Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Růžena Sedláčková (* 1926)

• narozena 12. března 1926 ve Vestci

• vzpomíná na osvobození Rudou armádou v roce 1945

• o hospodářství přišli během kolektivizace

• rodný dům zatopila vodní nádrž Slapy

• v roce 1964 rodina přesídlila do Prahy

• vzpomíná na okupaci Prahy 21. srpna 1968

Růžena Sedláčková se narodila 12. března 1926 ve Vestci nedaleko Hřiměždic ve Středním Povltaví. Měla ještě o čtyři roky mladšího bratra a vyrůstala na rodinném hospodářství ve Vestci. Od útlého věku také v zemědělství pomáhala, jak to bylo tehdy běžné. Obecnou školu navštěvovala v Hřiměždicích. V roce 1938 otevřeli měšťanskou školu v Kamýku nad Vltavou.

Škola ji bavila, ale ještě raději vzpomíná, jak se s ostatními dětmi těšili na prázdniny. „Hlavně kvůli tomu, že do vesnice vždy přijely k prarodičům děti z města. Vyprávěly nám, jaké je to v ZOO v Praze, jaká tam jsou muzea.“ Zmiňuje také tradiční poutě na nedalekou Svatou Horu nad Příbramí. Když bylo hezky, jezdili na Svatou Horu na kole, když pršelo, zapřáhli se koně do kočáru.

Dostali jsme Arbeitsbuch

V roce 1939 začala válka, která Růženě překazila sny o lepším vzdělání. Čtvrtý ročník měšťanské školy byl nepovinný, říkalo se mu jednoroční učební kurz při měšťanské škole a výuka probíhala v Příbrami. Učily se tam cizí jazyky nebo třeba psaní na stroji. Třídy byly rozdělené na dívčí a chlapecké a do té Růženiny chodilo 55 děvčat. Dívky se učily jen v pondělí, ve středu a v pátek, vždy od půl osmé do pěti odpoledne, v úterý, ve čtvrtek a v sobotu patřila škola chlapcům. Nacistická okupační moc nechala 17. listopadu 1939 uzavřít české vysoké školy. „Mým snem bylo stát se učitelkou ručních prací, ale kvůli zavřeným školám mi nezbylo než zůstat v zemědělství. Ta práce tam mě ale bavila, měla jsem radost, že je za mnou práce vidět.“

Kdo ovšem nebyl někde v učení, toho Němci posílali na nucené práce do Říše. Růženě se tahle praxe naštěstí vyhnula, na hospodářství jí bylo potřeba, ale vzpomíná, jak takhle odcházeli její spolužáci a spolužačky a mnoho se jich už domů nevrátilo. „Němci nejdřív dělali průzkum, jak velká jsou kde hospodářství a kolik je na to potřeba lidí. Pak jsme šli na úřad práce a tam nás rozmístili, kdo kam půjde pracovat. Dostali jsme takzvanou Arbeitsbuch, ta sloužila jako legitimace. Museli jsme ji nosit neustále u sebe a stálo tam, kdo jsme a kde pracujeme.“

Nepříjemnost mohl mít člověk i z takové maličkosti, jakou bylo sbírání borůvek. V okolí Vestce totiž žádné nerostly, a tak se Růžena s kamarádkou vypravily sbírat do vzdáleného lesa. Zašly ale příliš daleko směrem na Benešov, kde měli Němci rozmístěno množství vojenských posádek. Než se děvčata dostala domů, třikrát je kontrolovala hlídka.

Hlídky měli Němci obvykle i v jednotlivých vsích, často veterány z fronty, ale Růžena s nimi do styku moc nepřišla. Kousek od Vestce se také v průběhu války začala stavět hlavní silnice spojující Příbram a Sedlčany. Tudy pak ke konci války utíkali Němci do amerického zajetí, často si ještě klestili cestu pomocí zbraní. O život tak v jejich vsi přišel Růženin spolužák i její dva vzdálení příbuzní. Sovětští vojáci se pak zdrželi asi tři dny. Pobrali jídlo pro sebe i své koně a táhli zase dál. Vestec byl osvobozen.

Bála jsem se víc než v roce 1945

Radost z konce války trvala jen krátce a německou okupaci země vystřídala komunistická totalita. Rodinná hospodářství začala přecházet do jednotných zemědělských družstev nebo pod státní statky. Nejinak tomu bylo i s hospodářstvím Růženiných rodičů a rodičů jejího muže, se kterým se seznámila za války při představení ochotnického divadla. Po válce se vzali a měli spolu dceru a syna.

V roce 1951 se započalo s výstavbou slapské přehrady. Rodný dům Růženy Sedláčkové ležel kousek od břehu Vltavy a byl jedním z těch, který ve Vestci skončil pod vodní hladinou, zůstala jen pole, která už stejně náležela družstvu. Růženini rodiče se museli z domu vystěhovat a koupili malé hospodářství v nedalekých Třebenicích. Růžena s manželem pak až do roku 1963 pracovali pro státní statek Mníšek pod Brdy. Domů do Vestce už se Růžena nevracela, smířila se se situací, že už tam není doma a zajela občas jen na hřbitov, který zatopení unikl. Její mladší bratr si mezitím odsloužil vojenskou službu u Pomocných technických praporů.

Jak děti rostly, chtěli pro ně manželé Sedláčkovi možnost lepšího vzdělání, než by se jim dostalo na venkově. „Praxe byla taková, že děti z venkova umisťovali komunisté zase jen na venkov do zemědělství, maximálně jim povolili se někde vyučit a pak je poslali do továrny. Chtěli jsme pro ně něco lepšího, tak jsme se přestěhovali do Prahy do Kobylis.“ Růžena si našla práci ve škole na Kobyliském náměstí, kde dělala pomocnou sílu v kuchyni a zároveň prala a žehlila prádlo pro školní internát. Její muž pracoval v tiskárně.

Když v srpnu 1968 vtrhla do Prahy vojska Varšavské smlouvy, měla Růžena otce zrovna na Zbraslavi v nemocnici. „Bylo problematické se tam dostat, tramvají to trvalo hodinu cesty přes celé město, autobusy tenkrát jako MHD ještě nejezdily. Všude tanky a vojáci, kteří hlídkovali v ulicích. Bála jsem se tenkrát víc než při osvobozování v roce 1945.“

Srpnovou okupaci vnímá Růžena jako nejhorší okamžik z dlouhé epochy komunistické totality. Panující režim její běžný život ale nijak zásadně neovlivňoval. Byla ráda, že má zaměstnání a snažila se vždy poctivě pracovat, aby se mohla každému podívat do očí. Jelikož se starala o nemocnou tchyni i mužovu tetu až do jejich konce, měla dobrý důvod se omlouvat ze všudypřítomných schůzí a průvodů a žila si svůj vlastní život režimem zásadně nepoznamenaný.

Jen jedinkrát se nechala zlákat na podnikový výlet do Drážďan, že prý se tam dá dobře nakoupit. „Jelo se koncem listopadu, z Prahy jsme vyrazili strašně brzy a pak strašně dlouho stáli na hranicích. Jelo se v sobotu, obchody se zavíraly v jedenáct dopoledne, takže nakoupit už jsme nic nestihli. Navíc bylo deštivo, tak se ani nedalo chodit po městě, užila jsem si jen Zwinger. Těšila jsem se, že se alespoň cestou budu koukat po okolí, ale tam i zpět už jsme jeli za tmy. Opět jsme stáli dlouho na hranicích a domů jsme přijeli až v půl třetí ráno. Zařekla jsem se, že v zahraničí už mě nikdy nikdo neuvidí a také už mě tam neviděli.“

Růžena prožila poklidný život v kobyliské škole, pak odešla do důchodu. Po revoluci se snažili v restituci získat zpět zabavený majetek, dostali ale jen zlomek toho, co jim komunisté sebrali. Růžena v době natáčení rozhovoru (2019) žila v domově pro seniory na Zahradním Městě v Praze, přežila svého muže, bratra, obě své děti i některá vnoučata. Neztrácela ale optimismus a na svůj život vzpomíná s humorem, ne s hořkostí.