Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Vždy mne to táhlo k tvoření výstav
narozen 6. července 1934 v Praze
vyrůstal v Řevnicích u Prahy
od roku 1944 studoval na gymnáziu v Berouně
přestoupil na střední pedagogickou školu v Brandýse nad Labem
v letech 1952 - 1957 studoval historii na Filozofické fakultě UK, obor světová historie
v roce 1957 nastoupil do školy ministerstva vnitra jako pedagog
v roce 1963 nastoupil k I. správě Státní bezpečnosti – rozvědce
později působil v operativním odboru se zaměřením na německy mluvící země
v letech 1968 - 1971 byl představitelem československého kulturního střediska v Západním Berlíně
ze Západního Berlína z nejasných důvodů odvolán a dostal stranický trest
v letech 1971 - 1978 přeřazen do archivu ministerstva vnitra
v letech 1978 - 1988 byl zaměstnán na ministerstvu vnitra v kulturně propagačním oddělení
v období 1988 - 1990 pracoval ve Svazu československých výtvarných umělců – sekce výstavnictví a scenáristiky
věnuje se samostatnému pořádání výstav a kurátorské činnosti
otec režisérky, scenáristky a střihačky Andrey Sedláčkové
Historik, kurátor a bývalý rozvědčík PhDr. Dušan Sedláček se narodil v roce 1934 v Praze, ale do svých šestnácti let vyrůstal v Řevnicích nedaleko Prahy, později se do domu svých rodičů znovu nastěhoval a žije v něm dodnes. Jeho otec byl dělníkem v tiskařských závodech Orbis a mohl si díky svému zaměstnání kupovat se slevou knihy, které pak nosil domů. Dušan je pak s nadšením četl, vzpomíná, že ho formovaly především historické prózy Aloise Jiráska či Vladislava Vančury. Otec byl prý vždy levicového přesvědčení, po květnu 1945 vstoupil do KSČ.
Během válečného roku 1943 Dušanovu rodinu postihla tragédie, maminka zemřela. Po tři roky ho tak vychovávala babička. Otec se v roce 1946 znovu oženil, nová nevlastní maminka pocházela z Plzně, její bratr sloužil v západní armádě ve Velké Británii. Dušan měl tak možnost zaslechnout různé názory na politiku, když se jeho tatínek dohadoval se svým švagrem.
Zaslechl tak i kritické názory na Sovětský svaz, ovšem přímá zkušenost s osvobozením a vděčnost Rudé armádě za osvobození Československa převážily. Jeho otec pomáhal odbojové skupině Trávnice a účastnil se příprav na povstání v květnu 1945. Dušan Sedláček si dobře vzpomíná na to, že se mohl posadit na obrněný transportér ukořistěný německé armádě, má z toho ostatně dodnes fotografii, na které je se svým otcem. Sedláčkovi také v květnu 1945 ubytovali na několik dní tři sovětské rudoarmějce. Ještě předtím mohl také Dušan spolu se svými spolužáky z Řevnic okukovat zbraně ruských vojáků pod velením generála Vlasova, kteří se asi na tři dny zastavili v Řevnicích. Přesto však i dnes zdůrazňuje, že tehdy měla k Rudé armádě pozitivní vztah naprostá většina populace, že názory s tímto polemizující jsou až pozdějšího data. Komunistický převrat stejně jako jeho otec přivítal. „Únor 1948 jsme prožívali přes názory a činnosti našich otců.“ Imponovalo mu budovatelské nadšení levice a obecně solidárnost společnosti.
Dušan Sedláček navštěvoval obecnou školu v Řevnicích, od roku 1944 studoval na gymnáziu v Berouně, ale maturoval na střední pedagogické škole v Brandýse nad Labem. Tam se věnoval sportu, atletice a košíkové, běhal na stejném hřišti, kde trénoval i Emil Zátopek. Po maturitě nastoupil ke studiu světových dějin na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Ze studií nejvíce vzpomíná na pozdějšího profesora Josefa Polišenského, který ho upoutal zejména poučkou, že je historii třeba studovat ne podle textů, které chtějí něco sdělit o té které době, ne podle toho, co ta doba o sobě říká, ale zejména podle hospodářských a sociálních podmínek a faktů, které lépe popisují skutečnou podobu té které epochy.
Po promoci s červeným diplomem na filozofické fakultě v roce 1957 nastoupil jako učitel na škole ministerstva vnitra. Přednášel zde historii a filozofii a vyřešil si tím i povinnou vojenskou službu. Po několika letech učení na této škole přešel k 1. správě ministerstva vnitra, k tehdejší rozvědce. Nejprve sloužil na studijním odboru rozvědky, asi po třech letech přešel na operativní odbor. I když se jedná o události staré více než padesát let, odmítá o této etapě svého života vyprávět.
„Pracovali tam, až na výjimky, vysokoškoláci jazykově vybavení, velmi kvalifikovaní, kteří dokázali analytickou práci zvládat a také sepisovat hodnocení a doporučení. Tam jsem pracoval asi tři roky, pak jsem byl převelen do operativy pro německy mluvící země. Takže práce agenturní, která se ani po letech nepopisuje.“
Na rozvědce působil do roku 1968. Proč v této pozici pamětník skončil, nijak nevysvětluje. I k dění v srpnu 1968 je stručný. „Byla to rozporuplná doba, pro myšlení lidí, alespoň pro lidi mého postavení. Na jednu stranu bylo jasné, že situace se měla zvládat jinými postupy, že tohle byl poslední a velmi nevhodný přístup, prakticky přepadení. Měl jsem problém, že jsem prohlásil několik skutečností, které sice byly i pro budoucnost naprosto pravdivé, ale byly brány jaksi úplně jinak. Říkal jsem, že tato internacionální pomoc bude mít velmi špatné důsledky na celkové komunistické hnutí. Protože nebude určitě přinejmenším na Západě přijato jinak než kriticky. To byl tehdy hřích, který byl přičten k tomu stranickému trestu.“
Od podzimu 1968 se stal představitelem československého kulturního střediska v Západním Berlíně. Ostatně výstavy začínal organizovat ještě v době, kdy působil u rozvědky. V letech 1964 a 1965 se podílel na výstavách výtvarníků Jaroslava Gruse a Jana Baucha. Bydlel sice ve východním Berlíně, hlavním městě tehdejší Německé demokratické republiky (NDR), ale svoji činnost vykonával na Západě. Oficiálně nebyl podřízen velvyslanectví při NDR, ale vojenské misi ČSSR při okupačních mocnostech v rozděleném Berlíně. Jeho oficiální náplní byla kulturní výměna. Tehdy doznívala doba pražského jara a Československo a československá kultura se těšily přízni Západoberlíňanů i jejich radnic, kde většinou tehdy vládli sociální demokraté (SPD).
Dušan Sedláček postupně zřídil kancelář přímo v Západním Berlíně, což mu prý později přitížilo. Jako své tehdejší úspěchy hodnotí příjezd opery Moravskoslezského národního divadla s inscenací Prodané nevěsty či zájezd Činoherního studia s hrami od Ladislava Smočka tlumočenými do němčiny. Přivezl též užité umění a výtvarníky - mezi nimi i sochaře Vincence Vinglera, od něhož si koupil sochu i německý mediální magnát Axel Springer. V Západním Berlíně skončil předčasně v roce 1971, údajně pod hrozbou vyhoštění ze strany západoberlínských orgánů, prý byl příliš aktivní a úspěšný. Doma ho za to pochvala nečekala. Jestli došlo k prozrazení jeho minulosti rozvědčíka, můžeme jen spekulovat.
Personální spis Dušana Sedláčka (registrační číslo 39706) vystupujícího pod krycím jménem Sailer se o prozrazení jeho pravého poslání nezmiňuje. Najdeme zde spíše zmínky o tom, že odvolání bylo iniciováno ústředím v Praze z důvodu nedostatečných výsledků. Jeho nadřízení pracovníci ho hodnotili jako někoho, kdo se věnoval více své legalizační činnosti (pořádání kulturních akcí) než své rozvědné činnosti. Dušan Sedláček se měl možnost s obsahem spisu seznámit a tento výklad nerozporoval. Uznává, že to mohla být částečně pravda, ale dodává, že byl obětí druhé vlny čistek, které proběhly v československé rozvědce po roce 1968. Ospravedlňuje se také tím, že není možné hodnotit práci rozvědčíka jen po dvou letech činnosti, že navazování a postupné vytěžování kontaktů je velmi dlouhodobá práce. „Z hlediska té centrály to chápu, z hlediska situace to bylo hodnocení řekl bych přísné a do jisté míry účelové. Jak už jsem podotkl, tak se připravoval odchod určité skupiny mladých zpravodajců, mezi které jsem patřil. A připravovala se půda na upevnění těch starších, kteří doposud nemohli vyjet, ať už z jakýchkoliv důvodů.“
Dušan Sedláček se také domnívá, že vliv na jeho propuštění ze služeb zahraniční rozvědky měla celková atmosféra nedůvěry, která panovala v rozvědce. Svůj vliv na tom mají podle jeho názoru i zahraniční rozvědky ze západních zemí, kterým se prý podařilo zasít nedůvěru v to, kolik dvojitých agentů v rozvědce působí. Menší vliv na jeho odvolání mohl mít i incident s odcizením aktovky. V únoru 1969 mu na parkovišti v nákupním centru v Západním Berlíně kdosi rozbil okénko u služebního auta a ukradl mu z ní tašku s dokumenty. I když nešlo o žádné tajné materiály, tento incident vrhl stín na jeho schopnosti plnit roli v tajných službách. Dušan Sedláček se domnívá, že profesionalita provedeného vloupání ukazuje na práci západoněmecké kontrarozvědky, a nikoliv náhodného kriminálníka. Pachatel samozřejmě nebyl nikdy dopaden.
V personálním svazku je možné nalézt návrh na odvolání Dušana Sedláčka z 10. července 1970, pamětník však svou misi v Západním Berlíně ukončil až v roce 1971, což se shoduje s jeho vyprávěním. Po odvolání (vyhoštění) z Berlína následoval stranický trest. Dušan Sedláček byl přeložen jako prostý badatel do archivu ministerstva vnitra. Měl na starosti fond zejména z období druhé světové války. Brzy prý se u něj projevilo nadšení pro výstavnictví a začal připravovat z archiválií výstavy. Dušan Sedláček říká, že se to snažil dělat jinak, ovšem je třeba si to zařadit do kontextu doby. Zmiňuje jistou výstavu, kterou pořádal pro pohraničníky v Domažlicích, kteří prý byli šokováni jen samotným faktem, že tam zmínil úlohu amerických vojsk při osvobozování západních Čech. „Část z nich o tom vůbec nevěděla, část z nich se snažila tuto informaci prostě vytěsnit,“ dodává Dušan Sedláček.
„Některé z těch výstav by se dnes s odstupem času daly označit za tendenční nebo takové, které měly ospravedlnit vstup vojsk nebo situaci po roce 1969. Nicméně to trvalo krátkou dobu a pak jsme dělali výstavy, které měly celkem jiné zaměření. Kupříkladu jsem napsal scénář k výstavě o padělání československého oběživa, která byla dlouhou dobu vystavena v tehdejším Federálním shromáždění, a některé podobné výstavy, které putovaly po krajských městech.“
V roce 1978 nastoupil Dušan Sedláček opět na ministerstvo vnitra. Začal pracovat na kulturně propagačním oddělení, byl odpovědný za komunikaci s uměleckými svazy. Zadával výtvarníkům soutěže na různá témata spojená s bezpečnostní problematikou, každé dva roky se pořádaly oborové soutěže v hudebním, dramatickém či literárním oboru, ministerstvo vnitra také pro umělce organizovalo stáže a stipendia. Dušan Sedláček říká, že se to vše snažil organizovat v dobovém rámci, co nejméně ideologicky. Zaštiťoval též odborné poradenství při natáčení některých detektivních filmů, například Smrt talentovaného ševce na motivy románu Václava Erbena.
Na konci osmdesátých let Dušan Sedláček ze služeb ministerstva vnitra odešel a nastoupil do Svazu československých výtvarných umělců, do sekce výstavnictví a scenáristiky. Nedlouho po událostech roku 1989 na svazu skončil. Zdůrazňuje, že odešel dobrovolně, mnozí lidé ho přesvědčovali, aby zůstal, ale nechtěl asistovat postupné likvidaci svazu. Cítil rovněž, že důvěru mnohých lidí nemá jako reprezentant „starých struktur“.
Změny roku 1989 Dušan Sedláček očekával, sám poukazuje na svoje zkušenosti z rozvědky, bylo mu jasné, že se něco musí změnit. Mýlil se v tom, jak sám říká, že byl naivní a očekával postupné změny a věřil v reformovatelnost předlistopadového režimu či liberalizaci shora.
Dušan Sedláček má jedinou dceru Andreu Sedláčkovou, pozdější studentku FAMU a dnes uznávanou režisérku, scenáristku a ve Francii známou především jako střihačku. Ta v reformovatelnost předlistopadového režimu zřejmě tolik nevěřila a její konflikty s režimem a s vedením fakulty hrály hlavní roli v jejím rozhodnutí emigrovat do Francie v létě 1989.
Vztah svého otce s dcerou, poznamenaný rozvodem rodičů, Andrea Sedláčková volně převedla do série televizních filmů Ze života pubescentky (1999), Můj otec a ostatní muži (2003) a Krásný čas (2007) a natáčení se svým otcem předem konzultovala. Zpočátku se mu to ani trochu nelíbilo. Dnes k tomu dodává: „Souhlasil jsem se scénářem, ke kterému jsem dal určité připomínky, některé věci jsem doplňoval, upřesňoval, dával jsem svůj názor. Je pravda, že to dcera respektovala jen do určité míry. Nechal jsem jí absolutní volnost. Domnívám se, že jsem učinil dobře. Člověk, kterému je pětadvacet třicet let, rozvíjí svoji profesní činnost. Kdybych v uvozovkách tyto filmy „zakázal“ nebo ji požádal, aby je nedělala, měl jsem pocit, že bych jí ublížil v uměleckém rozvoji daleko víc, než v konečném výsledku ty filmy ublížily mně.“
Dušan Sedláček se především obával toho, jakým způsobem bude po natočení těchto filmů ovlivněn pohled na něj ze strany jeho známých, kteří ho třeba zas tolik neznali. O ztrátu svých dobrých přátel se tolik neobával, ale sám byl překvapen, že se po premiéře těchto filmů nic moc nezměnilo.
Při seznámení s archivními materiály (personálním spisem nalezeným v Archivu bezpečnostních složek) Dušan Sedláček není nijak překvapen. Sám tvrdí, že je kompletně nikdy po roce 1989 nestudoval, spokojil se jen s nutnými ukázkami toho, co mu předložila dcera Andrea při přípravě natáčení filmů. Nijak ani nehodnotí fakt, že jsou dnes jeho personální svazky přístupné každému badateli. Jako pracovník rozvědky s tím, že budou časem tyto dokumenty zpřístupněny, musí počítat. Zmiňuje jinde platnou lhůtu padesáti let. V České republice k tomu prý z politických důvodůf došlo dříve.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Hynek Moravec)