Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Karel Sedláček (* 1927)

• narozen 23. prosince 1927 v Praze 4

• v květnu 1945 účast v Pražském povstání

• členem posádky obrněného povstaleckého vlaku Jan Žižka

• zasažen nepřátelským výstřelem, těžce zraněn

• od roku 1949 studoval na Vysoké škole ekonomické v Praze

• po absolutoriu nastoupil na Českou plánovací komisi

• dále pracoval na ministerstvu paliv a energetiky, ve Státní plánovací komisi

• prvním předsedou Svazu bojovníků za svobodu v Praze 10 - Hostivař

• v současnosti (2016) žije v Domově péče o válečné veterány

Karel Sedláček se narodil v roce 1927 v pražské dělnické čtvrti Michle. Byl takříkajíc křtěný Botičem, u kterého spolu s kamarády zažil množství nejrůznějších dobrodružných her. Jeho otec byl dělník na dráze, pracoval u železniční dopravy. Měl černé řemeslo, jak se říkalo práci ve výtopnách a přilehlých dílnách. Pracoval na montáži a servisu lokomotiv, vagonů a strojů, které s železnicí přímo souvisely. Matka se starala o domácnost a o svého syna Karla, který vyrůstal jako jedináček. Jako správcová pečovala také o pořádek v celém domě, kde tehdy rodina bydlela v domovnickém bytě. Život se odehrával prakticky v jednom pokoji, kde se spalo, vařilo i jedlo. Nebyl to žádný přepych, byl to byt v polosuterénu, pod úrovní chodníku. „Typické dělnické bydlení a robinsonské přebývání,“ říká Karel Sedláček.

Výchova k obraně vlasti

Svá školní léta prožil v Michli, kde navštěvoval obecnou školu, a později ve Vršovicích, kam se rodina přestěhovala a kde chodil do školy měšťanské. Po ukončení školy pamětník nastoupil do učebního oboru elektromechanik u firmy Reostat. Karel Sedláček navštěvoval tzv. pokračovací školu. Vzpomínky na učitele, zejména z doby studia na elektrotechnické průmyslové škole na Příkopech, ho provází celým životem.

Sokol

Nedílnou součástí tehdejšího života dětí a mládeže bylo členství v tělovýchovné organizaci Sokol. Byla to příprava na obranu vlasti ve stále vyhrocenější politické situaci před druhou světovou válkou: „Sportem k vyšší výkonnosti a obraně vlasti, v duchu Masaryka.“ V Michli působila současně Dělnická tělovýchovná jednota, která se také starala o využití volného času školní mládeže. Tyto dvě tělovýchovné organizace mezi sebou příliš nespolupracovaly, ale podařilo se jim připravit mládež na těžké období, jež v podobě druhé světové války a okupace Československa následovalo.

Válka a Pražské povstání

Světovou válku prožila rodina Sedláčkových bez výrazných zvratů a dramatických událostí. Nikdo však netušil, že nejtěžší období života nastane pro mladého pamětníka na samém jejím konci. Byl v té době již vyučeným elektromechanikem a spolu s několika dalšími kamarády se zapojil do Pražského povstání v květnu 1945. Nejprve ve střeleckém praporu v Michli, když bylo v místní sokolovně zřízeno středisko, kam se soustřeďovaly získané zbraně. Němečtí odstřelovači zaměřovali z oken některých michelských domů náhodné české obyvatele a některé zastřelili. Tyto střelce bylo nutné zlikvidovat a v mnoha případech se to podařilo nejen v Michli, ale i ve Vršovicích. U vršovického seřazovacího nádraží stála továrna ETA, kde v té době mnoho pamětníkových kamarádů pracovalo a která poskytla účastníkům Pražského povstání zázemí.

Nález zbraní

Karel Sedláček s několika kamarády pročesával vagony na vršovickém nádraží, které přijely z východní fronty. Byli v nich zranění němečtí vojáci a ve slámě měli ukryté bedny se zbraněmi. Pro povstalce to byla vítaná kořist a získané zbraně byly využity při opevňování vlaku, který nesl jméno Jana Žižky. „Na plošiny vagonů se nasadily železobetonové skruže a do těchto skruží byly instalovány zejména tříhlavňové protiletadlové flaky, získané ze zmíněných beden. Aby byla posádka více chráněna, přidávaly se jako ochrana silné dřevěné pražce a fošny.“ Zajímavostí byla možnost spustit nejprve salvu, kde byl každý čtvrtý náboj světelný, aby se tak mohlo přesně zamířit na cíl. Vše se odehrávalo pod velením štábního kapitána Volráta, který byl v době povstání velitelem pancéřových vlaků. Nad Prahou kroužila německá letadla, která prováděla průzkumné lety, aby mohli Němci zaútočit na nádraží a obrněné vlaky. Ve Vršovicích byly jednotky SS ubytovány na místě kasáren, které bylo možné právě z vlaku Jan Žižka ostřelovat. Při těchto bojích zahynuli i někteří pamětníkovi kamarádi, kteří jsou pochováni na vršovickém hřbitově poblíž hrobu jeho otce.

Jedním z členů posádky obrněného vlaku na postu střelce u těžkého kulometu byl i Karel Sedláček. Stalo se to na úseku trati poblíž michelské plynárny. Vojenská jednotka obrněného vlaku se snažila zastavit německou posádku. Na michelském kopci byl však ukryt v křoví a v porostu německý odstřelovač, který čekal na svou příležitost. Pamětník ovládal oběma rukama odpalovací tyč flaku, a když měl ruce zvednuté nad železobetonovou skruž, odstřelovač ho zasáhl do pravé ruky. „V té situaci jsem nemohl nic zjistit, jen to byla strašná bolest,“ říká dnes Karel Sedláček. Převezli ho z Michle do štábu na vršovické nádraží a dále na nosítkách do vinohradské nemocnice, kde podstoupil operaci. O ztrátě čtyř prstů a půlky dlaně zatím nic netušil, nikdo mu nic nechtěl říci a zraněná ruka byla skryta v obvazech. Teprve po nějaké době, kdy došlo k sejmutí obvazů, se musel vyrovnat s krutou realitou. „Zhrozil jsem se, že nemám prsty, a chtěl jsem se zastřelit.“  

Poválečná doba a studium

Bylo těžké se s tímto handicapem smířit, ale pamětník to dokázal. Soustředil se na studium na Střední průmyslové škole elektrotechnické Na Příkopě a dále na Vysoké škole ekonomické. Po ukončení studia pracoval v České plánovací komisi a později také na ministerstvu paliv a energetiky na úseku výstavby parních a vodních elektráren a též jako tiskový mluvčí ministerstva. Prováděl zahraniční delegace, které se zajímaly o českou energetiku, po vltavské kaskádě. Cestování bylo zároveň jeho koníčkem a na svém motocyklu procestoval celou tehdejší Československou republiku. Ve Státní plánovací komisi měl na starost závodní elektrárny, které se též nemalou měrou podílely na výrobě elektrické energie.

Roky 1968 a 1989  

Podle svého vyjádření byl Karel Sedláček v roce 1968 na straně demokratických sil pod heslem: „Republiku nedáme.“ Podporoval všechny snahy, které vedly zejména k rozvoji průmyslu a ekonomiky. V nastalé situaci se ale špatně orientoval. Vznikl prý tehdy chaos a nebyla dostatečně vysvětlena situace, ke které přispělo velké napětí mezi tehdejším Západem a Východem.

Vzpomínky na přelomový rok 1989 se vážou zejména k našemu bývalému prezidentovi Václavu Havlovi, kterého viděl jako pokrokového člověka. „I když se dopustil řady přehmatů, v zásadní koncepci a v zásadním kurzu to byl za něho pokrokovým způsobem vedený stát. I když on k tomu přišel jak chudý k houslím...“ Jeho politika ale byla podle Karla Sedláčka srozumitelná a správná.

Současnost v Domově péče o válečné veterány

Dobu po roce 1989 hodnotí pamětník velmi optimisticky. Váží si postoje současného Ministerstva obrany České republiky, které se snaží zajistit dobrou péči o válečné veterány. Působil dlouhé roky jako předseda Svazu bojovníků za svobodu základní organizace Praha-Hostivař, v současné době (rok 2016) bydlí v areálu Ústřední vojenské nemocnice v Praze-Střešovicích v Domově péče o válečné veterány a s ubytováním je velice spokojen. Je držitelem několika občanských i vojenských vyznamenání. Za všechny jmenujme Československý válečný kříž z roku 1939, který má zavěšený na své uniformě.