Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ervín Sedláček (* 1928)

• narodil se 7. září 1928 v Běchovicích

• zažil mobilizaci roku 1938 i příjezd německé armády v březnu 1939

• rodiče se podíleli na rozmnožování protiněmeckých letáků

• na konci války několik týdnů ukrývali židovského strýce, který utekl z transportu

• úspěšně se mu podařilo vyhnout nucenému nasazení

• za války se učil cukrářem

• zažil ničivý nálet na Prahu 14. února 1945

• po válce se vyučil v továrně Aero soustružníkem

• otec jej přihlásil do KSČ, v roce 1968 vystoupil

• v roce 2024 žil v Praze

„Jsem klikař. Mockrát jsem mohl přijít k úrazu a vždycky jsem z toho vybruslil, nikdy se mi nic nestalo,“ tvrdí o sobě Ervín Sedláček, který na vlastní kůži zažil bombardování Prahy 14. února 1945 i pohnuté události Pražského povstání. Kolem jeho domu v Běchovicích projížděli vojáci Wehrmachtu i Rudé armády a na dvoře stály tanky. „Nestálo to za nic, za protektorátu ani za komunismu,“ říká.    

Dětství jsem prožil ve strachu z Hitlera

Ervín Sedláček se narodil 7. září 1928 v Běchovicích u Prahy jako druhý syn Josefa a Jany Sedláčkových. Oba měli v domku otevřenou živnost: otec zámečnictví a matka galanterii. Josef Sedláček byl nadšený komunista a také velmi aktivní sportovec, cvičil u Dělnické tělovýchovné jednoty. Když se ze sousedního Německa začala šířit hrozba nacismu, byli už Ervín i jeho o dva roky starší bratr Zdeněk natolik velcí, aby velmi dobře vnímali obavy rodičů z Hitlera.

Pamětník si například živě vybavuje napjatou atmosféru v Sudetech, které s rodinou ještě před jejich záborem v říjnu 1938 navštívil. Tehdy se v Holanech u České Lípy konala slavnost dělnického družstva Včela a Sedláčkovi se jí účastnili. „Když jsme přijeli do Holan, všechny okenice byly zavřené. A na ulici bylo jenom pár Čechů, ti Němci byli zalezlí v barácích. Čili oni nám ukázali odstup a to, že nemají ochotu se s námi bavit. Prostě my jsme byli Češi a nechtěli s námi nic mít,“ popisuje nevraživost sudetských Němců.

Vyhlášení všeobecné mobilizace v září 1938 všichni vítali s nadšením, jako by se uvolnilo dlouho zadržované napětí. Ervín Sedláček vzpomíná, jak Běchovicemi projížděla jednotka československých vojáků na kolech: „Šli do té mobilizace s velkým elánem. Vím, jak děvčata v Běchovicích na ně křičela: ‚Kluci, přivezte mi ucho z Hitlera!‘“ O to větší přišlo zklamání, když mobilizaci po přijetí mnichovské dohody v říjnu 1938 odvolali. Nad Československem se stáhla mračna.

Viděl jsem, jak německá armáda najížděla na Prahu

Když bylo pamětníkovi deset let, na vlastní oči viděl příjezd wehrmachtu: „Najednou vidím, jak od Horních Počernic jede kolona německé armády. Jeli, na křižovatce odbočili na Prahu a pokračovali. Stál jsem jak přimrznutý. Já když viděl ten elán našich vojáků, a teď tohle – jak německá armáda najížděla na Prahu –, tak jsem si vzpomněl na rodiče, že nás nečeká nic dobrého.“

Po okupaci v březnu 1939 se změnilo mnoho věcí. Jezdit se muselo vpravo a všude se objevily německé nápisy. „Na to všechno jsme museli koukat,“ vzpomíná s těžkým srdcem Ervín Sedláček. Zapomenout se prý nedá ani na všudypřítomnou německou propagandu. V běchovické škole se namísto pana ředitele Pauluse, který pamětníka vyučoval přírodopis, objevila jednoho dne nová ředitelka. „Ta jak začala vyprávět, tak nám z toho bylo nanic. Ta vyprávěla jen o Německu: ‚Kdybyste viděli tu krásu!‘ To musela být notorická nacistka, protože my pořád jen slyšeli ohromnou chválu na Německo. My jí to dávali najevo, že jsme třeba jako usnuli nebo si zakryli uši. Ale ona nelenila a jela pořád tu svou, jak ta Velkoněmecká říše je nádherná a jak ti lidi tam jsou krásní, vynikající, přátelští.“

Převýchova později probíhala i v Kuratoriu. Ervín Sedláček se tam byl s bratrem podívat jen jednou. Stáli tam němečtí důstojníci, uměli perfektně česky, nabízeli dětem polévku a zvali je dovnitř na cvičení. Otec ale syny důsledně varoval, aby se od nich drželi dál. 

Vybíjeli naši inteligenci

Pravidelnou součástí života za protektorátu se stalo sledování vyhlášek se jmény popravených. „Objevily se vyhlášky, na vratech nebo telegrafních sloupech, kde jsme byli seznámeni s tím, kolik Čechů bylo zastřeleno za činnost proti Německu. Samozřejmě psali proti Velkoněmecké říši. A překvapilo mě už jako malého kluka, že tam čtu spoustu titulů – inženýři, doktoři, profesoři. Oni vlastně začali soustavně vybíjet naši inteligenci,“ konstatuje Ervín Sedláček.

Gestapo řádilo i v Běchovicích. Mezi zatčenými byl tatínek Ervínovy spolužačky Jiřiny, Jan Karafiát, jehož jméno dnes nese jedna z běchovických ulic. Nadšený organizátor místní Dělnické tělovýchovné jednoty byl známý svým protinacistickým postojem. Ervín Sedláček si dodnes vybavuje uplakanou tvář spolužačky Jiřiny, když ve škole oznamovala, že otce zatkli. Popravili ho v Drážďanech v lednu 1945, rodině poslali balíček s jeho šatstvem. Podobná tragédie postihla ještě jednoho spolužáka, Milana Šulce, jemuž popravili tatínka za účast na výrobě protiněmeckých letáků.

Ervín Sedláček také znal nejvýznamnějšího běchovického odbojáře, Františka Kotrbu, který bydlel v sousední Nové Dubči a učil na obecné škole v Běchovicích. O osudech pana učitele a jeho napojení na odbojovou skupinu pomáhající parašutistům po úspěšném útoku na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha se ale dozvěděl až z doslechu. František Kotrba byl 20. července 1942 zatčen gestapem a při výslechu donucen prozradit úkryt svého přítele, doktora Břetislava Lyčky, který po atentátu léčil zraněné výsadkáře Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše. Den nato dovedl gestapo k domku v Ouběnicích, odkud měl přítele vylákat ven. Namísto toho se však oba dva v smrtícím obklíčení zastřelili.

„Ten odboj tady byl, ale oni měli silnou protiodbojovou složku, ti Němci. Hodně jich sebrali,“ vzpomíná dojatě pamětník na dobu, kdy spolužákům zatýkali tatínky a ze škol mizeli skvělí učitelé. Tehdy ještě netušil, že do odbojové činnosti se zapojili i jeho vlastní rodiče.

Smrt německému fašismu!

Jednou vešel Ervín do ložnice a spatřil něco, co ho naprosto vyděsilo: „Na sklopeném šicím stroji byla mašina na kliku a vedle štůsek vytisknutých letáků a štůsek prázdných papírů, které se měly ještě tisknout. Na letáku bylo velkými písmeny ‚Smrt německému fašismu!‘ a před barákem němečtí vojáci na autech. Mého spolužáka táta zavřený, spolužačky tatínek už popravený, a teď tady ten leták, za ten by taky byla poprava. Tak to jsem chodil do třídy a nedokázal jsem se soustředit na učení, to přiznám. A moje maminka na to jen řekla: ‚Chlapče, to jsi neměl vidět!‘ Když sem ti Němci tenkrát vjeli, tak jsem u ní viděl slzy. Ta to oplakala, byla velká vlastenka.“

Rodiče se museli stroje na tisknutí letáků zbavit nebo ho někam přemístit, protože když jednou v noci přišlo gestapo na domovní prohlídku, nic nenašli. Pamětník se rodičů na jejich zapojení do odboje pak už nikdy nezeptal. Pamatuje si ale, že jeden z letáků otec při opravách domu zazdil do duté cihly, kde je prý dodnes.

Nepracujte pro Němce, sabotujte, nabádal Beneš

O tom, co se děje za hranicemi protektorátu, se rodina Ervína Sedláčka dozvídala z rozhlasového vysílání exilové vlády v Londýně. Ačkoli byl jeho poslech zakázán pod hrozbou trestu smrti, chodili ho poslouchat k babičce do sousední Dubči. „Londýn. Volá Londýn. Bum, bum, bum, bum. Tři rány na buben ve vyšší tónině a ta čtvrtá v nižší. Takhle zahajoval Londýn. No a z toho Londýna jsme se dozvídali, kdy spojenci vnikli do Francie, kdy co bylo závažného, třeba Stalingrad. Pak tam měl občas projev prezident Beneš, někdy i Jan Masaryk. Prezident Beneš nabádal: ‚Nepracujte pro Němce, sabotujte!‘ A to se tady taky hodně dělo,“ vypráví pamětník. Běchovice totiž leží přímo na trati mezi Prahou a Kolínem, a tak se místní železniční stanice stala dějištěm mnoha sabotáží na nákladních vlacích.

„Sabotáž se dělala tak, že se roztlouklo sklo na bílý prášek a nasypalo se to do ložiska, které se pak zákonitě zadřelo. No, jednou jsem si to troufl,“ přiznává pamětník a se smíchem dodává: „Ještě po válce bylo vidět, jak jede nákladní vlak a jedna osa stojí a netočí se.“

Z nákladních vlaků se také hodně kradlo, když se je podařilo zastavit pomocí závaží umístěného na semafor: „Jednou z náklaďáku shodili nějaké bedny a spoustu briket. Pak uznali, že ho nemůžou držet moc dlouho, sundali závaží, ono se to zdvihlo a vlak odjel. Když ale ty bedny otevřeli, zjistili, že jsou v nich dělostřelecké náboje. Byla tam taková tůň, dost dlouhá. Tak to zase vrátili do těch beden a naházeli to do té vody.“ Tato událost způsobila Sedláčkovým nemalé potíže, protože zrovna u sebe ukrývali uprchlého židovského příbuzného.

Židovský strýc uprchl z transportu

Na konci války, když Němci začali ustupovat a posouvat frontu, „evakuovali“ koncentrační tábory a nákladními vlaky přesouvali vězně na západ. A právě z takového transportu se podařilo uprchnout Otovi Kominikovi, židovskému manželovi Ervínovy tety, když vlak těsně před Běchovicemi zastavil na semaforu. Byla zrovna zima a podél trati všude ležel sníh. Vyskočil, vrhnul se do něj a ještě se přikryl kusem bílého hadru, který měl u sebe. Ervín zaslechl německou střelbu, když s ostatními chlapci zrovna lyžoval na kopci. „V tuhle dobu přece hony nejsou, říkám si, co je to za nesmysl? Přišlo mi to divné. Když jsem potom přišel domů, vlezl jsem do kuchyně a koukám – cizí chlap, hubený, ve štráfatých šatech, co nosili vězňové. A když jsem se na něj koukal déle, tak jsem vlastně viděl, že to je ten můj strejda.“ 

Židovského strýce ukrývali několik týdnů. Nebylo to lehké, jak pamětník vzpomíná: „Moje matka byla s nervy pryč. On totiž furt lezl k oknu. Naproti byl chlap, kterého běchovičtí občané viděli s německými vojáky, co byli v těch hnědých šatech a měli pásky s hákovým křížem. Moje matka se bála, aby lezl k oknu. Ale on to nevydržel a vždycky ho tam nachytala.“

Když v běchovické stanici došlo ke krádeži dělostřelecké munice a hrozil zásah gestapa, rodina se rozhodla uprchlíka přesunout k tetě do Prahy. Ervínův druhý strýc pracoval u elektrických podniků a propašoval Otu Kominika v převleku za tramvajáka do Vršovic, kde uprchlík přečkal do konce války.

Vyhnul jsem se totálnímu nasazení

Když bylo Ervínovi 16 let a druhým rokem se na pražských Vinohradech s nepříliš velkým nadšením učil cukrářem, přišel mu cestovní rozkaz. V rámci totálního nasazení měl jet kopat zákopy do Štětína. Aby se tomu vyhnul, nabídl své doktorce bratrovu tabačenku, jak se tehdy říkalo přídělovému lístku na cigarety.

„Já jí nejprve ukázal tu tabačenku a pak jsem řekl: ‚Paní doktorko, já bych vám rád dal tuhle tabačenku, pokud byste mě uznala, že jsem marodný. Podívejte se,‘ a ukázal jsem jí cestovní rozkaz, že mám jet na zákopy. Ona se podívala na tu tabačenku, pro ni to musel být krásný pohled, ona měla hnědé prsty od cigaret, jaká byla silná kuřačka. Tak mi napsala, že jsem nemocný, že se nemůžu účastnit transportu,“ vypráví pamětník, jak se mu podařilo vyhnout totálnímu nasazení.

Nebe bylo samá čára

Při spojeneckém bombardování dostal Ervín v cukrářské dílně za úkol starat se o půdu, kde se uchovával písek a voda. „Když zahoukali, tak jsem běžel tu půdu odemknout. Jako učedník jsem byl hodně zvědavý, tak jsem vylezl po žebříku pod střechu, kde bylo okýnko pro kominíka. Otevřel jsem si ho, do pasu jsem vylezl na střechu a čekal jsem, až poletí. To byli Američani, letěli ve výšce a každý motor dělal čáru. To byl pohled! Celé nebe bylo samá čára. Já jim vždycky přál, aby se všichni vrátili. Byla to pro mě taková válečná romantika,“ směje se pamětník. Když však každý večer doma v Běchovicích viděl na severu zář, do smíchu mu nebylo. To hořely Drážďany.

Pak přišel 14. únor 1945 a s ním tragický letecký útok na Prahu, při němž přišlo o život přes 700 lidí. Ervín Sedláček dodnes neví, proč se zrovna ten den rozhodl jít schovat do dílny, která sloužila jako kryt. „Houkali nálet. Já jsem to tedy odemknul a říkám: ‚Američani, nezlobte se, dneska vás nemůžu pozdravit. Dneska spěchám dolů.‘ Já nevím proč, ale běžel jsem dolů. Otevřel jsem dveře od dílny a najednou vidím police, v nich síta a dortové kroužky a všechno to bylo v luftě. Ono to bylo na cestě dolů z té police, ono to letělo, já to zaznamenal a pak už jsem o sobě nevěděl,“ vypráví. Tlak vzduchu ho shodil přímo do dílny a hlavou dopadl někomu na nohu, což mu nejspíš zachránilo život.

„Odhoukali konec náletu a já se šel podívat na ulici. A to jsem neměl dělat. Kdybych to býval věděl, tak jsem tam nešel. Ta ulice byla celá samý prach a suť z rozbitých baráků, skla v oknech byla všechna vymlácená, na zemi byly úlomky cihel, omítka, prach, totální nepořádek. A v tom leželi mrtví. Nejhorší bylo, když jsem tam viděl asi čtrnáctiletou žábu a ta půlku hlavy měla pryč, v tom ta suť… Byl to hrozný pohled, chtělo se mi zvracet,“ nerad vzpomíná pamětník na všechny oběti, které viděl cestou domů. „Těch náletů se houkalo spoustu a žádný nálet nebyl. Lidi mysleli, že zase nebude, ale on byl a to byla chyba,“ dodává smutně.

Kamarád Láďa padl jako hrdina

Že se blíží konec války, věděli Sedláčkovi ze zahraničního vysílání. Doma bída, v matčině bývalém obchodě zabydlený německý důstojník, který obsluhoval protiletadlový kulomet na běchovické vodárně. A aby toho nebylo málo, na dvoře jim asi tři dny stál německý tank, jehož posádka se šla k tetě do sousedního domu oholit. Pak ale Němci zmizeli a Praha povstala.

Při květnovém povstání zůstal Ervín Sedláček v Běchovicích, ani tam však nebylo bezpečno. Když se rozkřiklo, že ve stanici stojí vlak plný zbraní, hned si odtamtud jednu odnesl. Musel ji pak odevzdat starším, stranou však stejně nezůstal. Od rána do večera byla zdálky slyšet střelba, když najednou se začala rychle blížit. S kamarádem se utíkali schovat do škarpy u trati. „Dojížděl nákladní vlak, vagóny všechny otevřené, v nich pytle s pískem, uprostřed kulomet. A stříleli. Já abych měl jistotu, tak jsem zalezl do škarpy a ještě za telegrafní sloup. A zpoza toho sloupu jsem vystrčil jenom jedno oko, abych viděl, co se děje,“ vypráví pamětník.

Padlí ale byli i mezi jeho vrstevníky, jak dojatě vzpomíná: „Láďa Hejduk měl u sebe pušku a střílel do toho vlaku. Jenomže z toho vlaku tím kulometem po něm vystřelili a měl v sobě tři rány. Okamžitě ho odvezli do Českého Brodu do nemocnice, ale už ho nezachránili. Ten tam padl skutečně jako hrdina.“

O život přišla i jeho bývalá spolužačka Jiřina. „Velitel německé posádky na nádraží nařídil: ‚Všichni cestující do jedné řady. A každý desátý bude zastřelený!‘ Tak Jiřina stála v té řadě, oni každého desátého vytáhli a kousek dál zastřelili. Ona naštěstí nebyla desátá a dostala se v pořádku domů. Ale když byl konec války, po Praze jezdili Rusové, Američani, Angličani. A ti Američani jeli džípem a tuhle Jiřinu zabili na místě. Ta přišla o život úplně zbytečně.“

Věřili jsme, že jsou to naši skuteční osvoboditelé

Netrvalo dlouho a na dvoře u Sedláčků stál další tank, tentokrát sovětský. Pamětník byl svědkem toho, jak Rudá armáda v amerických vozech projížděla Běchovicemi: „Najednou od Úval směrem na Prahu jel americký džíp, na něm seděl náš zaměstnanec drah, toho jsem poznal okamžitě. A to ostatní byli Rusové. Já prvně viděl Rusy na tom džípu, rychle na Prahu. A prapor. Ruský prapor. Projeli, zmizeli, dlouho nic, tak 15 minut, a najednou náklaďák. Americký náklaďák plný ruských vojáků. A za ním další, těch jelo asi deset najednou. Tak to teda byla várka!“

Vojáci Rudé armády prý byli přátelští a rádi se bavili s civilisty. A tak se s nimi Ervín hned několikrát svezl do Prahy. „Dojet do Prahy v ten moment, to byl zážitek, na který se nezapomíná. Ze všech lidí čišela radost. A my věřili, že jsou to naši skuteční osvoboditelé. Všichni jsme měli takovou radost,“ vypráví dojatě o osvobození. „Ten pocit neumím vysvětlit. Tu radost z konce války musí člověk zažít. To stálo za to. Fakt je, že spousta lidí zůstala se slzami v očích. Ti, kteří přišli o své nejbližší. Jinak to ale bylo nádherné.“     

Za několik dní šel Běchovicemi průvod německých zajatců. „Tenkrát bylo vidět až k nádraží, ten kilometr, jak se táhl do kopce štrúdl těch zajatců. Já viděl, jak německá armáda přijížděla s puškami a viděl jsem je, jak odcházejí pěšky jako zajatci, starost v obličejích. To už byli jiní Němci,“ vzpomíná Ervín Sedláček.

Krátce po válce bydlel v domě také bratrův kamarád, Bohumil Bernášek. Jako velitel partyzánské čety bojoval v Jugoslávii proti ustašovcům a dostal vyznamenání od generála Ludvíka Svobody. „Museli jsme ho v noci hodně často budit. On z té války měl pocuchané nervy. Najednou začal řvát. Tak kdo z nás se probudil, okamžitě jsme ho budili. Já nebo bratr. A on nám vždycky strašně moc děkoval za to, že jsme ho vzbudili, že jsme ho zbavili té hrůzy, toho snu. Pro něj to byly sny z té války.“

Za Kabeše si dělník dokázal postavit i vilu

„Já se toužil vyučit černé řemeslo, ne nějakou cukrařinu,“ směje se Ervín Sedláček. Hned po skončení války se začal učit soustružníkem v továrně Aero ve Vysočanech. Ta byla sice 25. března 1945 silně poškozená bombardováním, 1. září tam prý ale už stála nová hala. „Postavená tím lidským elánem. Lidi to tam šli stavět zadarmo, to byla nádhera,“ dodává pamětník hrdě.

Na léta strávená v Aerovce za legendárního továrníka Kabeše vzpomíná moc rád. Zaměstnanci se prý měli dobře, potřebným se rozdávaly peníze z haléřového fondu a zasloužilí pracovníci dostávali velké odměny. „Fabrikant jednal s lidmi slušně. Tam si dokázal dělník vydělat peníze, že za to postavil vilu. Ale za minulého režimu, když jsem tam dělal v úkole, jsem neuživil ani vlastní rodinu. Manželka šla dělat. Všichni poslali manželky dělat,“ vypráví pamětník, jak se situace v továrně změnila po roce 1948.

Po deseti letech nakonec ze zdravotních důvodů z Aerovky odešel. Byl to problém, nechtěli ho pustit a dát mu nové místo. Navíc mu napsali velmi špatný posudek, za kterým podle pamětníka stála lidská závist. Za účast na brigádě totiž dostal poukaz na auto. Dodnes nad tím pociťuje lítost: „Já měl na dílně spoustu kamarádů. Všichni jsme byli kamarádi. A najednou vidím, že se ode mě odvracejí lidi. Já to auto neměl kupovat.“

Táta mě zapsal do strany

Otec Ervína Sedláčka byl přesvědčený komunista, který se od převratu v roce 1948 snažil své dva syny přesvědčit ke vstupu do Komunistické strany Československa (KSČ). Když neuspěl u staršího, zaměřil se na mladšího. „Ale mě taky nedostal. Tak si pozval jednoho komunistu ze vsi a zkoušeli to na mě oba. Já řekl: ‚Nejsem dospělý, není mi osmnáct, nemůžu do strany.‘ Já, mladý kluk, abych měl starost o politiku, když my furt hráli fotbal s klukama! Nedostal mě, ale najednou za mnou přišli, že jsem ve straně,“ vypráví pamětník o tom, jak se nikoliv z vlastní vůle stal členem KSČ. Otec ho tam podepsal. „Oni mě tak dlouho obtěžovali, až mě zlomili, mladého kluka, že jsem jim šel roznášet známky.“

Chtěl vystoupit, ale bál se, jak přiznává: „Pak jsem měl rodinu, dva syny. Říkal jsem si: ‚Vylezu z té strany, ale oni se budou mstít dětem.‘ Tak jsem dostal strach o ty děti.“ Nakonec vystoupil v roce 1968, na protest proti sovětské okupaci. Jeho otec ani tehdy nevystřízlivěl: „Ležel ve Vinohradské nemocnici, bylo to asi 14 dní před jeho smrtí. Začal o komunistech a já říkám: ‚Člověče, víš ty vůbec, že všechno to, co dělají, není pro lidi, to je naopak! S lidmi mávají a ždímají je. Lidi nesmějí vyjet za hranice. Lidi nesmějí nic, co jim komunisti nepovolí. Já ani nesměl vypadnout z továrny, dát výpověď. Jenom by o nás rozhodovali. To všechno je protilidové!‘ ‚Ne, víš, já straně věřím.‘ To byla jeho slova. On totiž nemyslel svým mozkem. Myslel, co říkali oni. To byla pravda. Co slyšel z rádia, z novin, to byla pravda. A byl se mnou hotový,“ kroutí hlavou pamětník.

Sametová revoluce mi připomínala konec války

Konce komunismu se Ervín Sedláček dočkal, až když mu táhlo na sedmdesát. V lednu 1989 podepsal petici za propuštění Václava Havla, pak už přišla sametová revoluce. Do Prahy si to podle svých slov přijel užít: „Připomínalo mi to konec války. Tomu už jsem věřil. Když to rozjížděl Dubček, tak furt to bylo opatrné a ta síla byla kolem, RVHP a Moskva. Taky to bylo vidět, jak Dubčeka zatáhli do Moskvy, dělali si s ním, co chtěli. Ale listopad, jo, tomu už jsem věřil. Říkal jsem si: ‚Tohle už se může povést.‘ Chodil jsem do Prahy, měl jsem ty klíče a byly to pro mě podobné dny, jako když končila druhá světová válka. To byla nádhera!“

„Pořád se modlím, aby se nevrátilo něco, co by naznačovalo komunismus nebo nacismus,“ uzavírá své vyprávění pamětník. „Ať si mladí hlídají svobodu, aby k tomu už nikdy nedošlo.“