivita plánování. Stavbyvedoucí jej tak často zakopávali do země. Samozřejmostí byly krádeže ve velkém. Richard Seemann vzpomíná, jak jezdil do keramických závodů Znojmo, kde tehdy připravovali dobově vypadající umyvadla pro rekonstrukci Národního divadla a radši jich vyrobili hned trojnásobek. „Teď se taky krade, ale aspoň se to neničí,“ povzdechne si Richard Seemann. Knihkupectví neměla možnost objednávat podle poptávky, tituly dostala jednoduše přidělené. Stovky knih tak někdy šly z tiskáren rovnou do sběrných surovin. „Nebo je dali na loď na Labi, pokropili a nechali shnít,“ komentuje neefektivitu ekonomiky pamětník. Nedostatek samozřejmě vytvářel vhodné prostředí pro korupci, kvetl prodej pod pultem a určití lidé na tom vydělávali. „Obchod byl dobrodružství. To není jako dnes, něco potřebujete, tak si to jdete koupit. Tehdy jste prožívali opravdovou radost, že jste něco sehnali,“ vzpomíná Richard Seemann.

Zpátky v rozhlase

Pak přišly události 17. listopadu. „Já jsem nečekal, že se dožiju takové změny, že to vezme takový zvrat.“ Čekala na něj řada pracovních nabídek, ale nakonec se na základě dlouhého naléhání Richard Seemann vrátil v březnu 1990 do rozhlasu. Nikdy však neměl chuť se komukoliv mstít a nastoupil s podmínkou, že nikoho vyhazovat nebude.

V rozhlase pracoval nejprve jako šéfredaktor domácího vysílání a po rezignaci ústředního ředitele Pavlíčka byl vládou jmenován jeho nástupcem. Po jmenování Petera Duhana generálním ředitelem se stal jeho poradcem a vedl redakci zahraničního vysílání. V roce 1993 odešel do důchodu. Práci však na hřebíček nepověsil a přesunul se do tištěných médií. Psal komentáře do Svobodného slova. „V rádiu vám slovo unikne, ale tady vám vyjdou noviny a vy se tam prostě vidíte,“ pochvaluje si Richard Seemann. V letech 1993 až 2004 byl členem Rady Českého rozhlasu, které několik let i předsedal. Dnes působí v sekretariátu generálního ředitele Českého rozhlasu a stále glosuje dění v německy mluvících zemích.    

Pamětník se mnohokrát ocitl v zoufalé situaci, zažil několik likvidačních režimů, ale jeho snahou vždy bylo tzv. přežít bez ztráty kytičky, bez udávání a zrazování. A to se mu povedlo. „Já se divím, že jsem se dožil tak vysokého věku, že jsem se z toho nezbláznil, v tom je ten život hezkej, co člověk viděl a prožil – zdá se to úsměvný,“ uzavírá své vyprávění Richard Seemann.

[1] Prager Tagblatt vycházel v Československu od roku 1877–1939 a byl považován za nejvlivnější liberálně demokratické německy psané noviny v Čechách, kam přispívali například Max Brod nebo Egon Erwin Kisch. Jeho vydávání skončilo s nacistickou okupací v roce 1939. V jeho tradicích pokračuje týdeník Prager Zeitung vycházející v němčině od roku 1991.

[2] Více se o osudu a díle Bedřicha Seemanna můžete dozvědět v bakalářské práci jeho vnučky Pavlíny Seemannnové. Pavlína Seemannová – Život a dílo Bedřich Seemannn (1900–1942) – bakalářská práce dostupná online.

[3] Jeho přítel Artur Beer, bývalý majitel továrny ve Frýdlantu, žil v Anglii a snažil se mu pomoci s emigrací.

[4] Sir Nicholas G. Winton zachránil 669 převážně židovských dětí z území Československa před smrtí zorganizováním jejich transportu v roce 1939 do Velké Británie.

[5] Kromě knihy Poločas války, která vyšla v roce 2005 v reedici, je editorem knihy Ghetto Litzmannstadt 1941–1944 – Dokumentů a výpovědí o životě českých Židů v lodžském ghettu, vydané v roce 2000. V roce 2008 pak vyšla Cesta do Wannsee.  

[6] V roce 1944 zde našli smrt například i lidé, kteří se 20. července 1944 pokusili o atentát na Hitlera včetně německého admirála Wilhelma Canarise.

[7] Více o osudu Bedřicha Gemindera zde: http://www.ustrcr.cz/cs/bedrich-geminder-1901-1952. Žádný oficiální proces s účastníky srpnových událostí se nekonal. Generální ředitel rozhlasu Hoffmann byl sice odsouzen, do výkonu trestu však pro pokročilý věk nenastoupil.

[8] S Lenkou Reinerovou pořídil Richard Seemann těsně před její smrtí rozhovor do Židovských listů. Velice si cenila Bedřicha Gemindera, který jí údajně zachránil život, když se ji snažili zatáhnout do procesu.