Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Prokop Sedlák (* 1943)

Nesmíme nikdy zapomenout na ty, kteří neváhali věnovat svůj život v boji proti totalitní zvůli

  • narozen 23. dubna 1943 v Praze

  • rodiče vlastnili dům v Resslově ulici a zažili akci proti parašutistům v roce 1942

  • vystudoval na Strojní fakultě ČVUT v Praze

  • v letech 1965 až 1977 pracoval ve Výzkumném ústavu potravinářské a chladicí techniky

  • od roku 1978 zaměstnán v Ústavu termomechaniky AV ČR

  • od roku 1966 členem výboru Golfového klubu Líšnice

  • v letech 1968 a 1969 členem výboru sekce golfu ČSTV

  • v letech 1969 až 1973 byl ve výboru Československého golfového svazu

  • v letech 1991 až 1993 členem výboru Českomoravského golfového svazu

  • členem výboru České golfové federace, viceprezidentem

  • v roce 2005 byl uveden do Síně slávy českého golfu

  • v roce 2016 žil v Praze

Byl jednou jeden dům 

Každý dům má svou historii a svůj příběh. Na toto téma byl natočen ve své době úspěšný československý seriál, který se jmenoval Byl jednou jeden dům. Dům, o kterém vypráví Prokop Sedlák, narozený 23. dubna 1943, byl postaven v Resslově ulici v roce 1897 stavitelem Antonínem Kubrem a obdržel číslo popisné 1939. Je možná symbolické, že právě toto číslo je spojeno s počátkem druhé světové války a okupací naší země německými vojsky. Nejdramatičtější osudy totiž prožili obyvatelé domu právě v době druhé světové války, za doby tzv. heydrichiády. Bylo to při akci gestapa namířené proti parašutistům ukrytým v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje v červnu 1942. 

Vávrovi se stěhují do Resslovy ulice

Od stavitele Kubra dům v Resslově ulici odkoupil v roce 1897 pěvec-tenorista Národního divadla Antonín Vávra,1 praděd našeho pamětníka. Po svém otci Vávrovi získala dům jeho dcera Antonie Sedláková, rozená Vávrová, pamětníkova babička. Vávrovi byli starý mlynářský rod, který byl v Praze a okolí velice rozvětvený a bohatý. 

Antonín Vávra s rodinou žil ve druhém patře. V roce 1911 se do domu přistěhoval dědeček Vojtěch Sedlák, který si vzal za manželku Antonii Vávrovou, dceru Antonína Vávry, se kterou měl dva syny, otce Prokopa Sedláka a Vladimíra. Otec Prokop Sedlák se v roce 1934 oženil a od toho roku žil se svou rodinou v prvním patře.

Druhá světová válka a zásah proti parašutistům

Přišel 27. květen 1942 a s ním atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Represáliemi byl postižen i otcův přítel Dr. Ludvík Vaněk, spolu s otcem Sedlákem zakladatel golfového klubu v Líšnici, který byl zastřelen 31. května 1942 v pražských Kobylisích. „Byla to těžká rána pro mého otce, když se z rozhlasu dozvěděl, že jeho přítel byl zastřelen.

Dne 18. června 1942 lidé v Resslově ulici ještě spali, když gestapo uzavřelo ulici z obou stran a zahájilo akci proti parašutistům ukrytým v kostele sv. Cyrila a Metoděje. Dům Prokopa Sedláka stál přímo naproti kostelu a jeho obyvatele probudila brzy ráno střelba a výbuchy granátů. „Domovnice Gettingerová chtěla vyjít ven, ale před vchodem stála stráž, a tak se dozvěděla, že dům je hlídán a že nikdo nesmí ven ani dovnitř.“ V oknech bylo od noci povinné zatemnění, které obyvatelé nechali zatažené. Pamětníkova maminka měla ale v zatemnění malou dírku a občas se podívala, co se na ulici děje. „O tom, že byli parašutisté v kostele, neměli rodiče ani ponětí.

Ve čtvrtém patře domu bydleli manželé Jiří a Žofie Jesenští, kteří se do domu v Resslově ulici nastěhovali 2. června 1942. „Pokud je tento údaj pravdivý, nastěhovali se do našeho domu potom, co postupně všech sedm parašutistů obsadilo kryptu. To nastěhování mělo zřejmě určitý účel, o kterém věděli jen ti Jesenští.“ Došlo také k výměně bytu mezi strýcem Karlem Vávrou a manželi Jesenskými, kteří projevili zájem bydlet v bytě s okny do ulice Na Zderaze. „Maminka později vypravovala, že strýc Karel byl v noci nazloben, že můj bratr Vladimír v noci pláče. Mohl to být důvod, proč si takto ty byty vyměnili.

Vše nasvědčuje tomu, že Jesenští v době svého nastěhování do Resslovy ulice věděli o úkrytu parašutistů.2 Prokop Sedlák vzpomíná na slova své maminky, říkala prý: „Je to zajímavé, že všichni jsme byli velice nervózní, jedině Jesenští byli úplně klidní a uklidňovali nás. Pak si sedli, otevřeli si lahvičku koňaku a říkali, že se uvidí.“

Kolem sedmé hodiny ráno byl najednou klid. Obyvatelé se domnívali, že je po všem. Byla však dobyta pouze horní část chrámu. V kryptě v té době prožívali své poslední hodiny zbylí parašutisté. „To se už maminka více odvážila k té skulince v zatemnění a sledovala, co se venku děje.“ V tu dobu přišel za otcem ze čtvrtého patra Jiří Jesenský. Nutno podotknout, že se jednalo o sportovce, šermíře, který reprezentoval Československo na olympijských hrách v Berlíně v roce 1936 v disciplíně fleret družstev i jednotlivců. Řekl otci: „Pane doktore, tady by mohly být domovní prohlídky. Nemáte něco, co by vás mohlo kompromitovat nebo vám uškodit v očích gestapa?“ Probrali spolu dokumenty, které měl otec v bytě, vybrali z nich ty nejcitlivější, jež se týkaly lidí, o které by mohlo mít gestapo zájem, a ve čtvrtém patře u Jesenských je spálili v kamnech. 

Akce v Resslově ulici skončila. Manžele Jesenské gestapo zatklo a jejich byt byl úředně zapečetěn. Pamětníkův otec vyprávěl, že Jesenští měli hospodyni, která k nim docházela. Vyslýchali ji a přivedli ji do bytu Jesenských, aby se účastnila domovní prohlídky. Po válce říkala otci, že když gestapáci prohlíželi byt, nahlíželi také do kamen, ze kterých vytahovali ohořelé listiny. „Kdyby se gestapo dozvědělo, čí byly ty nespálené dokumenty, tak se obávám, že jsem se nenarodil,“ říká Prokop Sedlák. „Z toho by se asi otec nevymluvil, když se dole bojuje s parašutisty, kteří provedli atentát na Heydricha, a on s jedním z jejich kompliců nebo pomahačů pálí listiny. To by asi naše rodina nepřežila. Naštěstí nikdo nepromluvil a přežili jsme to.

Výbuch bomby 

Blížil se konec války a 14. února 1945 došlo k bombardování Prahy. V té době bydlela rodina Sedlákových, maminka s oběma chlapci, ve vile na Hanspaulce. Otec zůstal v Resslově ulici, kde měl kancelář, a rodinu pravidelně navštěvoval. Jedna ze svržených bomb vybuchla v Resslově ulici před domem, zničila tramvaj s výrobním číslem 2057 a částečně poničila dům. „Otec povídal, že když byl nálet, tak před domem zastavila tramvaj, lidé vyběhli a nejbližší kryt byl v našem sklepě. Otec šel také do krytu, jen babička zůstala v bytě, myslela si, že to bude zase planý poplach.“ V krytu pod domem byla i průvodčí z tramvaje, která si vzpomněla, že v tramvaji zapomněla nějaké lístky. Odběhla a najednou začaly padat bomby. Sedlákovi ji pak už neviděli. Teprve po mnoha desetiletích se z jedné publikace dozvěděli, že se zachránila.

Nástup komunistů k moci

Další osudy rodiny Sedlákových se po válce odvíjely v souvislosti s nástupem komunistů k moci a jejich zájmem o majetek takzvané buržoazie. Pamětník se svým bratrem a maminkou jezdili ještě do Resslovy ulice na návštěvy za dědečkem a také do otcovy kanceláře. Babička Sedláková (rozená Vávrová) převedla dům na své dva syny a v roce 1948 zemřela. Dům však byl po roce 1948 zestátněn a otec Prokopa Sedláka musel nastoupit do fabriky nejprve jako pomocný dělník a později se vyučil soustružníkem. „Otec byl velmi odolný, bral to jako běh životaBylo mu padesát let, když šel dělat soustružníka.“ Měl v té době hypotéku, kterou na sebe vzal kvůli opravě domu po zmíněném bombardování. Nemohl ji však splácet, a tak na přelomu let 1949–1950 dům „dobrovolně“ přenechal státu. Tím přišla rodina Sedlákových o vlastnictví a tento stav trval až do roku 1989, kdy bylo možné žádat v rámci restitucí o jeho navrácení. „Díky událostem, které se v tomto domě udály, máme k němu citový vztah.“  

Životní láska? Golf!

Co Prokopa Sedláka v době nesvobody velice posilovalo a dodávalo mu energii, byl sport, konkrétně golf. V roce 1952 bylo zrušeno golfové hřiště v Klánovicích, které bylo těsně před dostavbou rozoráno. „Komunisté chtěli dokázat, že se tady tento buržoazní sport pěstovat nebudeGolf byl vyřazen ze sportů a nemohl pořádat žádné soutěže.“ 

Uvolnění v šedesátých letech pamětník přivítal. Na rodinu byl totiž stále uplatňován třídní pohled. Ač měl na základní škole samé jedničky, nebyl přijat ke studiu na jedenáctiletou školu. Díky maminčině zásahu a její neústupnosti mu nakonec bylo umožněno studium na jedenáctiletce v Botičské ulici na Vyšehradě. Každý den jezdil tramvají Resslovou ulicí kolem domu, který kdysi patřil jejich rodině a kde se narodil. 

Vystudoval Vysokou školu strojní na Karlově náměstí, a to s vyznamenáním, s tzv. červeným diplomem. Nastoupil do smíchovského Výzkumného ústavu chladicí a potravinářské techniky. Zde ho zastihl rok 1968 a příjezd okupačních vojsk. „Veliké iluze jsem si o komunistickém režimu nedělal. Jako rodina jsme nechtěli být trvale diskriminováni a doufali jsme, že se pohled na nás zlidští a že již nebudeme bráni jako škůdci.“ 

Díky golfu se Prokop Sedlák podíval do kapitalistické ciziny, jak se tehdy říkalo vyspělým zemím. Jednalo se o Itálii a Belgii. Měl v té době možnost emigrovat, ale láska k mamince a golfu zvítězila. „Vždyť to je také moje země, proč bych tady měl vyklízet pozice?“ říkal si tehdy. Nastala doba normalizace, doba pátečních front na maso před řeznickými obchody. Do vily na Hanspaulce, kde tehdy rodina bydlela, nastěhovali Sedlákovým nájemníky. „Byl tam jeden nájemník, u kterého se zjistilo, že krade na poště, a tak ho zavřeli.“ Na Hanspaulce bydlela v jednom pokoji babička, ve druhém bratr, ve třetím pamětník se svou ženou a ve čtvrtém jejich tři děti. „To soužití, zejména co se týká kuchyně a koupelny, vyžadovalo určitou disciplínu. Ale brali jsme to jako zaplaťpánbůh, že bydlíme. Žili jsme celkem šťastně. Nepohádali jsme se a děti jsme vychovali.“

Nejkratší zápalka

Přišel rok 1989. V té době došlo ke stěhování jeho dosavadního pracoviště mimo Prahu, a tak Prokop Sedlák nastoupil jako vědecko-technický pracovník do Akademie věd ČR. „Žil jsem v té době rodinou, zaměstnáním a golfem.“ V roce 1990 byl zvolen předsedou nově vzniklého Odborového svazu pracovníků vědy a výzkumu. Jeho volba proběhla kuriózně tak, že si vytáhl nejkratší zápalku. „Na schůzi jsem šel místo jednoho kamaráda a odcházel jsem jako předseda odborového svazu.“ Pamětník se dostal do víru událostí a seznámil se ve své funkci s mnoha zajímavými lidmi. Potřásl si rukou s Václav Klausem, s Václavem Havlem a mnoha dalšími. „Prezidenta Václava Havla si cením stejně jako prezidenta Masaryka. Jsou to dva prezidenti, na které jsem hrdý.“

Za svou dlouholetou práci pro golf byl Prokop Sedlák uveden do Síně slávy českého golfu. Je autorem tří knih, které se zabývají historií golfu v českých zemích. „Celý život, i dnes, slýchám, že golf je buržoazní sport, ale nikdo nedefinoval, co to ten buržoazní sport je.“

Současnost považuje Prokop Sedlák za velice šťastné období. Ani s odstupem mnoha let od sametové revoluce si socialismus nijak neidealizuje. „Aby země vzkvétala, musí se všichni přičinit a v tomto byl kapitalismus vždycky o krok dále.“ Příběh parašutistů z Resslovy ulice je pro něj dodnes mementem. „Nesmíme nikdy zapomenout na ty, kteří neváhali obětovat svůj život v boji proti totalitní zvůli. Těm jsme vděční za současnost.“

Pamětník byl natočen za finančního přispění Nadace ČEZ, děkujeme.

______

1 Antonín Vávra koupil dům jako novostavbu. Peníze získal díky své bezdětné tetě Anně Nataliové, dceři manželů Vokounových, která zemřela v roce 1897 a odkázala mu dům na Karlově náměstí č. p. 4. „Byla to žena velmi hodná a soucitná, hodně ze svých prostředků rozdávala chudým rodinám v Podskalí a Podolí. Když zemřela ve svých devadesáti letech, tak o ní napsala něco moc hezkého Eliška Krásnohorská.“ Rodiče Anny Nataliové vlastnili dům u Zlatého vola na Karlově náměstí a později zakoupili zmiňovaný dům č. p. 4. Od praděda Antonína Vávry dům č. p. 4 odkoupil magistrát pro výstavbu justičního paláce a takto Vávrovi získali prostředky k zakoupení domu v Resslově ulici.

V knize Smrt černého vraha z roku 1971 se objevuje výpověď paní Gettingerové, správcové domu, která hovoří o jednom z parašutistů, Valčíkovi, který měl v domě v Resslově ulici 7 navštívit ještě s jedním z ukrývaných v kryptě manžele Jesenské, bydlící ve čtvrtém patře, a měl pro svého kamaráda požádat o zubní ošetření. Jesenští se měli též starat o dodávky potravin a ošacení pro ukrývané parašutisty. „Takže tak byl náš dům do té akce záchrany parašutistů zapojen, aniž to moji rodiče, babička i dědeček věděli,“ shrnul Prokop Sedlák.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Jan Holík)