Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Sedláková (* 1931)

• narozena 19. června 1931 v Jihlavě

• tatínek představitelem Československé strany lidové, maminka byla první provdaná učitelka v zemi

• tatínkův bratr za války pomáhal atentátníkům na Heydricha, po prozrazení popraven s celou rodinou

• zažila řádění Revolučních gard na konci války, vraždění a odsun Němců

• tatínek se postavil spolupráci lidovců s komunisty, byl dlouhá léta vězněn

• celá rodina byla postižena komunistickou perzekucí

• pracovala jako učitelka

• spolu s dětmi se podílela na katolickém životě v Jihlavě

Ludmila Sedláková, rozená Janáčková, se narodila 19. června 1931 v Jihlavě jako nejmladší ze tří dětí. Tatínek Alois se už během svých studií ČVUT angažoval ve studentském hnutí, byl dlouhodobým členem Československé strany lidové a praktikujícím katolíkem. Maminka Františka pocházela z Hradce Králové, vystudovala učitelský ústav a byla vůbec první provdanou učitelkou v Československu. Po studiích pracoval tatínek jako úředník a později vedoucí stavebního úřadu na městském úřadu v Jihlavě, Ludmilina maminka se k němu z východních Čech přistěhovala až asi po roce. Oba dva zde hráli divadlo v Klicperově ochotnickém spolku a i jinak se účastnili veřejného života. Tatínek se navíc zasloužil o opravu místního minoritského kostela a kláštera, za což obdržel vyznamenání od samotného papeže Pia XI.

Život před válkou a za války

„Před válkou žádné zvláštní problémy mezi Čechy a Němci nebyly. V našem kraji bylo samozřejmé, že Češka si vzala Němce a Němec si vzal Češku,“ říká Ludmila k předválečnému soužití obou národů v Jihlavě. Její rodina měla s Němci jen dobré zkušenosti. Toto se prý zásadně nezměnilo ani v období tzv. druhé republiky.

Čtrnáctého března 1939 přišel Ludmilin tatínek domů a říkal: „Něco se bude dít, Židé utíkají na saních k nádraží.“ Ze dne na den odešla z Jihlavy většina židovského obyvatelstva, aby se už nikdy nevrátili. Tatínek byl jedním z místních Čechů, kteří byli bezprostředně poté zadrženi Němci jako rukojmí. Polovina zadržených včetně Ludmilina tatínka byla nakonec propuštěna, zatímco druhá polovina byla poslána do koncentračních táborů. Tatínek nicméně přišel o svoje místo na úřadě a i mamince bylo znemožněno dále učit.

Tatínkův nejstarší bratr Josef za války v Pardubicích pomáhal atentátníkům na Heydricha Jozefu Gabčíkovi, Janu Kubišovi a Josefu Valčíkovi. Po prozrazení byl 2. července 1942 i s celou rodinou popraven. Ludmilin tatínek se poté stal poručníkem Josefova syna z prvního manželství.

Veškerý výtěžek ochotnického divadla, ve kterém Alois Janáček za války hrál, mířil na podporu rodin, jejichž členové byli zavřeni nebo posláni do koncentráku. Žil proto ve stálém strachu z udání. „Tatínek měl pořád u sebe kartáček na zuby, pastu a náhradní prádlo, protože si myslel, že ho stejně zavřou,“ říká Ludmila. Její sestra Marie studovala po zavření jihlavského gymnázia v roce 1940 řádovou ošetřovatelskou školu. V letech 1944–1945 pracovala v místní nemocnici jako zdravotní sestra, což bylo vzhledem k přibývajícím odchodům německého personálu zásadní pro zachování provozu.

Řádění Revolučních gard a příchod Rusů

Koncem války se do domu sousedícího s Janáčkovými nastěhovala neteř Hermanna Göringa prchající před postupující frontou. „Odsunuta byla ale hlavně proto, že si našla židovského přítele, který tam s ní také bydlel,“ dodává Ludmila. Za posledních válečných dnů byla Jihlava plná německých uprchlíků. Vzhledem k převaze německého obyvatelstva nastal ve městě velký zmatek, kterého se chopily Revoluční gardy, v nich sloužil i Milan Moučka, bratr známého herce Jaroslava Moučky. „Byli to takoví rádoby partyzáni pět minut po dvanácté. A začali řádit.“ Ve škole v přilehlém Stonařově zavraždili řadu Němců. Za oběť jim padnul také starosta Vilém Bardas, který ve válečných letech pomohl řadě Čechů a který si vedl záznamy o konfidentech gestapa. Jeho vrah Milan Moučka byl později povolán na hlavní správu StB v Praze, kde mj. vynucoval přiznání Milady Horákové.

Alois Janáček, Ludmilin otec, byl jako představitel lidovců kooptován do Revolučního národního výboru. Pátého května se vydal s kolegy na jihlavskou radnici a vyvěsil zde československou vlajku. Projíždějící německá armáda požadovala jejich kapitulaci a vyhrožovala jim zastřelením. „Oni s tím důstojníkem začali vyjednávat a řekli mu: ‚Když nás postavíte ke zdi, nebudete se moci divit, pokud se Češi budou mstít na Němcích, kteří tu zůstanou.‘“ Vojáci nakonec odtáhli a tatínek převzal od německého komisaře správu města. Němečtí obyvatelé se buď snažili narychlo odjet, nebo zůstávali ve svých domovech. Čeští četníci obsadili místní kasárna, z nichž začali místní lidé rabovat potraviny. „My děti z ulice jsme pomáhaly četníkům a vracely jsme lidi zpátky, aby to nebrali. Když to rabování skončilo, dali četníci každému z nás pytlíček bonbonů,“ vzpomíná Ludmila.

Sedlákovi se museli stejně jako řada dalších rodin na nějakou dobu odstěhovat z domu a přenechat jej k ubytování ruského vojenského velení. „Na stůl v jídelně dali rodiče krásný vyšívaný ubrus a tatínek tam rusky napsal, že je vítá jako bratry. Když jsme se vrátili, ubrus byl pryč a ze všech zásuvek bylo vše vysypané na hromadě,“ vzpomíná Ludmila.

Odsouvaní Němci byli všelijak ponižováni, například nesměli chodit po chodnících. Většina civilistů byla internována ve sběrných táborech. Během odsunu mnoho zejména starších lidí zahynulo. Na kasárenském dvoře bylo několik set německých válečných zajatců, kterým Ludmila a další děti nosily vodu. Devatenáctého května 1945 došlo k masakru Němců u nedalekého Dobronína opilými příslušníky Revoluční gardy. „Mladík, který se podílel na ubití několika Němců, bydlel kousek od nás. Byl to veliký komouš,“ vzpomíná Ludmila.

Perzekuce celé rodiny

V roce 1948 někteří představitelé Československé strany lidové, mj. páter Josef Plojhar, odstavili dosavadní vedení strany od moci a zahájili otevřenou kolaboraci s komunisty. Ludmilin otec Alois Janáček se novému směřování strany postavil, na základě čehož byl ze strany vyhozen, v lednu 1949 zatčen a následně pro výstrahu odsouzen na doživotí. Byl vězněn na plzeňských Borech a na Pankráci. Z Borů plánoval se spoluvězni útěk. Získali plány celé věznice, avšak jejich záměr byl odhalen. Následně byl 14 měsíců vězněn na samotce. Propuštěn byl až na amnestii v roce 1960. Zemřel o sedm let později. „Vždycky jsme říkali, že je strašné, že tak brzo umřel, ale když si uvědomím, že by se byl dočkal toho osmašedesátého roku a dalších dvaceti let hrozné nesvobody, stejně by to asi nepřežil.“

Obdobně byl i Ludmilin bratr Jan již v říjnu 1948 zatčen a počátkem roku 1949 odsouzen k pěti letům, z nichž část strávil na uranu v Jáchymově. Těžká práce jej málem stála život. „Vězeňský doktor při nějakém rentgenu přišel na to, že má taky tuberkulózu. Tak jej nechali převézt do Valdic.“ Pracoval následně jako dělník, v roce 1968 byl odborovým předákem. Po srpnové invazi se bál pokračující perzekuce a raději emigroval. Ludmilina sestra Marie, po válce studentka medicíny, si v roce 1949 odseděla půl roku. Také Ludmilina maminka byla v padesátých letech zatčena a vyslýchána, následně jí kvůli zavřenému manželovi bylo zakázáno učit.

Katolická tradice a pozdější život

Ludmila Sedláková vzpomíná, že i v období komunismu žila jihlavská katolická tradice, dokonce sloužila jako prostředek setkávání pro řadu mladých lidí. „Naše děti vždycky chodily na večerní a scházely se. I když je za rohem sledovalo StB, nic si z toho nedělaly.“ Mládež se zároveň angažovala ve skautském hnutí a scházela se a tábory pořádala i po jeho zákazu. Někteří lidé včetně Ludmilina švagra byli za svoje aktivity dokonce v druhé polovině padesátých let odsouzeni k trestům odnětí svobody.

Přestože byl premonstrátský řád zakázán, jeho kněží si tajně vychovávali následovníky. Budoucí Ludmilin muž byl jako následovník premonstrátů zatčen den před obhajobou své diplomové práce. Odseděl si rok v Opavě, poté pracoval ve Stavoprojektu jako projektant. V roce 1960, několik měsíců po návratu Ludmilina tatínka z vězení, se s Ludmilou vzali. Architektonické vzdělání si dokončil, až když měl tři děti. Ludmila byla také v hledáčku StB, protože si dopisovala se známým v Německu. Její učitelská kariéra byla ale ohrožena především tím, že posílala své děti do hodin náboženství. Dlouhodobě zažívala šikanu ze strany inspektora. „Už byla ale jiná doba a já se nedala,“ říká dnes. Byla nicméně přeložena na jihlavskou zvláštní školu, kde učila až do důchodu.

Ludmilin syn Tomáš dlouho působil v laickém dominikánském řádu, kde se seznámil například s kardinálem Dominikem Dukou. V současnosti působí jako předseda Evropského domu Jihlava. Její synovec byl ještě za komunismu tajně vysvěcen a působí jako kněz v Horažďovicích. Má několik vnoučat.