Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

armádní generál Tomáš Sedláček (* 1918  †︎ 2012)

• narozen 8. ledna 1918 ve Vídni

• vystudoval Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě

• v září 1938 mobilizoval

• utekl za hranice tzv. balkánskou cestou

• v Anglii absolvoval výsadkářské kurzy v britské armádě

• převelen jako důstojník na východní frontu, prošel boji u Dukly

• 2. paradesantní brigáda, vysazen na letišti Tri duby na pomoc SNP

• na jaře 1945 se připojil k rumunským jednotkám východního frontu

• 1950 profesorem na Vojenské akademii v Praze

• 21. února 1951 zatčen OBZ (Obranné zpravodajství)

• mučen v „Domečku“ št. kpt. Perglem a dalšími

• obviněn ze spiknutí, odsouzen na doživotí, později trest snížen na 25 let

• Valdice, Mírov, Leopoldov, Bytíz

• roku 1960 na amnestii propuštěn, později rehabilitován

• po propuštění stavební dělník, asistent projektant

• po roce 1989 předseda ČSOL (Československé obce legionářské)

• zemřel 27. srpna 2012

Příběh generála Tomáše Sedláčka, veterána ze západní i východní fronty druhé světové války a vězně komunismu. A také příběh Jaroslava Řičici, nepotrestaného darebáka.

Vždycky jsem měl rád dobrodružné filmy se šťastným koncem. Dobro slavně vítězí nad Zlem, hlavní padouch putuje do vězení, případně bídně hyne při přestřelce, na poslední chvíli, aby to bylo napínavější. Spravedlnost triumfuje, hrdina je uctíván, otevírá se před ním šťastná budoucnost po boku krásné manželky nebo milenky. V divákovi se rozprostírá úlevný, příjemný pocit – dobře se mu pak spí. Filmy bez happy endu se širokému publiku tolik nelíbí. Možná jsou příliš podobné životu.

Dobrodružné příběhy 20. století, které jsme zaznamenávali pro Český rozhlas a občanské sdružení Post Bellum, nedospěly k happy endu ani ze dvou třetin. Hrdinové zestárli, aniž se dočkali satisfakce, darebáci většinou skončili jako podnikatelé či důchodci s tučnou penzí, vyšetřovatelé a soudci všemožných ničemností (pokud k vyšetřování a k soudu vůbec došlo) nezřídka konstatovali, že zločiny jsou promlčeny. „Šťastný konec“ v českém provedení znamená, že hrdina zemře přirozenou smrtí. Teprve pak se (někdy) slaví u pomníků, konají se monstrózní pohřby, noviny oznamují, že odešel Velký Člověk.

Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, spoutaný účelovými paragrafy a za pečlivého dohledu státních zástupců a soudců, jako by převrátil smysl své práce naruby. Zdá se, že jeho cílem není vyšetření starých případů a hledání viníků, ale naopak odkládání kauz, respektive jejich „uzavírání do ztracena“. Generál Tomáš Sedláček, který za svobodu Evropy a své země bojoval na frontách druhé světové války, za což byl po únoru 1948 „odměněn“ kriminálem, fackami a týráním všeho druhu, dostal v roce 2007 dopis. Úřad (dále ÚDV) mu v něm sděluje, proč přestal vyšetřovat jednoho z generálových mučitelů: někdejší soudruh z vojenské kontrarozvědky, ještě dříve vyšetřovatel Vojenského obranného zpravodajství Jaroslav Řičica byl pozván k výslechu, kde vypověděl, že už si na nic z dávných padesátých let nepamatuje. Úřad zřejmě usoudil, že nelze vyšetřovat starce stiženého amnézií a že je tu koneckonců  – jak stojí v dopise – i hlavní pádný argument: činy pana Řičici nemohou být trestné, neboť se na ně vztahuje amnestie vyhlášená roku 1960. Generál Sedláček měl pocit, že si z něj někdo vystřelil – po téže amnestii byl totiž propuštěn z kriminálu. Existuje lepší praktické vyjádření nemravné polistopadové zásady „padouch nebo hrdina – vždyť jsme jedna rodina“?

Když jsem důchodce Řičicu našel a zatelefonoval mu, mimo jiné mi potvrdil, že o generálu Sedláčkovi musel na ÚDV vypovídat. Prý ho to rozzlobilo a urazilo. On, který takové cucáky kdysi řídil, má nyní strpět, aby mu kladli otázky?! Byl to – jak prohlásil – jeden z nejhorších okamžiků jeho života. V duchu jsem si říkal: Když už vyšetřovatelé nedovedou poslední zločince z padesátých let alespoň dostat k soudu, kde by se jejich minulost veřejně projednávala, měli by si takové lidi, jako je Řičica, aspoň pravidelně předvolávat. Měli by těm spokojeným zpupným seniorům, kteří si užívají vojenské výsluhové výhody, aspoň dvakrát za rok nepříjemně připomínat, co provedli. Jistě, vím, že existují stovky důvodů, proč to nejde, že tu policie není od toho, aby šikanovala vyšetřované, že i fízlové a řezníci z počátků stalinismu mají svá občanská práva… Ale naštěstí jsem novinář, nikoli policista. A tak za nimi můžu chodit, můžu se jich ptát – a můžu psát o těch, kterým zničili život.

Tomáši Sedláčkovi je letos devadesát let. Na shromážděních válečných veteránů a při pietních setkáních u pomníků ho nemůžete přehlédnout: vysoký, štíhlý, téměř bez vlasů, s jizvou na temeni. Zranění, které není z války, obvykle schovává pod červeným výsadkářským baretem. A vždycky nosí černé brýle, protože je slepý, po operaci hlavy, kterou prodělal před několika lety. Začal jsem si z různých dokumentů vypisovat jeho stručný životopis: Narodil se 8. ledna 1918 ve Vídni, dětství prožil v lázeňském městě Toušeň. Jako sedmnáctiletý nastoupil základní vojenskou službu, pak vystudoval Vojenskou akademii v Hranicích. Roku 1938 sloužil v hodnosti poručíka v Liberci, při mobilizaci v září 1938 byl přidělen k hipomobilní baterii. V roce 1939, v době, kdy zbytky Československa okupovaly Hitlerovy jednotky, pracoval jako adjunkt cenového úřadu v Jilemnici...

Když se Sedláček zotavoval v nemocnici z operace, uložili na vedlejší postel zraněného vojáka, v civilu historika Jiřího Plachého. Týdny spolu rozmlouvali, spřátelili se a nakonec se dohodli, že se budou dál scházet, aby mladý historik mohl generálův životní příběh knižně zpracovat. S Jiřím Plachým jsem se o několik let později setkal v jedné roztocké hospodě – a ptal jsem se ho mimo jiné, jestli by dovedl popsat krátkou situaci, která Sedláčka nejvíc vystihuje. Ani se moc nerozmýšlel: „Je to taková momentka z kriminálu, z vyšetřovací vazby. Několik měsíců byl na začátku padesátých let vězněn na samotce, kde nemohl sednout ani lehnout, musel pořád jen chodit. Ne hodiny, ale dny a noci. A celou tu dobu si opakoval: Vydržet! A to je přesně Sedláček. Nevzdává se.“  Rozhovor s mužem, který se nevzdává a který mi chození po cele popsal i po sedmapadesáti letech velmi podrobně, jsem jel natáčet s historiky Petrem Kourou a Petrem Blažkem – do domku u Hrusic, kde bydlí se svou dcerou.

Do boje proti Němcům, vstříc zklamání z Francouzů

V dubnu 1940 se dvaadvacetiletý poručík dělostřelectva Tomáš Sedláček, kterého úřednické povolání v době okupace přivádělo k zuřivosti, vydal hledat armádu, v níž by mohl bojovat proti nacistickému Německu. Jednoduchá a přímá trasa z protektorátu dávno neexistovala. Jako mnozí jiní tedy vyrazil načerno takzvanou balkánskou cestou, přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii, Řecko, Turecko, Sýrii až do Bejrútu: „Byl jsem v předposledním transportu přes Středozemní moře do Francie, do vojenského ležení v La Agde, kde se formovala naše divize. Přidělili mne k prvnímu dělostřeleckému pluku. Dělostřelci ještě neměli výcvik, potíže byly s koňmi, výstrojí i zbraněmi.  Francie byla pořád v klidu, jako by se nic nedělo, což nás překvapilo. Také nálada Francouzů byla taková nijaká. My jsme chtěli bojovat, takže není divu, že jsme byli z Francouzů zklamaní. Po obsazení severní části Francie nás evakuovali přes Gibraltar lodí Nordsmoure a pak na Wiceroy of India do anglického Plymouthu,“  popisuje Sedláček cestu do Anglie, která trvala asi čtyři měsíce.

Na Francouze a jejich vojenskou neschopnost v bojích s postupující německou armádou v prvních letech války mají silné vzpomínky skoro všichni českoslovenští západní veteráni. Generál Antonín Špaček například vyprávěl: „Francouzi nechtěli bojovat. U každého praporu jsme měli protitankové kanony – pětatřicítky a sedmatřicítky. Ale munici jsme dostali do pětačtyřicítek a pak jsme ji museli složitě vyměňovat s jiným útvarem. Když si vezmete, v jaké době to bylo, tak šlo vlastně o sabotáže nejhrubšího zrna… Byli jsme pak na frontě, měli jsme koně, ale neměli jsme kanony, jiní zase měli kanony a neměli koně. Kdo to zavinil? Nikoli naši, ale Francouzi.“ Antonín Špaček zemřel krátce poté, co jsme s ním natáčeli rozhovor. Řekněme o něm pár slov, zaslouží si to. Narodil se 23. května 1917 v Hradčanech na Prostějovsku, na podzim v roce 1939 utekl balkánskou cestou do Francie, tam se zúčastnil bojů, byl transportován do Británie a roku 1944 nasazen při obléhání francouzského přístavu Dunkerque…

Z Francie se tehdy evakuovalo téměř pět tisíc Čechoslováků (včetně letců) – desetkrát méně, než se jich původně hlásilo do služby. Ti, kteří ve Francii žili už před válkou nebo tam měli rodiny, zůstali. Ti, kdo věřili, že má ještě smysl bojovat, většinou uprchlíci z protektorátu, se snažili dostat do Británie. V letech 1941–1944 si tam českoslovenští vojáci v Británii odbývali výcvik – a také se těšili pohostinnosti místních pubů a náklonnosti slečen. V odborné literatuře se uvádí, že si v Anglii našel dívku každý třetí čs. voják. Mnozí se oženili, jako třeba právě Špaček: „Když jsme se potkali, moje paní byla poručík a já podporučík. Čili ve dne jsem ji musel vojensky zdravit a večer jsem ji vzal do náruče. Celý měsíc jsme se jen vídali, Angličanky byly poměrně rezervované. Češi se ale chovali slušně, zdvořile a navíc měli pověst hrdinů z války ve Francii.“ A Tomáš Sedláček potvrzuje: „Existoval takový žebříček popularity spojeneckých armád. Pokud vím, nejlíp na tom byli Norové, my jsme byli hned za nimi a někde vzadu Poláci. My jsme prostě měli dobré jméno, zejména díky letcům RAF, kteří tam byli známí. Pokud jsem se dostal do nějaké rodiny, přijímali mne otevřeně, přátelsky. Snažili jsme se chovat všude slušně. I v kurzech jsme se snažili – já jsem prošel battleschool, parakurz, pt kurz (výsadkářské a zpravodajské kurzy – pozn. autora.).  Jako starý sokol jsem ale instruktory strčil do kapsy. Když jsme cvičili na nářadí, kam se na nás hrabali.“

V britských jednotkách se Sedláček naučil bojové techniky, které se v československé předválečné armádě necvičily. Třeba „killing silence“, rychlé a tiché zabíjení. Naučil se ovládat vysílačky, naučil se signály, základní zpravodajské dovednosti. Po zkušenostech z fronty ale říká, že ani ten nejlepší výcvik nezaručuje, že člověk obstojí: „I když proděláte všechny možné vojenské kurzy, kde se střílí ostrými a kde kolem vás lítají trhaviny, tak stejně víte, že je to jen jako, že se nestřílí po vás. Když se ale dostanete do skutečné bojové situace, je to jiné. Nedá se odhadnout, jak se kdo bude chovat. Podívejte se třeba na Vaška Kindla a vedle něj na Františka Závorku a Josefa Šanderu.“

Kdo byli Václav Kindl, František Závorka a Josef Šandera? Historik Petr Koura vysvětluje: „Tři parašutisté, velitelé tří výsadků z Británie, všichni se s generálem Sedláčkem znali. Přestože měli podobný výcvik, jejich osudy jsou rozdílné. Václav Kindl velel výsadku INTRANSITIVE, byl vysazen na jaře roku 1942 v protektorátu a dostal se do těžké situace. Přestože bylo popraveno několik lidí, kteří výsadkáře ukrývali, převážně z jihočeské vesnice Bernartice, dal se Kindl do služeb gestapa jako konfident. Hrál úlohu údajného parašutisty, který hledá pomoc, a mnozí kvůli němu přišli o život. Při jedné akci gestapa byl Kindl náhodně zastřelen, ale podle některých pramenů mu ve skutečnosti byla změněna identita, a později dokonce působil jako komunistický rozvědčík. To ale není přesvědčivě prokázáno. Závorka a Šandera se na rozdíl od Kindla zachovali podle vojenské přísahy. František Závorka velel výsadku ANTIMONY, vysadili ho na podzim 1942 a zahajoval tzv. druhou vlnu československých paravýsadků z Londýna do protektorátu. Když byl obklíčen gestapem v Rovensku pod Troskami, vyhrožovali mu, že pokud se nevzdá, bude celé Rovensko srovnáno se zemí jako Lidice. František Závorka a jeho společník Lubomír Jasínek to vyřešili tak, že se skutečně vzdali, ovšem hned poté rozkousli ampulku s jedem. A podobně se zachoval i Josef Šandera, který na konci války velel velmi úspěšnému paravýsadku BARIUM, jehož členové organizovali partyzánskou a zpravodajskou činnost na Moravě. V obklíčení se Šandera pokusil zastřelit, těžce se zranil a přes veškerou péči, kterou mu gestapo věnovalo, zemřel v nemocnici. Ani z něj tedy gestapo nic nedostalo.“

Dukla: past (nejen) na „zápaďáky“

Když Tomáš Sedláček dokončil všechny výcvikové kurzy, zaslechl v rádiu zprávu z východní fronty: V Buzuluku se formuje československá brigáda. Její velitelství se potýkalo s nedostatkem důstojníků. „Když sháněli důstojníky na východ, vytáhli nás z anglické armády. Soustředili nás v Southendu u náhradního praporu, kde jsme čekali a čekali a čekali. Zkomplikovalo se to, protože za dva měsíce měli Spojenci spustit invazi a byl absolutní zákaz jakéhokoliv výjezdu.“ Zkusil jsem si představit, jak vypadaly přípravy, atmosféra, co cítili vojáci při loučení těsně před ostrým nasazením. Ale moc mi to nešlo. Když jsem se na to Tomáše Sedláčka ptal, vytáhl malý zápisník v kožených deskách. Byl to jeho deník z roku 1944, den za dnem ve stručných zápiscích, záznamy z jeho nasazení na východní frontě: „Je to notýsek, který se vydával pro armádu v Anglii. Mám tam poznámky z vandrování na východ, z bojů na Dukle a ze Slovenského národního povstání. Je tam třeba poznámka: Jindra Vaculík se dnes dopoledne ženil, pomlčka, blbec… Psal jsem to v den, kdy jsme odjížděli. Jindra byl poručík dělostřelectva, tenkrát už nadporučík z mého ročníku akademie, s nímž jsem se znal a který byl s námi v transportu, a dopoledne se oženil s nějakou Angličankou. Nedovedl jsem pochopit, že se někdo žení, když jede do války.“  Na východní frontě si pak Sedláček zapsal do deníku i spoustu dalších věcí, třeba poznámku o slovenských oficírech, kteří utíkali z bojů. Když mi dal deník do ruky, pracně jsem luštil zápis ze 6. listopadu 1944: „K snídani byla káva, oslava revoluce v Rusku. Řečnil Přikryl, pak Osmolov a poslanec Laušman, trochu jsme vymrzli, zařvali asi desetkrát nazdar, měli jsme čištění zbraní...“ Českoslovenští vojáci měli podle zápisů z deníku pravidelná politická školení, která ovšem ne každý, Sedláčkovými slovy, „baštil“. O politice se mezi vojáky nemluvilo – a kdo o ní mluvil, byl prý většinou „hvězdář“ neboli komunista.

Na východní frontu se Tomáš Sedláček dostal přes Gibraltar, Středozemní moře, Egypt, Suez, přes tehdejší Palestinu do Haify, z Haify přes Damašek, do irácké Basry a do Teheránu. Přes Kaspické moře do Baku, odtud letecky do Rozstova a do Černovic, kde se formovalo „náhradní vojenské těleso“ východní armády. Historik Jiří Plachý říká: „Většina z těch, kdo přijeli z Anglie, šla k bojujícím jednotkám přímo z transportu, z nějaké vlakové zastávky. Někteří umírali dokonce v anglických vycházkových uniformách ještě ten den. Důstojníci kolem generála Ludvíka Svobody, dokonce i on sám, prý nebyli vojákům z Británie zrovna přátelsky nakloněni. Říká se, že je nesmyslně posílali na místa, kde byla naprosto ztracená bojová situace a kde se dala předpokládat jejich okamžitá smrt. To jsem ale již v rovině spekulací. Tomáš Sedláček byl okamžitě po příjezdu vyslán do přífrontového pásma, ustanoven do velitelské funkce a odeslán na frontu. Myslím ale, že měl trochu štěstí, protože se dostal na místo náčelníka štábu dělostřelectva druhé paradesantní brigády, což znamenalo, že nemusel být čtyřiadvacet hodin přímo v bojích.“

Do vojenského ležení v Černovicích dorazil Sedláček s přáteli z Británie, s některými se pak nestačil ani rozloučit, zemřeli krátce po nasazení: „Vzpomínám si například na nadporučíka Brhlíka, který bojoval už u Tobruku, dostal se do našeho transportu na východ a hned v prvních dnech padnul. Nebo Tonda Renčín, s kterým jsem to tehdy táhnul, nadporučík, dragoun, vysokej zubatej blonďák, padl druhý nebo třetí den. A ještě další kluci, nejen u druhé brigády, protože u první i třetí to bylo obdobné.“  Moc nechybělo a Tomáš Sedláček zahynul stejně – během útoku na Dukle, kde ho zařadili do útočných jednotek prvního praporu. Vyjádřeno vojenským jazykem: jednotky přešly z pěší formace přímo do útoku. Řečeno normálně: asi po stokilometrovém pochodu museli unavení vojáci útočit do prudkého kopce, jehož vrcholek střežily zkušené kulometné oddíly wehrmachtu. Útok se změnil v masakr, který velitel Sedláček přežil jen zázrakem.

Záhy ho čekal další zápas o život: spolu s ostatními příslušníky druhé paradesantní brigády byl převelen do týlu nepřítele, na pomoc Slovenskému národnímu povstání. Odlétali z letiště Krosno a přistávat měli na letišti Tri Duby. Letadlo se třikrát vzneslo, dvakrát se vracelo kvůli špatnému počasí, potřetí pilot přistání „risknul“. Sedláček si to dodnes pamatuje: „Viděli jsme jen, že zespoda vystřelují rakety. Byl jsem s pilotem v kabině, on se rozmýšlel, a pak se najednou spustil dolů, propíchnul mlhu a šťastně jsme přistáli. Pilot byl mokrej jak myš, uvědomoval si, co riskuje. Taky už se tam staly nějaké průšvihy. Jedno letadlo se napasovalo do kopce ve Vysokých Tatrách. A Franta Urbánek, můj přítel z Anglie, dělostřelec, na Trech Dubech zahynul. Jejich letadlo už přistávalo, mělo vytažený podvozek, škrtlo o stodolu a rozsekalo se.“

Slovenské národní povstání začalo v srpnu 1944 a trvalo do října, na straně povstalců bojovalo asi 60 tisíc mužů pravidelné armády a 18 tisíc partyzánů. Němci je krvavě potlačili. Poslední bitvy se vedly směrem na Brezno, jižní a západní Zvolen a podél Hronu. Výsadková brigáda, kde sloužil i Sedláček, mohla počítat jen s materiálem, který jí nechalo letecky dopravit štábní velitelství na Ukrajině: „Dělostřelci měli v průměru střelivo na dva dny. A s tím měli vydržet bůhvíjak dlouho. Žádná naděje na doplnění nebyla. Na Slovensku panovalo dvojí velení. Vedle mobilizované slovenské armády bojovali v horách i partyzáni, kteří měli nějaké vlastní velení v Kyjevě. Ta velitelství se složitě dohadovala… Měli jsme mapy, kde byly vyznačeny jednotky armády a místa, kde měli být partyzáni. Otázka ovšem je, jestli tam skutečně byli.“

Oči Martina Udržálka

Druhá paradesantní brigáda československé armády, něco přes čtyři sta mužů, musela ustupovat před německými obrněnými divizemi přes Nízké Tatry na východ směrem k východní frontě. O pochodu horským údolím na Donovaly a na Chabenec se pak vyprávěly legendy. „Musíte si uvědomit, že v horách ležel asi metr sněhu,“ říká historik Jiří Plachý. „Vojáci a civilisté museli několikrát měnit směr, pochodovat do prudkých kopců, mnozí lidé umrzli nebo se zranili a nemohli postupovat dál. Tento pochod nepřežil například poslanec, komunista Jan Šverma.“ A Tomáš Sedláček má na pochod vzpomínku, která se mu často vrací:  „V našem transportu byl také Martin Udržálek, moravský Slovák, stokilový chlap, velitel roty. Válčil na severních svazích Nízkých Tater a Němci mu prostřelili patu. Vojáci z jeho jednotky mu udělali nosítka a tahali ho. Standa Uchytil, velitel praporu, mi říkal, že museli ty kluky mlátit klackem, aby ho někde nenechali. Tahat stokilového chlapa ve sněhu do kopců – to není žádná sranda. Přitáhli až k nám, naši doktoři Udržálka ošetřili. A teď jsme se měli vydat na pochod přes Tatry po Chabenci. Martina jsme tedy přišněrovali na koně, který šel vpředu, jenomže jakmile se ten kůň dostal do svahu, Martin spadnul. Tak mu na zem dali deku, pláštěnku a pistoli a nechali ho tam. A teď si to představte: celý ten štrůdl mašíroval kolem něj! Nedalo se mu pomoct, nemohli jsme ho vzít s sebou.  Když jsem ho viděl ležet, nedokázal jsem jít kolem něj a dívat se mu do očí, tak jsem ho obešel hlubokým sněhem. Nemohl jsem pro něj nic udělat, mojí povinností bylo jít dál. Zajímavé je, že to s ním dobře dopadlo, objevili ho nějací civilisté a dopravili do Banské Bystrice do špitálu.“

Zoufalí, unavení a hladoví vojáci neměli sebemenší šanci přejít v hlubokém sněhu Tatry a připojit se ke sto kilometrů vzdálené východní frontě. Na úpatí hor velitelé rozhodli, že se jednotka rozdělí na menší skupiny. Každý se musel postarat sám o sebe. „Bylo jasné, že to takhle dál nejde, že se musíme někde ukvartýrovat,“ vypráví Sedláček. „Problém byl ale se zásobováním. Proto jsme dostali  rozkaz, že se musíme rozdělit. Dali jsme se dohromady tři důstojníci – Ignác Syrovátka, Josef Benklán a já. Měli jsme u sebe pucáky, já měl nějakého volyňského Čecha Václava Kadeřábka, což byl strašně hodnej kluk, ale jako pucák za nic nestál, protože byl moc slušnej – a pucák musí být tak trochu zloděj. Benklán měl s sebou dva kluky a Nanda Syrovátka jednoho podkarpatského Rusína, kterého nám tam potom zastřelili.“ Důstojníci s doprovodem objevili v lesích dřevěný srub, obývaný početnou židovskou rodinou. Do deníku si pak Sedláček poznamenal: „Je to úplný ráj. Teplo, jídla dost … Němci přepadli brigádu. Byla to pěkná paseka, hodně mrtvých. Vyslali jsme hned hlídku. U Židů bylo velké pozdvižení. Začali jsme stavět bunkr v lese asi pět set metrů za chatou.“  Na jaře roku 1945 se druhá paradesantní brigáda znovu dala dohromady, to už v Nízkých Tatrách operovaly první rumunské jednotky. Rudá armáda postupovala do vnitrozemí Československa. Z 8. na 9. května 1945 vjely tanky Rudé armády do Prahy. Tomáš Sedláček ztratil desítky přátel, ale byl pořád naživu.

Únor 1948 a generálova „politická blbost“

Po válce vedl tehdejší major Sedláček katedru bojové zdatnosti na vojenské akademii, později se stal velitelem plzeňské posádky, oženil se a těšil se na klidný život armádního důstojníka v mírových časech. Ke komunistům neměl příliš vřelý vztah, spoustu jich za války poznal osobně. O únorových událostech roku 1948 si prý ale nejdřív naivně říkal: Politici se hádají, to k demokracii patří. „Byla to moje politická blbost a já si to uvědomuju. Z první republiky jsem byl zvyklý politiku nevnímat, nezabývat se politickými věcmi… Nikdo z mých kamarádů, kteří prošli vojenskou akademií, neměl politické ambice. My jsme se snažili být odborníci ve své profesi. Samozřejmě, že se nás politika po válce dotýkala, ale nějak jsme to nedomysleli. Ti, kdo to domysleli, většinou utekli. Já blbec jsem tu zůstal.“ Historik Jiří Plachý Sedláčkovi přizvukuje: „Naprostá většina vojáků byla vychovávána v tom, že armáda má být nepolitická a politická angažovanost vojáka je nevhodná. Tím pádem se o politiku moc nezajímali. Většinou si říkali: Jsme vojáci, je tu legální vláda, svobodné Československo, které jsme vybojovali. To, že se perou strany v parlamentu, je běžné, bylo to za první republiky, je to teď a bude to i po volbách. My jsme tu od toho, abychom uhájili samostatnost proti vnějšímu nepříteli. Většinu vojáků převrat v roce 1948 zaskočil.“  V jakém rozpoložení byl Sedláček krátce po Únoru? U plzeňské posádky měl kromě jiného na starosti i objíždění hranic, byl jen pár kroků od svobody: „Několikrát jsem si tehdy říkal: Hergot, když už jsem tady, nemám vzít roha? V kriminále jsem si na to pak mockrát vzpomněl. Neudělal jsem to, byla to pitomost, nedomyšlenost, stálo mě to devět let života.“

Dnes skoro devadesátiletý generál, vychovávaný ještě prvorepublikovou armádou v duchu, že politika má být pro vojáka něco cizího, říká: „Když už jsem stařec nad hrobem, tak si uvědomuji, že je nutné se politikou zabývat, mít přehled, ale přitom si ji držet od těla – zejména vojáci, i nynější, každý z nich by měl mít přehled, ale jakmile se zamotá do nějaké partaje, tak to je špatné.“

V Plzni sloužil pod Sedláčkem kapitán Josef Kučera. Spřátelili se, jezdili spolu po vojenských akcích a debatovali o nových komunistických poměrech, na které se dívali se stejnou nechutí. Jejich životy se brzy měly tragicky propojit. V roce 1949 Sedláček odešel z Plzně na Vojenskou akademii v Praze, kde byl jmenován profesorem. Podle všeho pořád doufal, že komunismus na rozdíl od jiných „zápaďáků“ přečká, že mu pomůže minulost bojovníka z východní fronty – a nezapomeňme, že v té době kdekdo doufal, že se Gottwaldův režim zhroutí, že vypukne povstání nebo válka mezi Západem a Východem. Přečkával až do 21. února 1951, kdy si ho zavolal nadřízený důstojník a oznámil mu, že se má hlásit ve tři hodiny odpoledne na generálním štábu – bude prý vyslán na čtrnáctidenní služební cestu. Sedláček si ještě zašel domů na oběd a oznámil ženě, že bude čtrnáct dnů pryč. Nemohl v té chvíli tušit, že se jako manželé už nikdy na svobodě nesetkají, že se uvidí jen párkrát přes mříže. Když jedl oběd, zazvonil telefon. Hlásil se kdosi z generálního štábu, že prý k Sedláčkovým dorazí člověk z ministerstva obrany, který bude pana majora doprovázet. Zanedlouho před domem zaparkoval tatraplán.

„Vlezl jsem do auta, samozřejmě jsem byl v uniformě. Vzadu seděl nějaký podplukovník, vpředu šofér a vedle něj podporučík. Ti dva oficíři se mi představili, podali jsme si ruce. Tatraplán se rozjel. Podplukovník se zeptal: Máte zbraň? – Samozřejmě že nemám, odpověděl jsem. – Tak se chyťte špagátu, tady, za sedadlem řidiče, oznámil mi. To už bylo jasný, tak jsem se chytil. Jeli jsme na Prašný most a místo doleva na ´Kulaťák´ ke generálnímu štábu jsme to vzali doprava na Hradčany k Domečku,“ vzpomíná Tomáš Sedláček na své zatčení.

V péči pana Pergla, milovníka mučicích nástrojů...

Jak to v hradčanském „Domečku“ v Kapucínské ulici u Loretánského náměstí v padesátých letech vypadalo? „Šéfem byl štábní kapitán Jindřich Pergl, známý sadista, který se vyžíval v týrání a buzerování vězňů. Vedl mě do prvního patra, kde byla na podestě dřevěná tabule a na ní visela pouta, okovy a další mučicí nástroje. On se u nich zastavil a ukázal na ně, abych prý viděl, co mě čeká. A strčil mě na celu. To je můj první, zvukový dojem z kriminálu: to zabouchnutí dveří, které do smrti nezapomenu.“ Sedláček měl za sebou peklo bojů na frontě – ale čekalo ho další, v jiné podobě. „Z cely mě vzápětí odvedli k vyšetřovateli, měl jsem zavázané oči. A pak to začalo: Hovořte o své trestné činnosti! Nevěděl jsem, o čem mám mluvit, tak jsem řekl, že o žádné trestné činnosti nevím, což bylo považováno za zapírání. Druhý nebo třetí den tedy zavolali Pergla, ten mě strčil do řetězů, na nohy mi dal okovy. Vždycky říkám, že proti středověku tam byl úžasný pokrok. Ty okovy měly manžety, což ve středověku určitě nebývalo!“ Historik Jiří Plachý si po dlouhých rozhovorech myslí, že Sedláčkovo vyprávění je třeba doplnit: „Pan generál to ze skromnosti trochu zkresluje a převádí do černého humoru. U výslechů ho týrali, psychicky i fyzicky. V pamětech, které sestavujeme, říká jen tak na okraj, že vyšetřovatel mu dal sedm facek, ale že měl vlastně štěstí, protože byli i vyšetřovatelé mnohem brutálnější, kteří mlátili hlava nehlava. Zmiňuje se, že nesměl devět dní spát, že měl halucinace…“

Na ministerstvu národní obrany tehdy vládl hrdina z Východu generál Ludvík Svoboda a především Obranné zpravodajství, vedené pověstným Bedřichem Reicinem. Po roce 1948 se spustila perzekuční mašinerie. Osud Tomáše Sedláčka sdílely stovky vojáků. Velmi často končili v komunistických kriminálech za pokus o tajný přechod hranic, za to, že někomu pomáhali při útěku – anebo jen proto, že za války odešli bojovat „k západním imperialistům“. Vraťme se teď krátce k Antonínu Špačkovi, kterého jsme už citovali výše. Z bojů na Západě se vrátil do Československa, přivezl si syna a anglickou manželku. Sloužil u Hradní stráže, od roku 1947 působil podobně jako Sedláček na vojenské škole. Po únoru 1948 byl degradován a poslán z armády na nucenou dovolenou – uvědomoval si, že komunisté čekají, až udělá sebemenší „chybu“. Jeho žena s dítětem odjela zpátky domů, Špaček se na rozdíl od mnoha jiných nepokusil o ilegální útěk, podal oficiální žádost o vystěhování za rodinou.

Přesto byl Antonín Špaček zatčen a odsouzen za údajnou špionáž a za pokus o vyzrazení vojenského tajemství na deset let kriminálu:  „Generál Svoboda se jako ministr obrany neštítil vyhazovat své spolubojovníky z armády. Je podepsán i pod dekretem o mém vyhazovu. Byl to jeho vlastnoruční podpis, žádné faksimile… Když jsem byl poslán na dovolenou, už jsem se chystal odejít z armády a vycestovat do Británie za ženou. Podával jsem oficiální žádost o vystěhování. Ve čtvrtek 17. února 1949 jsem dostal vyhazov z armády, v pátek jsem obcházel úřady, v pondělí večer prý u našich dveří někdo zvonil, ale to jsem nebyl doma, v úterý brzy ráno mne zatkli. Soud pak ´nabyl přesvědčení´, že kdyby se obžalovanému Špačkovi nepodařilo odjet na vystěhovalecký pas, byl by odešel ilegálně, stejně jako v roce 1939, a v zahraničí se dopustil velezrady. Skutková podstata nebyla naplněna, ale komunistický soud konstatoval, že kdybych byl býval mohl, byl bych spáchal zločin… V té době jsem přitom byl de facto už půl roku z armády pryč, tak co jsem asi tak mohl prozradit? … Když nás likvidovali nacisté, nedivil jsem se, měli to v programu, byli to okupanti. Ale že tohle mohli dělat vlastní lidé, to je nepochopitelné...“ vzpomínal Antonín Špaček. Svůj „trest“ si odpykával v trestaneckých táborech při jáchymovských uranových dolech. Roku 1956 se s ním – stále ještě „muklem“ – rozvedla žena. Po propuštění zůstal v dolech jako dělník. Dožil se rehabilitace i pádu KSČ, roku 2001 se stal předsedou Československé obce legionářské, zemřel o šest let později.

Co budeme dělat, až tady nebudu?

A zpátky do roku 1951. Třiatřicetiletý major Tomáš Sedláček je v malé vězeňské místnosti, v budově zvané Domeček, v pověstné vyšetřovací věznici Obranného zpravodajství (OBZ). Několik měsíců ho tu mučí. Čas mezi surovými výslechy tráví na samotce. Pro mladého důstojníka je to bezvýchodná situace: nesmí sedět, nesmí spát, musí bez přestání chodit. Má halucinace, svět se mu obrací vzhůru nohama. Neví už, co je skutečnost a co jen sen, netuší, proč ho zavřeli, co po něm chtějí a jak dlouho to celé bude trvat. Předvedou-li ho k výslechu, vyšetřovatel na něj neustále křičí, aby se přiznal. Řekne-li, že neví k čemu, dostane facku. Když mu ani to nerozváže jazyk, dají mu ruce a nohy do želez: „Když jsem nebyl u výslechu, tak jsem musel furt chodit. Celý den a celou noc. Počítal jsem to a musel jsem v tom malém prostoru cely nachodit desítky kilometrů. Moje heslo bylo: Vydržet. Chodil jsem ode zdi ke zdi a říkal jsem si pořád dokola: Vydržet! Vydržet! Vydržet! Když mi pak dovolili, abych si sednul, snažil jsem se z toho prostředí odpoutat. Vymýšlel jsem si a domýšlel různé své historie, holky se v tom samozřejmě motaly. Nejdřív jsem se bál myslet na manželku, to bylo příliš ostré, pak už ale člověk do toho manželku zatáhne a žije v představách: co budeme dělat, až tady nebudu...“

Během výslechů dávali Sedláčkovi pouta, občas dostal facku za drzost: „Když usoudili, že strašně zapírám, tak zavolali Pergla, aby mě šoupnul do řetězů, které jsem pak nosil půl druhého dne. Jinak jsem u výslechu seděl v koutku, míval jsem pouta na rukou. Když mě vyšetřovatel fackoval, tak jsem samozřejmě měl spoutané ruce.“  Tomáše Sedláčka vyslýchali dva lidé. Na jednoho si už nevzpomíná, na druhého, Jaroslava Řičicu, si pamatuje dobře. Vypráví, že právě Řičica ho fackoval, právě on zavolal Pergla a výslovně mu nařídil, aby Sedláčkovi spoutal ruce a nohy do okovů. Po devíti dnech výslechů a chození beze spánku podepsal Sedláček výslechové protokoly, které vyšetřovatel připravil. Teprve pak ho Řičica nechal vyspat. Při dalším výslechu odpočatý Sedláček podpis odvolal. A martyrium pokračovalo.

Důchodce, který chodí „na kurzy paměti“

Jaroslav Řičica je kapitán ve výslužbě. Narodil se 24. dubna 1924 ve Veselí nad Moravou, stal se strojním zámečníkem u ČKD Sokolovo a roku 1944 pracoval – patrně z donucení - pro říši jako jeden z totálně nasazených. Po válce se živil jako dělník a roku 1947 nastoupil do základní vojenské služby. Tehdy se „politicky zorientoval“ – podal přihlášku do KSČ, požádal o možnost zůstat u armády a po únoru 1948 začal prokazovat věrnost straně a vládě na 5. oddělení ministerstva obrany jako „výslechář“.

Vrátná v domově pro seniory, kde dnes Řičica žije, střeží „své“ důchodce jako oko v hlavě: „Co mu chcete? On s vámi nechce mluvit, takže nashle,“ vyhazuje mě a mého kolegu z Post Bellum. V ruce držím cédéčko, na které jsem zkopíroval některé zvukové pasáže vyprávění Tomáše Sedláčka – a snažím se nenechat se odbýt: „Jdeme pana Řičicu navštívit a chtěli bychom s ním natočit rozhovor. Neseme mu dárek,“ říkám nevrlé stařeně. Chvíli telefonuje a asi za deset minut schází po schodech do foyer starý pán v teplácích, dívá se na nás a jazykem si neustále přejíždí přes vyschlé rty. Raději zapínám diktafon a už z dálky volám, že jsem Kroupa, že jsem s ním telefonoval, že si na to jistě vzpomíná, že rozhovor bude krátký… Pan Řičica souhlasí.

M.K.: Dobrý den. Jak se jmenujete?

„Jaroslav Řičica. Je mi třiaosmdesát let.“

Dokázal byste vyprávět něco ze svého života, nějakou historku?

„Ne, nic si nevybavuji. Já tady chodím na kurz paměti.“

Čím jste vlastně v životě byl?

„No, dělal jsem na dráze a potom jsem byl v armádě, voják.“

A co jste v armádě dělal?

„No, to vám říkat nebudu.“

Proč ne?

„Podepsal jsem to kdysi, je to tajné.“

Dodnes je to tajné?

„Já nevím. Ale nic vám říkat nebudu, protože si z toho nic nepamatuji.“

Aspoň u jaké zbraně, u jaké posádky jste sloužil?

„V administrativě. V Banské Bystřici a Praze.“

V Praze – kde přesně?

„Na MNO, ministerstvu národní obrany.“

To bylo v Dejvicích nebo kde?

„V Dejvicích.“

To je generální štáb?

„Ale prosím vás, já vám nic říkat nebudu.“

Mohu ještě jednu otázku? Tomáš Sedláček, říká vám to jméno něco?

„Vím.“

Kdo to byl?

„Voják. Nebudu vám nic říkat.“

On totiž o vás vypráví, že jste ho vyšetřoval.

„To si nepamatuji, ale tehdy jsem nebyl vyšetřovatel.“

On o vás říká, že jste ho dokonce mlátil…

„To je blbost.“

Znal jste velitele věznice Pergla? Ten byl za násilí na vězních dokonce odsouzen.

„Znal jsem ho jenom ze služby. Já si potřebuji sednout…“

Co si o tom dneska myslíte, že političtí vězni takto vzpomínají...

„Co zažili, to vypráví.“

Je to tedy pravda?

„Já už nevím, nepamatuji si. Vždyť je to šedesát roků, prosím vás! Já jsem nastoupil do armády a byl jsem zařazen tam k tomu oddělení. Tam jsem měl být na stáži. Tak jsem tam byl na stáži. Pak jsem odešel do Banské Bystrice.“

Co jste říkal té stáži v Domečku? Vy jste totiž jeden z posledních žijících svědků...

„Ale já jsem nebyl v tom Domečku. Nevím, jaké to bylo v Domečku. Já vím, že se tomu tak začalo říkat – Domeček. Já neměl v Domečku kanceláře. Ze začátku jsme byli tam, kde byl vyšší vojenský prokurátor. Pak jsem přešel do Banské Bystřice, to se už jmenovalo VKR.“

Vojenská kontrarozvědka?

„Ano.“

A co jste tam dělal?

„Tam už jsem byl vyšetřovatel.“

A jaké zločiny jste vyšetřoval?

„Zločiny... hm... zběhnutí do ciziny, nedovolené ozbrojování, ohrožení státního tajemství a poslední dobou asi deset roků jsem dělal referenta pro vnitřní utajení. Podle těch směrnic jsem schvaloval, co je tajné, přísně tajné a podobně.“

Tomáš Sedláček vyprávěl, že měl vlastně štěstí, že dostal vás, protože jste ho jednak tolik nemlátil a...

„Já jsem ho vůbec nemlátil. To si vymýšlí. Já jsem ho nevyšetřoval, nezatýkal, já jsem se tam víceméně díval, učil psát na stroji.“

Co jste zapisoval?

„Co Sedláček diktoval, to jsem napsal.“

A co tedy Tomáš Sedláček spáchal?

„Já nevím. Nevím, za co byl žalovaný.“

Podle vzpomínek pamětníků, politických vězňů z 50. let, docházelo na nich často k fyzickému i psychickému násilí…

„Podívejte se, to jsem se všechno dozvěděl dokonce pravděpodobně až po roce 1989.“

Byla to podle vás doba totality?

„Tak já jsem to tehdy nepovažoval za totalitní režim. Prostě jsem nastoupil a plnil rozkazy. Já jsem byl povolán do armády, já jsem měl dělat na dráze.“

Výsledek Řičicova vyšetřování: doživotí

Jaroslav Řičica působil především na Hlavní informační správě OBZ v Banské Bystrci, do roku 1972 byl na Hlavní správě vojenské kontrarozvědky. Na počátku 50. let chtěl spolu se svými kolegy dostat a vytlouct z Tomáše Sedáčka podpis pod protokoly, doznání, že připravoval ozbrojenou vzpouru. Ať už si na to Řičica pamatuje nebo ne (a mně se jeho ztráta paměti zdá víc než nevěrohodná), jisté je, že po pádu komunismu, v letech 1992 nebo 1993, byl v mnohem lepší kondici než dnes. Kdyby ho někdo vyslechl tehdy… Kdyby se jím vůbec někdo zabýval…

Vyšetřovací spisy generála Tomáše Sedláčka se zachovaly v Archivu bezpečnostních složek. Sedláček měl být součástí spiknutí proti režimu, ale ve skutečnosti se žádné přípravy převratu nezúčastnil. Vypovídal proti němu jeho rovněž zatčený kamarád z plzeňské posádky, štábní kapitán Josef Kučera, jenže vyšetřovacím protokolům se nedá věřit, „vojenští estébáci“ je psali podle svého, nikoli podle toho, co říkaly jejich oběti. Historik Jiří Plachý generálovy spisy prostudoval: „Ve většině protokolů dochází k doznání a píše se v nich o konspirativních schůzkách, skladech zbraní, o širší odbojové organizaci. To ale byly výsledky vyšetřovacích metod. I v tom výslechovém spise, pokud známe pozadí případu, najdeme indicie, že to s tím údajným spiknutím bylo docela jinak. Například při konfrontaci s kapitánem Kučerou odmítal tehdejší major Sedláček jakoukoliv vinu. A co se týká Kučerových protokolů, musíme mít na paměti, že byl fyzicky týrán a bylo mu vyhrožováno šibenicí. Měl tehdy rodinu, dvě malé děti a i v tomhle směru ho týrali. Tomáš Sedláček neměl děti a neměl tak tvrdého vyšetřovatele, který by mu třeba, jak říká, mával šibenicí před nosem. Jeho vůbec nenapadlo, že by mohl dostat nejvyšší trest. A samozřejmě mu pomáhala i jeho houževnatost a zkušenosti z války, to všechno mu pomáhalo, aby si uhájil alespoň minimální manévrovací prostor.“

Sedláčkův přítel a kolega z plzeňské posádky, spoluobviněný štábní kapitán Josef Kučera byl v Domečku trýzněn a vydírán tak, že když se po soudu sešli ve Valdicích na cele, nebyl schopen odlišit realitu od fikce, kterou mu vyšetřovatelé vtloukli do hlavy. Byl prý tak zmatený, že mluvil jen ve frázích, které se naučil z protokolů. Naposledy historik Jiří Plachý: „Skupina nesla v análech StB krycí označení Irena. Bylo v ní souzeno pět vyšších důstojníků, Sedláček a kapitán Kučera dostali doživotí. Proces měl pak tragické vyústění – prokurátor se v případě kapitána Kučery odvolal a požadoval pro něj trest smrti, který mu nakonec udělil Nejvyšší soud. Kučera byl pak skutečně popraven. Prokuratura navrhovala trest smrti i pro Tomáše Sedláčka, ale nakonec milostivě přikročili k nižšímu trestu, protože měl zásluhy ze zahraničního odboje.“

Generál Tomáš Sedláček měl za sebou soud a před sebou muklovskou pouť po kriminálech a pracovních táborech ve Valdicích, na Mírově, v Leopoldově a na Bytízu. Žena, o které snil během výslechů, na něj vydržela čekat osm let – o rozvod požádala necelý rok před amnestií roku 1960, před amnestií, o které nikdo nemohl tušit a po níž se Tomáš Sedláček dostal na svobodu.

Štábnímu kapitánovi Josefu Kučerovi se čtyři měsíce po zatčení v roce 1951 narodila dcera, kterou nikdy neviděl. Prezident Klement Gottwald nevyhověl žádosti rodiny o milost, poprava byla vykonána 14. listopadu 1952. Z archivních dokumentů jsem vyčetl, že v den popravy bylo Kučerovi zabaveno 500 Korun československých na úhradu rakve. Tyto peníze mu rodina ještě v září poslala do vězení… 

Pacholci z Domečku: Vy jste nás přechcali, čeká vás šibenice

Generál Tomáš Sedláček se zmínil o členu protinacistického a protikomunistického odboje, o politickém vězni Miroslavu Káchovi, který běsnění soudruhů v Domečku málem nepřežil. Do vyšetřovny na Hradčanech ho vezli důstojníci Obranného zpravodajství, vězně předali veliteli Domečku štábnímu kapitánovi Perglovi:  „Připoutal mi ruku k protější noze, takže jsem byl celou dobu napůl v kozelci. Několikrát jsem se svalil, pak mi přepoutal ruce dozadu, to jsem si taky ještě dal do huby, když to auto cuklo. Přivezli mě na Domeček  V příjemně vytopené místnosti bylo několik pacholků: ,Vy jste nás před rokem přechcali a v důsledku toho řada podobných darebáků jako vy dál páchala zločiny. A vy nám teďka řeknete všechny, kdo to byl. Jestli jste ušli tenkrát provazu, teď mu, jestli sebemenší věc zatajíte, neujdete. Jestli projevíte účinnou lítost,‛ – to bylo jako u zpovědi, oni zneužívali všeho – ,můžete se tomu vyhnout‛ a hodil tam na stůl fotografie člověka na šibenici. Tak to bylo uvítání.“ 

O metodách komunistických vyšetřovatelů hovoří historik Tomáš Bursík:

Co na Miroslava Káchu i na generála Tomáše Sedláčka v Domečku čekalo? 

„Nějakým způsobem vás zničit, fyzicky a psychicky. Samozřejmě řadu věcí odkoukali od gestapa, ale účinnější metody přinesli v roce 1949 sovětští poradci – nespaní, chození na cele sem a tam. Metody, jak člověka dostat, vzít si z něj duši.“

 Jaké metody byly nejčastěji používané?

 „To je různé. Při výslechu svázat vám ruce, sedět v podřepu, čelem ke zdi desítky hodin, mlácení přes paty, propíchávání nehtů, neustálé vyhrožování, že zatknou vaši rodinu. Nelze vypíchnout jeden, který byl třeba nejúčinnější. Na někoho použili jednu metodu a to v uvozovkách stačilo a někoho nezlomili ničím. Způsobů mučení je nespočet. Je neuvěřitelné, jak velkou fantazii v tomto měli, co si dokázali vymyslet, aby člověka ponížili a zlomili.“ 

 Proč na někoho takové metody použili a na někoho ne?

„Tomáš Sedláček měl skutečně štěstí, že to nejhrůznější období v tom Domečku, rok 1949 a 1950, nezažil a že ho vyšetřovali vlastně krátce předtím, než štábního kapitána Pergla zatkli právě v souvislosti s připravovanými procesy s komunistickými funkcionáři. Na druhou stranu, nepodceňoval bych vysokou úroveň psychologie vyšetřování Státní bezpečnosti, často dobře věděli, na koho co bude působit a jak ho dostat.“ 

Z Miroslava Káchy se rozhodli vyšetřovatelé Obranného zpravodajství (takzvaní obézeťáci) vymlátit jména dalších lidí, kteří pracovali v odbojové skupině plukovníka Kordy. Jak se ale ukázalo, o jména jim vlastně nešlo, dávno je znali, měli dokonce připravené obvinění a scénář soudního procesu i s tresty, které budou jednotlivým vyšetřovaným uděleny. Mlácení byl jen prostředek, jak člověka ponížit, zlomit a zastrašit. Miroslava Káchu mlátili v různých pražských vyšetřovnách, nejhorší to prý bylo v Domečku. Přes den ho surově vyslýchali, v noci nesměl spát, chodil tak jako generál Tomáš Sedláček z jednoho kouta samotky na druhý: „Pak padla nějaká facka a potom toho bylo víc. Přišlo několik darebáků, všichni byli v civilu, a ti mě začali bít kolektivně. Tak mě vyvezli výtahem do posledního patra, tam mě připoutali k židli a začali mě zpracovávat. Když jsem omdlel, tak mě polili vodou a pokračovalo se dál. Přitom jsem slyšel hudbu – loretánskou zvonkohru.  S přestávkami na oddech, hlavně pro ně, to pokračovalo do neděle odpoledne,“ vzpomíná Miroslav Kácha.

Mučení za zvuků zvonkohry mohlo mít pro soudruhy vyšetřovatele jistý sadistický půvab. Mlátili – jak se jim zlíbilo – člověka, který svůj život nasazoval už za nacistů. Společnost by si ho měla přece vážit. Ale kde je společnost, když je jí třeba? Nyní si ho soudruzi zbaběle podávají svázaného na židli a nikdo jim v tom nezabrání. Jsou přeci pány nového světa. Jen loretánská zvonkohra kostela Narození Páně ozývající se zvenčí jako by protestovala a přitom zněla jako každý den, každou hodinu.

Když tehdejšího majora Sedláčka zatkli, provedli domovní prohlídku a objevili jeho deník z války. Vyšetřovatelé si přečetli následující zápisky z října 1944, kdy Tomáš Sedláček vedl výsadkové jednotky na pomoc Slovenskému národnímu povstání. Tato slova červeně podtrhali: „ Zvedáme zde hrozně morálku, čekají od nás zázraky. Slováci hodně zdrhají a bojí se (...) Oficíři za moc nestojí, normálně zdrhnou první. Zajel jsem potom zpět do Badína, zařídit několik věcí, přivézt si pucáka, věci a večeři. (...) dlouho do noci. Kluci mně našli kvartýr a šel jsem brzo spat.“

„Podškrtnuli to ‚pucáci‛, jako že jsem buržoazní oficír, který používá ty pucáky já nevím k čemu. A že ti slovenští důstojníci zdrhají z fronty. Ten referent mě kvůli tomu buzeroval, co jsem jim udělal, že zdrhali. Zřejmě si to velice pročet. Když jsem odcházel v tom šedesátým roce na amnestii z Bytízu na svobodu, tak tenhleten notes mi vrátili. Jak se tam dostal, nemám nejmenší tušení,“ říká dnes Sedláček.

Když člověk poslouchá vyprávění pamětníků, kteří nemalou část svého života prožili v komunistických  kriminálech, přirozeně se ptá: Proč? Statisíce lidí žily jakoby bez povšimnutí Státní bezpečnosti, tisíce jiných byly sledovány, zatýkány a mučeny, aby se doznaly k něčemu, co nikdy nespáchaly. „Co vím z generálova vyprávění, oni se jenom scházeli a svým způsobem nadávali na poměry. K odboji žádnému nedošlo. Dokonce říkal, že minimálně jednoho člověka, kterého u soudu dali do této skupiny, viděl ve svém životě poprvé. Skutečně to byla vykonstruovaná záležitost od začátku do konce,“  říká historik Jiří Plachý.

Komunistům v 50. letech šlo o zastrašení lidí, kteří by se mohli proti jejich praktikám ozvat, něco udělat. Likvidovali své potenciální nepřátele, zvláště ty,  kteří svými činy už předtím za nacistů ukázali, že svoji vojenskou čest, hrdost a odvahu myslí vážně.

Hergot! Jak to vlastně bylo?!

Konstruování soudních procesů, odhalování údajných špionů měly zastrašit, ale jistě také zvýšit důležitost takových lidí, jako byl sadista Pergl, velitel Obranného zpravodajství Reicin, i takových lidí, jako byl bývalý zaměstnanec Československých drah Jaroslav Řičica. Tito lidé vynalézali všechny možné způsoby mučení, aby se vyšetřovaní přiznali k něčemu, co nespáchali. Jak ale zlomit nepoddajné vojáky? Donekonečna je mlátit tak úplně nešlo, vyšetřovaný by mohl zemřít a žádný úspěšný proces by nebyl. I když v desítkách případů se právě toto stalo. Poučeni zkušenějšími kolegy ze Sovětského svazu mučili především psychicky – vydíráním, zákazem spánku a mnohaměsíční izolací. 

Tomáši Sedláčkovi se tehdy honilo hlavou, jak to všechno vlastně bylo, co je lež a co je skutečnost. Chtěl se připravit na soud. Vyšetřovatelé ho nutili, aby jim odříkával nazpaměť jejich verze, a tak si na samotce opakoval v hlavě výmysly a snažil se je konfrontovat s tím, jak to bylo doopravdy. Po devíti dnech beze spánku se realita začala mísit s polopravdami:

„A to už byla blbost. Protože tím jsem to nějak do sebe dostal, že jsem byl schopen jim to tam potom ke spokojenosti senátu odříkat. Ale jinak to nešlo! Člověk je tak zblblej, tam nemáte možnost si s někým o tom pohovořit, vyjasnit. Pořád se vám to honí hlavou. Měli to všechno tak vymyšlené, že to bylo všechno pravděpodobné. A pak už jste tak zblblej, že si říkáte: Hergot! Jak to vlastně bylo? Kučera a já jsme nejdřív dostali doživotí. On to měl daleko horší. Ten Karel Tichý, ten ho mlátil a pořád mu tím špagátem hrozil. Mně nikdo nikdy nějakým špagátem nebo doživotím nehrozil. Já byl tak naivní, že jsem si říkal: Dají mi pár let, že jsem něco neohlásil. Že dostanu doživotí, to mě ani ve snu nenapadlo.“

Jeho přítel Kučera byl v Domečku tak mlácen, týrán a vydírán, že poté, co se s Tomášem Sedláčkem sešli po soudu na samotce ve Valdicích, nebyl schopen rozlišit, co se opravdu stalo a co mu jen vtloukli do hlavy. Generál dodnes netuší, jak to s kapitánem Kučerou doopravdy bylo, zda se o nějakou protikomunistickou akci pokoušel, nebo to byla jen od začátku do konce vykonstruovaná lež komunistů.

V Jičíně velké koupání, a my jedeme na doživotí do kriminálu...

Doživotí bylo pro dvaatřicetiletého Tomáše Sedláčka šokem. Byl krátce ženatý, toužil mít děti a žít spokojený, svobodný život, vždyť si ho také vybojoval. Nyní ho odvádějí v poutech, nasedá u pankrácké věznice do autobusu a odjíždí s ostatními vězni neznámo kam. Sedí u okénka a pozoruje ulice Prahy, které důvěrně zná, a loučí se se životem, který dosud znal:

„Teď jsme jeli přes Prahu, kterou jsem si tak obnovil, jeli jsme cestu, kterou jsem jezdil do Toušeně, na Brandýs, kolem zámku dolů, přes Labe. Já koukal vpravo hleď, Toušeň je od toho Brandýsa asi čtyři kilometry, to je moje mládí. Žili tam tenkrát moji rodiče. Přijeli jsme do Jičína, jeli kolem nějaké plovárny, byl krásný den a tam velké koupání. A my jsme jeli na doživotí do kriminálu...“

Tomáše Sedláčka čekaly Valdice, Mírov, Leopoldov a uranové doly Bytíz. Prvorepublikový důstojník, major, veterán z války, z východní i západní fronty, byl v kriminále atrakcí pro bachaře a autorita u slušných vězňů, říká historik Tomáš Bursík

„Když vezmeme ty tři skupiny – retribuční, kriminální a političtí, tak myslím, že tito důstojníci, kteří prošli válkou a vychovávala je první republika, se těšili u všech vězňů respektu. Třeba ten tábor nucených prací Mírov byl přímo pro vojenské důstojníky, kteří se tam dostávali i bez soudu. Komunisté se snažili tyto lidi zavírat do takzvaných pevných kriminálů,  což byl třeba Leopoldov, Valdice, protože z nich měli strach. Tam žádný respekt od bachařů k těmto vězňům nebyl, pokud tam bachaři nesloužili už před válkou. Našli se ale i tací, kteří ten respekt projevovali. Lidské chování od těch nově příchozích bachařů, vychovávaných v třídní nenávisti, to byli pro ně ti největší nepřátelé, takže se k nim chovali, jako by to byli lidé druhé, třetí kategorie.“ 

Atrakce pro bachaře: generál vynáší lidské splašky s nacistickým zločincem

Tomáš Sedláček vzpomíná na mírovskou věznici jako na místo, kde se dozvěděl, jak to v kriminálech chodí. Pomalu si začal zvykat na nový život. Zjišťoval, že komunisté trpí paranoiou, snad každý vzdělaný člověk je pro ně nepřítel lidu: „Tam jsme dělali kriminální práce – konopu, navazování provázků. Bylo tam zavřeno asi sto farářů ze všech církví, samozřejmě nejvíc katolíků. Ti tam okupovali vatárnu, kde sloužili ještě bachaři ze starších dob. To byli kluci z okolních vesnic, pro které to bylo zaměstnání. Ti byli fajn, nosili jim noviny a tak. To bylo dobrý. Tam jsme se ledacos dozvěděli. Pak nás všechny sebrali, ty těžké flastry, a odvezli do Leopoldova.“

Slovenský Leopoldov byl vyhlášenou mučírnou, kde vězni trpěli hlady, kam zavírali vězně, kteří se například pokusili o útěk. Tam se dostávali i ti, kteří z pohledu komunistů ztratili naději, a byli tedy všeho schopní. Bachaři v této věznici neměli žádné slitování, občas se bavili na úkor veteránů z války, říká historik Tomáš Bursík:  

„Je to naprosto paradoxní a vypovídá to o komunistickém režimu, když se setká na jedné cele důstojník druhého odboje, z východní nebo západní fronty, s nacistickým zločincem. To se stávalo v těch padesátých letech. Nevím, jestli to nebyl přímo záměr toho režimu, nějakým způsobem vězně ponížit, zlomit, nevím, jak to nazvat, když se člověk setká s člověkem, proti kterému jste bojoval. Myslím, že to vyprávěl generál Kutlvašr, že vynášeli s Tussentem lidské splašky z cely. Myslím, že se museli ti bachaři přitom bavit.“

Pergl! Ty hajzle! Já ti rozbiju hubu!

Vězeň Sedláček byl umístěn do leopoldovské samotky. Se spoluvězněm koukali přes zamřížované okénko na oblohu a vězeňský dvůr. Takové pohledy zůstávají v člověku jako obrazy, na které nelze zapomenout. Každý detail je vám důvěrně znám: 

„My jsme viděli z té samotky na šance, kde byly dva stožáry s vlajkami. A jednoho dne v březnu byly na půl žerdi, za týden zase. Nic jsme nevěděli. Pak přijela šťára z ministerstva vnitra, nějaký podporučík. Postupně si nás vzal na pohovor. Už nevím, o čem jsme se bavili, ale když už jsem odcházel, tak ten oficír říká: ,Sedláček, nemyslete si, že když umřel Stalin a Gottwald, že se něco změní!‛ Tak jsme se dozvěděli, co se venku děje.“ 

Po smrti dvou masových vrahů, Gottwalda a Stalina, se přece jenom něco změnilo. Kromě toho, že přišla první amnestie a Tomáši Sedláčkovi trest snížili z doživotí na pětadvacet let, začali se komunisté navzájem obviňovat a soudit  – doslova –  revoluce začala požírat své vlastní děti. Desítky věrných komunistů, vyšetřovatelů, referentů bylo obviněno z používání nezákonných metod a byli odsouzeni i na mnoho let do kriminálu. Takový osud kromě jiných potkal i sadistu z Domečku Pergla. Navíc některé politické procesy ze začátku padesátých let se obnovovaly. I případ generála Sedláčka v roce 1955 komunisté znovu otevřeli. Výsledek rehabilitačního řízení byl ovšem absurdní, vězni sdělili něco ve smyslu: Doznání z vás sice vymlátili, ale odsouzen jste byl právem, trest vám bude snížen z pětadvaceti let na dvacet let. 

„Od toho soudu, než mě převezli zpátky na Bytíz, tak jsem byl na transportním oddělení v Pankráci. Tam jsme měli oběd. a já koukám, Pergl mi tam dává jídlo. Já na něj syknul: ,Ty hajzle, já ti rozbiju hubu!“ nebo něco podobného a už jsem ho neviděl,“ vzpomíná Sedláček.

Bytíz – uranový lágr, hokej, muzika, nudle a stávka

Tomáše Sedláčka přemístili z Leopoldova na uranový příbramský lágr Bytíz – z takzvaného kamenného vězení na otevřený pracovní tábor. Byla to obrovská změna k lepšímu. Vězňové se mohli mezi baráky volně pohybovat, mohli mít častěji návštěvy, napsat domů dopis. Tyto výhody byly vykoupeny prací, kterou nelze nazvat jinak než otrockou. Tomáš Sedláček dostal místo jako odbíhač na haldě, vyvážel z důlního tunelu po kolejnicích vozíky, které vysypával asi o padesát metrů dál. Za jednu směnu vyvezl neuvěřitelných osm set důlních vozků. V neděli měli vězni v táboře volno. A protože byl Tomáš Sedláček sportovec, Sokol, spoluorganizoval různá sportovní utkání ve volejbalu, házené, fotbalu, a dokonce i v hokeji. Rozdělovali se do mužstev na všechny způsoby – političtí proti kriminálním, staří proti mladým, Morava proti Čechům, mistři světa proti amatérům, v kriminálech totiž seděli i takoví lidé, jejichž jména se svého času objevovala ve všech světových sportovních denících:

„Jednu zimu tam byl zavřený Gustav Bubník, Konopásek tam nebyl, ale Roziňák. Tam bylo takové uvolnění, že jim dovolili nechat si poslat brusle a nějakou výstroj. Mezi barákama se to polilo a hrál se hokej na dvě brány po třech útočnících. O přestávkách zněla kutálka. S hudbou mám osobní vzpomínku. Když jsem jako kluk byl nucen hrát na housle, tatínek jako oficír sehnal jistého Masopusta, což byl tenkrát prezenční voják roudnické hudební školy, dobrý houslista, a ten se mě snažil učit na housle. Za nějakou dobu zašel za tatínkem a povídá: ,Nezobte se, ale ono to k ničemu nevede, to jsou vyhozené peníze.‛ Tak s tímhle tím Borisem Masopustem jsem se setkal na Bytízu. On tam dal dohromady partu, bylo jim dovoleno přivést inštrumenty, takže hráli i koncerty,“ říká Sedláček. 

Zdálo by se, že vězňům nic nechybělo, kromě svobody pochopitelně. V polovině padesátých let se vězni vzbouřili, nikoli že by se chopili zbraní, ale prostě odmítli jíst. Tento protest se do dějin zapsal jako „nudlová stávka“ – je to příznačné pojmenování, nudle, které vězni dostávali snad každý den, se staly rozbuškou, díky nim se vězni semkli, vzpřímili a hlasitě na sebe upozornili. Soudě podle reakce komunistů na ministerstvu vnitra, vězeňské vzpory byly pro ně noční můrou. Stávka na Bytízu se rozšířila i na další příbramský lágr, Vojnu. „Na oběd jsme chodili tak, jak party vyfáraly. A teď nás začali nutit chodit po barácích. A to se nám nezdálo. To byl další důvod, proč se stávkovalo. My jsme se k tomu připojili. Nebyla večeře. To jsem vyřešil tak, že jsem si snědl konzervu, ještě z Leopoldova. Tak tu jsem si při této stávce zblajznul. Stávka se rozjela všude,“ domnívá se Tomáš Sedláček.

S tím ale nesouhlasí historik z Archivu bezpečnostních složek Tomáš Bursík: „Ne, ne. S tím bych polemizoval. Není pravda, že by v tu jednu chvíli došlo k jakémusi vzbouření na všech lágrech, kriminálech, pevných věznicích. V polovině padesátých let měli někteří vězni kontakt se světem, Rudé právo, přes tisk. Dozvídali se o světu kolem. Bylo výročí deset let Charty OSN, jednání USA s Východem, Ženevská konference v roce 1954. Najednou si ti lidé v kriminálech uvědomili, že mají také nějaká práva. Získali odvahu se vzepřít. Nebylo to souběžně. Nudlová aféra na Vojně a Bytízu je jeden z těch projevů. V Leopoldově to bylo až v roce 1956 nebo dopisy politických vězeňkyň také rok 1956. Je to období 1955–1956, kdy individuálně ve vězeňských zařízeních se vzepřeli, aniž by to bylo nějakým způsobem řízené. Tausigová, komunistická funkcionářka, bývalá politická vězeňkyně, mimochodem z nacistického i komunistického lágru, hovořila o tom, že to byla řízená věc ministerstva vnitra. Nedomnívám se, že to tak bylo,“ vysvětluje historik Bursík.

Nudlová aféra vznikla spontánně, někdo, nevíme kdo, odmítl jíst a ostatní se k němu přidali. Byl to jeden z největších protestů v komunistickém Československu vůbec, i proto soudruzi celou věc dlouho vyšetřovali: „Nedokázali pochopit, že je to neorganizovaný, že to bylo spontánní. Nakonec si vytipovali nějaké vůdce a ty zametli,“ říká Bursík a dodává: „Ti údajní iniciátoři nudlové stávky se dostali do Leopoldova. A zanedlouho se i tam vězni vzbouřili. Samozřejmě následovaly další kázeňské postihy a tresty. Někteří lidé byli znova odsouzeni, dostali dva roky ke svému původnímu rozsudku. Ale to bylo směšné, když tito lidé měli dvacet pět let a k tomu dva roky navíc, to je k smíchu.“ 

Ženy jsou nejsilnější nadějí

Po osmi letech kriminálů a uranového dolu se z Tomáše Sedláčka stával ostřílený mukl, kterého jen tak něco nerozhodilo. Nováčci k němu vzhlíželi, poslouchali jeho rady, kde a jak se dá něco sehnat, zpříjemnit si život, nevyčnívat, přitom si vzájemně pomáhat. A co nejvíc dodávalo sílu, naději a chuť si odkroutit další den v lágru? Humor, debaty o tom, že to musí každou chvíli prasknout, a hlavně vzpomínka na blízké, kteří čekali venku. Každý vězeň plánuje, jak krásný život s milovanou ženou na něho čeká, až bude svobodný. V lágru se čas od času někdo pokusil o sebevraždu, nejčastěji z toho důvodu, že se mu tento sen zhroutil: 

„Ty ženský jsou v tom kriminále taková podstatná záležitost, takový cíl, kam směřuje všechno přemýšlení. Já pak už nic jiného nedělal než myslel na to, co bude, až budeme spolu, co budeme dělat, kde budeme. A najednou to z ničeho nic bouchne. To je špatný. To jsem měl hlavu mezi nohama, doslova. Dělal jsem mašinkáře, když jsem nejezdil, to jsem měl opravdu hlavu mezi koleny. To bylo tvrdý. Ono to bylo různé. S někým se žena rozvedla hned a ta moje to vydržela osm let, a pak to takhle dopadlo. Já byl ale za necelý rok venku. To byla ta ironie osudu,“ vzpomíná Sedláček.

Svoboda. Ale co teď s ní?

V roce 1960 přišla amnestie. Tomáš Sedláček si za pár drobných, které v den propuštění dostal, koupil košili, kalhoty a boty a nastoupil do vězeňského autobusu. Čekala ho svoboda – něco, co dnešní člověk považuje za samozřejmost, kterou si neuvědomuje, a nakonec ani neví, co to přesně je. Propuštění muklové cítí svobodu tak zřetelně, tak konkrétně, tak silně, že se přihodí i tato pro mnohé absurdní věc:

„Odvezli nás na nádraží, koupili jsme si lístky a dojeli jsme celá parta na Wilsoňák v Praze. Tam jsme se rozloučili. Teď jsme se tam motali. Vždycky jsme se někde potkali, zase rozloučili a u druhého východu jsme se zase všichni setkali. najednou jsme se nedokázali do té svobody pustit. Neznali jsme peníze. Neznali jsme, jak to chodí s těmi tramvajemi, jak co kam jezdí. Takhle jsme se tam motali hodinu. Pak jsem se rozhodl, že půjdu pěšky za bráchou, který bydlel v Bráníku, tam už na mě čekali,“ líčí Sedláček první chvíle na svobodě.

Tomáš Sedláček hledal zaměstnání. Pro bývalého vězně se v Praze našlo místo dělníka u jednoho stavebního podniku. S tím se generál nesmířil. Přihlásil se na průmyslovku a podruhé v životě odmaturoval. Tak dostal lépe placené a zajímavější místo jako stavební projektant. Znovu se oženil. Na konci šedesátých let byl plně rehabilitován a do důchodu odešel jako válečný veterán v pětapadesáti. Žena mu nedávno zemřela a on sám v důsledku nemoci zcela oslepl. Nyní žije nedaleko Hrusic v zahradní vilce, kde se o něj stará jeho dcera z druhého manželství.

Nikdo nezaručí, že nějaký blbec nezfamfrní národ

Pamětníků, se kterými natáčíme, se ptáme na jejich poselství, vzkaz pro současné i budoucí generace, co považuje v životě za nejdůležitější.  

„Aby si současné i budoucí generace uvědomily, že svoboda, to se opakuji, to říkám při každém svém povídání, není zadarmo. Ty oběti a utrpení byly obrovské. svoboda není zaručena. Není zaručeno, že někde nevyleze nějaký blbec a někoho zase nezfamfrní, tak jak se nám to stalo. Svobodu je nutno pořád bránit. V nynější době globalizace jestliže je porušována svoboda v nějaké tramtárii, týká se to i nás. Je nutno s tím něco dělat, to si musíme uvědomit. A také nezapomínat na ty, kteří svobodu tady vydobyli, uhájili, obnovili,“ vypráví generál Tomáš Sedláček, čestný předseda Obce legionářské, toušeňského Sokola,  čestný občan Prahy 6, Brandýsa, Staré Boleslavi, Lázní Toušeň a francouzského města Agde, čestný příslušník 6. zabezpečovací vojenské základny v Praze.

Na výčet všech čestných funkcí se Tomáš Sedláček rozesmál: „Ha, ha. To by mě zajímalo, jak to udělají na parte, jak to tam všechno nacpou ...“ (smích )

Nechci samozřejmě tvrdit, že ÚDV nepostavil před soud žádného komunistického zločince a že jen a jen vinou tohoto úřadu nebyly komunistické zločiny potrestány. Často se o to, aby případy vyzněly „do ztracena“, postaraly soudy – za všechny stačí zmínit případ estébáka Aloise Grebeníčka. Pravda je, že na ÚDV pracovala řada schopných a pro věc zaujatých lidí, ale pravda také je, že většinou byli znechuceni a nakonec odešli. Bilance potrestaných a nepotrestaných estébáků je pak velmi chmurná.

Paměti Tomáše Sedláčka, připravované historikem Jiřím Plachým, zatím nevyšly.